Dvě knihy od Václava Vacka.
Od milé Barunky, manželky mého bratránka.
Václav Vacek je před pár lety oddával.
Pamatuju si, že mě tenkrát jeho promluva moc zaujala.
To jsem ještě nevěděla, že píše. A jak dobře píše.
Měl jsem štěstí na lidi.
V anketě Dobrá kniha KT vyhrála v roce 2014 první místo.
Je to kniha dialogů mezi Josefem Beránkem a Václavem Vackem.
O současném stavu v církvi. O jeho dětství. O rodičích.
O studiu v litoměřickém semináři, o donašečctví mezi bohoslovci.
O vojenské službě. O těžkostech doby totalitní.
Církev někdy kritizuje, ale s láskou. Často se opírá o autoritu Písma.
Václav Vacek je kněz s vlastním názorem. Kněz hledající pravdu v Evangeliu.
Kněz radující se ze života. A ze svobody.
Působí ve farnosti Letohrad tady.
Církev je nemocná. Nedrží se pečlivě Ježíšových slov, řadu jeho přikázání nedodržuje.
A pak trpí tím, že neexistuje prostor k rozhovoru mezi biskupy, kněžími a věřícími.
Když se v rodině nepovídá, když rodiče odmítají rozhovor, je to vážný příznak nemoci.
Proto jsem fascinován papežem Františkem, který k rozhovoru, k otevřenosti nabádá.
Svoboda je půvabná v tom, že mohu říci, co si myslím.
Nemusím v sobě dusit, co mě trápí, co se mi zdá nespravedlivé.
Mohu se naopak s tebou podělit o to, co mne zaměstnává, a budu rád, když mne opravíš,
když mi sdělíš svůj názor a já si budu moci poopravit svůj náhled.
Protože jsem pečlivý, záleží mi na co nejlepším poznání. A to těžko objevím sám.
Dům pozorovaný z jednoho místa má nejvýš dvě stěny, dokud ho neobejdeš dokola
a nejsi pozván dovnitř, vidíš pouze jedny dveře a tři okna...
Svoboda brání manipulaci, násilí, vytváří prostor pro život: Nemusím, ale mohu.
Svoboda neznamená, že můžu říkat, cokoli, a už vůbec ne, že si můžu dělat, co chci.
Ne, svoboda vyžaduje řád a kázeň a odpovědnost.
Recenze knihy od Daniela Kvasničky v Hospodářských novinách tu.
Ukázka z knihy tu.
VACEK, Václav a Josef BERÁNEK (ed.). Měl jsem štěstí na lidi. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2014, 276 s. ISBN 978-80-7429-393-1.
Pozvání k Večeři Páně.
Kniha, která podrobně řeší jedno z nejdůležitějších témat.
Poslední Večeři Páně a její odkaz pro nás.
Živě, srozumitelně.
S mnoha příklady, přirovnáními.
S odkazy na Písmo svaté.
Musím říct, že mě Pozvání k Večři Páně zaujalo.
Donutilo se zamýšlet nad podstatným.
I když mám ráda i latinskou liturgii
a myslím si, že by byla škoda o mše sloužené v latině úplně přijít.
Tahle knížka si mě získala.
Stejně jako P. Václav Vacek.
V čase pronásledování za minulého režimu se Večeře Páně slavila často v nenormálních podmínkách. Ve vězení byly úplně krajní poměry. Ale i mimo vězení byl kněz vázán ze strany státu na státní souhlas k duchovenské činnosti v určitém místě (už v sousední farnosti nemohl bez povolení státu sloužit). Pokud mu souhlas stát neudělil nebo odebral, byla jakákoliv kněžská činnost trestná a považována za "maření státního dozoru nad církvemi", s postihem pro kněze i účastníky.
Bohoslužby se tedy často slavily tajně. I bez obvyklých krásných ornátů, honosného nádobí, pochopitelně bez hudby a zpěvu. Tím víc jsme si ale uvědomovali hloubku a sílu Ježíšova přátelství a podstatu jeho Svaté večeře. Nechceme na tuto zkušenost zapomenout.
Pro nás křesťany je Ježíš struhující osobností. Od něj víme - nově ve srovnání se Starým zákonem - jak mnoho se Bůh zajímá o každého člověka. Každého se ptá? "Jak se máš? Jsi rád na světě? Líbí se Ti život? Co potřebuješ? Víš, že jsem tu i já? ...
Všímám-li si, že měm á někdo rád, roste moje chuť do života,
narůstá mi vědomí vlastní ceny. Mohu mít ve větší míře rád sám sebe.
A čím více mám takto rád sám sebe (to nemá nic společného se sobectvím),
tím víc mohu mít správně rád jiné.
Ježíš říká: "Já jsem cesta" (J 14,6)
Cesta se nabízí, nic nevnucuje, neporoučí, zve.
Než jsme se narodili, nikdo se nás neptal, zda o život stojíme.
Dostali jsme život darem jako nabídku a možnost.
Ale Bůh nás zve navíc ke zvláštnímu přátelství.
Přátelství je ovšem věcí volby. Přátelství nám Bůh nevnucuje.
O těch, kteří odpoví na Boží přátelství svým přátelstvím platí podivuhodná slova:
"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi." (srov. J 1,9-14)
"Jako člověk potřebuje k pozemskému životě ´jídlo, tak pro věčný život potřebuje jinou ´potravu´.
´Já jsem chléb života´" (J 6, 35)
Ježíš používá při vyučování výstižné obrazy a přirovnání z našeho života. Neřekl: "Jsem vaše rodinné stříbro." Boží péče je spíše podobná chlebu na rodinném stolu, který voní, chutná, vyživuje,
vytváří společenství a nikdy se nepřejí. Drahý kov svým leskem svádí, pokouší se ovládat.
Chléb je "mírumilovný". Nevnucuje se. Chléb je jiný.
VACEK, Václav. Pozvání k Večeři Páně. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, 205 s. Teologie (Vyšehrad). ISBN 978-80-7021-919-5.
P. Václav Vacek také spolupracuje s architektem Davidem Vávrou v Křesťanském magazínu ČT.
Rozhovor Davida Vávry a Václava Vacka s Markem Váchou tady.
Rozhovry s P. Václavem Vackem v Dotecích víry na ČR tady.
Marti, tak tos mi udělala radost. Václava znám už roky a i když si nikdy nejsem jistá, jestli mu rozumím nebo ne, mám ho ráda.Je pravda, že je pro mě těžké sledovat jeho myšlenky - zjevně jsem na jiné mozkové úrovni:-)
OdpovědětVymazatAle rozhovor s ním jsem si asi před měsícem koupila a momentálně ho mám rozečtený v ložnici. A doporučuju.