...švédský dort

Kladdka.

Něco tak dobrého a zároveň tak strašně jednoduchého

 a rychlého jsem dlouho nepekla!

100 g másla

  225 g cukru krystal

   2 velká vejce

  60 g hladké mouky

  4 polévkové lžíce kakaa (nejlépe Holandského)

     1 lžička vanilkového cukru
  špetka soli

    cukr moučka na posypání

   šlehačka (čerstvě ušlehaná)

Předehřát troubu na 175 stupňů. V hrnci rozpusit máslo, odstavtit z plotny a nechat mírně vychladnout. Vmíchat cukr, vejce a zamíchat. Přidat vše ostatní a opět zamíchat. 

Těsto nalít do vymazané dortové formy (s peč. papírem) o průměru 22 cm. 

Péct jen 20 min., dort by měl být upečený na okrajích a ne úplně propečený uprostřed.

Nechat vychladnout. Pak posypat moučkovým cukrem. 

A servírujte s vyšlehanou šlehačkou.

Recept je od Děvčete u plotny. 

A jak píše ,,Se šlehačkou je všechno lepší." /"Allt är bättre med grädde."

 Těším se, až vyzkousím další švédské dobroty:).

...v lužním lese

Kousek za domem.

Užíváme si jara.

Stejně jako vloni.

Ovšem letos už malá Skřítková sedí, vnímá, povídá...

...krajinou domova

Krajiny vnitřní a vnější

Prohlédni si tu zemi

Dýchat s ptáky

Tři svíce za budoucnost

Krajiny domova

Obraz krajiny

Tichý břeh světa

Už jen názvy jeho knih ve mně evokují představu,

že běžím z kopce dolů, pak po louce, vysokou trávou,

nad hlavou plují mraky a poletují ptáci.
A já dýchám s nimi:).

Ne vždy se píše jen o kráse krajiny. 

Někdy i texty bolí. To když čtete o zastavování orné půdy nesmyslnými překladišti,

 o fotovoltaických elektrárnách na horizontech, o kácení stromů...

Ne vždycky se čtou lehce. 

Od geologie, klimatologie, urbanismu, architektury 

k hudbě, výtvarnému umění, k filozofii, i k taoismu.  

Ale to vše je Václav Cílek.

Je důležité nalézt si svůj čtvereční metr krajiny, a ten se snažit pochopit.

Doma jsme tam, kam se vracíme a odjíždíme právě proto, abychom se mohli vracet.

V cizích zemích jsme chvíli, ale v krajinách domova stárneme společně se zemí a se stromy.

 Po letech přicházíme na stejná místa, vršíme vzpomínky, vrůstáme do krajiny.

 Málokdo umí být doma ve více než dvou třech krajinách. Výlet je vytržení, vzrušení a zkušenost. 

Krajina domova je plynutí, ve kterém se lidké v nás mísí s přírodním, 

a výsledná směs pak stojí podobně jako hudba či poezie někde mezi člověkem a živly.

Poznat tuto zemi je práce na celý život. Čechy a Morava jsou krajinou pro znalce a poutníky, 

která nás nedráždí nějakým grandiózním vzmachem, 

ale působí jemnou silou a trochu melancholickým klidem...

Tato krajina je tak mírná a přitom bohatá, že si ani neuvědomíme, jaké štěstí je jí procházet.

Neoslňuje, ale naplňuje.

Obáváme se toho, že jak se chováme ke starým stromům, 

budeme se chovat i ke starým lidem. Alej obvykle vnímáme jako součást krajinného nebo dokonce přírodního prostředí, ale ve skutečnosti rovněž zasahuje do sociálního, respektive asociálního prostředí. Pokud je z obyčejné ziskuchtivosti možné podříznout krásné, zdravé stromy, které vytvářejí kus obecného dobra, proměňuje se něco v samostné komunitě. Jako by bylo v pořádku, že až budete zralí a na vrcholu sil a moudrosti, někdo vás zpeněží...

Na alejích je patrné, že i na některé vztahy a vlastnosti, 

jako je zralost a krása, se dá jít motorovou pilou.

Odazy na pořady České televize s Václavem Cílkem najdete tady.
 Český rozhlas Dvojka - Jak to vidí... Odkazy tady.

...jak jsme potkali Cílka

 Na sobotu jsme naplánovali výlet k největšímu českému menhiru, do Klobuk.

Prý má schopnost dodávat pozitivní energii.

 Stejně tak jako nedostavěný gotický chrám v Panenském Týnci.

U menhiru jsem jen tak pronesla, že bychom tu mohli potkat Cílka. 

Cílek tam ale nebyl, jen pár turistů.

V Panenském Týnci jsme pak vstoupili do chrámu.

(Kdo neznáte, je to opravdu nádherné místo. Byli jsme tu už několikrát, se Skřítky poprvé. 

Nevím, jestli zde ze země sálá pozitivní energie. Ale rozhodně se tam člověk cítí krásně. 

Tak nějak propojen s nebem, se zemí, s historií. Sám se sebou...)

A manžel povídá: "Koukni, támhle ho máš."

A opravdu. Václav Cílek. Seděl tam na trávníku. 

Okolo něj v kroužku skupinka posluchačů.

Kvůli Skřítkům jsme mohli poslouchat jen chviličku.

Mluvil o harmonii. O gotické hudbě, o gotické architektuře. 

A měl na nohou jeho oblíbené sandály, které nosí pořád. I v zimě, 

jak se přiznal na jedné z přednášek v Roudnici nad Labem, na které jsme byli před rokem.

 Ale slyšet ho mluvit na tak krásném místě byl rozhodně větší zážitek.

Fotografie menhiru i chrám v Panenském Týnci

z knihy Krajiny vnitřní a vnější, Václav Cílek

...zavináč v kočárku

K prvním narozeninám jsem sháněla stabilní dřevěný kočárek.

Chtěla jsem, aby byl od českého výrobce, ale takový se mi nepodařilo sehnat.

Tenhle je od francouzské firmy Janod a spokojenost je veliká.

Od Janodu máme už několik hraček a přesně odpovídají mým požadavkům. A vkusu.

Hlavní je ale spokojenost u malé Skřítkové!

Nejvíc ji baví v kočárku sedět a nechat se vozit od velkého Skřítka.

Jsou to fofry, jak vidíte:).

Kočárek máme z Agátina světa, odtud. 

A zavinovací kočičí maminka s miminkem je od oblíbených Šapiťáků.

Malá Skřítková ji dostala od tety a strejdy. 

V kočárku jí to sluší, jako by do něj patřila.

Magdi, díky!

...slavil táta, slavila máma, slavily všechny děti

 ♥

Slavili jsme.

V kruhu nejbližších.

A krásné to bylo!

Malá Skřítková moc děkuje za všechna předešlá přání :).

...do puntíku

Před oslavou...

1. narozenin naší malé Skřítkové.

...nedělní

Bůh je světlo.

Kdo jej nenechá vstoupit do svého života,

bude vždy pociťovat pouze tmu.

Bazilika sv. Petra ve Vatikánu, fotografie z listopadu 2008

...i Skřítci potřebují kuchyňku

Náš malý Skřítek rád vaří, peče. Dokonce upekl první bábovku. Jen jeho.

 Přál si moc ikeáckou kuchyňku. A já s ním).

Ale tu tatínek (klukovi) odmítal koupit. (I když jsem argumentovala Grešákovic Kubou:).

Tak jsem se toho musela chopit já. A vznikla nová kuchyňka ze staré police.

Přetřela jsem bíle, velkou krabici obalila bílým papírem a elektrikářskou páskou, vyřízla troubu, dřez.

 Jen ty plotýnky mi nesvítí jako v té ikeácké...Ale malá Skřítkové už se taky hrne do vaření. 

Tak se třeba těch svítících plotýnek časem dočkáme.

A tady foto před a po.

...světová cena pro Tomáše Halíka

The Templeton Prize

 "Tomáš Halík je novým nositelem duchovní nobelovky". Tak píší Lidovky.

Cenu získal za pokrok ve výzkumu a objevy týkající se duchovních skutečností.

V minulosti tuto cenu získala například Matka Tereza nebo dalajláma.

Dnes v Pátku dlouhý rozhovor. Vůbec jsem se nemohla odtrhnout. 

Malé Skřítkové jsem dokonce vrazila rohlík, což jindy nedělám. Jen abych mohla dočíst.

O jeho dětství mezi dospělými, o tom, jak trpěl ve školce. Jak od dětství toužil psát.

Jak byt rodičů praskal ve švech pod náporem knih. O dialogu mezi věřícími a nevěřícími.

 O Čapkovi. O Havlovi. O Chestertonovi. O krizi a o důležitosti pochybností ve víře. 

O působení na akademické půdě. O psychoterapeutickém výcviku. 

O nutnosti každoročního pobytu v poustevně, který potřebuje. Kvůli psaní. 

Kvůli tichu. Být jen se sebou samým a s Bohem.

 A také o Templetonově ceně. Moc mu ji přeju.

Jednou jsem uviděl na zdi pražského metra nápis: "Ježíš je odpověď!"

 ...někdo k tomu připsal "Ale jaká byla otázka?" 

...největším problémem křesťanů není to, že by neznali správné odpovědi, 

nýbrž to, že zapomněli ony otázky, na které jsou ty odpovědi. 

Odpovědi bez otázek jsou jako stromy bez kořenů.

 Ukázka z oficiálního videa k Templeton Prize Is God the answer or rather a question?

Na jeho přednáškách jsem byla několikrát. I v mém milovaném Hradci. 

Vždy to bylo obohacující, obzory odhalující. Stejně jako jeho knihy.

V knihkupectví U Katedrály jsem s ním promluvila pár slov.

Bylo to před svatbou. Pamatuji si, že mi říkal, že ve své farnosti má také Martina a Martinu, 

kteří se připravují na svátost manželství. 

Rozhovor s ním byl pro mě obrovským povzbuzením. A pořád je.

...taška

Rodinná:). Na přání.

Pro Marcelku (teda hlavně pro ni).

 A taky trochu pro Barunku, Nelinku a Vaška.

Třeba na větší nákupy.

Ve skutečnosti je o dost černější. I na fotce. Ale tady v bloggeru mi to nejde nahrát a je vždycky do šeda.

 Nemáte s tím zkušenost? Že pokud je fotka hodně do černa, nejde "černě" nahrát? 

Že by blogger uměl sněžit a podobný věci...A nahrát černou fotku by neuměl. To mi je záhadou.

...hlavně optimisticky!

Brože pro malou Skřtíkovou.

A pro malé dvě princezny.

Barunku a Nelinku.

Na kabátek, na čelenku...

Skřítkům je lépe, juch! A mně díky tomu taky:).

...skřítkovo

Skřítkovo království.

Dřevěný kolíčkový věšáček, stará lavice ze školní půdy.

Stará skříň přetřená na bílo, s provazy místo úchytek.

A protože si sem chodí hrát i malá Skřítková, tak trošku té růžové.

Z původních pastelových barviček Skřítek už tak nějak odrůstá.

Proto příští proměna pokojíčku bude asi v pirátském ladění.

Vzkaz pro Rosu: boj se Spidermanem zatím vyhrávám! 

Bystrému oku ale neujde, že v garáži a na podlaze jsou dvě autíčka McQueena. 

Toho ještě snesu. Pokud není na oblečení:).