pátek 30. března 2018

Čas Velikonoc



Ježíš nesl kříž bez zloby a zatrpklosti, 
uchoval si vnitřní svobodu a důstojnost. 
Tma jeho hrobu neodolala světlu Života a naděje. 
Buďme dobré mysli, nevzdávejme svobodu, 
zaměřme svůj zrak k Jasu, neznajícímu stíny.


Václav Malý, biskup

neděle 25. března 2018

...Chraplavé chorály





Bouře. Silný vítr.
Štiplavý mráz. Mlhavá rána.
Západy slunce. Šepot potoka.
Bolest při hledání Boha.

To jsou Chraplavé chorály od Romana Szpuk.
Hydrometeorologa, působícího na Churáňovské stanici na Šumavě.
Ale také poutníka, básníka a hledače...

...


Marné otázky, na které nepřichází odpověď!
A přece jsem porozuměl. Neodumírá krása, ale naše schopnost vnímat ji. A naše smysly vysychají. Neboť nikdy nám na této zemi nebude ponecháno hřejivé objetí. Nikdy nám nebude dána definitivní odpověď. Ani tady, ani za hranicí smrti: nic. Jsme nic. A přece...


Křičím do vánice. Ne aby mě někdo slyšel. Jen tak, abych si dodal sílu. Vylévám si zlost na Bohu, nadávám mu a dochází mi, že jsem zase ve výchozím bodu svého duchovního hledání. Můj křik není pohanský vzdor, je to vzteklý nářek Joba. A vůbec nejsem připraven na smrt. S naprosto slepou zuřivostí se chci prodrat ke stromům, do závětří, kde už jsou menší návěje a snad i obnovená stopa běžkaře. Světla však kvapem ubývá.

...

Zavírám oči, držím se zábradlí a nastavuju tvář prudkému vichru. Čtu ho obličejem. Jako by byl chvílemi vlažně sametový. Přitom ledová žihadla krupek a sněhových zrnek rozsvěcují za mými očními víčky hvězdy. Ten tam je strach. Volný stávám se součástí vichřice. Prožívám Bašóovo haiku:


Jsem odhodlán
vyblednout na pustých pláních,
mé tělo je probodáno větrem.


Ve vichru všechno, co jsem měl mokré, ztuhlo v krunýř. Je to slast, vůbec se mi nechce dolů. Dnes bych tu mohl celou noc poslouchat sténání rozhledny, přečkat tmu v bezdomoví, po kterém moje duše touží jako vězeň...

...

Snažím se schoulit za zástěnu vytvořenou opět z batohu a dvou svetrů, které mám navíc. Stahuju si nad hlavou spacák. Vichr vyje, točí se, a tak mám chráněnu asi jen tu hlavu. Jinak cítím, jak mi vítr proniká vrstvou peří až k tělu, prolamuje se k němu, opírá se mi střídavě o záda a bok a zbavuje mě těžce hájeného živočišného tepla. Prsty na nohou zebou, hodně mi za tu dobu, co jsem tu stál, prochladly. Jít na konci října na Boubín v sandálech je pošetilé, ale jsou to jediné boty, ve kterých je bolest chodidel snesitelná. Průvan jistě táhne i škvírami v podlaze, brzy cítím chlad i zespodu od karimatky. Obaluju si ledviny jedním ze svetrů. Místo závětří a klidu se stále zmenšuje. Choulím se do sebe, obhájce niterného před vnějším, ráje srdce před chaosem vzdušného proudu. Kam vichr spěchá, čeho chtějí poryvy dosáhnout? Vnitřní svoboda rozkvete až ve chvíli, kdy už stojím za možnostmi volby, kdy se zahledím na jedinou růži. Pak na chvíli koukám nad sebe. Jsou vidět hvězdy, ale cáry mlhy dál přeletují můj pozorovatelský můstek. A vítr nepolevuje. Naopak. Je v něčem horší, než byl letos ten lednový. Především je vlhký. A jak mlha opět houstne, cítím, že všechno kolem mne vlhne a chladne. Asi je ještě slabě nad nulou. Tu mi volají z Prahy Zora a Pavel Kukal. Musím zalézt hodně hluboko do spacáku, aby mi v tom hukotu rozuměli a abych je i já slyšel. Říkám jim, že tohle asi do rána vydržím těžko. „Tak se sbal a vrať se domů. Vždyť potmě lesem trefíš,“ radí mi Pavel. Ale to se mi nechce. Nanejvýš slezu dolů pod schůdky, kde už jsem nocoval s Pošťákem a Majorem. Zatím se snažím vytrvat na místě. Stále znovu mi v hlavě zní jako refrén úryvek z deníku Roberta Falcona Scotta: „Stan jsme postavili s Bowersem sami dva, a když jsme konečně zalezli dovnitř, třásli jsme se všichni smrtelným chladem. Teplota klesla na -42 ° C a venku to fičí.
...

Zmocňuje se mě panika z hroutící se mysli, není možné zastavit ten vnitřní pád do nikam. Toužím po Bohu jako slepec po světle. Tohle není hojivá noc.

...

Zbytečné pátrání. Stačí napodobit chudobky. V tom jediném dni, v přítomnosti, kromě níž nic jiného neexistuje, se bez zbytečných pochybností otevřít milosti. A zítřek?
Kdo by se ho v tu chvíli bál?

...

Ještě jednou vyjít na vrchol Lovoše, který mi stál jako první v cestě přes České středohoří. Byla to moje slavnostní pouť, během které jsem přešel deset hlavních vrcholků. A vybral jsem si nejdelší noc zimního slunovratu, abych měl po dvanáct hodin zajištěnu tmu...

Ještě jednou potkat někoho, kdo zná tíhu noci, kdo si nevychutnává bohatství hvězd, nezavírá se do pravoslavného chrámu se svící, jejíž plamen chrání před průvanem, ale je ochromen temnou nocí ducha. Za takové noci nelze než volat o pomoc. A co jsme se za světla nenaučili, už nedohoníme..
.


Ocitnu-li se mimo tento hmotný svět, okamžitě do sebe vtáhnu svět démonů a andělů. Myšlenky, drápy mých děsů a nadějí, tedy neskutečna, se zatnou do vnitřních stěn mé bytosti. V niterné komůrce se obrním proti světu skutečnému, viditelnému, ale to je zhoubný instinkt. Není bezpečného místa k obraně. Existuje jen jediná obrana: otevřít dokořán. Smutný až k smrti otevřu knihu Job - a hle, naleznu verše počmárané žlutou pastelkou. Jaké dítě si to tady hrálo?


Přece nic "není skryto, co nebude odkryto, ani tajné, co nebude poznáno" (Evangelium sv. Lukáše 11,2). Vše se projeví, a až se tak stane, svět zmizí pod křídly zjevného.

Pravé nic se odhalí za pomoci všeho. Nuže, bratři noční poutníci, vyvětrejme za bouře a zhasněme světlo ve tmách - abychom viděli!


Modlívám se za různé lidi a také za těch několik, které bych mohl považovat za nepřátele. Tu jako bych právě ty, co mě nejvíc nenávidí, nejhlouběji miloval. Nevím, jak je to možné, ale z té hrozné noci ducha vystoupili právě tito a já jsem k nim pocítil blízkost takřka sourozeneckou, velmi něžný a chápající vztah.

Říká se, že moudrost přichází s pravdivým sebepoznáním.

...


A pak se mi zdálo o smrti, že mám ještě asi dvě minuty k dobru. Ano, dvě minuty to byly. Mohl jsem se obhájit. Nevím z čeho, asi že jsem žil. Ale já v těch dvou minutách zastrčil Dominikovi, bylo to na cestě na Boubín, zastrčil jsem mu košilku, protože měl holá záda a mohl by prostydnout.

...


Stále méně motivů si zapisuju.
Jak nyní rozumím stárnoucímu knězi Františku Danielu Merthovi!
Vyprávěl, jak leží večer v posteli a v mysli spřádá báseň.
Pak usne.
"Nebojíte se, že ji do rána zapomenete?"
"Proč?" zeptal se pater. "Báseň je přece hotova."
Ano, to stačí.

...

Po lýtku mi přejela přeslička tak hebce, 
že jsem se ohlédl, zda mě nenásleduje anděl.

...


SZPUK, Roman. Chraplavé chorály: (lyricko-meteorologické prózy 2000-2012). Ve Volarech: Stehlík, 2013. Quercus. ISBN 978-80-86913-11-7.

K poslechu na iradiu rozhovor tady.

středa 7. března 2018

...TGM


7. března 1850 se narodil Tomáš Garrigue Masaryk.

 •Čtení o TGM•

Nikdy se na nic neptal a nikdy nikomu nic neukládal, co má dělat. Od nikoho nežádal, udělejte to a to. A přitom přetékal úkoly, které by rád viděl splněny. To bylo co chvíli, ať mluvil s kýmkoliv, že naznačoval: ta a ta práce by se měla udělat, bylo by jí zapotřebí. Stále hledal spolupracovníky, kteří by se k takovým úkolům přihlásili dobrovolně. Nepřikazoval práci, nýbrž čekal, že se jí člověk chopí sám. Byl to vůdce, který vedl lidi vlákny nejhedvábnějšími. Žádným poroučením, nýbrž diskrétním očekáváním , že vy druzí ukážete sami, co umíte. I v té diskrétnosti bylo velmi mnoho (a právě toho nejjemnějšího) z toho, čemu se říká demokracie.

Pravda, měl často příležitost hněvat se, - ovšem jen tehdy, když potkal špatnou myšlenku nebo nedobrý skutek v politice nebo veřejném životě. Jinak se nehněval snad nikdy, ale v těchto oborech mělo jeho rozhořčení své stupně. "Tož, naivita," řekl s pokrčením ramen, když šlo o velikou chybu. Při chybě ještě větší se zachmuřil a poznamenal: "Taková nevzdělanost!" Ale když nad někým už udělal kříž, řekl: "Nepěkný člověk!"
Nikdy neřekl špatný nebo ničemný člověk. Jeho nejostřejší slovo bylo právě to "něpěkný", a pronášel je s výrazem, který už nebyl vážný, ale smutný.

"Dívám se, jak kouříte," řekl jednou. "Myslím si, že lidé nekouří jenom pro ten kouř, ale pro ten celý obřad: vyndat cigaretu, promnout, naklepat, zapálit, - to už je takový koníček."
"Vy nemáte žádného koníčka?" ptal se host.
T. G. M. se zamyslil: "Míval jsem, rád jsem si špicoval tužky. Teď, když přijdu do práce, mám je vždycky předem ořezané. Tož to už nemohu." Řekl s lítostí a mávl rukou.


Láska, sympatie je největší mravní silou – z ní je veškerá vzájemná účast, pomoc a spolupráce; mravní život, to je součinný podíl na božím řádu světa – láska, sympatie, synegrie, to je zákon života ve vztahu dvou lidí, v rodině, národě, státu, lidstvu. Jiného neznám.


Být samostatný, samosprávný a soběstačný, to právě znamená nežádat od druhého, aby ti dával, co můžeš a máš dělat pro sebe sám...
Být si pánem: to zahrnuje svobodu i kázeň.

...



ČAPEK, Karel. Čtení o TGM. 1. Praha: Melantrich, 1969.

neděle 4. března 2018

...Svatá Hora a Nemohli jsme mlčet


Svatá Hora u Příbrami.
Kříž "Na paměť umučení ctitele Panny Marie P. Josefa Toufara".
A výstava Nemohli jsme mlčet Lidé Charty 77.
Do prosince 2018 v Mníšecké kapli.
...

sobota 3. března 2018

...hubu držet nebudu!

autorka obrázku: Oringle Petra Řehová   • za placky velké díky: Jani z .rooster hill.

Musím se přiznat že od voleb je mi dost těžko. 
Bez radosti, bez elánu...Co se denně děje mě budí ze spaní. 
Začalo to hned po volbách vyjmutím Čapího hnízda z evropských programů. 
Pokračuje to Okamurovými “pravdami” o Letech.
(Po zjištění, že asi přestřelil, navrhuje “den obětem holocaustu”, netušíc, že už dávno existuje a připadá na 27. ledna - na stejné datum, kdy juchal u Zemana na pódiu po jeho znovuzvolení. Prý má pořád horečku, tak se nedivme...)
Bývalý člen StB a trestně stíhaný premiér vyzdvihuje komunisty k moci
a účast na jejich sjezdu jim s radostí přislibuje i současný prezident.
Komunisté navrhují zdanění církevních restitucí.
"Nenápadně" probíhá volba nových členů Rady ČTK.
Zvolení komunisty z bicího komonda z Palachova týdne Ondráčka do čela GIBS
je už je pro mě jen dalším hřebíčkem na rakev pro českou demokracii.

Viděli jste FOKUS Václava Moravce na téma Totalita?
Odkaz tady: 



Do školy jsem nastupovala až pár let po revoluci, v roce 1993.
K tématu komunistkého režimu jsme se nedostali ani na základní, ani na střední škole.
V obou případech jsme skončili druhou světovou válkou. Děsí mě, že je tomu tak i dnes.

"Škola musí vést mladé lidi k sebevědomému občanství. 
Nebudou-li se o politiku zajímat všichni, stane se doménou těch nejméně vhodných." 
Václav Havel

Je sicé hezké, že se mluví o tom, aby se do škol vrátila branná výchova nebo práce v dílnách.
Nebylo by však mnohem potřebnější snažit se dětem přiblížit téma totalita?
http://www.dejepis21.cz/dejepis-v-21-stoleti
...

Jenže co s tím?

Po vyhlášení výsldků, po prvním lapání po dechu, "co teď s tím já jako jedinec můžu dělat?"... 
Začaly mi naskakovat události minulých dní a s nimi i články v týdeníku Respekt, který jsem si kupovala dříve jen občas, před volbami a po přečtení Opuštěné společnosti pravidelně.
 Erik Tabery je pro mě zárukou pravdivé a čestné novinařiny. 
Nastávají těžké časy, kdy se musí tato práce podpořit. Pan prezident svými neustálými urážkami na adresu českých novinářů a tragické události na Slovensku jsou toho jasným důkazem.


Další velmi potřebnou organizací je pro mě Paměť národa "Post Bellum".
"Nezisková organizace, která od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století. Založila ji skupina českých novinářů a historiků, kteří se potkávali na tiskových konferencích a výročních pietních akcích a byli přesvědčeni, že pamětníci musí dostat příležitost svůj příběh vyprávět vcelku, souvisle a detailně.

Stěžejním projektem Post Bellum se proto stala Paměť národa, sbírka vzpomínek konkrétních osobností, fotografií, deníků a různých archiválií z období totalit 20. století. Dnes sbírka čítá tisíce zpracovaných pamětníků a jako internetový archiv je přístupná široké veřejnosti.

Zahrnuje především vzpomínky válečných veteránů z 2. světové války, přeživších holocaust, odbojářů, vyprávění politických vězňů, představitelů disentu, příběhy novodobých vojenských veteránů, představitelů národnostních menšin, ale také těch, kteří se stali součástí represivních složek totalitních režimů – Státní bezpečnosti, KGB a jiných."



Nehodlám rezignovat na hodnoty a principy slušné společnosti jen kvůli tomu,
 abych poslechla našeho pana prezidenta "a zavřela ústa".
Dokud mám tu možnost svobodně se vyjdářit... 
Hubu držet nebudu!

Zdroj obrázku: Amnesty.cz

Jdu hledat Tři špejle a znovu je odnést k pomníku.
Mám dojem, že nastává čas, kdy bude potřeba naši demokracii podpírat.