syroovka: P. Josef Toufar

Zobrazují se příspěvky se štítkemP. Josef Toufar. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 31. října 2019

...

P. JOSEF TOUFAR

modlící se u kříže

kdesi u Horšovského Týna

v roce 1949.

v roce 1949 při kázání pronesl:

"Veliký hledač Boha sv. Augustin

u paty kříže rozjímal:

Celá podoba je výraz lásky.

Kolik ran, tolik důkazů, jak Tě miloval."

...

/foto z archivu Miloše Doležala, fcb/

JAK HO LIDÉ MILOVALI, TAK HO REŽIM NENÁVIDĚL.

ZA VŠE DOBRÉ ZAPLATIL DAŇ NEJVYŠŠÍ.

VESNICKÝ FARÁŘ JOSEF TOUFAR PŮSOBIL V TOMTO KRAJI,

NEJPRVE V ZAHRÁDCE, POZDĚJI V ČÍHOŠTI.

BYL TO ON, KTERÝ KÁZAL Z ČÍHOŠŤSKÉ KAZATELNY,

KDYŽ SE V KOSTELÍKU HÝBAL KŘÍŽEK.

TI, KTEŘÍ TO VIDĚLI, O TOM PODÁVAJÍ SVĚDECTVÍ

A VĚŘÍ V ÚKAZ BOŽÍ.

PSAL SE PROSINEC 1949.

ZEMŘEL JAKO MUČEDNÍK RUKOU TRÝZNITELE.

ZE VŠECH STRAN JSI MI VŠAK, HOSPODINE, ŠTÍTEM

TYS MÁ SLÁVA, TY MI POZVEDÁŠ HLAVU. (ŽALM 3)

Text je z pamětní desky  v parku Josefa Toufara 

v Ledči nad Sázavou (viz. tady - klik). 

Více o projektu o Paměntích místech 

- Ústavu pro soudobé dějiny AVČR tady - klik.

čtvrtek 22. února 2018

VZDOROVALI ZLU

Křížová chodba Nové radnice.

Dominikánské náměstí v Brně.

2.února - 3. března 2018

středa 18. října 2017

...Josef Toufar

Interview ČT24 s Tomášem Petráčkem.

Odvysíláno v pátek 13. října 2017.

Katolická církev zahajuje praktickou část procesu blahoslavení P. Josefa Toufara,

komunistickou státní bezpečností umučeného kněze z Číhoště.

O Josefu Toufarovi už jste u mě na blogu četli mnohokrát.

Pokud ne, pusťte si prosím tento rozhovor s P. Tomášem Petráčkem,

knězem, vyučujícím na UK, Univerzitě Hradec Králové a církevním historikem.

Připomene v krátkosti osobnost Josefa Toufara a události, které následovaly po tzv. Číhošťském zázraku. Od padesátých let do současnosti.

Tady.

neděle 11. prosince 2016

...11. 12. 1949 Číhošť

Kostelíček v Číhošti/ Unikátní snímek nakloněného křížku na oltáři z ledna 1950

11. prosince 1949 (tehdy také III. neděle adventní) se v číhošťském kostele,

právě ve chvíli Toufarova kázání,

podivuhodně rozkývává dřevěný oltářní křížek

a zůstane stát nakloněn a zkroucen ke kazatelně s mírným převisem.

Záhadný úkaz vidělo 20 svědků.

Krátké video shrunující celou událost na Streamu tady.

„... a tu ku konci kázání jsem pravil: Uprostřed vás stojí, kterého mnozí neznají, zde ve svatostánku je náš Spasitel. A při těch slovech jsem ukázal na oltář. A tu všichni, kteří se podívali směrem ruky, viděli, jak kříž na svatostánku se začal naklánět. Nejprve (když se díváš k oltáři) napravo, pak zase nalevo, zase zpět napravo a nalevo a pak se zastavil uprostřed, ale již se nedíval k hlavním dveřím, ale celý se natočil směrem na kazatelnu. Také se vychýlil dopředu tolik, že za normálního vychýlení se musí zhroutit. Vidělo to 19 lidí, vesměs dospělých, z nichž řada mužů, všichni úplně zdraví a normální. Kteří to viděli, pod přísahou to napsali do protokolu, a ti, kteří byli vyšetřováni od SNB to četníkům potvrdili, že to nebyla ani sugesce, ani zrakový klam. Je vyloučen i magnetismus nebo elektřina, neboť svatostánek i kříž jsou úplně ze dřeva a ani světlo na oltáři nebylo. Všichni v tom vidí nějaký zvláštní, nadpřirozený úkaz, který se přirozeným způsobem nemůže vysvětlit.“

Josef Toufar

(11. ledna 1950)

Byl tajemný pohyb křížku za zády P. Josefa Toufara předem připravenou provokací StB?

Nebo se stal 11. prosince 1949 v číhošťském kostele zázrak?

Odpovídá Miloš Doležal, autor obsáhlé životopisu Josefa Toufara,

který prostudoval veškeré dostupné související archivní materiály.

Dlouhá léta jsem byl přesvědčen o tom, že se jednalo o provokaci StB. Dnes, po důkladném prostudování veškerých archivních materiálů, srovnáním výpovědí estébáků, komunistických funkcionářů, po rozhovorech se svědky pohybu křížku a v neposlední řadě po nahlédnutí a pochopení Toufarova životního příběhu jednoznačně tvrdím, že šlo o nevysvětlitelný, tajemný jev, který nazývám nikoli zázrakem, ale Božím znamením. Pohyb, naklonění a zkroucení číhošťského kříže nebyly vyvolány lidskou silou.

V malém intimním prostoru číhošťského kostelíku nebylo možné sestrojit žádný podvodný mechanismus, aniž by to nikdo nepozoroval. Příslušníci SNB, tedy policisté, ohledávající v prosinci 1949 "místo činu", nenašli kolem křížku žádné podezřelé stopy. Vše bylo neporušené a zaprášené. To samé viděl Josef Toufar, farníci a stovky příchozích. Státní bezpečnost se o Číhošť začala zajímat až po měsíci, vyprovokována k tomu místními komunistickými funkcionáři. Samotní vyšetřovatelé neměli proti Josefu Toufarovi žádný důkaz a jejich následně vymyšelná "teorie" s podvodem v praxi nefungovala. Specialistům z technické skupiny StB se při dvou rekonstrukcích v číhošťském kostele nikdy nepodařilo podvodný funkční mechanismus sestrojit. Celý průběh vyšetřování jasně dokazuje, že estébací ani představitelé komunistického aparátu nemohli akceptovat Toufarovo vysvětlení, že s křížkem nehýbal, a současně si jako ateisté uvědomovali, že nemohou přijmout teorii nevysvětlitelného jevu, který by podlamoval jejich marx-leninské učení. Svědectví řady návštěvníků, kteří viděli zkroucený číhošťský kříž, i dokumentární série dobových fotografií jednoznačně dokazují podivuhodnost celého jevu, vymykajícího se přírodním zákonům. A především - svědectví samotného P. Josefa Toufara, který potvrdil nevysvětlitelný pohyb Kristova kříže statečným vzdorováním při mučení a mučednickou smrtí. A také jeho vysvětlení v řadě dopisů a kázání, kdy mj. řekl:

"Zatím můžeme konstatovat čistě jednu věc. Že Bůh ukázal, že je skutečně, že je mezi námi, že kněz musí si být vědom svého posvátného úřadu, že právě při slovech ,zde je ve stvatostánku´ dal Bůh vychýlením svatého kříže souhlas, že je to pravda. Je to pro náš kostelíček veliká milost Boží, kterou si Bůh vyvolil. Hlavně, aby si každý dal do pořádku své srdce a duši, a pak se nemusí báti ani zlého."

Z rozhovoru P. Pavla Zahradníčka OMI s M. Doležalem.

Znovu připomínám nocý dokument o P. Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli - tady.
A skvělý lońský dokument Mrtvolu sprovoďte ze světa - tady.

Více informací také tady joseftoufar.cz

úterý 29. listopadu 2016

...pozvánka

Ke sledování nového dokumentu o P. Toufarovi.

Jako bychom dnes zemřít měli.

Od Miloše Doležala a Romana Vávry.

29. listopadu od 21 hod. na ČT 2.

Více o natáčení tady.

Zdroj fotografií: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10563009857-jako-bychom-dnes-zemrit-meli/31529838012/

středa 24. srpna 2016

...pozvánka na výstavu Vzdorovali ZLU

Včera v Praze začala výstava, na kterou jsem dostala pozvánku od pana Doležala.

A moc mě mrzí, že se jí nemůžu zúčastnit.

Tak alespoň lákám Vás.

Je to asi náhoda (i když náhody neexistují, jak říká M. Svatošová),

ale pár týdnů už čtu dopisy Jana Zahradníčky z vězení Mezi nás prostřena noc
a s bolestí pročítám Dům Strach...A do toho mi přišla tato pozvánka...
Na výstavu o P. Toufarovi a J. Zahradníčkovi.

Vzdorovali ZLU

Od 23.8. - 30.9. v galerii věže Novoměstské radnice, Karlovo nám. 2/23

denně kromě pondělí, od 10 do 18 hod.

Pokud jste nečetli Jako bychom dnes zemřít měli, ani Krok do tmavé noci

a pokud chcete v krátkosti slyšet příběh P. Toufara poslechněte si

rozhovor s M. Doležalem z roku 2012 tady.

Více o P. Toufarovi tady.

O Janu Zahradníčkovi jsem něco mála psala minulý týden tady.

Včetně odkazů na rozhlasový archiv tu a na dokument Neznámí hrdinové

s manželkou Marií tu. Ještě přidávám odkaz na rozhovor se synem Jana Zahradníčka tady.

Jan Zahrdníček a Josef Toufar

Zdroj fotografií: Jan Zahradníček http://www.nrpraha.cz/program/714/vzdorovali-zlu-tri-pribehy-ceskeho-20-stoleti/

a Josef Toufar - přebal knihy Jako bychom dnes zemřít měli

Z textu k výstavě:

Výstava mapující ve fotografii a trojrozměrných předmětech tři životní příběhy českého 20. století, chce být zároveň mementem i inspirací. Mementem proto, že velice konkrétně ukáže surovost komunistické politické moci, která zničila jedinečné životy tří významných osobností (spisovatel, kněz, politik) a cynicky decimovala jejich rodiny. Inspirací proto, že se tito mužové a jejich blízcí nepodali lži, otevřeně vystupovali proti veřejné manipulaci a odmítli se přizpůsobit plíživým totalitním praktikám.

Farář z Vysočiny P. Josef Toufar (1902 – 1950) patří mezi první oběti komunistické diktatury. Dne 11. prosince 1949 se při jeho kázání v číhošťském kostele tajemně rozkýval a vychýlil oltářní křížek. 28. ledna 1950 byl Toufar unesen Státní bezpečností z číhošťské fary a na příkaz komunistických špiček včetně prezidenta Gottwalda bezmála měsíc brutálně vyslýchán a nucen k falešnému přiznání a zradě kněžského slibu. Na následky mučení 25. února 1950 umírá a je pod falešným jménem zakopán v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích. V listopadu 2014 byly z ďáblického hromadného hrobu vyzvednuty ostatky, které na základě genetického průzkumu skutečně patřily Josefu Toufarovi a v roce 2015, šedesát pět let od své násilné smrti, byl Josef Toufar pohřben do prostého hrobu v Číhošti. Výstava chce také ukázat i další oběti z řad Toufarových farníků a přátel, kteří byli v souvislosti s tímto případem mučeni, vězněni či vystěhováni ze svých domovů.

Básník a překladatel, esejista, publicista a redaktor Jan Zahradníček (1905 – 1960) patří mezi klíčové autory české literatury 20. století. Jeho lidský i básnický osud se stal významným symbolem odporu vůči komunistickému režimu. Za války se účastnil domácího protinacistického odboje, když pomáhal skrývat manželku a dceru generála Ludvíka Svobody. Po válce velice kriticky vystupoval proti plíživým totalitním pořádkům. V roce 1951 byl ve svém brněnském bytě zatčen a následně ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke třinácti letům vězení. Šestačtyřicetiletý básník, otec tří malých dětí, poznamenaný úrazem v dětství, jehož následkem byla deformovaná páteř a vleklá srdeční choroba, v nich nakonec stráví bezmála deset let. Manželka Marie byla v roce 1951 s dětmi vystěhována z Brna na venkov, kde jako učitelka mohla jen manuálně pracovat. V průběhu 50. let byla jako soukromě hospodařící vystěhována z rodového statku matka a rodina sestry paní Zahradníčkové. Navíc v průběhu Zahradníčkova věznění umřely na otravu houbami jeho dvě dcery Zdislava a Klárka; ženu Marii a synka Jana se podařilo zachránit. Jana Zahradníčka pustili z vězení na pohřeb dcerušek s tím, že se nemusí vracet a je propuštěn, ale pro zhoršenou mezinárodní situaci se musel za 14 dní vrátit do kriminálu, kde strávil ještě čtyři roky. Pět měsíců po návratu z kriminálu Jan Zahradníček umírá na následky věznění.

O Janu Zahradníčkovi - a můžeme to klidně vztáhnout i na Josefa Toufara - napsal po jeho smrti přiléhavá slova přítel, spisovatel a esejista Jan Čep: „Jan byl povaha mužná a pevná. Stal se obětí nové nenávisti, studené zlé zvůle, ztotožněné s vědomou lží. Odvážil se jí pohledět přímo do očí, spoléhaje na sílu onoho ´světla, které nepřemůže tma. Nevíme, jaká byla Zahradníčkova vnitřní zkušenost posledních křížových let, ale i kdyby se nebyla mohla tato zkušenost vyjádřit slovem psaným nebo aspoň mluveným, nezůstane pro nás němá, nebude ji možno nikdy oddělit od bolesti a naděje našeho času.“

http://www.nrpraha.cz/program/714/vzdorovali-zlu-tri-pribehy-ceskeho-20-stoleti/

neděle 14. srpna 2016

...Mezi nás prostřena noc

Jana Zahradníčka jsem znala vlastně jen pod pojmem "katolický básník",

který naspal jako reakci na pohnutí křížku v Číhošti báseň Uctívání kříže.

Nedávno jsem poslouchala v archivu Českého rozhlasu pořad Portréty s Milošem Doležalem,

právě o Janu Zahradníčkovi. Jeho bolestný osud mě tak zasáhl, že jsem zatoužila ho poznat blíž.

Určitě si tento pořad poslechněte...

Český rozhlas Plus - Portréty - O Janu Zahradníčkovi s Janem Sedmidubským a Milošem Doležalem - tady.
Jan Zahradníček - básník, který si získal přízeň nejobávanějšího českého literárního kritika, člověk, který se nebál a který za svou nebojácnost zaplatil vysokou cenu.

Jan Zahradníček

(1905-1960)

Český básník, překladatel a esejista.
Katolický intelektuál, kterého totalitní režim zcela umlčel.

Za protistátní činnost byl 13. června 1951 zatčen a 4. července 1952 odsouzen
(spolu s B. Fučíkem, Z. Kalistou, J. Knapem, F. Křelinou, L. Kuncířem aj.)
ve vykonstruovaném a dopředu rozhodnutém procesu ke 13letému vězení.

V době zatčení měl Jan Zahradníček s manželkou Marií tři malé děti
(Jana Jakoubka 3 roky, Zdislavu 1,5 roku a třítýdenní Kláru).

Byl vězněn na brněnském Cejlu, v Praze na Pankráci a na Mírově.
Manželka se s dětmi musela vystěhovat se z Brna.

V září roku 1956 se jeho manželka i děti přiotrávili jedovatými houbami.
Jan Zahradníček dostal povolení je navštívit v Třebíčské nemocnici.
Tuto strašnou událost přežila jen manželka Marie se synem. Obě holčičky zemřely.

Jan Zahradníček počítal s tím, že se nebude muset do vězení znovu vrátit.
Ale příslib nebyl dodržen a po čtrnácti dnech se musel opět vrátit na Mírov,
kde strávil další čtyři roky. Po jeho návštěvě doma se narodila dcera Marie.

Jan Zahradníček byl propuštěn až v květnu 1960 při všeobecné amnestii.

Po pěti měsících po propuštění umírá.
...

Mezi nás prostřena noc

Celá kniha je sbírkou 250 dopisů, které Jan Zahradníček psal po celých devět let věznění své ženě Marii. Korespondence byla přísně řízena a o její četnosti rozhodovalo vedení věznice. Někdy mohl psát Zahradníček dopis jen jednou za tři měsíce. Na malý kousek papíru, většinou vel. A5.

Drahá Mařenko, ...

...Teprve když je člověk na delší dobu zbaven těchto věcí, které se nám zdají tak samozřejmé a všední, vidí a poznává, že jsou to všechno veliké dary a že celý náš život, ten domácí a všední, je jedna velká slavnost, od Vánoc do Vánoc, od jara do jara...

...Jsem s Vámi srdcem a myslí a je mi líto, že už s Vámi nejsem tělesně.

O ta nejroztomilejší léta Jakoubkova a Zdislávčina jsem už přišel, zbývá mi ještě Klárinka,

kterou znám jen z toho, co mi píšeš. Myslím na ni teď často a snažím si ji představit,

jak rozvazuje řeč i rozumy, ale je to asi marné, každé dítě je jinačí, je zázrak sám pro sebe.

...Vím také, že jsi silná a statečná, denně na Tebe myslím a děkuji Ti za všechno, co děláš pro naše děti. Kéž bych se Ti mohl za to za všechno jednou odvděčit svou oddanou a věrnou láskou! - Nestůněte? Je takové hrozné počasí...

...Pravda, dívám se na lesy jenom z okna, ale nedovedeš si představit a nikdo, kdo nemá naše zkušenosti, nemůže pochopit, co to znamená vidět zase pole a lesy a jak se potoky kroutí pod olšemi

a stromy kolébají ve větru, vidět poštolky, čápy a muflony...

Milovaná Mařenko, děkuji za psaní a zase Ti píši v naději, že to dostaneš a že Tě těch pár řádků potěší. Vždyť se bojím, že se mi za ta léta odcizíš, jako se mi bohužel odcizují děti...

...Lidem tohoto světa se možná zdá jedno, vůbec se nenarodit nebo narodit se a zemřít. My však víme, že je v tom velký rozdíl, nebýt vůbec nebo být mezi zemřelými. Zůstáváš pořád maminkou tří děťátek, z nichž dvě mají andělská křídla, po nichž Zdislávka tolik toužila...

...Snad mají nějaký smysl ty hodiny, dny a týdny, které se mi zde tak nekonečně vlekou, ale já ten smysl nechápu, sedím nebo ležím v naprosté nečinnosti a shledávám v sobě poslední zbytky sil...

...Vím, že jsi silná a statečná, ale tím není Tvá bolest menší, také útěcha v Bohu ji nezmenšuje, ta jen pomáhá ji nést, jako mně tady. Jak jsme teď chudí, bez našich děvčat, mnohem chudší, než bychom byli s nimi...

...Každá hodina, kterou slyším odbíjet z věže, mi připomíná tvrdě a nelítostně, že jsem ji strávil bez Vás, ačkoli jsem si nějaký čas myslel, že budu s Vámi. Ale už jsem se uklidnil, najednou, nevím odkud, vstoupil mi do srdce takový pokoj a jistota, že jste doma, že na mne čekáte a že se šťastně shledáme. Ale není to jen takové přechodné uklidnění, je to opravdový pokoj, který mě celého naplňuje, až cítím, jak se mi lehce a svobodně dýchá.

ZAHRADNÍČEK, Jan. Mezi nás prostřena noc--: dopisy z vězení ženě Marii. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-80-7325-172-7.

ČT - Neznámí hrdinové - Pohnuté osudy - tady. Žena básníka. Marie Zahradníčková, manželka katolického básníka Jana Zahradníčka, vypila kalich hořkosti až do dna.

Dům strach
Vězeňská cela. Samota. Odtržení od rodiny.
Ale i chvíle tiché a hluboké modlitby.

" ..Ve chvílích mystické koncentrace se zdi úplně rozpouštějí a na dosah je vesmír s hvězdami
"jež tvrdě žhnou", krajina s ptáky, mrtví předci i domov s vlastními dětstvím, ženou a dětmi.
...
Když se spisovatel Josef Knap setkal se Zahradníčkem na společné pankrácké cele, navždy mu utkvěl obraz, jak se básník, alespoň chvíli před usnutím distancoval od vězení, a aby se mohl soustředit sám k sobě a v sobě, přetahoval si prostěradlo přes halvu, přitom mu čouhaly z kavalce vyhublé kostnaté nohy a "měl povoleno, že může mít u sebe fotografii svých tří malých dětí.
...
Zahradníček chápal, že prochází hroznou zkouškou. Že je jí třeba, aby byl očištěn, obroušen a promnut. Jasnozřivě viděl, jak jsou jeho další přátelé "na svobodě" pronásledováni a štváni...
A přečetl a přijal zachvění oltářního křížku v Číhošti 11. prosince 1949 jako varovné znamení. jako "gesto Boží" pro národ a lidskou situaci "smutných časů" (báseň Uctívání Kříže). Teprve po této "propasti propastí" mohl plně zakusit Kristův soucitný výdech a přijmout ono závratné poznání:
"Neslušelo by se nosit velké štěstí,/když trpí Bůh a byla tak zahanbena/podoba člověka."

Z doslovu od Miloše Doležala, str. 115
ZAHRADNÍČEK, Jan. Dům Strach. Praha: Vyšehrad, 2015. Verše (Vyšehrad). ISBN 978-80-7429-526-3.

Václav Sisel pracoval v 50. letech ve věznici na Pankráci v tiskárně,
jako hlavní dozorce a odborný vedoucí. Díky němu mohli věznění spisovatelé tajně psát.
On jejich texty vynášel z vězení a ukrýval.

Pro naši literaturu tak mohl uchovat rukopisy básní Jana Zahradníčka,
které napsal v letech 1953 a 1954 v pankrácké věznici.
Několik lety byly zakopány na zahradě. Zapečetěny ve skleněné láhvi.

Až během Pražského jara, na začátku roku 1968, se je odvážil ze země vykopat.
Aby spatřily znovu světlo.

...Nevím, jak na mapě budoucnosti Dům Strach je označen.
Ale dokud takové domy, takové hrozné domy
budou stát v našich ulicích, v našich městech,
vychýlen úpěnlivě tak zůstane Kříž Číhošťský.

ZAHRADNÍČEK, Jan. Dům Strach. Praha: Vyšehrad, 2015. Verše (Vyšehrad). ISBN 978-80-7429-526-3.

A v neposlední řadě pozvánka na výstavu.

Vzdorovali ZLU - příběhy českého 20. století.

23.8. - 30.9.2016 v galerii věže Novoměstské radnice v Praze.

Příběhy nevšedních mužů, kteří se nepoddali lži,

otevřeně vystupovali proti veřejné manipulaci

a odmítli se přizpůsobit totalitním praktikám:

P. Josef Toufar, farář z Vysočiny (1902 – 1950)

- Jan Zahradníček, básník, překladatel, esejista, publicista a redaktor (1905 – 1960)

Multimediální výstava:

fotografie, filmové dokumenty, osobní předměty, vzpomínky přátel a příbuzných

Více informací tady - klik.

úterý 10. května 2016

Krok do tmavé noci

Před několika lety můj Martin narazil někde v antikvariátu

na knížku Stalo se v adventu "číhošťský zázrak".

Tenkrát jsem o Číhošti věděla jen velmi málo.

Respektive jen to, že se jednalo o nějaký komunistický

proces, kdy zahynul kněz.

Babiččina kamarádka, která byla jako

dcera velkostatkáře nucena se s celou rodinou odstěhovat

v padesátých letech na Vysočinu se nesměla sem domů vůbec podívat. Ani příbuzným na hrob.

Až po revoluci babičce vyprávěla, že když se v té době na Vysočině někoho na P. Toufara zeptala,

dostala přísnou odpověď, že na tohle téma se prostě nemluví.

Znala jsem film In nomine patris.

Ale ani film, ani publikace Stalo se o adventu

nebyly až tolik založeny na faktech.

Chtěla jsem pátrat dál a vědět víc.

Ale žádnou jinou publikaci jsem neobjevila.

Až pak, za pár let se objevila úžasná kniha Miloše Doležala.

Jako bychom dnes zemřít měli.

Četla jsem ji při častých hospitalizacích s malou Skřítkovou v bříšku.

Neskutečně jsem začala obdivovat Miloše Doležala, s jakou silou a s jakou

nádhernou péčí se do tohoto díla pustil. Tolik informací, fotografií...to je celoživotní práce.

Každý, kdo tuto knihu u mě viděl v nemocnici na nočním stolku se divil, co to čtu,

proč že nečtu něco pozitivnějšího. Ale mě ta kniha a hlavně osoba P. Toufara

neskutečně posilovala. Nevypadalo to se mnou ani s malou Skřítkovou

moc dobře. Začala jsem se k P. Toufarovi přimlouvat.

A věřím, že mi pomohl.

Číhošť po osobní návštěvě mi vše potvrdila.

...

Krok do tmavé noci:

příběhy faráře Josefa Toufara,

jeho vrahů a číhošťského zázraku.

Téměř sedmsetstránková publikace je pokračováním.
Je až neskutečné, kolik informací se nashromáždilo

za čtyři roky od sepsání první knihy.

"Tato kniha neopravuje zjištění předložená v knize první,
ale doplňuje celou mozaiku o množství střípků a ještě víc ji zpřesňuje."
Miloš Doležal

Úvod ke knize z Kosmas.cz:
Dramatický obraz, který uvozuje novou knihu Miloše Doležala Krok do tmavé noci. Ta je volným pokračováním knihy předcházející (Jako bychom dnes zemřít měli, která byla v roce 2012 vyhlášena v anketě Lidových novin Knihou roku). Ve čtrnácti příbězích - kombinacích reportážních postupů se studiem archivních dokumentů a výpověďmi svědků a pamětníků - autor odhaluje nově zjištěná fakta a svědectví, která se váží k osobnosti Josefa Toufara, jeho mučitelů a dobovému kontextu. Miloš Doležal se ve svém důkladném pátrání dostal k řadě archiválií, které neměl při přípravě prvé knihy k dispozici – nalezl Toufarovy zápisky, korespondenci, část knězovy knihovny a řadu dalších důležitých osobních dokumentů i unikátních fotografií, a také identifikoval filmové záběry mučeného kněze, pořízené Státní bezpečností a překvapivě dochované do současnosti. Doležal se věnuje nejen epizodám z Toufarova studentského či kněžského života, ale pokouší se nahlédnout i jeho přemýšlení o samotném tajemném pohybu číhošťského křížku. Rekonstruuje průběh únosu a výslechů ve Valdicích, hledá místo knězova skonu a svědkyni jeho posledních hodin života, mapuje vznik propagandistického filmu Běda tomu skrze něhož pohoršení přichází či podává pohled do nitra estébácké mašinerie skrze životní příběh příslušníka StB Ladislava Máchy, Toufarova spoluvraha. Detailně také popisuje potupné zahrabání Toufarova těla na hřbitově v Praze-Ďáblicích, historii tohoto místa a způsob ukládání ve 40. a 50. letech 20. století. Knihu doprovází bezmála sedm stovek většinou dosud nepublikovaných fotografií a dokumentů. Poprvé jsou také uveřejněny podrobné zprávy archeologa Jana Havrdy, antropologů Petra Velemínského, Miluše Dobisíkové a Vítězslava Kuželky a soudního lékaře Jana Krajsy, podílejících se na exhumaci a identifikaci těla P. Josefa Toufara v letech 2014 - 2015. Publikaci doplňuje inspirativní filozoficko-meditativní doslov historika umění prof. Josefa Vojvodíka s názvem Passion a paměť: zamyšlení nad obětí P. Josefa Toufara a nad knihou Miloše Doležala.

25. února 1950. U lůžka umírajícího Josefa Toufara sedí estébačka Kantorová, převlečená do uniformy zdravotní sestry. V jednu chvíli ho drží za ruku. Ještě než Josef Toufar kolem půl deváté večerní dodýchá, v agonii k ní pronese několik slov. V noci pak do dvora sanatoria nacouvá nákladní auto a Toufarovo mrtvé tělo je na jeho korbě odvezeno do Ústavu soudního lékařství na Albertově k pitvě. Hlídají ho dva příslušníci StB, kteří mají od nařízeného soudruha Košaře jasný příkaz: "Mrtvola nesmí být spatřena zaměstnanci ústavu! Ani třetími osobami!" Tělo jako důkaz brutálního mučení musí co nejrychleji zmizet ze světa.
Týž den se v dalekém Arnolci na Vysočině, kde se Josef Toufar narodil a vyrůstal, v noci náhle probudí jeho starší bratr Vladimír, zvedne se prudce z lůžka a sedne si na okraj postele.
Probudil se z naléhavého snu nebo spíš z bdělého vidění. Zahlédl v něm svého bratra Josefa,
zkrvaveného, rozbitého, s vyraženým okem, s gumovou hadicí čouhající z břicha, s obinadlem na rukou a ovázanou hlavou. Nahlas tehdy do tmy vyhrkl:„Jožka žije!“ V samém střed hlavního města, na Pražském hradě v rozsvíceném Španělském sále a dalších přilehlých reprezentačních prostorách sídla soudruha prezidenta, probíhá slavnostní zasedání ÚV KSČ. Mezi účastníky je také plukovník Josef Čech, de facto šéf oddělení politického zpravodajství StB, jeden ze strůjců brutálního vyšetřování P. Toufara. V předsálí chce srdečně a soudružsky potřást rukou prezidentovi, ale ten, když Čecha uvidí, zachmuří své dělnické obočí a žoviálně začne tahat plukovníka z ministerstva za ucho. Čech se naoko kaje a dělá před "nejvyšším" smutného žáčka. Později vypráví: "Já jsem za to přirozeně dostal vynadáno, dokonce osobně od s. Gottwalda ve Španěláku při zasedání ÚV, tehdy mě kroutil za ucho a že jsme to neprovedli dobře, protože Gottwaldovi šlo o politický efekt. Jasně, oni chtěli, aby Toufar vystoupil, to měl být velký politický proces, měl to být jeden z útoků proti církvi."

Už jsem tu jednou psala o Historii 1950 od Kamila Činátla.

Ale přišlo mi, že tak nějak zapadla v odkazech.

Proto vkládám znovu. Neuškodí, si připomenout...

Projekt Historie 1950, pojednává o procesu P. Toufara. Na jeho příkladu s pomocí dobových dokumentů, natočených pořadů a propagandistického filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, se snaží žákům objektivně přiblížit dobu padesátých let.

Výukové DVD na přednášce v Dominkánské 8 - Josef Toufar ve veřejném prostoru

bylo okamžitě rozebráno. Ale lze ho objednat nebo spustit online.

Včetně filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení - tady.

K němu ani snad není co dodat.

28. října 2014. Jitka Cvetlerová, dcera Marie Pospíšilové Toufarové, jde na Pražský hrad převzít vyznamenání za Zásluhy o stát, které má být in memoriam uděleno jejímu prastrýci P. Josefu Toufarovi. Se svým mužem a dcerou Janou projdou nádvořími a při vstupu do prezidentského paláce je u recepce legitimuje pracovnice hradního protokolu. Kontroluje v seznamu zvaných hostí jména a odškrtává příchozí. "Tak Jitka Cvetlerová...to jste vy...Jana Cvetlerová, výborně...a kde máte Josefa Toufara? Ten nemůže přijít? Nebo to je tady ten pán?" A vzhlédne k Jiřímu Cvetlerovi. Cvetlerovi na sebe vyděšeně pohlédnou. S dávkou cynismu by mohli odpovědět, že Josef Toufar je pětašedesát let zahrabán na ďáblickém hřbitově. Odpoví však věcně: "Víte, byl v padesátém roce umučen a dnes tady má být vyznamenán in memoriam." Pracovnice se podiví: "Jo takhle...in memóriam," odškrtne si v seznamu jméno a pustí Cvetlerovy dál.

DOLEŽAL, Miloš. Krok do tmavé noci: příběhy faráře Josefa Toufara, jeho vrahů a číhošťského zázraku. První vydání. Praha: Nezávislý podmelechovský spolek, z.s., 2015. ISBN 978-80-260-9125-7.

STRÖBINGER, Rudolf a Karel NEŠVERA. Stalo se v adventu: "čihošťský zázrak". Praha: Vyšehrad, 1991. ISBN 80-7021-065-6.

Jen dodávám, že publikace Jako bychom dnes zemřít měli
vyšla i na CD - tady. Kdo jste ještě knihu nečetl
a třeba Vás víc zaujme mluvené slovo. Navíc v tomto případě velmi
kvalitně a emotivně namluveno Janou Frankovou a Davidem Matáskem.
Celý cyklus vysílal Českém rozhlas v únoru minulého roku.

Dokument ČT o pátrání a exhumaci ostatků P. Toufara Mrtvolu sprovoďte ze světa tady.

Rozhovor s Milošem Doležalem o knize Krok do tmavé noci tady.
Další rozhovor tady. „Někdy se sám sebe ptám, proč si P. Toufarvybral za životopisce zrovna mě.
Ale doprovází mě prakticky celý život a dnes vím, že je to moje osudové téma.“

V současné době se natáčí nový hraný dokument o P. Toufarovi.
Spoluscénaristou dokumentu je Miloš Doležal.
ČT by ho měla pod názvem Jako bychom dnes zemřít měli uvést letos v prosinci.
Více o právě vznikajícím dokumentu tady.

Více o P. Toufarovi, včetně různých odkazů (dokumenty ČT, rozhovor Daniely Drtinové s Milošem Doležalem, odkazy na rozhovory, články v tisku atd.) zpětně v příspěvcích - tady.

čtvrtek 25. února 2016

...vzpomínka na umučení P. Toufara

O tom, jak moc StB mučila faráře Josefa Toufara, vypovídá nově objevený dvouminutový filmový záznam. Vznikl, když chtěla natočit jeho doznání, a mělo se za to, že se nedochoval. Našel ho až Toufarův životopisec Miloš Doležal v Národním filmovém archivu.
V noci na 24. února 1950 kostel v Číhošti obšancuje Státní bezpečnost. Připravuje velké divadlo. Chce nafilmovat faráře Josefa Toufara při „doznání“, že při mši pomocí táhel zinscenoval pohyb oltářního kříže. Tento dosud nevysvětlený jev je znám jako číhošťský zázrak. Pro totalitní režim to byla záminka k útoku na katolickou církev.
„Vyšetřovatelé chtěli využít situace, kdy po téměř měsíčním mučení při výsleších měli dojem, že je Toufar zlomen, naprosto vyčerpán a nechá se zmanipulovat k nesmyslnému doznání. On se však tehdy už ocitl na hranici života a smrti,“ říká Toufarův životopisec Miloš Doležal, který ve čtvrtek představí již druhou knihu o Toufarovi s názvem Krok do tmavé noci.

Číhošťský farář Josef Toufar během policejní rekonstrukce. Následující den zemřel na následky mučení ve valdické věznici. (24. února 1950) | foto: ČTK

Později v noci, když už je Toufar zpátky v cele ve Valdicích, se jeho stav zhorší. Estébákům dojde, že se chystaného procesu nemusí dožít. Zpanikaří. Zlobí se i prezident Klement Gottwald. Z Prahy zamíří k Valdicím letadlo. To nakonec nepřistane kvůli mlze a vrací se do Prahy. Toufar jede do hlavního města sanitkou.
Faráře, který trpí takovými bolestmi, že ani nemůže chodit, kameraman večer předtím zachytí v číhošťském kostele v asi dvouminutovém záběru. Film má justici posloužit v zinscenovaném procesu s ním a dalšími kněžími. Dlouhá léta se snímek považoval za ztracený, znám byl jen jeden velmi krátký záběr. Až loni celý záznam na podnět historika Petra Koury našel Doležal v Národním filmovém archivu.
„Je to nesmírně surový důkaz, jak totalitní režim sešrotoval nevinného člověka. Ve filmu ani nezamaskovali jeho dezolátní stav. Obličej je plný otoků a modřin, připomíná vyděšené zvíře zahnané ke zdi,“ říká Doležal.

Černobílý film zachycuje, jak se Toufar na kazatelně potácí, až ho musí zezadu podpírat. Dokonce to vypadá, že jeho tělo zpevňuje jakási konstrukce, aby se vůbec udržel ve vzpřímené poloze. Působí jako hadrová panenka.

Přítomní estébáci ho instruují, jak má jimi připravená táhla uchopit. Jak za ně tahat. To se však nedaří, protože nemůže ani pořádně hýbat rukou. Natáčení podle představ StB se nedaří. Přesto je jasné, že je to poslední šance. Vyšetřovatelé potřebují natočit doznání, obávají se, že Toufar bude zase vzdorovat.
„Měli s tím zkušenost. Ve vězení ho mlátili tak dlouho, až slíbil, že podepíše přiznání. Ale pak se ještě dokázal zmátořit a dál odolával té brutalitě,“ popisuje Doležal.
Dvě minuty stačí. Faráře, který má na nohou bačkory, protože má tak oteklé nohy, že se do bot nevejde, vezou zpět do valdického vězení. V té chvíli mu praská žaludeční vřed. Den nato v Praze umírá.
StB následně záběry předává filmařům, kteří pro KSČ připravují propagandistický snímek, který se bude promítat v následujících týdnech v kinech. Z divadla na kazatelně však filmaři použijí asi jen tři vteřiny. Ostatní radši vystřihnou. Autentické záběry Josefa Toufara pak na více než půl století mizí. Až teď se znovu objevily.

Farář Josef Toufar z Číhoště zemřel 25. února 1950

na následky mučení ve valdické věznici.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/utyraneho-farare-toufara-ukazuje-nove-video-stb-ho-natacela-v-kostele-1km-/domaci.aspx?c=A160223_191320_domaci_kha

Krátká reportáž ČT 24 v Událostech v kultuře tady:
Toufar na záběrech Stb: Před 66 lety se Čihošťský zázrak opakoval v režii policie

Nová kniha Miloše Doležala o P. Toufarovi
Krok do tmavé noci

Moc mě mrzí, že jsem dnes nemohla být v Praze
v Dominikánské 8 na uvedení nové knihy...

Lidovky a 66. výročí umučení P. Toufara.

Pokud jste Prahu nestihli, máte možnost ještě v neděli v Číhošti.
Více v aktualitách tady.

středa 24. února 2016

...krok do tmavé noci

25. února 2016 v 19.30 hod.

Dominikánská 8 barokní refektář (vstup Jilská 7a)

Uvedení nové knihy Miloše Doležala o P. Josefu Toufarovi

"Krok do tmavé noci"

Hosté: Miloš Doležal, Helena Marjanovičová, Tomáš Petráček, Petr Pithart
Ukázky z knihy přečte Jana Franková.

Čtrnáct příběhů, reportáží a studií o vysočinském knězi, jeho vrazích a číhošťském zázraku,

které doplňují zprávy archeologa, antropologů a soudního lékaře o exhumaci

a identifikaci těla Josefa Toufara.

Součástí večera také bude uvedení CD „Jako bychom dnes zemřítměli“,

obsahující desetidílnou rozhlasovou četbu ze stejnojmenné knihy.

Literární večer pořádaný platformou Dominikánská 8 a Centrem teologie a umění při KTF UK.

sobota 14. listopadu 2015

...sprovodit ze světa

Zdroj fotografie: http://tisk.cirkev.cz/z-domova/ct-mrtvolu-sprovodte-ze-sveta/

Nový dokument ČT o P. Toufarovi.

Mrtvolu sprovoďte ze světa

17. listopadu 2015 v 21.05 hodin na ČT 2.

Dokument zachycuje pátrání a exhumaci ostatků číhošťského faráře Josefa Toufara,
terého umučila státní bezpečnost v 50. letech minulého století.

"Dokument Mrtvolu sprovoďte ze světa přináší téměř detektivní příběh zachycující hledání ostatků číhošťského faráře Josefa Toufara a jejich následnou exhumaci. Josefa Toufara umučila státní bezpečnost v padesátých letech minulého století. Tělo nepohodlného, ovšem lidmi milovaného a uznávaného kněze, se komunisté chtěli zbavit, aby nebyla možná identifikace místa, kde je pohřbený. Dokument nabízí exkluzivní materiál z okamžiků exhumace, následného genetického a antropologického výzkumu ostatků a jejich pohřbení v Číhošti na Českomoravské vysočině".

tisková mluvčí České televize TS Brno Hana Orošová

„Měl jsem možnost být přítomen některým klíčovým okamžikům odkrývání pravdy o osudu umučeného faráře Josefa Toufara a musím říct, že se jednalo o chvíle emocionálně nesmírně silné a důležité. Doufám, že se nám je takto podaří zprostředkovat i televizním divákům.“

kreativní producent ČT Patrick Diviš.

„Hlavní osu snímku tvoří poslední hodiny života číhošťského faráře a příběh jeho mrtvého, zmučeného těla uloženého pod cizím jménem v šachtě číslo 16 hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Příběh se sice stal před pětašedesáti lety, ale naléhavě promlouvá do naší současnosti a velice plasticky svědčí o totalitních politických praktikách.“
Miloš Doležal

V dokumentu hovoří pamětníci, přímí iniciátoři a účastníci exhumace i Toufarova rodina. Silně promlouvá i syrovost míst, ďáblického hřbitova, bývalého státního sanatoria v Praze v Legerově ulici či patologického ústavu na Albertově. „Zpětně viděno vnímám jako malý zázrak už to, že k objevení a vyzvednutí ostatků Josefa Toufara vůbec došlo,“ zamýšlí se dokumentarista Roman Vávra a vysvětluje: „Vše se opíralo o svědectví několika osob, které už většinou nežijí a o ofocenou dvoustranu pohřební knihy uloženou v archivech StB, kterou po 21. srpnu 1968 nechala nejspíš sama StB zlikvidovat“. Ve filmu jsou použity i dosud neznámé fotografie a filmové záběry.

„Přestože se komunistický aparát a jeho aktéři snažili Toufarovo umlácené tělo zlikvidovat ze světa a číhošťského faráře i po smrti zneužít a pomluvit, nepodařilo se jim to.
Z minulosti se prostě nelze vyvázat a i po mnoha desítkách let lze částečně napravit některé křivdy, v tomto případě vrátit zavražděnému a potupenému člověku důstojnost,“ Miloš Doležal.

Ostatky Josefa Toufara se podařilo vyzvednout a identifikovat na podzim 2014. Téměř přesně 25 let po svatořečení blahoslavené Anežky České, která byla farářovou oblíbenou světicí.
„Případ faráře Toufara je šokující ve své brutální syrovosti v kombinaci s těžko vysvětlitelnými jevy, které nás přesahují,“ uzavírá režisér snímku Vávra.

(Z Tiskové zprávy ČT TS Brno; reprofoto: ČT)

Více o P. Toufarovi tady.

Oficiální stránky joseftoufar.cz