...nedělní

Les ti dá více než knihy.

Učitelé věd tě nikdy nenaučí tomu,

čemu tě naučí stromy a skály.

sv. Bernard z Clairvaux

...nedělní

 Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich potěšení, 

hovoří v našem svědomí, ale volá v našich bolestech: 

je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět.
...

 Jediné věci, které si můžeme ponechat, jsou ty, které dáme svobodně Bohu. 

O to, co se snažíme si ponechat pro sebe, docela jistě přijdeme.

...

Věřím v křesťanství,

jako věřím, že vyšlo slunce,

nikoli jen proto, že ho vidím,
ale proto, že díky němu vidím všechno ostatní.

C. S. Lewis

...nedělní

Přemýšlela jsem, proč všichni lidé nedostávají stejné milosti.

Ježíš mne poučil. I v přírodě je mnoho květin a všechny jsou krásné.

Nádherná růže, bílá lilie, skromná fialka, prostá sedmikráska...

Kdyby všechny květiny chtěly být růžemi, příroda by přišla o jarní krásu nebo luční kvítí.

Stejně tak i lidé jsou květinami pro Boha.

Velcí světci jako růže a lilie, jiní jako sedmikrásky či fialky, které Boha těší.

Našim úkolem tedy je využít nejrůznějších darů a nadání,

které máme a být tím, čím nás Bůh chce mít.

sv. Terezie z Lisieux 

TEREZIE Z LISIEUX a Jana PIŠTOROVÁ. Myšlenky na každý den. 1. vyd. Překlad Anděla Janoušková. Praha: Nové město, 2001. Myšlenky na každý den. ISBN 80-86146-29-4.

...nedělní

Věřím, že život s Bohem je především jiskřivá radost.

 Je to můj život, život, který mám jako možnost, kterou jsem dostal. 

Čas, který mám do smrti, je svěřený majetek, možnost.

...

Sám jsem sochař svého života, věřím, 

že dostanu požehnání do všeho, co budu dělat, a přiznávám, 

že nevěřím moc na žádnou speciální Boží vůli na každý den, 

že Bůh není ten přísný otec, 

který by mi pro moje dobro takzvaně nařizoval každý krok. 

Věřím v Boha a věřím, že Bůh věří ve mě. 

Věřím, že určité dobré projekty, které když neuděláme my, nebudou udělány vůbec.

...

Ne Bůh, to já jsem odpovědný za každou vteřinu svého života

 a až jednou budu umírat, ponesu odpovědnost za život jako takový

 a za všechna svoje rozhodnutí. 

Ne Bůh, já.

P. Marek Orko Vácha/Neumělcům života

Přidávám ještě dva odkazy na rozhovory s P. Váchou na DVTV.

Pro člověka v celibátu je důležité mít vedle sebe ženu, hodně svatých to tak mělo - tady.

Náklonnost ke zlu je v nás zakořeněná - tady.

...nedělní

Vrátíme se do otcovské náruče.

Tři kázání P. Josefa Toufara.

Život P. Josefa Toufara v datech a příběh exhumace od M. Doležala.

Pár slov od P. Tomáše Petráčka a Norberta Schmidta. 

Dobové fotografie i fotografie z exhumace.

Malá knížečka od Miloše Doležala.

Vydána k příležitosti uložení ostatků P. Josefa Toufara v Číhošti

12. července 2015.

...nedělní

Dvě modlitby Karla Čapka

Modlitba tohoto večera

Bože, který jsi stvořil tuto krásnou zemi, Ty vidíš naši bolest a zklamání; Tobě nemusíme říkat, jak nám je a jak jsou skloněny naše hlavy. Ne hanbou; my se nemáme zač stydět, i když nás osud bije prutem železným. Ne my jsme byli poraženi; ne my jsme projevili málo odvahy. Náš národ neztratil nic ze své cti; ztratil jen kus svého těla. Jsme jako člověk, kterého zachytilo ozubené soukolí; už s první nejhroznější bolestí cítí, že žije, a právě v té přesilné bolesti cítíme, jak přesilně, jak hluboce žije.

Bože, který jsi stvořil tento národ, Tobě nemusíme nic říkat; ale aspoň pro nás samotné se naše ústa a naše srdce pokoušejí formulovat to, co nesmíme ztratit nikdy, totiž víru. Víru v sebe samé a víru v Tvé dějiny. Věříme, že v dějinách jsme nestále a nebudeme stát na špatné straně. Věříme, že na naší straně a v našem usilování je víc budoucnosti, víc toho, co poroste a ponese plod, než na straně násilí a dočasné moci. Pravda je víc než moc, protože je trvalá. Ale už v tuto těžkou chvíli si musíme uvědomit závazek, že na tu budoucnost nebudeme čekat s rukama v klíně. Budeme víc než dosud pracovat pro svůj národ, pro jeho vnitřní sílu a jednotu. Čím lepší lid uděláme ze svého národa, tím víc uděláme také pro tu lepší stránku dějin. I v našem osudu se odehrává dějství světové, které bude s velkou a slavnou nutností pokračovat dál. My se nemáme co bát světového vývoje, naopak každé násilí je krátké na obecnou lidskou potřebu svobody, míru a rovnosti mezi lidmi a národy. Musíme nesmírně mnoho dělat sami pro sebe, musíme mít ještě více rádi svůj národ, musíme se víc milovat mezi sebou; věříme, že i v tom, a hlavně v tom je naše velké poslání ve světě: Udělat ze sebe národ po každé stránce schopný lepší budoucnosti, než je přítomná a dočasná temná epizoda evropské historie.

Bože, neprosíme Tě, abys nás pomstil; ale prosíme Tě, abys každému z nás vdechl ducha důvěry i abys nikoho nenechal marně zoufat, ale už teď hledal, v čem může být platný pro budoucí úkoly věčného národa. Zoufalců teď nepotřebujeme. Potřebujeme víry. Potřebujeme vnitřní síly. Potřebujeme účinné lásky, která nás zdesateronásobní. Nikdy nebudeme malým národ, který se nedá zviklat ve své víře v budoucnost a v práci pro své lepší příští.

Lidové noviny, 22.9.1938

Modlitba za pravdu

Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi nenávidět se navzájem. Lži, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti, jež snad ani desítky let nevyrovnají. Bože, jak bude vypadat, jak se bude vyvíjet Evropa obluzená tolika nenávistnými lžemi! Jak bude možné soužití mezi lidmi a národy, je-li mezi ně vrženo tolik urážek, tolik opovržení a vzteků! Copak si snad někdo představuje, že tento stav ducha má a může trvat bez konce? Copak si věčně má soused ošklivět souseda a čekat jen na příležitost, aby mu zasadil mstivou a úkladnou ránu? I po válce si mohou národy podat ruce; mohou si sebe rytířsky vážit a navázat vztahy důvěry. Ale na bojišti lži nebude navěky důvěry ani cti; každá lež zajde, ale zůstane po ní nenávist a opovržení; tělo se zahojí dřív než duše. Bože, jak hrozně je zraňována duše tohoto národa, jak tohle se má jednou zahojit! Copak se toho nezhrozí národové, jaký nenávistný, navěky zlý a nepřátelský svět se takto buduje? Nemá snad nikdy být mír nebo aspoň oddech v křečovitém smrtelném nenávidění?
Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží je úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem. Zbavit svět lži je víc než odzbrojení.

Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí. Jako by tušil, že jednou lež podnikne generální útok na náš stát a národ, a už předem razil heslo pro toto utkání. S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru.

Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv.

Bože, vrať světu pravdu!

Lidové noviny, 25.9.1938

...nedělní

...čelil jsem frustraci ohledně toho, co skrývá budoucnost.
 Apollo nebyla žádná duchovní zkušenost, nehledal jsem tehdy Boha. 
Ale později, když jsem se pustil do nové fáze kariéry, tak jsem zjistil, 
že kariéra není to, co hledám. Zjistil jsem, že hledám mír a klid. 
Dokážu se věnovat jakékoli kariéře, ale mír a klid pochází od Boha. 
Takže jsme se manželkou začali věnovat život Ježíši Kristu. 

Charles Duke, americký astronaut

Hydepark civilizace 28.3.2015

Jeden ze dvanácti lidí, kteří se kdy prošli po Měsíci. 
Pilot lunárního modulu Apolla 16. Na Měsíci strávil 71 hodin.

...květná neděle

...a začátek svatého týdne.

Chceš-li, aby se ti uzdravily rány, on je lékař.
Spaluje-li tě horečka, on je zřídlo.
Bojíš-li se smrti, on je život.
Prcháš-li před temnotou, on je světlo.
V Kristu máme všechno. 
Blahoslavený je člověk, který v něho doufá.
Svatý Ambrož

...hledat smysl

Psychiatr a neurolog V. E. Frankl a židovský teolog P. Lapide

vedli v roce 1984 ve Vídni mezioborový dialog o spáse a uzdravení člověka. 

Výsledky jejich diskuze nebyly doposud publikovány...

až v této knize.

Bůh a člověk 

hledající smysl

Mám ráda knížky, které dokážou rozvířit vnitřní vody ve mně. 

Za poslední dobu je to určitě tato kniha.

Řeší otázky utrpení, viny, lásky a smyslu života.

A to hodně, hodně do hloubky.

Proto opět tolik výpisků, které mě zaujaly.

Myslím si, že řeknou víc, než pokus o nějakou recenzi...

Frankl: Někdo tvrdí: „Mám pravdu a nikdo jiný ji nemá“. Dlouhá léty jsem hledal definici tolerance. Po dlouhém tápání jsem zaujal toto stanovisko: Mám poslouchat svoje svědomí. 

To mi říká, co mám dělat a co nemám dělat. Případně, co mám opustit. 

Hledá smysl dané situace, co od člověka vyžaduje. Svědomí ale není pouze lidským fenoménem,

 lze říci, že je až příliš lidským – v tom smyslu, že se může i mýlit.

Až do chvíle, kdy budu na smrtelné posteli, nebudu vědět, že to, co mi svědomí radilo,

 bylo správné. Definuji svědomí jako orgán smyslu, nikoli smyslový orgán, tedy instanci, 

která je zabudovaná v člověku, ale jako orgán, který člověku pomáhá poznat jedinečný smysl 

dané situace. Svědomí si přitom musí počínat intuitivně. A to je dar. 

Pokud je ale člověk tak odkázán na své svědomí, když hledá smysl konkrétní situace 

a pokud v tu samou chvíli stále ještě neví, zda se jeho svědomí v dané situaci mýlí či nikoli, 

musí toto riziko omylu vzít na sebe.

Lapide: Pravdu je třeba konat a ne o ní mluvit.

Proto jezuité mluví o hierarchii pravdy. Konání pravdy je možná to nejdůležitější na světě. 

Není vražednějšího slova než pravda. Milióny lidí pro ní byly zabiti, 

stejný počet pro ni šel dobrovolně na smrt. To, že existuje jen jedna pravda, je nesporné. 

Sporná je naopak přístupnost k této pravdě pro nás křehké, chybující lidi, 

kteří vidí jen vlastní optikou. Zachycujeme jen zlomky pravdy.

Gordon W. Allport, psycholog na Harvardu, v této souvisloti jednou prohlásil: 

"We may be at the same time half-sure but whole-hearted", 

můžeme si být jisti napůl a zároveň se z celého srdce pro to, či ono rozhodnout.

 A já si myslím: Nemůžu stoprocentně vědět, zda mám či nemám pravdu, 

stejně tak může mít pravdu ten druhý, jeho svědomí může mít pravdu a ne to mé. 

To není relativismus, ale podpora tolerance.  Protože fakt, že se mé svědomí může mýlit, 

neznamená, že jedinečná pravda neexistuje, ale znamená to jen to, že nikdo nemůže vědět, 

zda má pravdu on sám nebo někdo jiný. Samozřejmě, že existuje jen jedna pravda.

 Může ji mít jen jeden. Ale nikdo nemůže vědět, zda ji má právě on sám, kdo ji má. 

Musí si ale stát za svým, konat to, co mu velí svědomí 

a zároveň počítat s tím, že se může mýlit.

Frankl: ...Výchova by měla v mladém člověku nastartovat proces hledání smyslu. 

Cílem výchovy by nemělo být jen zprostředkování vědomostí, 

nýbrž zaostření svědomí mladého člověka, aby v každé situaci viděl 

jasné možnosti smyslu a jeho výzvy...

Výchova přitom nikomu nemůže dát smysl. Fakticky totiž nemůže dát smysl být smysl vůbec dán, protože smysl musí být nalezen. Nemůžeme někomu smysl předepsat.

...

Frankl: "Víme, že Bůh je, ale co Bůh je, to nevíme." Řekl Tomáš Akvinský. 

Před několika desetiletími jsem se to pokusil vyjádřit v jedné knize: V

veškeré naše výpovědi o Bohu musí být chápány pouze v uvozovkách. Bůh je "osobní povahy", 

Bůh je "dobrotivý", apod. Antropomorfismu se nelze vyhnout. Je ale důležité, 

abychom si toho antropomorfismu byli vědomi. Nemůžeme ho ani obejít, ani mu zabránit. 

Tyto božské atributy jsou a samozřejmě zůstanou pouze lidskými vlastnostmi,

 ale často jsou to až příliš lidské vlastnosti. A tak Bůh není ušetřen zobrazování

více či méně antropomorfním způsobem. Ale máme kvůli těmto lidským atributům 

zahodit veškeré náboženství? Není to spíše tak, že se k tajemství poslední pravdy 

dá spíše přiblížit na symbolické rovině než na té čistě abstraktní?

Max Scheler v tomto smyslu hovoří o antropopatických rysech, které připisujeme Bohu: 

Bůh se hněvá, Bůh je rozzlobený, Bůh soucítí. Nic z toho není pravda, 

ale přesto, říká se s tímto "Bohem modlitby", jak jej nazývá, dostaneme daleko dál, 

přiblížíme se více pravdě, i té teologické, než s abstraktním metafyzickým 

Bohem jako enx realissimum atd. To stejné naznačuje Pascalova věta: Jde o Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova.

Ale překvapivá je jedna věc, kterou myslím vyjádřil Konrád Lorenz v jednom televizním rozhovoru s s Franzem Kreuzerem: Selka někde na horské pastvině, která v Bohu vidí muže s bílým vousem a přičítá mu další primitivní antropomorfismy, je pořád blíže k pravdě než leckterý vědec. A myslí tím přesně to stejné, co my dva.

Řadě lidí, kteří se pokládají za ateisty, připadá tento antropomorfismus pošetilý a rozčiluje je. Ale to musí člověk překonat, když uzná, že se tomuto antropomorfismu nelze vyhnout...

Ale existují i ateisté, kteří po Osvětimi začali zastávat podobné názory jako Rubinstein a jiní.

Někteří tvrdí, že po Osvětimi už nelze skládat básně, jiní, že se po Osvětimi nedá věřit v Boha.

Ale buď svou víru v Boha vzdáte ve smyslu jedné pasáže z Dostojevského, kde se praví:

Když Bůh dopustí, aby trpělo nebo zemřelo jedno jediné nevinné dítě, nemohu v něj věřit.

Nebo si svou víru ponecháte, řeknete víře ano, - a to z jednoho prostého důvodu: Nelze vyjednávat...

A podívejte, víra, opravdová víra trvá i poté. Kolik lidí tvrdí, že v Osvětimi museli lidé víru ztratit!

Ale to není pravda. Nemám statistiku, ale podle mých dojmů, mých pocitů, je to tak, že lidé v Osvětimi víru spíše znovu získali a v řadě lidí Osvětim víru posílila, to znamená navzdory Osvětimi, než že by o víru přišli. Nemělo by se  tedy donekonečna opakovat slovní spojení po Osvětimi v souvislosti se schopností člověka věřit, ale mělo by se spíše mluvit o víře navzdory Osvětimi.

...

Lapid: Bůh, v něhož věřím, je Bohem svobody ve dvojím slova smyslu: 

On sám je svobodný, tzn. nedrží se našich pravidel hry a dal nám ten strašný dar svobody, kdy můžeme říci ano, nebo ne. Může být, jak píšete, nevědomým Bohem v nás a když hlasitě křičíme

a hlučíme, neslyšíme jeho tichý hlas v našem nitru.

Tuto svobodu nám sám dal.

Myslím, že podobné obrazy Boha, které patří spíše do dětských let lidstva,

zemřely po Osvětimi, a nevím, zda se mi po nich má stýskat. V Osvětimi zcela jistě

zemřel Bůh v podobě dobrotivého muže s bílým vousem. Bůh, starý účetní, který denně přepočítává

dobré a špatné skutky, byl spálen v Osvětimi...

Věřím, že Osvětim nám pomohla k ozdravění našich obrazů Boha.

"Bůh je mrtev" prohlásil Nietzche předtím, než se propadl do temnot své duše. Pokud tím myslel ty částečně dětské a částečně dětinské představy Boha jako nebeského bojovníka v nouzi, uspokojitele

našich modliteb a dodavatele úspěchu, měl zcela jistě pravdu. Ba co víc! Dlužíme kritikům náboženství díky za to, že náš osvobodili od maskovaného modlářství a donutili nás proniknout ke zralejší a vyšší představě Boha. Krátce řečeno: Pokud se tvůj Bůh dá popsat, definovat, vyložit či písemně vyjádřit, je pouze náhražkou Boha a ne Bohem Bible.

...

Kde byl člověk, když byly páleny miliony lidí?

Kde byl onen věrný obraz Boha, kterému byla dána přikázání?

Kde byla ona pokřtěná Evropa...

To by byla otázka, která ještě pořád čeká na odpověď.

Ale zneužívat Boha a vinit Ho za to, co si lidé spáchali navzájem, je podle mého názoru blasfemie.

Frankl: ... Dokud soudíme a obviňujeme, nedošli jsme do cíle. A tak nechceme jen vzpomínat na zemřelé, ale chceme i odpustit živým. Stejně jako podáváme ruku mrtvým, přes všechny hroby, přes všechnu nenávist. A když říkáme: Čest všem mrtvým, chceme rovněž dodat: A pokoj všem živým dobré vůle.

Lapide: Kdo čte tyto řádky a je člověk, nemůže zůstat nedotčen, nerozvířen...

A sám sebe se ptám, co je to ono ve mně, co se chvěje, když poslouchám tato slova,

když čtu Vaše knihy, kde s klinickou objektivitou líčíte vlastní utrpení - bestiality v koncentračním

táboře - bez jediné kapky nenávisti? Mám podezření, že to je onen božský plamen ve mně,

Boží závan, který mi propůjčuje lidskou důstojnost a který mě rozviřuje.

Je to Bůh ve mně, který ze mne chce udělat plného člověka, jakým ještě zdaleka nejsem.

Proč hledáme Boha nahoře ve hvězdách, ve všemožných -ismech, v celém vnějším světě,

kde je jistě také, namísto toho hledat jej v našem nejniternějším nitru, kde má hlas,

kterému říkáte svědomí, kde ve mně tvoří modlitby, které mě nechává modlit,

který ve mně probouzí touhu modlit se, kde mě miluje, abych se mohl stát sám sebou.

Proč bloumat v dálkách, když tento Bůh sídlí ve mně jako plamínek a čeká jen na to,

aby skrze mne mohl planout? Není to kousek víry, který svou platnost po Osvětmi rozhodně neztratil?

Frankl: Ano. Mohu Vám jen stoprocentně dát za pravdu. Neznám nikoho, kdo to umí tak pěkně vyjádřit, jako Vy.

Lapid: ...Neznámý sibiřský zajatec: Hledal jsem Boha a On se mi vyhnul.
Hledal jsem svou duši a nenašel jsem ji.

Hledal jsem svého bratra a našel jsem všechny tři.

Frankl: Říkáte, že Bůh je tak velký, že se může zmenšit a může vklouznout i do té nejhloupější duše.

Možná znáte z nějaké mé knihy následující historku: 

Vypráví o jednom pacientovi, který v raném dětství trpěl schizofrenií a přivedli jej ke mně,

protože měl téměř neustále halucinace a občas byl velmi podrážděný. 

Ptal jsem se ho, jak to, že je schopen se i přes svou podrážděnost ovládnout,

což mi potvrdila jeho sestra. Po dlouhém váhání řekl: Pro Boha.

A tehdy mně došlo, co Kierkegaard myslel, když tvrdil:

I kdyby mi šílenství navléklo své šaty, mohu se přesto do poslední chvíle držet svého Boha.

Tato nepodmíněnost! Viděl jsem stavy nejtěžšího manického zmatení, lidi, 

kteří leželi ve vlastních výkalech na mokré slámě. V oddělení "Zwokarna" v Terezíně

byla jedna dívka, kterou jsem znal z Vídně a která byla prostitutkou SS.

V Terezíně u ní propukla maniodepresivní psychóza a v posledních hodinách před smrtí

na manickou excitaci a vyčerpání mě opakovaně prosila, abych ji odpustil.

Nevěděl jsem, za co. A pak jsem ji pozoroval bezprostředně předtím,

než zemřela - byla to scéna jak u Markétky ve Faustovi I. - dřepěla

v blátité slámě a modlila se Šema Jisra´el. Těžká psychotická pomatenost.

To jsem měl na mysli oním vklouznutím i do té nejubožejší duše.

Frankl: Proměň utrpení v sílu.

...

FRANKL, Viktor Emil a Pinchas LAPIDE. Bůh a člověk hledající smysl. 1. vyd. Brno: Cesta, 2011, 109 s. ISBN 978-80-7295-137-6.

...nedělní

Veškeré zážitky, za které jsme horám vděčni, 

se ukládají jako životní úroda do stodol, 

kde jsou chráněny před pomíjivostí.

Viktor E. Frankl

/Rakouské Alpy/Hinterer Gosausee/

...nedělní

Musí nám být naprosto jasné,
že existence zla ve světě je možná jedině díky existenci svobodné vůle člověka.
Nelze si vymyslet systém, v němž by existovala svobodná vůle a neexistovalo zlo.
Ale i láska je projevem svobodné vůle!
Vyloučit možnost zla ve světě by znamenalo naprostou absenci svobody, čili totalitu.
 Svoboda je tragický dar, se kterým člověk neumí vždycky dobře zacházet. 
Přesto nikdy nikdo na světě nevymyslel  nic lepšího, než je svobodná vůle.

 P. Ladislav Kubíček

...nedělní

"Opravdové náboženské hledání v našem životě zde nemůže nikdy skončit tak,

 jako končí úspěšné hledání nějakého předmětu, totiž jeho nalezením a vlastněním; 

 nesměřuje totiž k nějakému předmětnému cíli, nýbrž k srdci Tajemství, 

které je nevyčerpatelné, které nemá dno."

Tomáš Halík

/Kytička ještě ze zahrádky. Letos asi úplně poslední.../

...nedělní

Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. 

Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, 

jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. 

 Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží.
   Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, 

jako mne zná Otec a já znám Otce; 

a za ovce dávám svůj život. 

Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.
   Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.
   Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. 

Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. 

Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. 

Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.

(NZ Jan 10, 11-18)

...ze sobotního výletu na Milešovku.

...nedělní

"Láska vám dá křídla!"

Sv. Terezie z Lisieux

...nedělní

Kdo miluje, ten létá, běží, raduje se.

Je volný a nic ho nezadrží.

Mnoho dokáže a přivede k výsledku i tam,

kde nemilující umdlévá a klesá.

Tomáš Kempenský

bazilika sv. Petra, Vatikán/ 2008

...nedělní

Nejdůležitější a k životu a zdravému vývoji osobnosti 

nejpotřebnější zkušeností je zakusit,

že člověk je (či byl) milován.

To je jediný skutečný noviciát lásky.

Lásce se lze naučit jen tím, že se jí "nakazíme".

Nikdy nemilovaný milovat nedokáže.

Chci, abys byl/ Tomáš Halík

Mojí mamince.

 ♥

A všem maminkám, 

které umějí dávat lásku.