Ani nevíte, jak jsem se bála toho, jak velký Skřítek přijme svoji malou ségru.
Když mi chodil hladit do nemocnice těhu břicho (kde jsem s malou Skřítkovou v bříšku dlouho ležela),
tak jsem se v duchu raději připravovala na to, že po porodu může mezi Skřítky nastat boj.
Boj o jeho místo. Boj o místo, které malý Skřítek konečně získal.
Blízkých tet a strejdů poznal za svůj krátký život sice hodně.
Ale dvě nejbližší osoby - mámu a tátu měl v té době jen krátce.
A ejhle. Malá Skřítková se vyloupla na svět a nic dramatického se nedělo.
/Pokud teda nepočítám ten mateřský kolotoč. Však chápete.
I když druhé dítko, začátky pro mě byly úplně nové.../
V porodnici se jí nemohl nabažit. Po příchodu domů prohlásil: "konečně doma...".
A já si pořád říkala, tak teď už začne žárlit. Teď už se mě zeptá, kdy ji vrátíme. A nic.
On ji miluje!! /Na té první fotce je to asi dost jasné, ne:)?/.
.
Nedávno se mě dokonce zeptal: "Maminko, co by se stalo, kdybys měla v bříšku ještě jedno miminko?"
Já zaražená, že už je to tady, na to říkám: "No nic, měli bychom další miminko. Proč se na to ptáš?"
"No, že bych chtěl."
"A chtěl bys raději holčičku nebo chlapečka?"
"Já bych chtěl ještě holčičku i chlapečka!!!"
Tak to vidíte.
Proto se snažím nemalovat si tu naši budoucnost tak zle. V hlavě se mi občas melou příběhy rodin, u kterých osvojení "nedopadlo dobře" jak se říká. Ale co kdyby to jinak dopadlo pro ty děti ještě hůř?
Teď je nám krásně. /Nepočítám sem tam nějakou rošťárnu, je to přece kluk./
A co bude za pár let se uvidí...