Knížečka pro malé Skřítky. Od narození až po školu.
Zapisovací. Vlepovací. Památeční. Krásná. Jednoduchá.
To je moje!
Od
Rosy Mitnik a
Jou Jou.
Byla první věcí, kterou jsem koupila našemi miminku.
A rovnou jsem objednala dva kousky. Protože i když jsme dostali
zapisovací knížky na malou Skřítkovou - nezapisovala jsem si pravidelně nic.
Nějak mě ty přesladké fotky miminek coby méďánků a koťátek za srdce nevzaly.
Jsem ostuda ostudná a teď toho lituju. Ale pár zápisků mám a jsem ráda i záznamy tady.
Chystám se Skřítkové zpětně dopsat a dolepit co půjde. A taky má malá Skřítková památeční krabičku.
S novinama, který ten den vyšly. S prvním bodyčkem. S dulikem, který jsme nedávali.
S první čepičkou a "kuklospacáčkem" na zahřátí, který jsem jí háčkovala. Když jsem si ty vzpomínky zakonzervované v krabičce před časem prohlížela, bylo mi smutno za našeho Skřítka.
Že on žádnou takovou krabičku nemá. Nic. Prázdno.
První fotku máme až jako dvouletého z kojeňáku.
...
Do jeho vzpomínkové krabičky jsem si dala jen jeho ponožky, ve kterých nám ho v domově předali
(rozdrbané bačkůrky jsem vyhodila). Pak mám taky schované tričko, které v té době, jako tříletý mrňousek nosil.
Ale z miminkovského věku nevíme a nemáme nic. Sám Skřítek se po fotkách,
kdy byl miminko taky sháněl. Několikrát jsme mu museli vysvlětlovat, proč je nemáme.
Aby nebyl pozadu, pořídila jsem mu alespoň knížku, do které budeme dopisovat
už jen to hezké. A společně.
Moje Rodinné album.
...
Před pár měsíci jsem ve Zprávách na čtyřiadvacítce zahlédla krátkou reportáž o projektu
Život v kufříku. Jde o projekt, který je směřován na děti, kterých se rodiče po porodu zřeknou
a musí si svou cestičku životem hned zopčátku prošlapávat jinak...a samy. Ve vybraných porodnicích dostanou
malí bojovníčci "vzpomínkové kufříky" s prvním dudlíkem, bodýčkem, knížečkou, fotkou z porodnice.
A ten kufříček s nimi potom putuje dál do života.
Brečela jsem u toho jako želva. Více o projektu
tady.
...
Pak máš náš břuchoSkřítek připraveno gumovo-dřevěné kousátko.
Od
OSLO z Fleru. A mráčkovou dečku šedivku.
Tím naše nová výbavička končí.
Těšila jsem se, jak budu šít mantinely, vyrábět kolotoč nad postýlku,
šít plínkovníčky, košíčky a další serepetičky. Mezitím mám od března
rozháčkovanou dečku, kterou možná ani nezvládnu dokončit.
Ale jsou důležitější věci! (Si musím říkat). Jsem vděčná za to,
že můžu být doma. A ne dlouhé týdny v nemocnici jako s malou
Skřítkovou. Snad to tak bude až do konce.
Vlastně do začátku!
A já už pomalu musím dávat dohromady věci po malé Skřítkové.
Letí to. Letí!
PS - Moc děkuju za milé vzkazy k předešlému příspěvku!
Nebojte, komentáře okolí k dalšímu dítku mě nijak nerozhazují.
Kdybych na ně dala, neměli bychom ani Velkého Skřítka!
Jen mě vždycky překvapí, že někdo má potřebu to řešit.
Je taky zvláštní porovnávat reakce na první těhotenství a na další.
U prvního každý gratuluje, aplauduje, ptá se na týden, jména...
U dalších jen kouknou po břiše a buď nějaká nejapná poznámka-
nebo jen oči upřené na rostoucí břuch a v pohledu lze vyčíst
"to si teda dáte..".
Ale my se nedáme!
♥
