27. 1. Mezinárodní den památky obětí holocaustu

Vzkazy z Auschwitz

Etika snad začala nenápadnou větou z knihy Exodus - Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. (Exodus 23,2). Naše morálka je od té chvíle založena na představě, že existují věci, které jsou špatné, ačkoli jsou legální a dokonce ačkoli je činí většina.

V roce 1935 začínají platit Norimberské zákony, beroucí práva Židům. Od roku 1941 platí zákon o nošení žluté hvězdy. Kdo od této chvíle perzekvoval židovské obyvatelstvo, jednal legálně. Většina tak činila, nebo mlčela.

V lednu 1942 na konferenci ve Wannsee bylo rozhodnuto o konečném řešení. Konference trvala devadesát minut, dobu jedné vysokoškolské přednášky. Přes polovinu účastníků mělo titul doktor. Jednalo se o doktory medicíny, rovněž i o doktory filosofie.

Náročnou logistiku transportů zajišťovaly stovky poctivých úředníků, pečlivě si plnících své povinnosti. Bylo lhostejno, zda vlaky přepravují dřevo, kameny nebo lidi; důležité byly tunokilometry. Po válce tak vzniká představa, že mnohem víc než těch, co zákony nedodržují, bychom se možná měli bát těch, co je dodržují.

Byli bychom velmi rádi, aby lidé, kteří prováděli lékařské experimenty, byli psychopati, lidé s duševními chorobami, sadisté a primitivové, lidé z jiného vesmíru než my. Všechno, co o tom víme, svědčí o opaku. Lidé, kteří ty věci prováděli, byli děsivě normální. Lidé národa Beethovena, Schillera, Goetheho, Immanuela Kanta, Caspara Davida Friedricha, příslušníci jednoho z nejkulturnějších národů v Evropě. Lékaři, kteří by v mírových dobách chodili s manželkami na procházky a přispívali na charitu. 

Prof. Dr. med. Carl Clauberg si dal jednoduchý výzkumný úkol, jak s co nejmenším množstvím technického personálu za co nejkratší čas vysterilizovat co největší počet žen. Na konec s lítostí konstatuje, že nejlepší je chirurgie. 

Elie Wiesel ve svých pamětech popisuje setkání s Dr.med. Dr.phil. Josefem Mengelem. Mengele byl prý vždy hezky oblečen, s bohatou slovní zásobou a tichým hlasem, dvojnásobný doktor medicíny a doktor filosofie, který mládí prožil na nejlepších německých univerzitách.

Od nynějška víme, že člověk může číst večer Goetheho a Rilkeho, hrát večer Bacha a ráno jít do svého denní práce v Auschwitz. V Auschwitz tak člověk definitivně ztratí víru. Ne víru v Boha, nýbrž v člověka.

V Auschwitz na člověka padne děsivá hrůza, že stačilo málo a byli bychom mezi oběťmi, stačilo se narodit o několik desetiletí dříve. Na konci prohlídky ale dopadne ještě jiná hrůza, větší. Chybělo málo, a byli bychom mezi vykonavateli. Stačilo se narodit o pár desítek kilometrů vedle. První otázka po osvobození byla, jak je možné, že toho nějaký národ byl schopen. Otázka se velmi rychle překlopila: existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Dnes si už netroufáme vyloučit nepředstavitelné.

Všichni myslíme, že „to“ udělali ti druzí. Mezi baráky člověk nahlédne do propastí své vlastní duše a uvědomí si, že ten druhý přebývá v neznámých hlubinách mého vlastního nitra, že je možností mého já. 

Dodnes nevíme, co se vlastně stalo, nevíme, kde byl člověk, kde byla naše věda, naše filosofie, naše náboženství, že tomu nedokázaly zabránit?

S našimi studenty sem jezdíme rok co rok. Pořád totiž ještě je naděje, že poznáním historie ji přece jen nebudeme nuceni opakovat.

Marek Orko Vácha

http://blog.aktualne.cz/blogy/marek-vacha.php?itemid=24584

Pinkasova synagoga v Praze – památník obětí holocaustu 
(jména českých a moravských židovských obětí holocaustu napsaná na stěnách synagogy)
Zdroj obrázku: http://udu2.ff.cuni.cz/

Chvění

Cosi hluboko je skryto v lidské duši, divoké zvíře, které spí a které je lépe nebudit.

Chvění známe z Tolkiena. Trpaslíci kutají kdesi v hlubinách skal, hloub a hloub, až sestoupí do propastných temnot nitra, do míst, která by bylo moudřejší nechat nedotčená, až probudí síly, které budou silnější než oni a které je nakonec zničí.

Můj dobrý přítel, dnes starý pán, jeden z nejlepších znalců Junga u nás, mi již kdysi říkal, že mu stávající atmosféra připomíná rok 1938, těsně před výbuchem. Od té doby uplynulo několik let. Těch několik let přineslo chvění evropské zemské kůry, s občasnými explozemi nenávisti, která jakoby nebyla z tohoto světa. Madrid a Londýn a vystřílený ostrov v Norsku, pak Charlie v Paříži, gejzíry spojené žhavým magmatem v hloubi zemského nitra, výbuchy, o kterých jsme si se stále se zmenšující nadějí představovali, že spolu nemají nic společného, že jsou to jen ojedinělé, izolované patologie. Dnes se ptáme, kde zemská kůra povolí příště.

Říká se, že nacismus byl regres duše národa někam do šestého století, kamsi ke starogermánským kmenům, kterých se pro příznačnou krutost bály i římské legie. Křesťanství, které pozvedlo duši Evropy, je zde dva tisíce let, zlomek dějin, ve srovnání se stovkami tisíc let evoluční minulosti, kdy generaci co generaci platil zákon silnějšího. V našich zemích je to tisíc let od Cyrila a Metoděje, tenoučký nátěr, který se snadno odloupne a pod kterým vyhlížejí Perun, Radegast a divoká božstva starých Slovanů.

Národ je divoké zvíře, které má své nastavení, nálady, své chvění, silokřivky, svou atmosféru, své cosi co je neměřitelné ale co tak dobře umí využít vůdci davů. Nemylme se, že jsme kulturní. Posledních několik miliónů let jsme nebyli.

S našimi studenty jezdíme dvakrát v roce do Auschwitz a je to užitečně strávený čas. Při prohlídkové trase nejprve padne na diváka šílená, studená hrůza, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let, a byli bychom mezi obětmi. Později ale přijde ještě jiný typ hrůzy, šílenější, studenější a děsivější. Vědomí, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let a o několik desítek kilometrů směrem na západ, a byli bychom mezi vykonavateli. Rádi bychom věřili, že vykonavatelé byli psychopati, sadisté, lidé jiné rasy. Všechny naše výzkumy svědčí o opaku. Byli to lidé příšerně normální, zaměstnanci, kteří večer hráli na klavír Bacha a četli Rilkeho, a ráno šli do své denní práce v Auschwitz. Byli to titíž lidé jako my. Hned po válce se svět začal ptát, jak je možné, že toho nějaký národ vůbec byl schopen. Otázka se rychle obrátila a dnes se ptáme – existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Již si netroufáme vyloučit nepředstavitelné.
Národ je divoké zvíře, a Hitlerovi se podařilo probudit jeho temné stránky, a ať to bylo cokoli, co se stalo, na konci bylo šest miliónů nevinných mrtvých a rozvrácená Evropa s dalšími mnoha desítkami miliónů.
Totéž Jugoslávie. Lidé, kteří spolu svorně po staletích žili ve stejných vesnicích, kteří se osobně celá ta léta znali a vycházeli spolu smírně a sousedsky, tančili spolu a pili víno. A my jsme najednou v přímém přenosu viděli probuzení divokého zvířete, probuzení nenávisti, nepochopitelné nenávisti, nenávisti, která snad není z tohoto světa, četli jsme v těch devadesátých letech reportáže Jaromíra Štětiny a Petry Procházková a říkali si, že to není možné. Pak jsme to viděli i ve filmech, v chorvatské Bogorodice, v bosenské Zemi nikoho a v mnoha dalších.
Když v Německu, když v Jugoslávii, když ve Rwandě a když v Somálsku, jsme si opravdu tak jistí, že v Česku se to nikdy stát nemůže? Což už jsme zapomněli nejenom na hrůzy války, ale stejně s nimi i na hrůzy následného výbuchu při odsunu, opravdu jsme již dnes my Češi bezpečně imunní a jisti si sebou samými?

Proto je příklon tolika politiků, podněcování nenávisti, naneštěstí v čele s prezidentem republiky, zahrávání si s ohněm. Je to lehkomyslné kladení dynamitových patron do hlubin národa. Vědomé probouzení národní nenávisti, vůči kterékoli skupině, vůči studentům, intelektuálům, církvím, imigrantům, homosexuálům, heterosexuálům nebo Židům je probouzení temných sil, se kterými není radno si zahrávat a žádné zahrávání není beztrestné. Je to probouzení zvířete, spícího kdesi v nitru našeho slovanského kmene, hlubinného zvířete, které je lépe nechat být. Je to hraní si se silami, které jsou silnější než my.

Moc se bojím, že v mělké touze po popularitě či politických bodech nastartujeme štěpnou reakci nenávisti, která se snadno vymkne kontrole. Moc se bojím, aby, tak jako my dnes do Auschwitz, naši vnukové jednou nejezdili do Prahy, Brna nebo Ostravy, do míst, kde se „to“ stalo. Aby i na vstupní bráně do našich měst nebyl jednou vytesán nápis, že kdo nezná historii, bude nucen ji opakovat.

Cyrilometodějský kalendář 2018, Praha: Katolický týdeník s. r.  o. ISBN 978-80-86615-48-6, 273 str.
...

...nevyžádané rady

Poslední kniha Marka Orko Váchy.
Nevyžádané rady mládeži.

Kulometná palba. Kobercový nálet.
Podle slov autora určena hlavně maturantům a studentům prvních ročníků VŠ,
ale troufám si tvrdit, že zasáhne každého. Zasáhne i Vás. Opět. A opět hodně hluboko.
Jakoby se Orko dostával s každou další knihou víc a víc na dřeň.

...
Myšlenky nám vytesávají vrásky.

Co vidíme, co čteme, filmy, časopisy a knihy

a rozmluvy s blízkými, nám modelují jak jemný,

ale naprosto neúprosný sochař rysy tváře,

všechno tam je, každý tah z cigarety a každá sklenička alkoholu,

každý rozhovor, užitečný i neužitečný, všechno.
...

Přál bych si, aby chlapci objevili svoje mužství a dívky svou ženskost

a nechali je vytrysknout, aby neztratili ze života ani vteřinu,

aby směnili svůj čas a svou energii za Život zde na Zemi.

...

Co kdybyste pro změnu zkusili být obrazem Božím? Co kdybyste zkusili tančit na stole,

když k tomu přijde chuť, přelézt zeď, utrhnout růži, skočit si jump, skočit si nahoru do Himalájí, ležet na skále a dívat se shora na kondory, spát pod hvězdami, co kdybyste nechali vytrysknout svoje lidství, své svaly, svou odvahu, svou energii, svou ženskost, svou lásku, svou mužnost, svou chuť běžet na Cestě, žíznit po Pravdě, být člověkem jako vlk je vlkem, a především - žít Život!

...

Ta jediná chvíle, kdy je třeba začít žít, je tato, žádná jiná není.

Neboť není duchovní život, je jen život. Ať máš jakýkoli hřích, ať jsi v jakkoli děsivém vztahu, v jakýchkoli osobních kotrmelcích, v jakýchkoli hrůzách, tak teď je ta chvíle. Kdo čeká v přístavu, až sežene potřebné vybavení a záchranný kruh a vysílačku a náhradní pláštěnku a zajistí si pravidelnou stravu, dvě teplá jídla denně a všechny ty správné a nutné a neoddiskutovatelné věci, bude čekat do smrti. Se svými hříchy se musíš porvat ze všech sil, to je jisté, protože zlo vždycky rozežírá Tvoji duši a Tvoje tělo zevnitř, musíš se s hříchem poprat ze sebezáchovných důvodů, hraješ o všechno,

věz ale, že jediný, kdo byl kdy bez hříchu, byl Ježíš Kristus. Vlastností zla je, že se samo přifukuje a zdá větší, než ve skutečnosti je. Proto nikdy a kvůli jakýmkoli hříchům nepřestávej s modlitbou, spíš naopak, pamatuj na sentimentální výrok svatého Augustina, že jediné místo, kde je možno se před Bohem skrýt, je jeho náruč.

Království  Boží dobývají násilníci, kteří riskují a kteří se nebojí, kteří mají vůli a kteří ví, že je jen smrt, nebo sláva - a nic mezi.

...

Trvám na tom, že konečné rozhodnutí je na Tobě a Ty za něj neseš odpovědnost. Běda Ti, jestli se skryješ pod jejich rozhodnutím jako pod pláštěm. Co uděláš, musí být Tvoje rozhodnutí, Tvůj čin, Tvoje odpovědnost. Pamatuj, že na život máš jen jeden výstřel. Pamatuj, že se hraje o všechno.
...

Celé desatero není než malá jeskyňka, před kterou je nekonečný oceán možností, tak si to představuji. Nezabil jsem a neokradl, výborně, ale co všechno jsem mohl udělat, co všechno je v mých silách a schopnostech a co zůstalo ležet, nezvednuto, nevyužito!

...

Kdekoli se dotknete světa, narazíte na Krásu, protože nebesa, hory, řeky, stromy a kameny si jsou vědomy, odkud přichází.
...
Nauč se na obě pracovat, nauč se sebezápory, nejen v pátek a nejen v postní době. Necvičíš, nemáš. Nestuduješ, nevíš. Neovládáš, nedáš to. Bylo by iluzí myslet si, že důležité životní chvíle zvládneš bez přípravy, z voleje. Ty věci je potřeba mít připravené předem, je potřeba být na sebe ostrý, nutit se do věcí, nepříjemné napřed, příjemné potom.

...

...A o svých sebezáporech moc nemluv, není důvod.

...

Kruté heslo polárníků je: kdo chce jít, jde. Je to myšleno tak, že kdo leží u cesty a právě zmírá žízní, no tak už asi nechce. A kdo leží u cesty totálně vyčerpaný a umírající, no, tak ten už asi taky nechce. Pamatuj si to, kdo chce jít, jde. Tělo dokáže mnohem víc, než myslíš.

Duše, ať je jakkoli citlivá, vydrží mnohem víc, než myslíš, pokud budeš chtít. Pokud nebudeš a místo toho se budeš trápit svými bolestmi, tak se Ti tělo i duše velmi ochotně položí. Kdo chce jít, jde.

...

Neboj se zpochybnit všechno, co se týče víry. Neboj si tím procesem projít. Víra, kterou Ti předali rodiče a možná katechetky ve škole, byla nutně víra upravená pro dětské chápání, protože jsi byl tehdy dítě. Teď už nejsi, teď se neboj zpochybnit veškeré svaté pravdy svaté víry, žádná otázka není zakázána a můžeš ze stolu shodit všechno...

Pokud to dopadne takto a Ty z procesu vyjdeš živý a zdravý a vynoříš se opět nad hladinu a zhluboka se nadechneš, jsi připraven pro svátost biřmování, Tvoje víra bude dospělá, široká jako oceán, svobodná a odvážná, pochopíš, že ekumenismus má ten, kdo ho chce mít, a že jsou věci mystiky za horizontem slov. Už nebudeš vnímat církevní představené jako neomylné, nechybující a nehříšné bytosti, nebudeš se nad nimi pohoršovat a nebudeš hyperkritický k církevnímu dění, budeš mít široké srdce, trpělivost a pochopení pro všechny. Neznamená to, že budeš všechno vědět a mít odpovědi na všechny otázky, víra je Cesta, na které se pořád učíme, a poznání Boha nekončí nikdy.

...

Za to co děláš nečekej ceny, protože tohle není soutěž o ceny, ale život.

A ceny vždycky dávají omylní lidé a kvůli nim to neděláš.

...

...jeden z nejagresivnějších problémů současnosti je, že jsme si přestali být vědomi největší hřivny, největšího daru, který jsme shora dostali, času, že jsme dostali k použití zlaté vteřiny, stříbrné týdny, diamantové roky. Možností rozptýlení je mnoho a jsou na dosah - stačí kliknout, nic víc, čas je zabit.

...

Vnímám sám sebe již na opačné straně kopce, pomalu sestupujícího. Nervozita či žízeň je den ze dne větší. Nutkavý pocit, že se musím porvat o každou minutu času. Na rozdíl od dávných let už vím, že nepřečtu všechny knihy, které bych rád přečetl, neuvidím všechny filmy, které bych chtěl, že už neudělám vše, co bych býval rád udělal, už nenapíši všechny knihy, které bych býval rád napsal. Smrt již není abstraktní možnost, blíží se velmi prakticky. Dny jsou diamantové, každý z nich je nekonečně cenný, je to řež o každou minutu. Musím pečlivě volit, do čeho půjdu a do čeho ne. Každá vteřina se počítá.
...
Vstaň a choď! Copak to neslyšíš? Tam na obzoru jsou hory, tak na nic nečekej.
Nadechni se horského vzduchu a potíže zmizí. Máš jen jeden život, tak ať Ti neproklouzne mezi prsty, začni teď, dnes, hned, vezmi své lože a choď, prohlašuji Tě za zdravého! Škoda každé vteřiny.
...
Krásné chvíle na expedicích, kdy čas neznamená nic...kdy se díváš jen tak do hor, kde za hřebenem je další hřeben a dál a dál, každý v jiném odstínu modři, a víš, že pravé hory jsou ty, ze kterých vidíš zase jen hory, a Ty jsi sám a absolutně svobodný a absolutně blízko Bohu.
Ano, ano, lenošení je stejně tak důležité jako práce, užívej si ho po dlouhých doušcích a pamatuj, že to kvůli šabatu byl stvořen vesmír, ne kvůli těm šesti pracovním dnům...Těch šest dní se máš vydat ze sebe, máš být kreativní, a pamatuj, jen když jsou drceny, tak hrozny vydají šťávu. Nauč se stejně tak intenzivně odpočívat, intenzivně spát, intenzivně studovat, intenzivně běžet, intenzivně slavit, intenzivně cokoli.
...
Tvoje drobná modlitba a každý drobný dobrý skutek je někde zapsán.
...
Dej božím věcem čas a úkoly dne se uspořádají samy.
Nauč se děkovat. Za koberec sedmikrásek dole na trávníku, za tváře a oči co jsi mohl dnes vidět,...když se za někoho modlíš, tak se vztah vždycky posune vpřed. Vždycky.
Někdy budeš z modlitby cítit radost, jindy vůbec, většinou tak napůl...
...
Láska je s Tebou. V Lásce jsi ponořen, Láska svou dlaň na Tebe klade zezadu i zepředu, v ní žiješ, pohybuješ se a jsi. V ní usínáš, v ní vstáváš. Na Bílou sobotu v noci si nahlas připomeneš, že jsi na straně Pravdy a Krásy, že půjdeš po hraně až na kraj sil, a možná hodně za něj, že to bude občas šíleně bolet, ale že to bude stát za to.
...
Modlitba je cesta k tomu, který nám nejen cestu nabízí, nýbrž Cestou je. Nemá nic společného se zbožností, s klečením v kostelních lavicích se spjatýma rukama, i když to k tomu třeba taky patří, spíš s horolezectvím nebo sochařstvím. Je to úsilí zarputilých násilníků, kteří se chtějí vlomit dovnitř a věří, že jsme všichni pozváni k mystice, k cestě nahoru, a že všichni jsme zaliti milostí jak světlem, všichni. Nad každým z nás jsou ohnivé plameny, občas jsou vidět, občas ne, ale jsou zde stále.
...
Bůh je Cesta, tak se rozběhni.

.


VÁCHA, Marek Orko. Nevyžádané rady mládeži. 1. české vyd. Brno: Cesta, 2017, 103 s. ISBN 978-80-7295-226-7.

Orko byl s námi na Šumavě.
 S Martinem jsme s nadšením přečetli hned dvakrát.
 A oblíbené pasáže četli a prodiskutovávali navzájem.
Naše společné chvilky. Jak za ně děkuju!

...je čas se stát osobnostmi

Co jsem přečetla tento "novooroční" text od P. Marka Váchy

tak na něj stále myslím. Je tolik aktuální...

Musela jsem si ho přepsat i sem.

Jsou v dějinách údobí míru, kdy je třeba vstoupit do manželství, mít děti, zdárně je vychovat a víru uchovat pro další generace. Čas Izáka. Izák nevybojoval žádné grandiózní bitvy, nebyl ani velký prorok ani velký vůdce národa, nebyl to muž planin a lesů jako jeho bratr Izmael. Události se mu spíše ději, než aby je aktivně tvořil. Studny, které jeho otec Abrahám vykopal a pak byly zasypány, Izák zase obnovil. Podobně jako jeho otec Abrahám i on se kvůli hladu přesunuje do země Filišťanů, i on svou manželku vydává za svou sestru. Celou 26. kapitolu knihy Genesis můžeme číst jako oapkovanou 20. kapitolu, jen o jednu generaci později. Zkrátka v Izákově životě je toho velmi málo, co by udělal on sám. Neudělal nic mimořádného, dokonce i jeho nevěstu mu přivedl někdo jiný a on ani neopustil dům. Ale cosi velkého přece dokázal: uchoval víru a předal ji dál. 

Současnost roku 2016 v Evropě takto klidná není. Nastal čas osobností. Čas hrdinů, které vytvoří, vymodelují z lidské masy jen mimořádné okolnosti, válka či pronásledování. Ani Mojžíš nebyl vůdce a zřejmě to neměl ani v povaze. Ale stal se jím, protože to bylo potřeba. Zdá se mi, že se po nás chce totéž. Je čas vůdců, čas Jozueho, Mojžíše, Davida. Čas, kdy je třeba vzít vážně onen text o světlu světa a soli země a o tom, že každý bude solen ohněm. Pokud se domníváme, že nejsme osobnostmi, je čas se jimi stát.

Rok 2017, zdá se mi, bude rokem mnohem těžším, než byl ten stávající. Bude pro nás mnohem náročnější v orientaci ve vezdějším světě, přinese mnohem víc odpovědnosti za naši zemi, za Evropu, za svět. Doba poklidných, víceméně fungujících demokratických států, kdy se ve vládě střídala umírněná pravice s umírněnou levicí, kdy se populisté drželi pod hranicí volitelnosti - ta doba je pryč.

Víru můžeme definovat jako protest proti tomu, že svět není, jaký by mohl být. Připomeňme si, že zatímco dnes otázku po zlu ve světě kladou především ateisté, ve Starém zákoně ji kladli největší muži víry - Abrahám nebo Mojžíš. A Bible naprosto nemíní nepravosti světa nějak zastírat. Naopak, kdekoli může, zdůrazňuje je. Víra, ať je čímkoliv, není anestetikem proti bolestem světa, je naopak výzvou, že určitá dobrá díla, která nebudou provedena námi, nebudou provedena vůbec. O Vánocích čteme asi neslavnější větu Písma - "Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna..." - a pokud Bůh tak miloval svět, měl bych i já nasadit svou energii a svůj čas pro je budování.

Pro nás křesťany nejsou takzvaně evropské hodnoty prázdným slovem, neboť jednou z hlavních myšlenek křesťanství je, že svět má smysl, že stojí za to se namáhat pro jeho zlepšení, protože zadáním člověka je ruku v ruce s Bohem dokončovat jeho stvoření. A i v obdobích neklidu je proto třeba vstoupit do manželství, mít děti, zdárně je vychovat a víru uchovat. Jen v nastávajících časech naším průvodcem může být nikoli Izák, nýbrž Jób, který po všem, co prožil, znovu založil rodinu - jako doklad, že žádná doba není tak zlá, aby do ní nestálo za to přinést děti. S trochou nervozity se tedy na rok 2017 těším, snad jako Izraelité před odchodem z Egypta - neboť krize je vždycky šance.

P. Marek Orko Vácha
KT, č. 1/2017/Perspektivy

...tento čas

Čas dušičkový. Nutí zamýšlet se.
Nad odcházením z tohoto světa.
Nad tím, co je pak...

Umírání a etické otázky s ním spojené.
Přednáška P. Marka Orko Váchy.

Co je člověk - jak vlastně definovat člověka,
 jak vnímáme sami sebe a kdo myslíme, že jsme?

 Tady pár myšlenek, poznámek z přednášky...

Náš čas je příliš cenný na to, abychom ho prožili v nenávisti.

Díky lékařským technologiím žijeme mnohem déle, ale zapomněli jsme, proč jsme vlastně žít chtěli.

Naučili jsme se jak prodloužit život, ale už ho neumíme naplnit. Neumíme se radovat ze života.

Křesťanství vnímá život člověka jako určitý oblouk, který směřuje od narození ke smrti.

Život vnímá jako úkol, skrze který se musíme něco naučit.

Náboženská pouť jako symbol životní pouti.  I můj život je pouť, můj život cílí k Bohu.  

Přichází i údolí, kdy nevidím cíl cesty. Kdy každá chvíle, včetně stonání, umírání má v životě své pevné místo. Ale nakonec životní pouť končí před svatostánkem.

Dnes život připomíná spíše sekvenci nezávislých obrázků - žiji s touto ženou, s tamtou ženou, tady mám dítě, tam mám dítě. Život se pohybuje doprava, doleva, spíše než by spěl po nějakém oblouku.

V takto vnímané životě najednou chybí cíl, ke kterému by život směřoval.

Smrt se dnes vnímá spíše jako chyba lékaře, abnormalita...

Rozdíl mezi obřadní síní a kostelem - v kostele na stejném místě je jedinec pokřtěn, přijme první svaté přijímání, svátost biřmování, svátost manželství, křtí zde svoje děti a na stejném místě v rakvi končí svou životní pouť. Místo radosti, vítání života a smrti je spolu spojeno.

Naše kultura vcelku logicky rozpojila vítání občánků a smuteční síň. Ve smuteční síni je něco nekonečně smutného, slouží pouze k místu posledního rozloučení.

Rituály jsou důležité, ne pro mrtvého, ale pro nás.

Je zvláštní, že z křesťanských svátků, které jsou spíše ignorovány jsou dušičky zvláštním svátkem, který je všemi slaven. Všichni mají potřebu alespoň jednou za rok upravit hroby. Připomenout si vlastní smrt.

 ...

Více si poslechněte tady.

Mezinárodní konference paliativní a hospicové péče 2015

Přednášející: Mgr. Marek Vácha, Ph. D.
 kněz, biolog, přednosta Ústavu etiky 3. lékařské fakulty UK

A ještě jednou P. Vácha a jeho zamyšlení nad smrtí.
Něco málo z tohoto textu uslyšíte i v přednášce.
Článek z Cesty domů - odtud.

Nejprve dvě myšlenky z Junga, které mi přijdou jiskřivě brilantní.

 Prvním je postřeh, že velká světová náboženství ve své podstatě nejsou nic jiného, než přípravou na smrt. Druhým je trochu sarkastická poznámka, že pokud by někdo před svým čtyřicátým rokem věku na svou smrt myslel příliš často, pak že to může být patologické. Pokud by ale člověk po čtyřicítce na svou smrt nemyslel vůbec, pak je to patologické zcela jistě. 

Jsem velmi vděčný, že jsem byl vychován v tom, čemu by se dnes řekla tradiční katolická rodina, kde téma smrti nebylo nikterak zdůrazňováno, ovšem ani tabuizováno a bylo občasnou, přirozenou ale pravidelnou součástí hovorů. Vzpomínám, jak jsem již v jinošských letech mnohem později jakési kolegyni přál k svátku, tak jak jsem byl z rodiny naučen, tradiční formulí „...a po smrti království nebeské“ a ona se urazila, zdali ji již posílám ze světa pryč a proč takové morbidní přání.

Je mi jedno, jaké budu mít šaty, co se bude hrát za hudbu, kdo povede obřad, 

jak bude vypadat parte a kdo přijde. Budou to už starosti pozůstalých a ať si to udělají jak budou chtít. Kdysi dávno jsem se při jednom dobrodružství skoro utopil na Antarktidě, od té doby mám dojem, že se se smrtí znám docela intimně a nechtěl bych, aby to vyznělo nějak namyšleně, ale mám pocit, že jsem se přestal obávat. Navíc jako katolický kněz nemám blízké, nemám rodinu, nemám nikoho, kdo by zůstal nezaopatřen. Nemyslím, že by kdo nějak děsivě truchlil, představuji si rozloučení jako událost na Facebooku, příležitost pro ostatní se sejít, nic víc. Snad žijeme kvůli jiným věcem, než je okázalost pohřbu a počet příchozích. Když bych si mohl vybrat, tak volím smrt v horách, v terénu, v akci.

Myslím, že to, co dělá Cesta domů je skvělé a že kampaň Mojesmrt.cz zaplní dosti citlivou mezeru v myšlení či určitém naladění, atmosféře společnosti. C.G. Jung, a mnozí další, mají dozajista pravdu v tom, že člověk neunikne věci tím, když ji vytěsní, tabuizuje, zesměšní nebo řekne, že vlastně vůbec neexistuje, tak jak se k smrti chováme obvykle. Důsledkem je, že ta smrt, kterou ve dne ignorujeme a říkáme, že vlastně vůbec není, se nám vrací v noci okny televizních obrazovek v podobně nesčíslných stylizovaných smrtí, či v různých výstavách „Bodies“, na kterých dozajista nejde o to, aby se návštěvník poučil o anatomii lidského těla, jako spíše že prochází kolem vystavených exponátů s myšlenkou, že tito lidé kdysi dýchali, milovali, toužili a nyní je tohle vše, co z nich zbylo. V minulých staletích, kdy středem vesnice byl kostel a kolem kostela hřbitov, soudím, by podobné výstavy byly považovány za něco nepatřičného, nepochopitelného, vždyť lidé minimálně jednou týdně procházeli hřbitovem k vratům kostela a zpět a se smrtí se znali dost blízce.

Pokud sám pohřbívám, připomínám občas myšlenku, že úmrtí druhého je připomínkou, že můj vlastní čas je omezen, a že mám napnout všechny síly, aby čas, nejcennější z Božích darů, nezůstal nevyužit. Tutéž myšlenku jinými slovy vyjadřují filosofové, když mluví o způsobu života sub specie aeternitatis. Při vědomí vlastní smrtelnosti se totiž příliš mnoho věcí stává zbytečnými, nadpočetnými, příliš mnoho našich aktivit marných či redundantích. To, co zůstane, je zlato.

Mám tak paradoxní pocit, že úsilí Cesty domů v hovorech o naší smrti tak má šanci přispět k ozdravení našeho života.

Tančící skály

Vznik života na Zemi by nás neměl nechat v klidu.

 Ten okamžik, kdy hmota učinila první nesmělý taneční krok 

nebo kdy onen dávný tvor poprvé zaklonil hlavu 

 a podíval se na hvězdy s nevyslovenou otázkou:

 „Jsme jen kusy hmoty vzniklé evolucí, jsme tančící skály?"

Marek Orko Vácha

  

Na tyto otázky se snaží odpovědět 16ti dílný pořad ČT Tančící skály.

Možná ho znáte, je totiž už z roku 2010. Mně před těmi šesti lety hodně pomohl.

A posunul. Některé díly se mi zdály ještě lepší, než ty ostatní. Šly do hloubky.
Navíc mě tenkrát uchvátilo zpracování. Pohledy na obzory, do mraků.
Rozhovory mezi nafouknutými balonky heliem, na farmě mezi krocany.

P. Váchu jsem v té době už trochu znala. Ale po Tančících skalách jsem 

musela nutně mít všechny jeho publikace. Tuhle potřebu mám dodnes:).

A na každou jeho novou knihu se neuvěřitelně těším. 

Ale zpátky k Tančícím skalám.

Každý díl má něco málo přes 15 min. 

V každém díle spolu s M. Váchou a I. Dostálkem tři zajímavé osobnosti.

Filozofové, matematici, fyzici, biologové, psychologové, 

lékaři, psychoterapeuté, výtvarníci, horolezci.

Za mnohé např. Jan Sokol, Jiří Grygar, Marie Svatošová.

I když je pořad zařezen do žánru Pro děti a mládež, má toho hodně co říci.

Doporučuju všem, komu nejsou lhostejné otázky našeho života.

Doporučuju všem hledajícím, i těm, co už našli.

Cyklus „Tančící skály“ je pořadem otázek po pochopení vzniku a charakteru našeho fyzického světa. Odpovědi se lámou na předělu věd exaktních a humanitních, na hranici vědy a víry, na štěrbině mezi syrovou realitou a jejím uměleckým odrazem. A jako světlo za optickým hranolem vytváří duhu, tak i spektrum odpovědí kreslí pestrý obraz rozmanitosti lidského chápání. Celá duha je ale pouhým souborem složek jasného bílého světla. Náš pořad ukáže, že i pestrost pohledů je jen věcí jejich částečnosti, protože skutečnost je pouze jedna. Pořad chce pomoci vyvracet vzájemné mýty mezi vědou a vírou a zprostředkovat jejich smysluplný rozhovor.

...

Jsou tři způsoby pravdy, napsal mistr Eckhart, a to věda, mystika a umění. 

Tato myšlenka se stala přímou inspirací tvůrců. Včetně toho, že se Eckhart nebál myslet,
 i když věděl, že myšlení vede k pravdě stejně jako k omylům. 
Ale bez tohoto rizika se nedoví nikdy a nikdo nic.

 http://www.ceskatelevize.cz/porady/10266610725-tancici-skaly/310298380170001/

Zdroj fotografií: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10266610725-tancici-skaly/

Více najdete tady - Cyklus Tančící skály - s možností všechny díly pustit online.

P. Marek Orko Vácha také vydal stejnojmennou knihu tady.
Viděli jste? Znáte?

...

Díváme-li se na vesmír jako na umělecké dílo,
 nestojí před námi ani obraz, ani socha, ani cokoli podobně statického.
Vesmír je tanec, řeka, pohyb a změna, 

neustále generující další a další pohyby a změny.
 spíše píseň než tón, spíše film než obraz, 

spíše divokou řeku než jezero.
Šest dní knihy Genesis se odehrává právě nyní, žijeme uprostřed nich.

Teologové říkají, že láska, má-li být hodna toho slova, je plodná,
 neustále dává vznik něčemu novému.
Svět vznikl z lásky a tato láska trvá, jsme do ní ponořeni.
Vyvolává z hlíny nové ptáky a nechává je letět,
nové druhy a nechává je tančit, nové velryby které nechává plavat.

Bůh existuje mimo čas,
ale z Mimočasu prší do naší Časnosti tvořivá energie lásky,

 déšť tvořivosti.

P. Marek Orko Vácha
 ...

Černobílé fotky jsou horovzpomínkové z Julek a Rakouských Alp na horovýšlapy-bezdětné:).

...v šeru chrámu

Narazila jsem na nádherný citát P. Marka Orko Váchy,

který jsem chtěla přidat sem do "nedělních doteků".

Hned se mi vybavila gotická klenba...Hledala jsem nějakou svou starší fotku.

Ale včera na ČR Vltava na mě vykoukla tato nádherná fotografie od Josefa Sudka.

S pozvánkou na unikátní výstavu, na kterou bych hned vyrazila...

Zdroj fotografie:  http://www.sudek-atelier.cz/cz/aktualni-vystava.html

Dosud nevystavované a nepublikované fotografie 

Josefa Sudka z Chrámu sv. Víta ze 40. let minulého století

z archivu Ústavu dějin umění Akademie věd, 

 jsou do konce srpna vystaveny pod názvem 

V šeru chrámu

 v pražském Ateliéru Josefa Sudka v ulici Újezd na Malé Straně.

„A já tam najednou dopoledne vešel a koukám: všechno je… 

ohromná atmosféra věcí. Já jsem zatím architekturu v té velikosti neviděl. ...

 A najednou jsem věděl, že tady něco je. 

Víte, pro mě to dělalo dojem spíš jako zátiší než jako architektura.”

  Josef Sudek

Ateliér Josefa Sudka - aktuální výstava tady.

Více na ČR Vltava tady. 

"Setkání s krásou nemůže člověka nezasáhnout,

ať je to krása přírody nebo krása architektruy či krása gregoriánského chorálu,

to všechno vede ke Kráse samotné....

Každý kostel, zdá se mi, je modlitba v kameni,

je v tom vzkaz řemeslníků, kteří chtěli nám,

budoucím generacím, sdělit svůj příběh, své poselství.

Nejen nebesa vypravují o Boží slávě. Umělecká díla též,

jinak a silněji."

Marek Orcho Vácha

/KT č. 24, V rozhovoru "Večer, v němž se vytrácí rozdělení na "my" a "oni"/

...už je to tu

Naše planeta Země je loď, putující vesmírem..

Někdy stojí za to si na jaře lehnout na louku paluby a dívat se, 

jak kolem z trávy prýští rakety květin, 

bílé a narůžovělé výbuchy kvetoucích stromů, 

nebo na siluetu plachtících křídel vysoko na nebi.

 Jak se osvětlená příď mé lodi v táhlém houpání 

noří do temnoty vesmírného oceánu,

 zvedá v pomalém rytmu poletující barevné motýly 

a červené popínavé rostliny přesahující dolů přes okraj. 

Chůze na Zemi je jako prohlídka plujícího zámku: 

na stěnách obrazy mraků, tapisérie jednorožců, 

vzorky parket a každá krajina s jiným vzorem, 

sochy skalních štítů, zlato ranního svítání a šperkovnice z vykládaného dřeva. 

Kolem tanečního parketu se čeří fresky květin, tapisérie motýlů a svícny z křišťálu. 

Jenom zde na lodi Země víří kolibříci kolem květin 

a orchidejí visících v girlandách z paluby, 

jen zde na jaře rozkvétají jabloně, 

jen zde si na stromech ptáci splétají hnízda, 

jen moje loď je obrovskou plovoucí botanickou zahradou,

 jen zde těžce voní v podvečer jasmíny a ráno kvetou růže, 

jen z naší lodi se do vesmírného oceánu ráno ozývá křik ptáků 

a večer se soumrakem táhlé volání nočních sov.

A spolu se všemi květinami a motýly, 

které svatý František tak rád nazýval malými bratry a sestrami, 

vás všechny vítáme zde na jedné lodi.

Marek Orko Vácha

...o svém pořadu Na jedné lodi.

O přírodě a světě kolem nás.

Minulý rok odvysílaném na tv Noe.

Tentokrát ne tolik jako kněz, ale spíše jako 

moderátor-biolog a jeho hosté.

Video archiv tu.

...

Po týdnu venku.

První hřejivé paprsky.
První narcisky a tulipány na zahradě vonící.

První fialky a nejkrásnější sedmikrásky.

První maličké květy meruněk.

První včelky poletující.

První, ale každý rok znovu.

A znovu.

Ale s každým rokem jako by to bylo novější.

Intenzivnější. Krásnější. A s vděčností a pokorou

jako bych lépe dokázala tu krásu

přijímat a děkovat.

Vítej jaro! 

...

PS: Před včeličkama Skřítková utekla zpět domů s voláním:

"Oni si myslí, že jsem jejich potrava, pomóóoc!" Čeká mě asi hodně přesvědčování,

aby se nebála být venku. Vždyť je to holka z vesnice!

...nedělní

Věřím, že život s Bohem je především jiskřivá radost.

 Je to můj život, život, který mám jako možnost, kterou jsem dostal. 

Čas, který mám do smrti, je svěřený majetek, možnost.

...

Sám jsem sochař svého života, věřím, 

že dostanu požehnání do všeho, co budu dělat, a přiznávám, 

že nevěřím moc na žádnou speciální Boží vůli na každý den, 

že Bůh není ten přísný otec, 

který by mi pro moje dobro takzvaně nařizoval každý krok. 

Věřím v Boha a věřím, že Bůh věří ve mě. 

Věřím, že určité dobré projekty, které když neuděláme my, nebudou udělány vůbec.

...

Ne Bůh, to já jsem odpovědný za každou vteřinu svého života

 a až jednou budu umírat, ponesu odpovědnost za život jako takový

 a za všechna svoje rozhodnutí. 

Ne Bůh, já.

P. Marek Orko Vácha/Neumělcům života

Přidávám ještě dva odkazy na rozhovory s P. Váchou na DVTV.

Pro člověka v celibátu je důležité mít vedle sebe ženu, hodně svatých to tak mělo - tady.

Náklonnost ke zlu je v nás zakořeněná - tady.

...poděkovat za mraky

 Někdy to takto přijde v přírodě: 
radostné třeštění, že květiny jsou, 

z nebe a hvězd a z ranního slunce,

 z ladných a melodických přesunů kusů hmoty po obloze, 

kterou jsou nebeské vlaky ptáků, 

z planety a z toho, jak je to zde zařízeno. 

Z teček rorýsů kdesi velmi vysoko v stmívajícím večeru, 

radost z Boha, bláznivá pirueta radost, že jsem.  

Až jednou budu v nebi, chci Pánu Bohu poděkovat zejména za mraky,  

neboť to, že se voda vytáhne nahoru do vzduchu, 

přesune na jiné místo a pak zase nechá spadnout, 

mi přijde jako obzvláště vydařený nápad, 

se vší tou krásou, 

co letní kumuly malují po obloze. 

Milovat mraky znamená pochopit, proč je Bůh musel stvořit.  

Vesmír nic nenutí být krásným, ale on je. Jestli není Bůh, proč by měl být?

Marek Orko Vácha/Neumělcům života

Kéž bych pod hvězdami...

...dobře odtančil svůj tanec.

Máme doma všechny Váchovy knihy.

Už všechny, musím napsat. Protože nevím, jak mi mohla tahle uniknout.

Kéž bych pod hvězdami dobře odtančil svůj tanec.

Všechny fotografie v této knížce vznikly na jižní Moravě,

převážná z nich v Národním parku Podyjí, podobně jako převážná většina těchto textů.

Fotografie byly pořízeny většinou v neděli dopoledne po mši svaté,

kdy jsem buď sám, nebo s rozmanitými skupinami přátel 

vycházel na kratší či delší výpravy do národního parku,

jiné v sobotu velmi brzo ráno před různými křty a svatbami,

tak jak farářské povinnosti určují, a ještě jiné v podvečerech,

když všechny tyto povinnosti byly již splněny. 

Jeden z pracovních, nakonec nepoužitých názvů

této knihy byl "Krajina po mši svaté"...

Moudrý člověk jde svou cestou a má zdroj pohybu v sobě-

nemoudrý se nechá vláčet podněty okolí.

Modlitba je prostor, ve kterém dovolujeme Pánu Bohu,

aby v nás pracoval. Nejde ani tak o to,

aby modlitba byla soustředěná, jako hlavně o čas, který dáváme.

Naše Země nepochopitelně pluje vesmírem

kolem své hořící hvězdy.

Každé jaro se pokrývá koberci bledulí a podléšek,

každé je se rozezní křikem stěhovavých ptáků

a roztančí se lehký balet barevných mračen motýlů.

Každé jaro se probudí vesmírné otáčení Země

k tahu divoké husy a lososy severských řek. 

Co bych viděl, kdybych se na Zemi rozhlédl s čistým srdcem?

Při duchovních cvičeních uvnitř kláštera 

nám impulsy k rozjímání dává exercitátor.

Venku v přírodě je nám poskytuje samotná krajina,

která zpívá o Bohu.

Krása stromů, květin a lidských duší 

září svou vlastní, nesrovnávatelnou krásou.

Liší se barvami a vůní a architekturou listů,

a neumím říct, která je nejhezčí.

Pohádky mají velikou pravdu v tom,

že vždy, když byly kladeny zrcadlu otázky,

byly následně míchány jedy.

Každý jsme krásný svým vlastním způsobem, neporovnávatelně.

Květiny i lidské duše tančí každá jiný tanec.

Víra je dar.

Proto nelze nikoho obrátit argumenty nebo logikou stvoření,

neboť člověk nemůže jednat z pozice Boha.

Můžeme jen neobratně připravit půdu,

Bůh dává déšť.

Žádáme neustále Boha o zázrak,

abychom mohli uvěřit.

Jarní květina, noční nebe, ptáci v letu

nebo vítr jsou odpovědí.

Plující mraky, barevné stromy a hvězdy podzimního nebe-

navzdory všem kázáním je ve smrti cosi neskutečně smutného,

neboť navždy opouštíme krásu této Země.

VÁCHA, Marek Orko. Kéž bych pod hvězdami dobře odtančil svůj tanec. 1. české vyd. Brno: Cesta, 2010, 197 s. ISBN 978-80-7295-125-3.