Bouře. Silný vítr.
Štiplavý mráz. Mlhavá rána.
Západy slunce. Šepot potoka.
Bolest při hledání Boha.
To jsou Chraplavé chorály od Romana Szpuk.
Hydrometeorologa, působícího na Churáňovské stanici na Šumavě.
Ale také poutníka, básníka a hledače...
...
Marné otázky, na které nepřichází odpověď!
A přece jsem porozuměl. Neodumírá krása, ale naše schopnost vnímat ji. A naše smysly vysychají. Neboť nikdy nám na této zemi nebude ponecháno hřejivé objetí. Nikdy nám nebude dána definitivní odpověď. Ani tady, ani za hranicí smrti: nic. Jsme nic. A přece...
Křičím do vánice. Ne aby mě někdo slyšel. Jen tak, abych si dodal sílu. Vylévám si zlost na Bohu, nadávám mu a dochází mi, že jsem zase ve výchozím bodu svého duchovního hledání. Můj křik není pohanský vzdor, je to vzteklý nářek Joba. A vůbec nejsem připraven na smrt. S naprosto slepou zuřivostí se chci prodrat ke stromům, do závětří, kde už jsou menší návěje a snad i obnovená stopa běžkaře. Světla však kvapem ubývá.
...
Zavírám oči, držím se zábradlí a nastavuju tvář prudkému vichru. Čtu ho obličejem. Jako by byl chvílemi vlažně sametový. Přitom ledová žihadla krupek a sněhových zrnek rozsvěcují za mými očními víčky hvězdy. Ten tam je strach. Volný stávám se součástí vichřice. Prožívám Bašóovo haiku:
Jsem odhodlán
vyblednout na pustých pláních,
mé tělo je probodáno větrem.
Ve vichru všechno, co jsem měl mokré, ztuhlo v krunýř. Je to slast, vůbec se mi nechce dolů. Dnes bych tu mohl celou noc poslouchat sténání rozhledny, přečkat tmu v bezdomoví, po kterém moje duše touží jako vězeň...
...
Snažím se schoulit za zástěnu vytvořenou opět z batohu a dvou svetrů, které mám navíc. Stahuju si nad hlavou spacák. Vichr vyje, točí se, a tak mám chráněnu asi jen tu hlavu. Jinak cítím, jak mi vítr proniká vrstvou peří až k tělu, prolamuje se k němu, opírá se mi střídavě o záda a bok a zbavuje mě těžce hájeného živočišného tepla. Prsty na nohou zebou, hodně mi za tu dobu, co jsem tu stál, prochladly. Jít na konci října na Boubín v sandálech je pošetilé, ale jsou to jediné boty, ve kterých je bolest chodidel snesitelná. Průvan jistě táhne i škvírami v podlaze, brzy cítím chlad i zespodu od karimatky. Obaluju si ledviny jedním ze svetrů. Místo závětří a klidu se stále zmenšuje. Choulím se do sebe, obhájce niterného před vnějším, ráje srdce před chaosem vzdušného proudu. Kam vichr spěchá, čeho chtějí poryvy dosáhnout? Vnitřní svoboda rozkvete až ve chvíli, kdy už stojím za možnostmi volby, kdy se zahledím na jedinou růži. Pak na chvíli koukám nad sebe. Jsou vidět hvězdy, ale cáry mlhy dál přeletují můj pozorovatelský můstek. A vítr nepolevuje. Naopak. Je v něčem horší, než byl letos ten lednový. Především je vlhký. A jak mlha opět houstne, cítím, že všechno kolem mne vlhne a chladne. Asi je ještě slabě nad nulou. Tu mi volají z Prahy Zora a Pavel Kukal. Musím zalézt hodně hluboko do spacáku, aby mi v tom hukotu rozuměli a abych je i já slyšel. Říkám jim, že tohle asi do rána vydržím těžko. „Tak se sbal a vrať se domů. Vždyť potmě lesem trefíš,“ radí mi Pavel. Ale to se mi nechce. Nanejvýš slezu dolů pod schůdky, kde už jsem nocoval s Pošťákem a Majorem. Zatím se snažím vytrvat na místě. Stále znovu mi v hlavě zní jako refrén úryvek z deníku Roberta Falcona Scotta: „Stan jsme postavili s Bowersem sami dva, a když jsme konečně zalezli dovnitř, třásli jsme se všichni smrtelným chladem. Teplota klesla na -42 ° C a venku to fičí.
...
Snažím se schoulit za zástěnu vytvořenou opět z batohu a dvou svetrů, které mám navíc. Stahuju si nad hlavou spacák. Vichr vyje, točí se, a tak mám chráněnu asi jen tu hlavu. Jinak cítím, jak mi vítr proniká vrstvou peří až k tělu, prolamuje se k němu, opírá se mi střídavě o záda a bok a zbavuje mě těžce hájeného živočišného tepla. Prsty na nohou zebou, hodně mi za tu dobu, co jsem tu stál, prochladly. Jít na konci října na Boubín v sandálech je pošetilé, ale jsou to jediné boty, ve kterých je bolest chodidel snesitelná. Průvan jistě táhne i škvírami v podlaze, brzy cítím chlad i zespodu od karimatky. Obaluju si ledviny jedním ze svetrů. Místo závětří a klidu se stále zmenšuje. Choulím se do sebe, obhájce niterného před vnějším, ráje srdce před chaosem vzdušného proudu. Kam vichr spěchá, čeho chtějí poryvy dosáhnout? Vnitřní svoboda rozkvete až ve chvíli, kdy už stojím za možnostmi volby, kdy se zahledím na jedinou růži. Pak na chvíli koukám nad sebe. Jsou vidět hvězdy, ale cáry mlhy dál přeletují můj pozorovatelský můstek. A vítr nepolevuje. Naopak. Je v něčem horší, než byl letos ten lednový. Především je vlhký. A jak mlha opět houstne, cítím, že všechno kolem mne vlhne a chladne. Asi je ještě slabě nad nulou. Tu mi volají z Prahy Zora a Pavel Kukal. Musím zalézt hodně hluboko do spacáku, aby mi v tom hukotu rozuměli a abych je i já slyšel. Říkám jim, že tohle asi do rána vydržím těžko. „Tak se sbal a vrať se domů. Vždyť potmě lesem trefíš,“ radí mi Pavel. Ale to se mi nechce. Nanejvýš slezu dolů pod schůdky, kde už jsem nocoval s Pošťákem a Majorem. Zatím se snažím vytrvat na místě. Stále znovu mi v hlavě zní jako refrén úryvek z deníku Roberta Falcona Scotta: „Stan jsme postavili s Bowersem sami dva, a když jsme konečně zalezli dovnitř, třásli jsme se všichni smrtelným chladem. Teplota klesla na -42 ° C a venku to fičí.
...
Zmocňuje se mě panika z hroutící se mysli, není možné zastavit ten vnitřní pád do nikam. Toužím po Bohu jako slepec po světle. Tohle není hojivá noc.
...
Zbytečné pátrání. Stačí napodobit chudobky. V tom jediném dni, v přítomnosti, kromě níž nic jiného neexistuje, se bez zbytečných pochybností otevřít milosti. A zítřek?
Kdo by se ho v tu chvíli bál?
...
Ještě jednou vyjít na vrchol Lovoše, který mi stál jako první v cestě přes České středohoří. Byla to moje slavnostní pouť, během které jsem přešel deset hlavních vrcholků. A vybral jsem si nejdelší noc zimního slunovratu, abych měl po dvanáct hodin zajištěnu tmu...
Ještě jednou potkat někoho, kdo zná tíhu noci, kdo si nevychutnává bohatství hvězd, nezavírá se do pravoslavného chrámu se svící, jejíž plamen chrání před průvanem, ale je ochromen temnou nocí ducha. Za takové noci nelze než volat o pomoc. A co jsme se za světla nenaučili, už nedohoníme..
.
Ocitnu-li se mimo tento hmotný svět, okamžitě do sebe vtáhnu svět démonů a andělů. Myšlenky, drápy mých děsů a nadějí, tedy neskutečna, se zatnou do vnitřních stěn mé bytosti. V niterné komůrce se obrním proti světu skutečnému, viditelnému, ale to je zhoubný instinkt. Není bezpečného místa k obraně. Existuje jen jediná obrana: otevřít dokořán. Smutný až k smrti otevřu knihu Job - a hle, naleznu verše počmárané žlutou pastelkou. Jaké dítě si to tady hrálo?
Přece nic "není skryto, co nebude odkryto, ani tajné, co nebude poznáno" (Evangelium sv. Lukáše 11,2). Vše se projeví, a až se tak stane, svět zmizí pod křídly zjevného.
Pravé nic se odhalí za pomoci všeho. Nuže, bratři noční poutníci, vyvětrejme za bouře a zhasněme světlo ve tmách - abychom viděli!
Modlívám se za různé lidi a také za těch několik, které bych mohl považovat za nepřátele. Tu jako bych právě ty, co mě nejvíc nenávidí, nejhlouběji miloval. Nevím, jak je to možné, ale z té hrozné noci ducha vystoupili právě tito a já jsem k nim pocítil blízkost takřka sourozeneckou, velmi něžný a chápající vztah.
Říká se, že moudrost přichází s pravdivým sebepoznáním.
...
A pak se mi zdálo o smrti, že mám ještě asi dvě minuty k dobru. Ano, dvě minuty to byly. Mohl jsem se obhájit. Nevím z čeho, asi že jsem žil. Ale já v těch dvou minutách zastrčil Dominikovi, bylo to na cestě na Boubín, zastrčil jsem mu košilku, protože měl holá záda a mohl by prostydnout.
...
Stále méně motivů si zapisuju.
Jak nyní rozumím stárnoucímu knězi Františku Danielu Merthovi!
Vyprávěl, jak leží večer v posteli a v mysli spřádá báseň.
Pak usne.
"Nebojíte se, že ji do rána zapomenete?"
"Proč?" zeptal se pater. "Báseň je přece hotova."
Ano, to stačí.
...
Po lýtku mi přejela přeslička tak hebce,
že jsem se ohlédl, zda mě nenásleduje anděl.
...
SZPUK, Roman. Chraplavé chorály: (lyricko-meteorologické prózy 2000-2012). Ve Volarech: Stehlík, 2013. Quercus. ISBN 978-80-86913-11-7.
K poslechu na iradiu rozhovor tady.
