...VH

Pan Prezident.

Vkládám sice opožděně, ale taky jsme vzpomínali...

♥

Člověk si tu ovšem - ať chce nebo nechce - 

musí často klást otázku, zda to má všechno smysl a jaký.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že tu poslední a rozhodující odpověď

nenaleznu v nějakých vnějškovitostech, závislých na tak zvaných informacích,

žádné informace mi na tohle neodpovědí. Odpověď - pozitivní odpověď -

nalézám nakonec vždy jen v sobě, ve své celkové víře ve smysl věcí,

ve své naději. Čemu je totiž člověk vlastně odpovědný? K čemu se vztahuje?

Co je posledním horizontem jeho počínání, absolutním úběžníkem všeho, co dělá,

neobelstitelnou "pamětí bytí", svědomím světa i nejvyšší "soudní" instancí.

Co je tím rozhodujícím měřítkem, pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti?

A co je zároveň tím nejdůležitějším svědkem či záhadným partnerem jeho každodenních 

rozprav se sebou samým. Tím, čeho se člověk - ať je vražen do jakékoliv situace - 

nepřetržitě ptá, na co spoléhá a k čemu se svým konáním obrací.

Tím, co ho svou vševědoucností a nepodplatitelností straší i zachraňuje.

Tím, na co člověk vlastně jedině dá a kvůli čemu se snaží?

Od dětství cítím, že bych nebyl sám sebou - lidskou bytostí -

kdybych nežil v trvalém a mnohotvárném napětí s tímto svým "horizontem",

zdrojem smyslu a naděje - a od mládí si nejsem jist,

zda tu jde o "zkušenost boha" či nikoliv.

Ať je tomu však jakkoliv, rozhodně nejsem správný křesťan a katolík 

(jako tolik mých dobrých známých)...

Václav Havel

Dopisy Olze - z autorových dopisů odesílaných v letech 1979-1982 z vyšetřovací vazby a věznic

/Z dopisu č. 41, datováno razítkem 7. VIII. 1980/

 

Čím více tady uvažuji o tom, co je v životě nejdůležitější,
tím víc se přikláním k názoru,
že nejdůležitější ze všeho je, aby člověk neztratil naději a víru v život.
Kdo tohle ztratí, je sám ztracen, i kdyby ho potkalo nevím jaké štěstí.
Kdo to neztratil, nemůže naopak nikdy dopadnout špatně.
Neznamená to ovšem zakrývat oči před hrůzami světa -
ba právě naopak: skutečně jasně může všechny hrůzy světa
vidět jen ten, kdo neztratil víru a naději.

/Z dopisu č. 60, 21. 12. 1980/

HAVEL, Václav, LOPATKA, Jan (ed.). Dopisy Olze: (červen 1979 - září 1982). 1. vyd. Brno: Atlantis, 1990.

...

 Václavské náměstí, 28. října 1989

 Albertov, 17. listopad 1989

 Cesta do Evropy otevřená, Hatě, 11. 12. 1989

Včera jsem malému Skřítkovi vyprávěla, proč se slaví 17. listopad.

Že děti nemohly dřív kreslit co chtěly, ve škole se lhalo, lidé se zavírali do vězení, když říkali, co si mysleli, v obchodech nebylo k dostání plno věcí. Ovoce, ani toaletní papír..No, přibližte to šestiletému dítěti.

A proč je 17. listopad svátek svobody. Skřítek pozorně poslouchal, a pak řekl: 

"Tak já zítra upeču na oslavu dort." A mně došlo, že pro tyhle děti to už vždycky bude jen vzdálená historie. Že tohle datum prostě jen zařadí ke všem ostatním bitvám na Bílé hoře,  bitvě u Slavkova...

Mně samotné byly v době Sametové revoluce jen dva roky. 

I díky své rodině ale mohu říct, že vím, co doba "před" znamenala.

Každý rok nás naši brali do Prahy zapálit svíčku na Národní.

Každý rok nám listopadové události připomínali, už od malička.

Nechci, aby se vrátila zpátky doba, kdy nám sebrali pole, zvířata, dědu poslali do PTP.
 Nechci zpátky dobu, kdy bych se kvůli svému původu a kvůli tomu, že chodím do kostela nemusela dostat na vysokou školu. Nehci zpátky dobu, kdy bych byla sledována za to, co poslouchám, jakou hudbu poslouchám, jak se oblékám a s kým se scházím. Nechci zpátky dobu, kdy bych se musela ve škole učit "pravdy" o tom, kdo nás osvobodil a vrývat si do paměti "se sovětským svazem na věčné časy..."

Nechápu, že je tolik lidí, kterým se po tom stýská. Nebo kdo by si nejraději přál, aby se vše vrátilo.

Tomu bych moc přála, aby se do té doby opravdu vrátil. Nejlépe do kůže někoho z vyslýchaných kvůli režimu, někoho z vyhnaných z vlastních domů a statků. Do kůže někoho, kdo trpěl, protože toužil po svobodě.
Asi by se pak chtěl hodně rychle vrátit zpět.

"Návrat časů morálního rozkladu sonorního husákismu 

může chtít pouze nepřekovatelný komunista nebo mladý nepoučený anarchista."

Akad. arch. David Vávra

Díky Bohu za listopad. Díky Bohu za svobodu!

I když to občas vypadá tak, jak vypadá...

Jak říká moje babička "demokracie není pro blbce".
...

Kdyby nebyli Skřítci nemocní, tak jsme taky jeli do Prahy. Zapálit svíčku.
A poděkovat.
...

Fotografie jsou z publikací: Toto shromáždění nebylo povoleno, Listopad ´89.

A z Mladého světa z listopadu 1989.

 MOLT, Petr a Herbert SLAVÍK. Toto shromáždění nebylo povoleno. Praha: Mladá Fronta, 1991. ISBN 23-027-91.

 PITHART, Petr, Jan VÍT, Jaroslav VALENTA. Listopad ´89. Praha: Odeon, 1990. ISBN 401 22 857. 

...odešel

Před dvěma lety.

Václav Havel

foto vlevo z knihy Disident, D. Kaiser (Božena Havlová se synem Ivanem a Václavem, říjen 1936), 

foto vpravo z knihy V. Havel Životopis, E. Kriseová

"Ještě lepší je vnímat události tak, že pro nás mají smysl

dopadnou-li jakkoliv."

"Jsem stále více přesvědčen o to, že krize tolik potřebné celosvětové odpovědnosti, je v principu následkem toho, 
že jsme ztratili jistotu, že vesmír, příroda, existence, i náš život jsou dílem stvoření
 vedeným jednoznačným úmyslem, že mají konečný význam a sledují konečný cíl."

V listopadu 1989 mi byly dva roky. Ze Sametové revoluce si nepamatuju nic.

O rok později sedím tatínkovi za krkem na přeplněném litoměřickém náměstí, 

prsty dělám "Véčko" a koukám na Havla. 

To si pamatuju moc dobře, tenhle okamžik. 

Prý jsem mu dala i perníkové srdce, ale to už si, škoda, nepamatju.
V životě jsem ho potkala ještě několikrát.
Třeba nečekaně v Pražské křižovatce, když si roztomile povytahoval ponožku.
Nejsmutnější bylo rozloučení ve Vladislavském sále.

Nezapomeňme.

...Havel hlídá Litoměřice a hledí k pivovaru

Včera - 8. října 2012, Litoměřice.
Park Václava Havla (jmenuje se tak od ledna 2012, původně park U Hvězdárny)
 se dočkal nové sochy.
Ve 14 hod. proběhlo slavností odhalení.
 Bustu Václava Havla zhotovila místní sochařka Alžběta Kumstátová.

 "Musím říct, že vystihla přesně Václavovu povahu, povahu laskavou, povahu dobrou. Povahu člověka harmonického a veskrze hodného," řekla před slavnostním odhalením díla Dagmar Havlová.

A po slavnostním odhalení pohladila svého Václava
(který hledí směrem k litoměřickému pivovaru) po tváři :).

Jako kulturní doprovod hrála kapela Jazz Conspiracy v čele s členem The Plastic People of the Universe Vratislavem Brabencem. Zahráli skladbu, která poprvé zazněla na Velikonoce roku 1978 u Havlových na Hrádečku. 

...vzpomínka na Václava Havla

"...a ještě jeden pocit tu musím na závěr říct, jsem si každým dnem jistější, že by vůbec neškodilo, kdybychom udělali něco pro to, aby tu a tam přeci jen zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí."

Václav Havel