středa 11. července 2018

...kupředu ni krok, zpátky levá?


Kupředu ni krok, zpátky levá?
Aneb jak nám to tu pomalu, ale jistě červená...

Zatímco 23. dubna 2018 prezident vyzývá "soudružky a soudruzi" na sjezdu KSČ ke směřování doleva! jsou ve stejné chvíli do Katedrály sv. Víta slavnostně ukládány ostatky kardinála Berana.
Kardinála, který byl 6. června 1942 zatčen gestapem, vězněn nacisty na Pankráci, v Terezíně a v Dachau. Kardinála, který byl v roce 1961 komunisty internován a v roce 1965 poslán do Říma s "návratem nežádoucím".

...

27. června 1950 byla komunistickým režimem popravena JUDr. Milada Horáková.
27. června 2018 proběhlo jednání vlády s podporou komunistů. Poprvé v historii České republiky. V den, který věnován obětem komunistického režimu!
Poslanci byli několikrát upozorněni, že se jedná právě o toto datum.
Je to děsivé, i kdyby to nebylo záměrem.

...

11. července 1951 padá železná opona. Komunističtí poslanci schválili zákon o ochraně státních hranic. 280 osob bylo při pokusu překročit státní hranici zabito.
Neprodyšnost našich hranic nás za ta dlouhá léta skoro zadusila.
11. července 2018 poslanci hlasují o vládě, která může vzniknout a asi bohužel i vznikne...právě s podporou komunistů.

...

Stydím se!
Placku "Nejsem z Prahy, kafe piju doma a hubu držet nebudu!"
a RUDÉ trenky. Teď všude nosím.

Zdroj obrázku: amnesty.cz

středa 27. června 2018

...

27.6. Jmenování vlády s podporou komunistů.
Poprvé v historii samostatné České republiky.
V Den, kdy si připomínáme oběti komunistickéo režimu!
V den výročí popravy Milady Horákové!
Náhoda?

...poslední slova


Před 68 lety byla komunistickým režimem popravena
 Judr. Milada Horáková.

 Výkon trestu byl proveden 27. června 1950 na nádvoří věznice Státního soudu v Praze. 
V 5.32 hod. převzal popravčí Miladu Horákovou, 
svůj výkon oznámil v 5.38 hod. a lékař potvrdil smrt v 5.43. hod.

Zdroj obrázku: http://www.vira.cz/Texty/Clanky/milada-horakova-slova-pred-popravou.html

JUDr. Milada Horáková se stala obětí justiční vraždy 
jako členka demokratické opozice proti režimu komunistické strany.

Monstrproces, v němž byla hlavní obviněnou, byl výjimečný svým rozsahem, 
výší trestů i mezinárodním ohlasem. Hlavní slovo při jeho přípravě měli sovětští poradci,
 kteří určovali a řídili směr vyšetřování a často se i sami účastnili výslechů. 
Obvinění byli za použití fyzického i psychického násilí nuceni naučit se zpaměti otázky i požadované odpovědi.
 Samotný proces se pak odehrával podle předem daného scénáře před zraky veřejnosti. 
Horákovou neuchránila před trestem smrti ani žádost o milost, 
kterou podepsaly světové osobnosti jako Albert Einstein nebo Winston Churchill.

 Její dopisy byly napsány ve třech závěrečných dnech jejího života ve dnech 24. až 27. června 1950. 
Jsou strašně silné...
Ačkoliv byly adresovány jejím nejbližším, můžou nám všem říci hodně.
 I když rodina žádala dopisy několikrát, byly jí vydány  až v roce 1990!

Rozhovor s dcerou Dr. Horákové tady.

Zdroj obrázku: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/dopisy-dr-milady-horakove-z-pankracke-cely-smrti/

Praha - Pankrác věznice
24. VI. 1950 1/4 15 hod.

 Moji milovaní,
četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy.
 Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. 
A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená. „Neplačte pro mne příliš,“ říká Kožík v jedné své básničce, kterou jsme čítali v nemocniční cele v Malé pevnosti terezínské. Prosím Vás, přečtěte si tu básničku spolu s tímto dopisem a jednejte podle slov, která jsou tam obsažená. Opravdu neplačte a svoje srdce nemučte smutkem. Je to mé vroucí přání, prosím Vás, splňte je! Vím, že je to někdy těžké obejít se bez slz, když Bůh na nás seslal zkoušku a neštěstí. Ale vždyť já také nepláču a bylo by mi v této chvíli mnohem lehčeji, kdybych měla jistotu, že Vaše duševní síly budou takové, že dokážete překonat ten nesmírný zármutek, který Vás dnes zaplavuje. A nebo se vyplačte, vynaříkejte a pak už jen vzpomínejte na to všechno krásné, co jsme společně prožili a co jsme si navzájem dali. Víte, že jsem Vám často po návratu z německého vězení říkala, že jsem si vědoma, že mi můj život, který jsem opravdu Božím zázrakem zachránila, byl jenom propůjčený. Což pak jsem se tehdy musila vrátit? Má hlava byla již ztracena, 27 kamarádů padlo pod sekyrou, a já byla najednou zase mezi Vámi. A ještě jsme se k tomu všichni shledali - táta, dědeček, Horákovi, Janička a Vy dva mladí, krásní: Věra a Pepík. A kolik pak bylo ještě šťastných chvil. I když ten život po roku pětačtyřicátém tak třeskutě supěl kolem mne, i když mi pro všechnu tu dřinu a práci pro jiné zůstávalo pro Vás jen maličko času, přece jsem od Vás dostala plné náruče lásky a upřímného citu. Teď teprve cítím, co to bylo za dary. Jaký jsem byla šťastný a bohatý člověk. A kromě Vás, nejbližších, co ještě jiných upřímných a krásných srdcí mne mělo opravdu rádo. Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. A že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a mladších než já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem byla tak štědře já obdařena. Měla jsem Vaši lásku, co jen to samo je za úžasný dar. Měla jsem teplo krásné, upřímné lidské pohody, kterou jste vytvářeli kolem mne: nejprve moji dobří drazí rodičové, pak Ty, sestřičko Věro, a pak můj předrahý, milovaný, krásný muž, mé dítě, má dceruška Jana, předobrý Pepíček a Vy všichni ostatní domácí i přátelé. Poznala jsem život z jeho stínů i světel. Pohladila mne často ruka i slova těch, jimž jsem to ani nemohla nebo neuměla oplatit. Svítilo na mne sluníčko upřímných srdcí i tehdy, když mne osud zastrčil do mrazivého stínu. A to je nejvíc, co můžeme v životě chtít. Jen jedno mne opravdu trápí. To, že jsem já dávala málo. I když jsem chtěla raději rozdávat než přijímat, nesplnila jsem toto své předsevzetí. Drobila jsem se mezi mnohé a mnohé, a na Vás, moji nejmilejší, zbývalo často jen to, že jsem k Vám přišla položit unavenou hlavu, vypnout přepjaté nervy, povolit si a nabrat sil i dechu. Dávat, dávat jsem už někdy neměla co. A Vy všichni jste tak trpělivě sloužili svou péčí, láskou a často, přečasto shovívavostí. Kdyby se mohl člověk vracet zpět do minula, toto bych chtěla napravit. Jak mne to trápí - je to má největší bolest v této chvíli, že už není možno, že nezbývá času to napravit. A zas nakonec ještě přidávám bolest. Prosím Vás, pro všechno krásné, co bylo mezi námi: odpusťte. Stalo se to tak nějak proti všemu očekávání. Tolik jsem si přála už Vám nikdy neublížit, když jsem psala podobný list o svém odsouzení v drážďanském vězení uprostřed nacistického šílenství. Tolik jsem slibovala tomu trsu lučních zvonečků na lipském vězeňském dvoře, který tam zůstal uprostřed rozvalin po bombardování, že už nikdy nebudu dávat před Vámi ničemu na světě přednost. A přece to zas dopadlo jinak. "Jsou určité pudy v člověku, které nestačí překonávat, vždy zas a zas vyplavou nad hlavami povahy jako míč nad vodu." To jsem také nedávno četla. A já měla takové nepřekonatelné volání v sobě. Vždycky něco řeklo „'To musíš“, a já pak jsem tomu dávala nejen celou sebe, ale brala jsem i Vám. S takovou samozřejmostí jsem od Vás vyžadovala, abyste respektovali mé cíle. Snad proto, že jsem byla o nich vždy přesvědčena, že jsou neosobní, vyšší a posvátnější než to, co jste sledovali Vy. A bylo v tom často tolik omylu - sobeckosti povrchnosti a nedomyšlenosti. Neodmítejte toto doznání, je pravdivé - jen si mne správně rozeberte. Vaše kritika bude i tak víc než shovívavá a já z ní vyjdu s plnou náručí lásky a prominutí. Ale musíte to vědět, že to dnes takhle cítím. Vždyť jsem ve chvíli, kdy člověk smí už jen pravdu říkat a ničím si neulevovat. Vím, že jste přesvědčeni, že jsem nikdy nechtěla jednat nečestně a podle, že jsem to myslela upřímně a poctivě, co jsem kdy dělala. Ale když myslím na Vás, na rozbité štěstí, kterému jsem zasadila sama tolik ran, ptám se: nepřecenila jsem některé hodnoty - bylo toho potřebí, abych hrála nejen o svou,. ale také o Vaši tichou a skromnou spokojenost dobrých a milujících se lidí? V posledních měsících jsem si tuto otázku položila tak často, že Vám ani neumím říct. A před soudem svého svědomí jsem došla k tomu, že jsem se na Vás, na těch sobě nejbližších, na těch, kteří dovedou milovat bez nároků, bez touhy po odezvě, že na Vás jsem se opravdu provinila. Prosím Vás proto s velkou vroucností svého srdce, odpusťte, odpusťte a vzpomínejte jen na to dobré, co bylo. A snad toho také najdete dost, když to na náruč nestačí. Kdybych věděla, že se Vám opravdu podaří najít alespoň několik skutečných, neměnných a trvalých hodnot našeho vztahu, bylo by mi lehko. Prosím Vás, pokuste se o to. Pak zůstanu jistě trvale mezi Vámi a těmi, kdož mne milovali a byli mi blízcí. To už mne potom nelitujte, že odcházím od Vás dříve, než jste, než jsme předpokládali. A vůbec mne nelitujte - vzpomínejte jen - vzpomínejte radostně, tvořivě, ať z každé té vzpomínky je klad. Chraňte se zbytečné negace a rozeznávejte dobře a jasně, co je kladem, co hodnotou! Buďte i při lásce kritičtí a nezatěžujte se ze mne ničím, co by Vás mohlo svést z cesty jasného, prostého, kladného života. Neustrňte - jděte dál nezavírejte se v ulitě svého myšlení, které by se bálo mé kritiky - to je kritického cenění mé osoby! Vždyť Vaše láska mi nedá nakonec ublížit, i když si mnohé zhodnotíte po pravdě a ne tak, jak jsem si to představovala já. Budu v tom Vašem oceňování ještě vždycky na tom moc dobře. Jestli bych vůbec směla někomu něco vyčítat, je to, že mne mnoho těch velikých a laskavých srdcí přeceňovalo. Neříkám to ze zpovědní skromnosti. Vím, že jsem dělala mnohé a také dobře, říkám Vám, že jsem Vás rovněž horoucně a hluboce milovala, ale snad by mi bývalo často bylo potřebí, abyste mi byli dovedli ukázat, že mne něco zavádí říci to tak, jak mi to kolem vánoc 1947 řekla jednou Alice Masaryková: „Paní, nedělejte se wichtig.“ Myslela to v žertu, ale sedělo to. Mělo se mi to říkat častěji. - Možná že bych Vám tento dopis nepsala. „Nikdy neplač nad rozlitým mlékem,“ říkávala má mateřská přítelkyně F. F. Plamínková. Vzpomínám: bude tomu za čtyři dny - 28. června právě osm let, co ji ode mne nacisté odtáhli do Kobylis a tam zastřelili. Bylo mi tehdy z toho přeukrutně hořce, a když bylo nejsmutněji, vzpomněla jsem si na tato její slova. Lidský život je sice něco víc než rozlité mléko, ale pod zorným úhlem věčnosti také jen vlastně taková malá událost. Všechno se nikdy nepovede - i poctivě myšlené může být mylné a svede tě z cesty. Když jsem stávala v podzemní muničce pod lipskou věznicí u svého revolverového soustruhu a táhla, již hladová, desátou hodinu denní nebo noční šichty, tam jsem poznala, že jen jediný špatný hmat, jen jedno nepromyšlené otočení a už Tě stroj drtí a drtí. A což takový hutník, valcíř nebo pudlař. Zapomene se na vteřinu, nesprávně se postaví a stojí ho to život. A to se může stát i veřejnému pracovníkovi, i politikovi. Vždyť dnes všichni jedeme v tom ohromném, třeskutém dění, které láme svět a rodí nový život. A všechno se rodí s bolestmi, za vše se musí platit. Bude-li můj osud tím potřebným zmrvením půdy, pak ani on nebyl nadarmo. Vy nejlépe víte, jak jsem milovala ten kus světa, kde je má vlast. Vy mi snad také věříte, že jsem ho ani jeho lid nechtěla zradit. Nebylo to nízké a nečestné, co mne přivedlo či svedlo k těmto koncům. Ale byla-li to nesprávná cesta, pak je mi samozřejmé, že to takhle muselo dopadnout. Omyl politikův, jako nepromyšlený pohyb valcíře obojí končívá pravidelně smrtí. Proto prosím, Vy, kteří budete také ještě přesvědčováni časem, já už to vidět nebudu, najdete-li moji chybu potvrzenou, nesmíte vidět v tom urážku a křivdu když se také tak bude posuzovat. Nezatrpkněte, nedívejte se jen očima své osobní bolesti - suďte po pravdě - proto mne nebudete ještě méně milovat, když si budete umět říci: udělala chybu. Jen mi ponechte to právo před svou tváří, že jsem měla sílu i v této chvíli o sobě myslet poctivě a čestně. - Vy víte, že tuto pře těžkou chvíli svého života překonávám, jak jen nejpevněji mohu, toliko s pomocí Boží. Když jsem se vrátila v roce 1945 z kriminálů a měla jsem rozhovor v evangelickém bratrském sboru, řekla jsem tam mezi jiným: „V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.“ Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v Něj. Nebudete zoufalí, jako ani já nejsem zoufalá. Podívejte se: Naše předobrá máma umírala tři roky na rakovinu a opouštěla nás také právě v té chvíli, kdy by se jí s námi bylo ještě tak dobře, ba dokonce radostněji žilo. A já to nebudu mít ani tak těžké, jako to měla ona, chudérečka moje. A budu zase s ní. Máte-li víru, i to mi můžete závidět. Nepíši Vám nic, co by znamenalo radu nebo pomoc v nesnázích, které Vás ještě čekají. To mi musíte prominout, to už nějak nemohu tolik už nestojím nohama na zemi. Vy si jistě poradíte sami a musíte. Jen Vás z plna srdce prosím, chraňte své zdraví, buďte ve všem všude opatrní a neopouštějte se. Život je samé úskalí a já budu do posledního dechu prosit Boha, aby Vás zbavil všeho zlého. Jenom ta krutá bolest kdyby nebyla, to mé zlomené srdce, to, že nevím o svém milovaném, předrahém muži. Je-li mezi živými, budou pro něho platit slova, která napíši jemu, tak jako každému z Vás. Nezapomeňte na mne se svou láskou a modlitbou.

Poslední dopis dr. Milady Horákové


Praha - Pankrác věznice
27. VI. 1950, 2 1/2 hod.

Moji nejmilejší,
ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. 
Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče - mám z Tebe radost - jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. - Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou - prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest - buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. - Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. - Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé - jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. - Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. - Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina - žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. - Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! 

Jsem jen a jen Vaše Milada

27. 6.  Den památky obětí komunistického režimu


sobota 23. června 2018

...Opárno

Opárnem po stopadesáté.
Ale na hradě prvně.

pátek 22. června 2018

...kam se ztratil bůh?


Základní otázka, když se bavíme o těchto tématech - 
ať už se považujeme za věřící, nebo nevěřící, ať žijeme,
či nežijeme v nějakém náboženském kontextu - je tato:
Jakého příběhu jsem součástí?

...


Jsou naprosto odlišní, ale to nejdůležitější mají společné - Boha nevlastní, jen jej opakovaně hledají. Myslím, že právě proto je jejich odpověď na otázku Kam se ztratil Bůh? silná.
Štefan Hrib



Rozhovory s M. Váchou, K. Satoriem a T. Halíkem.
Víc není třeba dodávat. Úžasná kniha.


Každý z nás se musí znovu a znovu takto ptát.
Příběh, v němž žijeme, je tak nepravděpodobný, že Pán prstenů nebo Letopisy Narnie nejsou proti tomu ničím. Příběh, v němž reálně žijeme je mnohem zajímavější.

Naše planeta, maličká bleděmodrá tečka, plave ve vesmíru.
Země je plovoucí botanická zahrada, z níž zaznívá zpěv ptáků,
z níž vyskakují na hladinu ryby a delfíni. Z paluby této lodi visí girlandy orchidejí a my jsme toho součástí. Naplňuje mne to hlubokou estetikou. Toto není vůbec triviální myšlenka, protože není nezbytné, aby byl vesmír krásný. Ale on je.

Zakladatel křesťanství vyslovil větu, kterou všichni věřící znají nazpaměť: 
"Já jsem cesta, pravda a život."
Ale pokud je Bůh pravda, tak já nemohu být majitelem pravdy.
Mohu být nanejvýš tak jejím pokorným služebníkem.
Nikdy nesmím vystupovat jako majitel pravdy.

Svatý Augustin jednou řekl, že máme dvě možnosti, jak se setkat s Bohem.
Za prvé, když budeme číst Svaté písmo a budeme mu věřit.
V Augustinově době to však nebylo tak jednoduché, protože ne každý uměl číst a psát a bylo to i dost drahé. Augustin však pokračuje: Ale máme i jinou knihu a tou je kniha přírody, v níž si může číst každý, i ten, kdo nemá peníze, aby si koupil nějaký text, a dokonce negramotní budou knize přírody rozumět. Augustinova myšlenka je srozumitelná. Říká v podstatě něco takového:
Je to tak, jako kdybych se díval na nějaký obraz, když jsem v galerii.
Když se dívám na nějaké plátno slavného mistra, vůbec nemusím vědět, kdo to namaloval,
ale cosi se dozvím o citlivosti, problémech, těžkostech, radostech, láskách, tužbách toho umělce.

Podobně je tomu u Tomáše Akvinského. Krása uměleckého díla mi otevírá oči pro krásu umělce. Pro Tomáše je procházka lesem procházkou uvnitř uměleckého díla. Augustin stejně tak řekne:
Bože, ty musíš být dokonalý, protože příroda je dokonalá. Bože, ty musíš být krásný,
protože ona je krásná. Bože ty musíš být, protože ona je.

Teolog dokáže krásně vysvětlit všechny Osvětimi a gulagy, řekne, že člověk je svobodný, aby miloval, ale rovněž svobodný, aby lásku popřel. Vždyť ty ostnaté dráty tam nenatáhl Bůh, ale lidé. Ale co ty malé děti, které umírají na choroby nebo následky zemětřesení? Co lidé, kteří umírají na živelné pohromy? Trápí to i mne. I jako biologa.

Všechny naše představy o Bohu jsou falešné. Cokoliv si představíme o Bohu, je nějak mimo. Skutečně pro nás zůstává tajemstvím. Pokud si myslíš, že jsi pochopil, kdo je Bůh, říkal svatý Augustin, potom to není on. 

V sedmnácti, osmnácti jsem byl na krásu přírody dost citlivý. A i dnes, když si vyjdu do nějakých skal a vezmu si nějakou knížku o modlitbě, často ji hodím za hlavu, protože ta scenérie západu Slunce je tak krásná, že mi řekne mnohem víc. Tehdy si uvědomím, že zde musí být někdo, kdo tohle vytvořil. A zapůsobilo to na mě už v mládí tak, že jsem pochopil, že se s tím zřejmě dá hovořit.
Ale potom přijdou i věci, které jsou na hranici, za hranicí zázraků. Velmi intimní záležitost, vyslyšené modlitby. Jsou to události, jež dovedu jen stěží uchopit slovy. Každý, kdo bere křesťanství vážně, si zřejmě musí nějakou takovou zkušeností projít. Přestože přijde i okamžik, kdy se sám sebe ptám, zda to nebyla jen autosugesce. 

Jaký je Bůh? Bůh Marka Váchy?
Toto je pro mne otázka mnoha let a mimochodem, je to i nejdůležitější otázka současné Evropské unie. Je to Bůh, který si Marka Váchu vysnil před vznikem Velkého třesku. Jsem Božím snem. Bůh toužil po mé existenci. Stvořil mne ale tak, jak tvůrce tvoří tvůrce. Stvořil mě také jako místo, kde přebývá. "Cožpak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého a že ve vás sídlí Bůh?" říká svatý Pavel. A bůh nechce ode mne nic menšího. Chce, abychom ruku v ruce dokončovali stvoření světa. A z toho plynou naše další setkání. Pokud jsem obrazem Božím, pokud je tohle moje zadání, být obrazem Božím, pokud beru vážně Levitikus 19,2 ("Buďte svatí, protože já, Hospodin, jsem svatý"), tak musím každou sekundu života brát vážně. Protože najednou vím, že na mě záleží.

Kontemplativní člověk není ten, kdo vidí jiné věci než my všichni
Vidí úplně ty samé věci. Nemá nějaká mimořádná zjevení, vidění, nebesa otevřená.
Vidí stejné pupavy a stejné květy, ale vidí jinak. Upadá do extáze před tím, nač se dívá celý svět.
Podstatou problému nás věřících, ale i podstatou problému nás nevěřících je velký zápas o čisté srdce. Ale věřím, že ryba si jednou uvědomí: Aha, voda, v níž žiji, hýbu se a jsem.
Bazilika Božího hrobu v Jeruzalémě

Gestemanská zahrada
Zeď nářků



...Pokud se člověk nechce nechat rozmetat mocnými tsunami informací, musí umět někde zakotvit. Zakotvit v hloubce. A to je právě ten osobní vztah...Když žiji hlouběji svou víru, tak se mi víra otevírá v nevídaných souvislostech. Jsem zaujatý tím, co jsem ve víře předtím netušil nebo nevnímal.

Když jsem byl v klášteře, ze začátku jsem trpěl jako pes. Šel jsem tam jako 40letý chlap. Bylo to zvláštní. Ne proto, že bylo třeba poslouchat, ale proto, že člověk tam prožívá jakousi psychickou vzpouru. Kolem čtyřicítky  má už člověk život víceméně zmapovaný. Vím, že budu dělat tohle, zavolám tomu, navštívím onoho. Známe už život a to, jak to v něm chodí. A najednou skočíte do něčeho úplně nového. Jsou to úžasné nástroje sebepoznání, ale než člověk pochopí, v čem jsou úžasné, připadají mu dost děsivé. Neustále jsem tehdy v duchu křičel, a když jsem byl na poli, tak i nahlas: "Kde jsi? Já jsem tě sem přece přišel hledat!"


A nic se neozvalo jako odpověď.

(Smích.) A zde je můj mystický zážitek. Slyším, jak já, ne Bůh, říkám: "Kde nejsi?"
Úplně mě to popletlo. Křičel jsem: "Kde nejsi?" To bylo skutečně zlomové, to bylo procitnutí. 
Každý člověk - to je vlastně smyslem celého evangelia, radostné zvěsti - každý jeden je milovaný.

Jak se projevuje osobní vztah Karla Satorii s Bohem?

Nevím, jestli to bude srozumitelná odpověď. Říká se tomu via negativa, negativní cesta. Už vůbec si neumím představit život bez Boha. (Ticho.) To je zvláštní. Mám rád svatou Terezii z Ávily a líbí se mi její věta, že poznala, že je milovaná. Zkuste ale vyjádřit slovy, jak to vypadá, když je člověk milovaný. 


...



...Když říkáme, že musí respektovat naše hodnoty, tak je to akorát pěkná fráze. Protože jaké hodnoty? Víme to? Žijeme je a žijeme je tak přesvědčivě, aby vůbec byli motivovaní je přijmout? Lidé, kteří by nedokázali vyjmenovat ani tři přikázání desatera, dnes vykřikují, že tu kdosi ohrožuje křesťanskost Evropy. Co ten člověk vůbec ví o křesťanství? Jak ho žije?

...Co František viděl?
Viděl, že pětkrát denně se z minaretů ozývá volání a muslimové pokleknou a modlí se. Inspirovalo ho to tak hluboce, že zavedli klekání, to znamená, že i z křesťanských kostelů se třikrát denně ozývalo zvonění a byl to signál pro lidi, aby poklekli a modlili se Anděl Páně. Takže stará modlitba Anděl Páně, zvyk klekání, byl muslimskou tradicí. Podobně jako růženec, velký znak katolické zbožnosti, stejně tak převzatý od muslimů.
...
Mnozí si mysleli, že po pádu komunismu jen tak zasedneme k bohatě prostřenému stolu Západu, budeme si užívat všechny ty dosud zakázané svobody, budeme moci dělat, co jen chceme. Ano, budeme, ale je to spojené s obrovskou zodpovědností. A tu mnozí lidé odmítají nést. Proto si myslím, že je tu fundamentálně přítomný strach právě ze svobody, zvláštní frustrace a vykořeněnost. Je to strach, že ztratíme vlastní identitu, a ten ukazuje, že někde v hloubce jsme si trochu vědomi toho, že jsme ji už dávno ztratili. Nemáme nějakou zásadní identitu, nedokážeme pojmenovat hodnoty, za které bychom byli schopni žít a umírat, nebo když je pojmenujeme, tak jen jako fráze. Nejsme už schopní žít je naplno, se vším...

...Sám procházím jakoby novou fází vlastní konverze. Konverze je neustálá cesta. Současná doba, ale i papež František jsou pro mě inspirací k hluboké pokorné sebereflexi. Dnes si uvědomuji, kolik chyb jsem udělal, jak jsem někdy zanedbával vnitřní pokoru...

Všichni máme nějaké představy o Bohu a ty jsou vždy lidské, příliš lidské. Musíme si vždy uvědomit toto: Ano, je to prst, který ukazuje na Měsíc a ne Měsíc samotný. Víra je odvaha vstoupit do oblaku tajemství. Ale do toho oblaku člověk zároveň přichází s důvěrou a volá, křičí. Modlitba je někdy křikem, když jsme v pokušení, že máme pocit, že křičíme do prázdna. Ale tu si vzpomenu zase na mého oblíbeného svatého Ignáce, na tradici ignaciánské spirituality: Nacházet Boha ve všech věcech. On nám je často neznámý ne proto, že by byl tak vzdálený, ale proto, že je nám tak blízký. Nikdo z nás nikdy neviděl svou vlastní tvář. Viděli jsme ji jen v zrcadle. Boha také vidíme v zrcadle, nevidíme ho přímo. Právě proto, že je nitrem našeho nitra, není to nějaký předmět. Jakmile bychom z něj udělali předmět, nějaké něco, jsoucno, nejvyšší jsoucno, tak z něj učiníme modlu. Bůh je ten, který je docela jiný, protože je velmi hluboko a my v sobě musíme objevit právě tu hloubku a tam najednou spatříme, že to už není naše Já, naše ego, tam už jsem otevřený něčemu, co je hlubinou skutečností. To je ten živý Bůh, a ten z té hloubky promlouvá a je přítomný ve všech věcech, ve všech událostech života.

...



HRÍB, Štefan, Marek Orko VÁCHA, Karel SATORIA a Tomáš HALÍK. Kam se ztratil Bůh: Štefan Hríb se ptá tří pozoruhodných kněží - Marek Orko Vácha, Karel Satoria, Tomáš Halík. Přeložil Radek CHAJDA, přeložil Kateřina HOŠKOVÁ. Bratislava: W Press, 2017. Týždeň (W Press). ISBN 978-80-89879-09-0.

úterý 29. května 2018

E♥H




Nadpozemsky krásné.
Ženil se mi bráška. Bral si moji Evičku.
Okolo rozkvetlé louky. Bez řepky!
Jen tráva, krávy a kopretiny.
Obřad pod starým stromem.
Svědčím. Ženich spojen se Zemí. Bos.
Nevěsta s věnečkem ve vlasech. Šťastná.
Svatebčani kolem. V kruhu.
Here comes the Sun.
A nebyl to sen!!



Celý víkend se mi hlava točila. Štěstím. Láskou. Dojetím.
Emocionální smršť. Že Svět je ještě v pořádku. 
Jak řekla Ondrova milá Eliška.
Děkuju Eliško, že jsem Tě konečně mohla poznat!



Neskutečně se těším na fotky od Ondry. 
Dvě vlaštovky už přiletěly a je to krása. Nadpozemská.



Evičko a Honzíku!
Miluju vás.