...štěstí

Problém je také v tom, že máme nízkou toleranci vůči frustraci a neštěstí.
Střídání radosti a neštěstí patří k životu jednotlivců i společnosti.
 Je iluze si představovat, že se vyhnu utrpení.
 Nedávno jsem se procházel v jižních Čechách v Třísové,
 kde je před vchodem do hradiště socha Panny Marie, která má v srdci sedm mečů.
Měla selkám jdoucím z pole připomenout,
že i Panna Maria musela trpět, že strádání je přirozené. 

Štěstí je dar, odměna, ne nárok a řada lidí si myslí, že může osud ošálit antidepresivy.
Všiml jsem si, že úspěšným lidem naší doby se často stává,
že přestanou rozvíjet svůj mentální a spirituální kapitál a potom dojde k vyhoření a vyčerpání.
 I duše má svoje požadavky, a pokud jsou dlouhodobě ignorovány,
 jako bychom tím ztratili i sami sebe, jako by část nás odešla.
 Jsou věci, které prostě nelze ošidit.
Když mi je smutno nebo se cítím rozladěný, jdu do přírody, pustím si kvalitní hudbu,
přečtu si dobrou knížku - jinými slovy, snažím se obrátit k něčemu trvalejšímu.
 Nejvíc mi pomáhá příroda, stromy, kameny,
tedy reálný svět, krása v nejširším slova smyslu.

Václav Cílek

Požehnanou neděli Vám všem.

...krajinou domova

Krajiny vnitřní a vnější

Prohlédni si tu zemi

Dýchat s ptáky

Tři svíce za budoucnost

Krajiny domova

Obraz krajiny

Tichý břeh světa

Už jen názvy jeho knih ve mně evokují představu,

že běžím z kopce dolů, pak po louce, vysokou trávou,

nad hlavou plují mraky a poletují ptáci.
A já dýchám s nimi:).

Ne vždy se píše jen o kráse krajiny. 

Někdy i texty bolí. To když čtete o zastavování orné půdy nesmyslnými překladišti,

 o fotovoltaických elektrárnách na horizontech, o kácení stromů...

Ne vždycky se čtou lehce. 

Od geologie, klimatologie, urbanismu, architektury 

k hudbě, výtvarnému umění, k filozofii, i k taoismu.  

Ale to vše je Václav Cílek.

Je důležité nalézt si svůj čtvereční metr krajiny, a ten se snažit pochopit.

Doma jsme tam, kam se vracíme a odjíždíme právě proto, abychom se mohli vracet.

V cizích zemích jsme chvíli, ale v krajinách domova stárneme společně se zemí a se stromy.

 Po letech přicházíme na stejná místa, vršíme vzpomínky, vrůstáme do krajiny.

 Málokdo umí být doma ve více než dvou třech krajinách. Výlet je vytržení, vzrušení a zkušenost. 

Krajina domova je plynutí, ve kterém se lidké v nás mísí s přírodním, 

a výsledná směs pak stojí podobně jako hudba či poezie někde mezi člověkem a živly.

Poznat tuto zemi je práce na celý život. Čechy a Morava jsou krajinou pro znalce a poutníky, 

která nás nedráždí nějakým grandiózním vzmachem, 

ale působí jemnou silou a trochu melancholickým klidem...

Tato krajina je tak mírná a přitom bohatá, že si ani neuvědomíme, jaké štěstí je jí procházet.

Neoslňuje, ale naplňuje.

Obáváme se toho, že jak se chováme ke starým stromům, 

budeme se chovat i ke starým lidem. Alej obvykle vnímáme jako součást krajinného nebo dokonce přírodního prostředí, ale ve skutečnosti rovněž zasahuje do sociálního, respektive asociálního prostředí. Pokud je z obyčejné ziskuchtivosti možné podříznout krásné, zdravé stromy, které vytvářejí kus obecného dobra, proměňuje se něco v samostné komunitě. Jako by bylo v pořádku, že až budete zralí a na vrcholu sil a moudrosti, někdo vás zpeněží...

Na alejích je patrné, že i na některé vztahy a vlastnosti, 

jako je zralost a krása, se dá jít motorovou pilou.

Odazy na pořady České televize s Václavem Cílkem najdete tady.
 Český rozhlas Dvojka - Jak to vidí... Odkazy tady.

...jak jsme potkali Cílka

 Na sobotu jsme naplánovali výlet k největšímu českému menhiru, do Klobuk.

Prý má schopnost dodávat pozitivní energii.

 Stejně tak jako nedostavěný gotický chrám v Panenském Týnci.

U menhiru jsem jen tak pronesla, že bychom tu mohli potkat Cílka. 

Cílek tam ale nebyl, jen pár turistů.

V Panenském Týnci jsme pak vstoupili do chrámu.

(Kdo neznáte, je to opravdu nádherné místo. Byli jsme tu už několikrát, se Skřítky poprvé. 

Nevím, jestli zde ze země sálá pozitivní energie. Ale rozhodně se tam člověk cítí krásně. 

Tak nějak propojen s nebem, se zemí, s historií. Sám se sebou...)

A manžel povídá: "Koukni, támhle ho máš."

A opravdu. Václav Cílek. Seděl tam na trávníku. 

Okolo něj v kroužku skupinka posluchačů.

Kvůli Skřítkům jsme mohli poslouchat jen chviličku.

Mluvil o harmonii. O gotické hudbě, o gotické architektuře. 

A měl na nohou jeho oblíbené sandály, které nosí pořád. I v zimě, 

jak se přiznal na jedné z přednášek v Roudnici nad Labem, na které jsme byli před rokem.

 Ale slyšet ho mluvit na tak krásném místě byl rozhodně větší zážitek.

Fotografie menhiru i chrám v Panenském Týnci

z knihy Krajiny vnitřní a vnější, Václav Cílek