Co mě přivedlo k lezení? Otevřeně řečeno - strach z něj.
Ale jak se často ptám svých pacientů, když se na mě obracejí se svými neurotickými obavami:
Copak si člověk musí nechat všechno líbit i od sebe sama?
Nemůže se stát silnějším, než je jeho vlastní strach?
Viktor Emil Frankl
Prožitek hor a zkušenost smyslu
...
Exupéry v Citadele opakovaně mluví o "milovaném nepříteli",
o tom, kdo mě přinutí napnout síly až do krajnosti, o překážkách, na kterých rostu,
o nepříteli, který mě buduje a který jako sochař
z bloku mramoru vytesává rysy mé povahy, mé tváře, mé duše.
Totéž, zdá se mi, platí o horách.
Hory ve velmi konkrétnmí smyslu osekávají z povahy člověka vše nepotřebné,
vše sobecké a zbytečné a poenchávají jen podstatné. Jako sochař tesají duši a povahu lezce.
Že toto osekávání je obvykle velmi bolestivé, není třeba dodávat.
Jen mystici a horolezci ví, že nejintenzivnější bolesti a nejintenzivnější štěstí mohou být v duši přítomny zároveň, v jediném okamžiku...
Viktor Emanuel Frankl měl své vlastní velmi specifické zkušenosti s přežitím,
a to na jednom z nejhorších míst, která Evropa dvacátého století vytvořila - v Osvětimi.
Tyto zkušenosti formovaly jeho myšlenkově mimořádně přínosnou logoterapii,
doslova léčbu smyslem, která chápe touhu po smyslu jako základní lidskou potřebu.
Svou vlastní intelektuální cestu započal Frankl rozchodem s Freudem a později s Adlerem
a je mu připisován výrok, že se přestal učit od svých učitelů a začal se učit od svých pacientů.
Frankl si všiml, že jeho pacienti vydrží i nejtěžší zkoušky,
pokud mají důvod žít, ať už pro někoho či pro něco...
Franklovu zálibu v horolezectví tedy můžeme vnímat jako metaforu jeho vlastního života.
V životě - podobně jako na skladní steně - existuje cíl, jejž má smysl dosáhnout.
I zde pro nás okolnosti žádají víc, než se zdá být v našich silách,
avšak i zde nás po překonání všech strastí čeká ten poslední, závěrečný kork -
a pak ten nádherný pohled z vrcholu na hřebeny hor.
Pohled, pro který stojí za to říct životu ano.
...z předemluvy
od Marka Orko Váchy
...
Každý ví, že orgán, který není namáhán, časem atrofuje,
a dnešní medicína si také uvědomuje, že nemoci nevyvolává a patogenně nepůsobí jen přetěžování, ale že je může stejně dobře způsobovat i přílišně usnadňování života.
...
Člověk ale nějaké to napětí rozhodně potřebuje. Nejprospěšnější je pro něj ono napětí,
které vzniká mezi dvěma póly, mezi člověkem na straně jedné a cílem,
který si člověk tyčí, úkolem, který si zvolí...
A věřte mi jako zkušenému neurologovi, že pokud je něco, co by člověku mohlo pomoci z potíží,
pak je to vědomí, že jeho život bude naplněn něčím, co má smysl a co na něj takříkajíc čeká.
Náhodou velice dobře znám mezinárodní literaturu týkající se psychologie válečných zajateckých
táborů a mohu vám prozradit, že vědecké výzkumy se shodují v tomto závěru:
Poslední šance jednotlivce na přežití závisely na tom, zda byl orientován na budoucnost,
na nějaký úkol, který hodlal v budoucnu na svobodě plnit.
A jak to vypadá dnes?
Lidé na celém světě, především mladí lidé, trpí pocitem méněcennosti.
Mají materiální prostředky, mají vše, co potřebují k přežití,
ale postrádají životní cíl - takový cíl, kvůli kterému by stálo za to žít...
Ale dnešní převážně starostlivá a napětí minimalizující výchova vytváří v člověku frustrační intoleranci, oslabuje jaksi jeho psychickou imunitu, pokud to tak mohu říct.
...
Když si nyní my "staří", kteří máme nakročeno k devadesátce, připomeneme své dávné zážitky,
za něž vděčíme horám, skalním stěnám a horským hřbetům, pak nám může být smutno u srdce,
ale existují poetická slova útěchy, která znějí:
"Co prožiješ, nemůže ti žádná moc světa vzít."
Tuhle knížečku jsem darovala muži k Vánocům.
I když malá, je plná. Textů od V. E. Frankla.
A nádherných fotografií Vysokých Tater od Jana Zahradníčka.
