...nedělní

 Má to i svoje výhody, to povinné ležení...

Dnes jsem dočetla další knihu od C. S. Lewise.

O modlitbě - Dopisy Malcolmovi.

Kniha je sbírkou dopisů C. S. Lewise adresovaných jeho blízkému příteli.
Vždycky mi v takových sbírkách chybí dopisy i z druhé strany, na které místy C.S.Lewis odpovídá.
 Ráda bych znala třeba i odpovědi na zamyšlení, které Lewis svému příteli v dopisech nabízí.
C.S.Lewis tak oslovuje nejen svého přítele, ale stejně tak může oslovat i nás.
Nabízet nám otázky a zamyšlení. Přinutí přemýšlet o praktických i metafyzických stránkách modlitby.
Např. proč se ve svých modlitbách snažíme Bohu něco sdělovat, když je vševědoucí?

Zda existuje nějaká ideální podoba modlitby a která ze svých mnohých já Bohu při modlitbě ukazujeme?
Na co při modlibě myslíme a jsme-li vůbec přesvědčeni o tom, co hovoříme?
Nebo proč je třeba jízda vlakem dobrým místem k modlitbě.

 ...

Vyložíme-li všechny karty na stůl, Bůh nám pomůže zmírnit to, co je přehnané.

Ale když se něco snažíme potlačovat a nevpouštět do své mysli, zbytečně se rozrušujeme.

Jak kdosi řekl: "Žádný hluk není tak hlasitý jako ten, který se snažíme neslyšet."

Uspořádaný stav mysli patří mezi Boží požehnání, o které je třeba prosit...

Kdysi mi řekl jeden kněz, že kupé ve vlaku je zvláště dobrým místem k modlitbě,

má-li je člověk jen pro sebe, "protože tam je přesně ta správná míra rozptýlení".

Když jsem jej požádal o vysvětlení, řekl, že v dokonalém tichu a samotě 

jsme vystaveni většímu rozptýlení přicházejícímu zevnitř a že s rozumnou

mírou vnějšímu rozptýlení se snadněji vypořádáme. 

Já si to nemyslím, ale dovedu si to představit.

A možná ti, kdo se na Boha neobracejí v drobných trápeních, nebudou mít žádný návyk či podobný prostředek, když přijdou trápení velká.

V každém případě dobře rozumím tomu, jak člověk, který se snaží milovat Boha a svého bližního, 

si zoškliví právě slovo náboženství, výraz, který se mimochodem v Novém zákoně nevyskytuje...

Dokonce i v současné době se v samotném pojmu náboženství skrývá nebezpečí. 

Naznačuje se jím, že je tu ještě jedna oblast života, jakási zvláštní sféra vedle oblasti ekonomické, 

sociální, duševní, rekreační a všech ostatních. Ale oblast, jejíž nároky jsou nejasné, 

nemůže být oblastí života. Buď se jedná o iluzi, aneo zahrnuje celý náš život.

...Abychom uvěřili, že ať již Bůh našim modlitbám může, nebo nemůže vyhovět,

 uslyší je a vezme je v úvahu. Dokonce abychom nepřestávali věřit, že Ten, kdo naslouchá,

 vůbec existuje. Když je totiž situace čím dál zoufalejší, vkrádají se strašlivé obavy. 

Nemluvíme jen sami k sobě v prázdném vesmíru? 

Mlčení bývá často tak přesvědčivé. A už jsme se tolik modlili.

Při vtělení přijímá Bůh Syn do celé své bytosti tělo a lidskou duši Ježíše a skrze to i celé prostředí přírody, všechny nesnáze stvořeného. "Sestoupil z nebe" lze tedy téměř převést na "nebe do sebe vytáhlo zemi" a vázanost místem, omezenost, spánek, pot, bolavé nohy, frustraci, lest, pochyby a smrt zná Bůh zevnitř od doby přede všemi světy. Po zemi chodí čisté světlo, temnota, přijatá do Božího srdce, je tam pohlcena. Kde jinde než v nestvořeném světle je možné utopit tmu?

Duše, která byla jednou probuzena, pobídnuta či pozvednuta touhou po Bohu,
si bude (myslím) nevyhnutelně uvědomovat strach z toho, že by ho ztratila.

Znáš moji minulost. Víš, proč mě nechává chladným obava, že jsem byl podplacen
- že mě ke křesťanství přilákala naděje na věčný život.
V Boha jsem uvěřil dřív než v nebe...

V současné době máme sklon uvažovat o duši jako něčem "uvnitř" těla.
Avšak oslavené tělo vzkříšení, jak si ho představuji
- smyslový život vzkříšený z mrtvých - bude uvnitř duše. 

Jako Bůh není v prostoru, ale prostor je v Bohu.

LEWIS, C. S. O modlitbě: dopisy Malcolmovi. Přeložil Alena ŠVECOVÁ, přeložil Pavel JARTYM. Praha: Návrat domů, 2015. ISBN 978-80-7255-333-4.

...C.S.Lewis a kapradí

C. S. Lewis je můj oblíbenec. Už dlouho.
Moje tři nej knihy od něj jsem už představovala tady.
Sbírka esejů - Sloni a kapradí. Pojednávají o odpuštění v lidském životě,
o účinnosti modlitby, o smyslu práce a studia v lidském životě, i v době války.
Nečetla se mi s lehkostí, jako ty ostatní. Ale i tak jsem si podtrhala mnoho citací,
se kterými se s Vámi chci podělit...

"Takto však uvažujeme, protože stále předpokládáme, že známe hru.
Ale neznáme ji. Dokonce ani nevíme, zda jsme v prvním nebo ve čtvrtém jednání.
Nevíme, kdo je hlavní postavou a kdo jen statistou. To ví Autor.
Obecenstvo, pokud vůbec nějaké je (pokud andělé a archandělé a celá nebeská
společnost zaplňuje lavice v hledišti), možná něco z toho tuší.
Ale my, kteří jsme nikdy neviděli hru zvenčí, nikdy jsme nepotkali žádnou z postav
kromě nepatrné hrstky těch, kteří "účinkují" ve stejných scénách jako my,
zcela nevědomí a o budoucnosti a velmi nedokonale informováni o minulosti,
nemůžeme říci, v kterém okamžiku nastane konec.
O tom, že přijde v pravou chvíli můžeme mít jistotu. Mrháme však časem,
když se pokoušíme uhodnout, kdy to bude. Můžeme mít jistotu, že celá hra má
smysl, ale nemůžeme jej prohlédnout. Až nastane konec, možná se to dozvíme.
Jsme vedeni k tomu, abychom očekávali, že Autor má co říci každému z nás o té úloze,
kterou každý z nás hrál.
Nekonečně záleží na tom, abychom ji zahráli dobře."

"Naše práce má stále množství soupeřů.
Neustále se zamilováváme nebo se hádáme, hledáme práci nebo se bojíme,
že ji ztratíme, zmáhají nás nemoci a zase se z nich zotavujeme,
sledujeme veřejné záležitosti. Dáme-li se tím udolat, budeme vždycky čekat,
až pomine to nebo ono vyrušení, než se opravdu pustíme do práce.
Jediní lidé, kteří mnoho dosáhnou, jsou ti, kteří tolik touží po vědění,
že hledají, ačkoli okolnosti jsou stále nepříznivé. Příznivé okolnosti nikdy nepřijdou.
Jsou ovšem okamžiky, kdy tlak rozrušení je tak velký, že jen nadlidská sebekontrola
by jim dokázala odolat. Ty přicházejí v době války stejně jako v míru.
Musíme udělat to nejlepší, co dovedeme."

"Druhým nepřítelem je frustrace - pocit, že nebudeme mít dost času,
abychom dospěli k cíli. Když vám řeknu, že nikdo nemá dost času,
aby dospěl k cíli, že i ten nejdelší lidský život ponechává člověka v kterémkoli vědním odvětví
začátečníkem, může se vám zdát, že říkám něco čistě akademického a teoretického.
Byli byste překvapeni, kdybyste věděli, jak brzo člověk začne pociťovat ukrácenost
svého řetězu: o kolika věcech už v polovině života umíme říci: "Na to nemám čas",
"K tomu už je pozdě" a "Nic pro mě". Ale sama příroda vám brání, abyste sdíleli tuto zkušenost.
Více křesťanský postoj, kterého lze dosáhnout v jakémkoli věku, je ponechat budoucnost v Božích rukou.
Také to můžeme udělat, protože Bůh si ji jistě podrží, ať mu ji přenecháme nebo ne.
Nikdy, ať už je mír nebo válka, neodkládejte svou ctnost ani své štěstí na budoucnost.
Šťastnou práci koná nejlépe člověk, který své dlouhodobé plány nebere příliš vážně
a pracuje v každé chvíli "jako Pánu". Je nám řečeno, abychom prosili o svůj denní chléb.
Přítomnost je jedinou dobou, kdy lze splnit jakoukoli povinnost nebo přijmout jakoukoli milost."
...
"Křesťané a vojáci jsou pořád lidé, představa nevěřících o náboženském životě,
stejně jako představa civilistů o vojenském životě, jsou přeludy.
Pokud byste se v kterémkoli z těchto případů pokusili odložit veškerou intelektuální
a estetickou aktivitu, podařilo by se vám jen nahradit lepší kulturní život horším.
Ve skutečnosti nepřestaneme číst vůbec, ať už v církvi nebo na frontové linii:
nečtete-li dobré knihy, budete číst špatné. Přestanete-li myslet racionálně, budete myslet
iracionálně. Odmítnete-li estetická potěšení, upadnete do potěšení smyslových..."
...
"Samotná otázka "Je modlitba účinná?"
nás hned od začátku staví do nesprávného myšlenkového rámce.
"Účinná": jako by to bylo zaklínadlo nebo stroj - něco, co funguje automaticky...
Prosebná modlitba je nám nicméně dovolena a přikázána:
"Chléb náš vezdejší dej nám dnes." A to nepochybně vytváří teologický problém.
Můžeme věřit, že Bůh někdy přizpůsobuje své kroky v odpověď na lidské návrhy?
Neboť nekonečná moudrost nepotřebuje radit, co je nejlepší, a nekonečná
dobrota nepotřebuje žádnou z těch věcí, které jsou vykonávány konečnými činiteli,
ať živými nebo bezduchými. Mohl by, pokud by se tak rozhodl, udržovat
naše těla zázračným způsobem bez potravy. Nebo nám poskytnou potravu bez pomoci zemědělců,
pekařů a řezníků. Nebo vědění bez pomoci vzdělaných lidí. Nebo obrátit pohany bez misionářů.
Místo toho nechává půdu, počasí a zvířata, lidské svaly, rozum a vůli spolupracovat
na vykonávání své vůle. "Bůh", řekl Pascal, "zřídil modlitbu, aby propůjčil svým tvorům
důstojnost příčinnosti." Ale nejen modlitbu. Kdykoli jednáme propůjčuje nám tuto důstojnost.
To, že mé modlitby mohou ovlivnit průběh věcí, není o nic zvláštnější ani méně zvláštní,
než to, že to může způsobit mé ostatní jednání. Neradily Bohu ani nezměnily jeho názor -
to jest, jeho celkový záměr. Ale tento záměr se uskutečňuje různými způsoby podle jednání
jeho tvorů, včetně modliteb. Neboť jak se zdá, Bůh nedělá sám od sebe nic, co může delegovat
na své tvory. Přikazuje nám dělat klopýtavě to, co by mohl učinit sám v jednom okamžiku..."
...
C. S. Lewis

LEWIS, C. S. Sloni a kapradí. Přeložil Tomáš ADÁMEK. Brno: Návrat domů, 2000. Světová literatura (Návrat domů). ISBN 80-7255-022-5.

...nedělní

 Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich potěšení, 

hovoří v našem svědomí, ale volá v našich bolestech: 

je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět.
...

 Jediné věci, které si můžeme ponechat, jsou ty, které dáme svobodně Bohu. 

O to, co se snažíme si ponechat pro sebe, docela jistě přijdeme.

...

Věřím v křesťanství,

jako věřím, že vyšlo slunce,

nikoli jen proto, že ho vidím,
ale proto, že díky němu vidím všechno ostatní.

C. S. Lewis

...s C.S.Lewisem k jádru

V pátek 22. listopadu to bylo přesně půl století od smrti C. S. Lewise.

Pro mě je to jeden z nejlepších spisovatelů vůbec.

Mám od něj snad všechny knihy. Kromě Úvah nad žalmy, ty nemůžu sehnat.

Tři nejlepší jsou pro mě Rady zkušeného ďábla, K jádru křesťanství

 a Velký rozvod nebe a pekla.

Rady jsou prostě Rady zkušeného ďábla. K tomu se nedá nic víc napsat. Snad jen, že úvod je stejně důležitý jako celá kniha. Strhující, pravdivé, dechberoucí a pro spoustu lidí přehodnocující.

 Začátkem v hledání.

K jádru křesťanství je souhrn rozhlasových přednášek,

které BBC vysílala za druhé světové války.

Začíná zákonem lidské přirozenosti, dobrem a zlem

a pomalými logickými krůčky směřuje ke křesťanskému pojetí víry.

K odpuštění, lásce, hříchu, naději, víře. K Bohu ve třech osobách.

"Bůh stvořil bytosti, které mají svobodnou vůli. Tedy bytosti, jež mohou jednat dobře nebo špatně. Někteří lidé se domnívají, že může existovat stvoření, které by sice bylo svobodné, ale nikdy by nemohlo udělat nic špatného. Já si však nic takového představit nedovedu. Má-li někdo svobodu, aby byl dobrý, má i svobodu být zlý. Svobodná vůle umožnila zlo. Proč tedy Bůh stvořil lidi se svobodnou vůlí? Protože svobodná vůle sice umožňuje zlo, ale bez svobodné vůle by nebyla myslitelná láska, dobrota či radost. Bůh neměl zájem o stvoření světa plného automatů, tedy bytostí, které by se chovaly jako stroje. Štěstí, které Bůh připravil pro svá vyšší stvoření, spočívá v tom, že tyto bytosti se svobodně a dobrovolně spojí  jednak s ním, jednak mezi sebou navzájem."

„Vzdejte se sama sebe – a naleznete své skutečné já. Ztraťte svůj život – a naleznete jej. 
Denně přijímejte smrt, smrt svých ambicí a největších přání a nakonec i smrt svého těla,
a naleznete věčný život...

Budete-li hledat sami sebe, nakonec naleznete pouze nenávist, samotu, zoufalství, vztek, zkázu a zánik. Hledejte však Krista a naleznete ho – a s ním i všechno ostatní.“

"Dáme-li si práci, abychom šli opravdu hluboko, bude to nejkratší cesta domů."

...Čtyři lásky

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, 

ale lásku bych neměl, 

jsem jenom dunící kov a zvučící zvon...

Čtyři lásky. Další kniha od C. S. Lewise.
V knize rozebírá čtyři druhy lidské lásky. Náklonnost, přátelství, erós a lásku křesťanskou.

"Bůh je láska," říká sv. Jan. Když jsem se poprvé pokusil napsat tuto knihu, domníval jsem se, že mě tento výrok velice snadno provede celým tímto tématem... Nejprve jsem proto začal rozlišovat mezi láskou dávající a láskou přijímající... Těšil jsem se, že napíšu docela snadnou chvalořeč na první druh lásky a znevážím ten druhý. A mnohé z toho, co jsem se chystal říci, mi stále připadá pravdivé. Stále se domnívám, že představujeme-li si pod pojmem láska jen neovladatelnou touhu být milován, zasloužíme politování. Neřekl bych  však už, že máme-li na mysli jen tuto neovladatelnou touhu, pleteme si lásku s něčím, co s ní nemá vůbec nic společného. Nyní už nemohu lásce přijímající upřít označení láska. Kdykoliv jsem se o to snažil, uvízl jsem v záhadách a protimluvech. Skutečnost je složitější, než jsem předpokládal.
(C. S. Lewis)

  

...Problém bolesti

...další knižní. Právě dorazila z Návratu. Překvapilo mě, že tohle nakladatalelství nechce platbu předem ani na dobírku.

Prostě Vám knížku pošlou a vy ji zaplatíte až pak.

C. S. Lewis je jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Určitě znáte Rady zkušeného ďábla a kdo ne, tak neváhejte přečíst (a nepřeskakujte úvod)! A skoro stejně tak mě uchvátila jeho další kniha K jádru křesťanství, ke které se můžu pořád vracet...

Tato publikace - Problém bolesti byla několit let vyprodaná a já jsem se konečně dočkala druhého vydání.

Nikdy jsem nebyl takový hlupák, abych si představoval, že jsem oprávněn vyučovat mravní síle a trpělivosti. Mohu čtenářům nabídnout pouze své přesvědčení o tom, že má-li snášet bolest, trocha odvahy pomáhá víc než mnoho vědomostí, troška lidského soucitu více než mnoho odvahy a nejnepatrnější dotek Boží lásky více než všechno toto dohromady.

Ani v zákopech na frontě, ani v odklízecích jednotkách po bombardování jsem nenašel víc než kde jinde nenávist, sobectví, vzpouru a nepoctivost. Byl jsem však svědkem projevů veliké krásy ducha u velkých trpitelů. Viděl jsem, že se lidé s přibývajícími léty většinou napravují, a stal jsem se svědkem toho, že předsmrtná choroba vyvolala celé poklady mravní síly, trpělivosti a pokory u lidí, v nichž bych je byl nikdy nehledal.

...Svědectví o zármutku

...dlouho jsem čekala na druhé vydání. Lewis se v knize vyrovnává se smrtí své ženy...Jeho víru otřásají trýznivé otázky.

Jaký vlastně máme důvod věřit tomu, že Bůh je "dobrý"? Cožpak nás všechno, co vidíme, nenutí věřit v naprostý opak? 

Výborná kniha, ostatně jako všechny jeho ostatní! Dnes se chystám na film Krajina stínů, kterému byla kniha předlohou.

"...nikdy mi nikdo neřekl, že se zármutek prožívá jako strach. Ne že bych se něčeho bál, ale je to podobný pocit. Stejná žaludeční neuróza, stejný neklid a zívání. Pořáad musím polykat...Jindy to zas vypadá, jako bych byl tak trošku namol nebo po nějakém otřesu. Jako by mezi mnou a okolním světem byla zavěšena neviditelná opona. Je pro mne velice těžké vnímat, když někdo něco říká. Nebo snad - je mi zatěžko chtít to vnímat. Vždyť je to tak nezajímavé...Přitom ale chci, aby mi druzí byli nablízku..."

***

"A kde je tedy Bůh? Tohle je jeden z přízanků, které mě nejvíc zneklidňují. Když jsi šťasten, tak šťasten, že vůbec nepomyslíš na to, že bys jej mohl potřebovat, když jsi natolik pohlcen svým štěstím, že promluví-li Bůh k tvému srdci, jsi dokonce v pokušení odbýt jej slovy: "Proč mě vyrušuješ?", tehdy, pokud se přece jen nad sebou zamyslíš a obrátíš se k němu s vděčností a chválou, přijme tě (alespoň to tak vypadá) s otevřenou náručí. Ale zkus k němu jít, když jej zoufale potřebuješ, když už si nevíš rady: co najdeš? Dveře, které se ti zabouchly před nosem. A k tomu ještě zevnitř zaslechneš, jak zapadla závora. Na dva západy. A potom ticho..."

***

Pocity, pocity a zase pocity. Člověče, zkus raději myslet! Racionálně vzato, jaký nový fakt vnesla smrt H. do problému vesmíru? Jaké mi dala důvody pochybovat o všem, čemu věřím? Vím už přece dávno, že takové věci - a ještě mnohem horší - se dějí dnes a denně. Už jsem ja tak říkajíc zakalkuloval do rozpočtu. Varovali mě - i sám sebe jsem varoval - abych nespoléhal na světské štěstí. Vždyť i utrpení jsou nám zaslíbena! Patří do programu. Dokonce nám bylo řečeno: "Blaze těm, kdo pláčou" - a já jsem to přijímal. Nestalo se mi nic, na co bych předtím nebyl připraven. Je to samozřejmě rozdíl, stane-li se něco podobného přímo vám, a ne někomu jinému - a navíc ve skutečnosti, nikoli pouze v představách. Ale přece: je možné, aby to u rozumně uvažujícího člověka byl tak obrovský rozdíl? To jistě ne - a rozhodně ne u člověka, jehož víra byla až dosud skutečnou vírou a který se doopravdy zajímal o trápení jiných lidí. Ten případ je až příliš jasný. Zřítí-li se můj dům závanem větru, znamená to, že to byl domeček z karet...."