syroovka: doba postní

Zobrazují se příspěvky se štítkemdoba postní. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 14. dubna 2017

...Velký pátek

Bohuslav Reynek/Ukřižování za zahradou/1967

Bohuslav Reynek/Pieta na dvoře/1950

Bohuslav Reynek/Svatá Veronika II./1954

"Velký pátek je den nejvyšší Kristovy oběti. Tváří v tvář kříži jsme inspirováni,
abychom se my k oběti Kristově nějak připojili. On sám nás vyzývá "Pojď a následuj mě".
A my se tedy velkopátečním postem alespoň malilinko svojí obětí ke Kristově velké oběti připojujeme.
Velký pátek je pro nás i celoživotní výzvou, abychom se učili oběti a do svého života ji začleňovali.
Umřít s Kristem, umírat sobě, je pro životní styl nesmírně důležité, zvláště v mezilidských vztazích,
abychom dokázali naslouchat druhému a nezavalovali ho svými myšlenkami a slovy,
abych dokázali druhému dávat přednost, a tak budovali vzájemné vztahy.
Sobectví a sebeprosazování nejvíce škodí mezilidským vztahům.
Velký pátek a kříž Kristův je pro náš život důležitou školou
a má dopad i význam i pro společnost."

Miloslav Vlk

...

A ještě úžasný text Tomáše Halíka - Noc kříže. Každé Velikonoce se k němu vracím - tady.

středa 10. února 2016

...popelec

...

Bůh je Bůh skrytý - a i ty k němu najdeš cestu jen tehdy, vzdáš-li se vší vnějškovosti,
povrchnosti a náboženského formalismu: když budeš mít odvahu vejít do skrytosti,

najít onu vnitřní komůrku - a když nezapomeneš za sebou pořádně zavřít dveře.

Boha často neslyšíme prostě proto, že stojíme na špatném místě:

kdo se zabydlí na povrchu života, pak je pochopitelné,

že v hluku světa Boží hlas neslyší a Bohu nic neví.

Jedním z úkolů, které přináší postní doba, je "zajet na hlubinu",

netěkat po povrchu života, hledat to místo uvnitř nás, kde je Bůh

- jak učil sv. Augustin "duší naší duše", kde je nám bližší, než jsme my sami sobě.

Právě Augustin ukázal, že sebepoznání a poznání Boha nelze od sebe oddělit.

Ovšem k opravdovému sebepoznání patří to, co je druhým úkolem postní doby:

pokání, umění podívat se na sebe s neúprosnou pravdivostí.

Masky patří k masopustu, k Popelci a postu patří odvaha sejmout masky

- vždycky jednou přijde konec maškarády.
Když jsou všechny převleky spáleny, zůstává jen hrstka popele.

Jedna z vět, které mohou provázet udělování popelce, zní:

"Pamatuj, že jsi prach a obrátíš se v prach".

Tato dramatická rekonstrukce lidské pýchy a poukaz k pomíjivosti byla

- jak jistě víte - v minulosti, zejména v době baroka, oblíbeným tématem kázání

- ale i umění, až k jisté dekadentnosti.

Ale je třeba věci nevytrhávat z jejich kontextu:

popelec je branou k velikonocím a ona věta o pomíjejícnosti zůstává nedopovězena

- až ve velikonočním dramatu uslyšíme její konečné dopovězení: ve zvěsti o vzkříšení.

Zvěst o vzkříšení by zas byla pouhou mytologií, kdyby byla řečena mimo kontext

dramatu velikonoc - jen když bereme vážně to, co nám říká postní doba a pašijový příběh,

můžeme zvěst o konečné spáse přijmout jako slovo naděje,

která jako bájný fénix povstává z popele poté, když je všechno spáleno.

Snad každoročně vám v tento den cituji slova rabína, který radil svým žákům:

"V jedné kapse noste napsanou větu "Jsi prach a popel" - a v druhé:

"Kvůli tobě byl svět stvořen". Jedno i druhé je totiž pravda

- ale jedno není pravda bez druhého.

Poselství víry, založené na Bibli, je zvěst o paradoxní povaze lidské existence.

Pravda o člověku, životě i Bohu má povahu paradoxu.

Otec Josef Zvěřina, velký učitel víry naší generace,

nám kladl na srdce: základní princip katolicity je "nejen, ale i".

...

Tomáš Halík

čtvrtek 2. dubna 2015

...zelený

Čtvrtek. U nás.

Pokusy o pár dekorací.
Protože i když bydlíme už od Vánoc, tak pořád mezi krabicemi,
přepravkami, se žárovkami od stropu. Jo a stále bez úchytek:).

Ale jak se to tak blíží...

Vzpomínám na léta studentská. A na předvelikonoční Hradec.
Na postní kázání P. Tomáše Petráčka v kostele Nanebevzetí Panny Marie.
Na jednu z posledních mší P. Dominika Duky, jakožto ještě hradeckého biskupa
v katedrále Svatého Ducha. Takhle narvaný kostel k prasknutí jsem asi zažila jen u Salvátora.
Tam jsme jezdívali na Vigíle s milým. I když okolo obrovský počet lidí
(nejsem vůbec na davovky), bylo to silné, obohacující.
(Občas si na ten pocit vzpomenu v našem kostelíku, kde nás bývá max. 15).
Přesto byl čas na ticho. Přemýšlení. Hledání.

Teď s dětmi je to o dost jiné.
To ticho je složitější hledat. Ale jde to.

I když si každý rok před Velikonocemi říkám,
že jsem mohla půst prožít lépe...
Ale asi je to tak dobře.