Zobrazují se příspěvky se štítkemdoba postní. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdoba postní. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 14. dubna 2017

...Velký pátek

Bohuslav Reynek/Ukřižování za zahradou/1967
Bohuslav Reynek/Pieta na dvoře/1950
Bohuslav Reynek/Svatá Veronika II./1954

"Velký pátek je den nejvyšší Kristovy oběti. Tváří v tvář kříži jsme inspirováni,
 abychom se my k oběti Kristově nějak připojili. On sám nás vyzývá "Pojď a následuj mě".
A my se tedy velkopátečním postem alespoň malilinko svojí obětí ke Kristově velké oběti připojujeme.
 Velký pátek je pro nás i celoživotní výzvou, abychom se učili oběti a do svého života ji začleňovali.
 Umřít s Kristem, umírat sobě, je pro životní styl nesmírně důležité, zvláště v mezilidských vztazích, 
abychom dokázali naslouchat druhému a nezavalovali ho svými myšlenkami a slovy, 
abych dokázali druhému dávat přednost, a tak budovali vzájemné vztahy. 
Sobectví a sebeprosazování nejvíce škodí mezilidským vztahům. 
Velký pátek a kříž Kristův je pro náš život důležitou školou 
a má dopad i význam i pro společnost."
Miloslav Vlk

...



A ještě úžasný text Tomáše Halíka - Noc kříže. Každé Velikonoce se k němu vracím - tady.

středa 10. února 2016

...popelec

...

Bůh je Bůh skrytý - a i ty k němu najdeš cestu jen tehdy, vzdáš-li se vší vnějškovosti, 
povrchnosti a náboženského formalismu: když budeš mít odvahu vejít do skrytosti, 
najít onu vnitřní komůrku - a když nezapomeneš za sebou pořádně zavřít dveře. 
Boha často neslyšíme prostě proto, že stojíme na špatném místě:
 kdo se zabydlí na povrchu života, pak je pochopitelné, 
že v hluku světa Boží hlas neslyší a Bohu nic neví. 
 
Jedním z úkolů, které přináší postní doba, je "zajet na hlubinu", 
netěkat po povrchu života, hledat to místo uvnitř nás, kde je Bůh 
- jak učil sv. Augustin "duší naší duše", kde je nám bližší, než jsme my sami sobě.
 Právě Augustin ukázal, že sebepoznání a poznání Boha nelze od sebe oddělit.
 Ovšem k opravdovému sebepoznání patří to, co je druhým úkolem postní doby: 
pokání, umění podívat se na sebe s neúprosnou pravdivostí.
 Masky patří k masopustu, k Popelci a postu patří odvaha sejmout masky
 - vždycky jednou přijde konec maškarády. 
Když jsou všechny převleky spáleny, zůstává jen hrstka popele. 
Jedna z vět, které mohou provázet udělování popelce, zní: 
"Pamatuj, že jsi prach a obrátíš se v prach".
 Tato dramatická rekonstrukce lidské pýchy a poukaz k pomíjivosti byla
 - jak jistě víte - v minulosti, zejména v době baroka, oblíbeným tématem kázání 
- ale i umění, až k jisté dekadentnosti. 

Ale je třeba věci nevytrhávat z jejich kontextu:
 popelec je branou k velikonocím a ona věta o pomíjejícnosti zůstává nedopovězena
 - až ve velikonočním dramatu uslyšíme její konečné dopovězení: ve zvěsti o vzkříšení.
 Zvěst o vzkříšení by zas byla pouhou mytologií, kdyby byla řečena mimo kontext 
dramatu velikonoc - jen když bereme vážně to, co nám říká postní doba a pašijový příběh,
 můžeme zvěst o konečné spáse přijmout jako slovo naděje, 
která jako bájný fénix povstává z popele poté, když je všechno spáleno. 

Snad každoročně vám v tento den cituji slova rabína, který radil svým žákům: 
"V jedné kapse noste napsanou větu "Jsi prach a popel" - a v druhé: 
"Kvůli tobě byl svět stvořen". Jedno i druhé je totiž pravda
 - ale jedno není pravda bez druhého. 
Poselství víry, založené na Bibli, je zvěst o paradoxní povaze lidské existence.
 Pravda o člověku, životě i Bohu má povahu paradoxu. 
Otec Josef Zvěřina, velký učitel víry naší generace, 
nám kladl na srdce: základní princip katolicity je "nejen, ale i". 
...

Tomáš Halík

čtvrtek 2. dubna 2015

...zelený

Čtvrtek. U nás.

Pokusy o pár dekorací.
Protože i když bydlíme už od Vánoc,  tak pořád mezi krabicemi,
přepravkami, se žárovkami od stropu. Jo a stále bez úchytek:).

Ale jak se to tak blíží...

Vzpomínám na léta studentská. A na předvelikonoční Hradec.
Na postní kázání P. Tomáše Petráčka v kostele Nanebevzetí Panny Marie.
Na jednu z posledních mší P. Dominika Duky, jakožto ještě hradeckého biskupa
v katedrále Svatého Ducha. Takhle narvaný kostel k prasknutí jsem asi zažila jen u Salvátora.
Tam jsme jezdívali na Vigíle s milým.  I když okolo obrovský počet lidí
(nejsem vůbec na davovky), bylo to silné, obohacující.
(Občas si na ten pocit vzpomenu v našem kostelíku, kde nás bývá max. 15).
Přesto byl čas na ticho. Přemýšlení. Hledání.

Teď s dětmi je to o dost jiné.
To ticho je složitější hledat. Ale jde to.
I když si každý rok před Velikonocemi říkám,
že jsem mohla půst prožít lépe...
Ale asi je to tak dobře.

od Terezy Říčanové.
Líbí se mi, moc.


Druhá velikonoční. Dolepovací.
Ta baví zase většího Skřítka.


 A pak jeden milý balíček...
Moc děkujeme!

neděle 9. března 2014

...nedělní


Máloco tolik pouzkazuje k Bohu a tak naléhavě po Bohu volá 
jako právě prožitek jeho nepřítomnosti.
Tento prožitek může jedny vést k "obžalobě Boha", která končí odmítáním víry.
Avšak existujue - zejména v tradici mystiků - 
řada jiných interpretací této nepřítomnosti, jiných způsobů jak se s ní vyrovnat.
Bez bolestné zkušenosti "bohaprázdného světa" těžko pochopíme smysl náboženského hledání.
/Vzdáleným na blízku/

Terezie z Lisieux na prahu své smrti doznává, že "ztratila víru",
všechnu její jistotu a světlo - je schopna už jen milovat.
Boha "nevidí" světlem víry, avšak stále se kněmu vztahuje vášní lásky.
Jestliže láska předbíhá víru na cestě ke konečnému cíli
a přežívá i "smrt víry", pak je schopna obejmout i nevěřící
a jejich nevíru. Nevíru může víra přemoci jedině tím, 
že ji obejme.
/Vzdáleným na blízku/

Nikdo z lidí Boha neslyší neustále, víra je život zahrnující i okamžiky 
(a někdy dlouhé etapy cesty), kdy jsme vystaveni Božímu mlčení - 
i ten, který byl Vtěleným Božím Sloem zakusil tuto opuštěnost v Getsemane a na kříži.
O to naléhavěji k nám volá verš žalmu: "Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte srdce svá."
Je třeba, abychom zůstali otevření, nechali ono "nejvyšší místo v nás" otevřené
pro toho, jemuž jedinému náleží.
/Noc zpovědníka/