...poděkovat za mraky

 Někdy to takto přijde v přírodě: 
radostné třeštění, že květiny jsou, 

z nebe a hvězd a z ranního slunce,

 z ladných a melodických přesunů kusů hmoty po obloze, 

kterou jsou nebeské vlaky ptáků, 

z planety a z toho, jak je to zde zařízeno. 

Z teček rorýsů kdesi velmi vysoko v stmívajícím večeru, 

radost z Boha, bláznivá pirueta radost, že jsem.  

Až jednou budu v nebi, chci Pánu Bohu poděkovat zejména za mraky,  

neboť to, že se voda vytáhne nahoru do vzduchu, 

přesune na jiné místo a pak zase nechá spadnout, 

mi přijde jako obzvláště vydařený nápad, 

se vší tou krásou, 

co letní kumuly malují po obloze. 

Milovat mraky znamená pochopit, proč je Bůh musel stvořit.  

Vesmír nic nenutí být krásným, ale on je. Jestli není Bůh, proč by měl být?

Marek Orko Vácha/Neumělcům života