...nedělní

Vzácně ta chvíle přijde, chvíle jako jiskra,
prudká a trvalá radost z každého nádechu,
z každé vteřiny, vděčnost, že jsem a že jsem teď, že dýchám a jsem a žiji,
 radost ze skal a z moře, z prostých věcí, z práce a z odpočinku,
z večerního jídla a spánku po únavném dni,
z drobného květu modré pomněnky,
 těším se z nebe, z mraků a z deště a rosy,
z jinovatky i sněhu, z tváří kolem, z lásky a z přátelství.
Upadám do vytržení z modré levandule na zahradě,
 z pole stříbrných sněženek,
z nepochopitelnosti celého příběhu lodi Země,
z toho, že jsem takto podivuhodně vznikl, že jsem, že dýchám,
miluji, obdivuji, že lidé přichází a každý má v sobě jiskru,
že ať říkáme nebo děláme cokoli, toužíme po dobru.

Že sice zlo jako divoké zvíře číhá u dveří duše,
ale že je v mé moci ho zkrotit,
že duha na oblaku připomíná zlo i věčné dobro a přísliby života.
Že se večer i ráno mohu dívat z paluby své země na moře kolem,
 na skákající delfíny a jak si vítr hraje s květinami na palubě.
Moje tělo je chrámem Dechu, katedrálou Života, chrámovou lodí Slova,
 které ve mně přebývá a proniká do středu bytí, do poslední podstaty mé existence,
až do svazečků tančících strun, do posledních kvant energií,
které mě tvoří, je jimi a vytvořilo je, jsem skrze ně, jsem s ním a jsem v něm.
Najednou, velmi prostě, s čistým srdcem, vidím věci ve své jednoduchosti, 
takové, jaké jsou, na svých místech,
 zpívající pole bílých a žlutých bledulí, čistě krásných.

Marek Orko Vácha/LOĎ