...žít

 "Žít s tajemstvím“ a "Žít v dialogu"

Dvě publikace od Tomáše Halíka.

Jedna z roku 2013, druhá z roku 2014.
Obě jsou jakýmsi "shrnutím" klíčových myšlenek,
které sám autor vybral z posledních patnácti let své tvorby.
Podle manžela "vaření z vody", pro mě úžasný ponor do hlubších
myšlenek, i když je méně času na čtení. Prostě jen otevřu knihu,
kde se mi zachce, přečtu pár řádků a duše nezahálí.
Doporučuju hlavně Žít s tajemstvím.
Proto i víc vypsaných citátů právě z ní.

 Obě knihy doprovází díla Patrika Hábla.

 Žít s tajemstvím
Co znamená věřit
Víra a její sestra pochybnost
Tajemství zvané Bůh
Bůh je mrtev
Rozhovor s ateismem
Poselství Velikonoc
Láska
Naděje
Trpělivost
Duchovní život

Posláním víry není utišit žízeň po jistotě a bezpečí,

nýbrž naučit se žít s tajemstvím.

/Vzdáleným nablízku/

 Nejen pro nevěřícího, nýbrž i pro věřícího je tu Bůh jako možnost.

Ovšem vstoupit do této možnosti, to není nějaké opatrné přijetí 

neprověřené a nejisté hypotézy, nelze to jen "tak nějak nezávazně"

zkusit a nechat si přitom otevřená vrátka zpátky.

Je to závažný a závazný krok, salto,

které proměňuje celý život v náboženský experiment.

/Divadlo pro anděly/

Pravý Bůh nepřichází nikdy jako náhražka či konkurent naší svobody,

jako ten, který by nás zbavoval naší odpovědnosti.

Naopak: dovolává se naší svobody a svěřuje svou věc

do naší odpovědnosti v podobě poslání a zaslíbení.

/Stromu zbývá naděje/

Vzít vážně slova "věřím v jednoho Boha"

znamená převést je do života: trvale usilovat o vnitřní svobodu.

Ten, kdo se o tuto svobodu poctivě snaží, ten žije, :jako by Bůh byl",

i když v otázce Boží existence má mnohem víc otazníků než jistot.
/Divadlo pro anděly/

Jsem přesvědčen, že zralá víra musí v sobě pojmout -

avšak také vnitřně zpracovat a poctivě, ne povrchně a lacino,

projít a překonat - ony zkušenosti se světem a s Bohem,

které někteří nazývají "smrt Boha" a jiné pateticky Boží mlčení.

/Vzdáleným nablízku/

Vidíme, jak se moderní společnost v mnoha případech 

úspěšně snaží realizovat to, co dříve bylo požadováno od Boha.

Nicméně v lecčems také selhává: s nezodpovězenými otázkami

po smyslu a pravdivosti života, po identitě osoby kolísáme 

mezi pocity absurdity a touhou po smysluplnosti.

Už Nietzsche tušil, že smrt Boha není posledním slovem:

Bůh musí být zastoupen. (...)

/Divadlo pro anděly/

I určité druhy ateismu jsou cennou náboženskou zkušeností.

Zkušenost s Božím mlčením nás vede hlouběji než upovídané 

náboženství "příliš vědoucích" věřících.

/Divadlo pro anděly/

"Bůh, který je, ten není," tento paradoxní výrok

mistra Eckharta, opakovaný teology dvacátého století,

zejména Bonhoefferem a Tillichem, vyslovuje hlubokou pravdu

"negativní teologie", vyrůstající z hloubky mystické zkušenosti.

Bůh, který by byl tak, jak jsou věci, totiž na způsob předmětného výskytu,

by nebyl Bůh. Bůh, rozumíme-li vůbec smyslu tohoto pojmu,

nemůže z podstaty věci být kontingentním (nahodilým) jednotlivým jsoucnem,

které "je" (tudíž také může "nebýt).

Bůh nemůže nebýt, protože nahodilá existence - jsoucno,

které nemusí být nutně a může nebýt - , z podstaty věci není Bohem.

Na tom stojí argument, procházející od Anselma z Canterbury až po moderní logiky

a filozofy jazyka dějinami filozofie náboženství (často pod matoucím názvem

"ontologický důkaz Boží existence").

/Chci, abys byl/

Ježíšovo vzkříšení - opravdu klíčové tajemství křesťanského zvěstování -

není laciným happyendem, návratem zmrtvýchvstalého zpátky do tohoto světa a života,

nýbrž vskutku tajemstvím radikálně nového, jež se prolamuje do našich životů,

jestliže v okamžiku konverze začínáme "žít s Kristem úplně novým životem".

Na křesťanství mne vzrušuje právě ono "úplně nové", ono poznání

otevřít se tomu, "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo,

co ani člověku na mysl nepřišlo" (1 Kor 2,9).

/Divadlo pro anděly/

Láska je tak "příliš lidská", tak hluboce lidská,

že nemůže být jen lidská. Láska boří všechna pozitivistická "nic jiného než"!

Je příliš silná na to, aby byla "nic než" jednou z lidských emocí.

Láska je natolik hluboce lidská, že nejvíce ze všeho svědčí o hlubině,

v níž je člověk víc než člověkem, v níž člověk sebe sama překračuje.

A cožpak není transcendence, sebepřekročení, nejhlubší charakteristikou lidské podstaty?

/Chci, abys byl/

"Milujte své nepřátele" učí Ježíš.

Tento výrok připadá mnohým ze všech jeho přikázání jako příkaz nejtěžší,

nejnáročnější, ba některým jako zcela absurdní.

/Chci, abys byl/

Opakem lásky není nenávist, nýbrž sebeláska.

Opakem víry není ateismus, nýbrž sebezbožnění.

Láska i víra (láska k Bohu) nabízejí pravou svobodu,

osvobození z nejtěžšího žaláře: z uvěznění člověka v sobě samém.

/Chci, abys byl/

"Miluj svého bližního jako sám sebe," říká Ježíš a sděluje nám

tím zároveň důležité poselství: člověk má milovat sám sebe.

Kdo nedokáže říci vděčné a radostné ano sám k sobě 

(i když ví řadu věcí, které ho právě k velké hrdosti neopravňují),

nedokáže také opravdu přijmout druhého.

Lidé trpící komplexy méněcennosti, trvalými pocity ublíženosti 

a projevy sebenenávisti a sebepohrdání si často tyto patologické stavy

kompenzují pýchou, anebo si je promítají do druhých.

Kdo nevydrží sám se sebou, nevydrží ani s druhými.

Když někdo utíká sám před sebou k lidem, dokonce i do pomáhajících

profesí, nemůže druhým skutečně pomoci. To, co působí jako krajně

obětavá láska, se pak často ukáže jako skrytá manipulace.

/Chci, abys byl/

Bůh je láska, Bůh bydlí v lásce - pokud tyto po staletí opakované

věty křesťanského kázání zvětraly v prázdné fráze,

je nutné ukazovat, že láska zde neznamená sladkou pěnu ušlechtilého sentimentu,

že je onou solí, bez níž je život nechutný a nestravitelný.

/Divadlo pro anděly/

Terezie z Lisieux na prahu smrti doznává, že "ztratila víru",

všechnu její jistotu a světlo - je schopna už jen milovat.

Boha "nevidí" světlem víry, avšak stále se k němu vztahuje

vášní lásky. Jestliže láska předbíhá víru na cestě ke konečnému cíli

a přežívá i "smrt víry", pak je schopna obejmout i nevěřící a jejich nevíru.

Nevíru může víra přemoci jedině tím, že jí obejme.

/Vzdáleným nablízku/

Naděje provází cestu člověka jako onen svatý nepokoj srdce,

o němž napsal Augustin: "Stvořil jsi nás pro sebe 

a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě."

/Stromu zbývá naděje/

Žít v dialogu
Zatímco první díl s názvem „Žít s tajemstvím“ obsahoval hlavně teologicko-filozofické úvahy,
v této navazující knize najde čtenář také sociologické, historiografické
a politologické reflexe fenoménu náboženství.

Etika dialogu
Církev
Dějinné proměny křesťanství
Křesťanství a sekulární kultura
Křesťanství a politika
Česká povaha a zbožnost
Víra a humor

Pravda je kniha, kterou ještě nikdo z nás nedočetl do konce.
Opakovat si stále tuto užitečnou a moudrou větu
neznamená rezignovat na poznání, nýbrž horlivě "číst dál" -
také pomocí dialogu s ostatními.
/Prolínání světů/

Pravda se ráda skrývá, a čím je náš svět složitější,
tím lépe se jí to daří. Avšak vůči pravdě nemůžeme být lhostejní,
nemůžeme ji urážet tím, že bychom ji nehledali nebo prohlašovali
za ni pouze to, co jsme už našli a co "vlastníme".
/Chci, abys byl/

Smích a veselí, pokud jsou to upřímné a laskavé projevy
svobodného srdce, jsou přikývnutím k životu a tím -
alespoň implicitně - i Tomu, který nám ho s radostí dal.
/Oslovit Zachea/

 HALÍK, Tomáš. Žít s tajemstvím: podněty k promýšlení víry. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013, 250 s. ISBN 978-80-7422-255-9.

HALÍK, Tomáš. Žít v dialogu: podněty k promýšlení víry. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014, 169 s. ISBN 978-80-7422-286-3.