...písek a pěna

Chálíl Džibrán
(1833 Bšarré - 1931 New York)
 

Když toužíte po milosti, kterou nedovedete pojmenovat,
a když jste zarmouceni, ani byste věděli proč,
pak opravdu rostete se vším, co roste,
a stoupáte k svému většímu já.

To pravé v nás je tiché...

Hlas života, který je ve mně, nemůže proniknout k uchu života v tobě,
přesto však mluvme, abychom se necítili osamělí.

Stromy jsou básně, které země píše na oblohu.
A my je porazíme a proměníme v papír,
abychom na něj mohli zaznamenat své pošetilosti.

Poezie je moudrost, která okouzluje srdce.
Moudrost je poezie, která zpívá v mysli.
Kdybychom mohli okouzlit srdce člověka
a současně zpívat v jeho mysli,
pak by opravdu žil ve stínu Boha.

Zasejte semeno a země vám dá květ.
Zaměřte svůj sen na nebe
a to vám přivede toho, koho milujete.

Chceš-li něco vlastnit, nemsís si to vynucoavat.

Když se ruka muže dotýká ruky ženy,
dotýkají se oba srdce věčnosti.

Je tomu dávno, co žil Člověk,
který byl ukřižován proto,
že velmi miloval a byl velmi milován.
A je zvláštní, že jse ho včera třikrát potkal.
Poprvé žádal strážníka, aby nezavíral do vězení prostitutku.
Podruhé pil víno s jedním vyděděncem,
a potřetí se utkal v chrámu na pěsti
s pořadatelem zápasu.

Až uvidíš muže, kterého vedou do vězení,
řekni si v duchu: "Možná tím uniká z těsnějšího vězení."
A když uvidíš opilého, řekni si:
"Možná hledal uník z něčeho ještě ošklivějšího."

Osamělost je tichá bouře,
která láme všechny naše odumřelé větve.
Naše živé kořeny však žene hlouběji
do živoucího nitra živé země.

To, po čem toužíme a čeho nemůžueme dosáhnout,
je nám dražší než to, čeho jsme již dosáhli.

Na podzim jsem sebral všechny své smutky a pohřbil jsem je na své zahradě.
A když se vrátil duben a přišlo jaro, aby uzavřelo sňatek se zemí,
vyrostly v mé zahradě krásné květy, které se nepodobaly žádným jiným.
A mí sousedé přicházeli, aby je obdivovali,
všichni mi říkali: "Až zase přijde podzim a nastane čas setí,
dal bystte nám trochu semen z těchto květů,
abychom je také měli ve svých zahradách?"

Nikdy si navzájem neporuzíme,
dokud svou řeč neomezíme na sedm slov...

Toto je mých sedm slov:
ty, já, přijímat, Bůh, láska, krása, Země.

Lásko, přijmi mne,
Přijmi mne Kráso.
Přijmi mne Země.
Přijímám tebe,
Lásko, Země, Kráso.
Přijímám
Boha.
...

 Vzpomněla jsem si po delší době na tuhle malou knížečku.
Když mi bylo patnáct, zamávala se mnou. Hlavně "posledních sedm slov". 
A nasměrovala k dašlímu poznávání...
Příště Vám představím Proroka.

GIBRAN, Kahlil. Písek a pěna: knížka aforismů a parabol.
Vyd. 2. Překlad Eliška Merhautová. Ilustrace Johana Vojnárová.
Praha: Vyšehrad, 2001, 93 s. Harmonie (Vyšehrad). ISBN 80-7021-504-6.