č. 8016

 Můj Ježíši, jak šťasten jsem,

když Tebe mám, byť všichni mě opustili.

Ty stále se mnou zůstáváš.

Očišťuješ duši mou ohněm své lásky

a dáváš mi pít z kalichu utrpení

pro život věčný

P. Josef Toufar, farář

Modlitba vepsaná 5. listopadu 1946 P. Toufarem do památníku desetileté Mařence Davidové.

Perspektivy, KT č. 8, roč. 2015, Miloš Doležal

 P.Toufar při primici, 1940

 

29. ledna 1950.
"Bylo k deváté hodině večerní. Tmavá lednová noc, mrzlo, jen praštělo.
Černé auto s uneseným Toufarem projíždí okrajem ztichlého města
a dlouhou rovnou silnicí lemovanou lipami.
Po chvíli odbočí doprava a zastavuje u vysoké zdi, za kterou čouhá obrys budovy.
Zvonění. Otevře se brána a vjedou dovnitř. Kněz se pokouší zachovat klid.
Oči má zavázané a ruce v poutech. Estébácký doprovod ho na dvorku předává veliteli věznice
 Stanislavu Ludvíkovi a dvěma dozorcům, kteří vrávorajícího Toufara zavedou dovnitř.
 Tam mu teprve sundají pásku z očí. Ocitl se ve velkém, spoře osvětleném prostoru,
 který mu možná v té chvíli připomněl dvůr spícího činžáku,
jenž si pamatoval z doby svého vojančení v Brně.
Ve dvou patrech nad sebou vedou kolem pavlačí kovová zábradlí a všude spousta dveří.
Bachaři kněze dovedou do prvního poschodí. Otevřou kličkou dveře,
 za kterými se nachází úzká cela s promrzlou betonovou podlahou, jen se sklápěcí postelí, stolkem a kýblem.
Dozorce komisně přikáže: "Svléknout do naha a vzít tohle šatstvo!
Budete se hlásit pod číslem osm tisíc šestnáct!"
Zařinčí klíč. Ve špehýrce se na okamžik objeví oko a zmizí.
Stojí tam ve tmě, sám, haný, obnažený. Jen polobotky, které měl zrovna na sobě, s ním zůstaly.
Těmi se ale nepřikryje. Stále se uklidňuje, že přece nic neudělal, ani neviděl,
 a jakmile vše druhý den podepíše, bude zase propuštěn.
Nemůže vědět, že v této promrzlé díře zůstane bezmála měsíc a bude jak oliva drcen a páčen,
aby se "přiznal, že viděl a udělal!"
Netuší, že se ocitl na III. oddělení valdické věznice, kde je zřízené speciální a tajné kněžské oddělení...
Postupně jej nechávají vyhladovět a žíznit, každou hodinu bude buzen,
nucen ke dřepům, k hlášení čísla a hesla, brzy se dostaví vyčerpanost a nevyspání.
 Po pěti dnech žízně mu dají šíleně přesolenou polévku, možná omamující skopolamin.
A vše se bude stupňovat, dokud jim nekývne na falešné doznání.
Nebo dokud nevydechne...

Děsivých osmadvacet dní v tom klaustrofobním prostoru mezi sklepní kobkou,
 celou, chodbami a výslechovou místností ve II. patře.
Za střídání tmy a prudkého světla. Mlácení obuškem a polévání ledovou vodou.
Přivazování a kopání. Facek a ran pěstí.
Křiku a soudružsky žoviálního podstrkování jimi nastylizovaných protokolů k podpisu.
Ale copak může ta bezvládná ruka něco podepsat?
Řičení bolestí se střídá se zasténáním a úpěnlivým voláním:
 "Nic jsem neudělal! Mařenko! Nemůžu..dost...oroduj za nás...nemohu...nic jsem neudělal..."


DOLEŽAL, Miloš. Číslem 8016 v Kartouzích valdických, Lidové noviny/Orientace. 21.2. 2015

Noc z 23. na 24. února 1950.
Černý tudor projíždí zasněženou Vysočinou...
Na zadním sedadle zhrouceně leží osmačtyřicetiletý kněz s oteklou tváří,
který má na nohou narvané bačkory, na nártu rozstřihnuté,
aby se do nich jeho opuchlé nohy vůbec vešly.
Dva rozsvícené světlomety metají žluté kužely po sněhu.
Je po půlnoci a pražští příslušníci StB soudruzi B. Košař a S. Cvíček
právě přivezli z valdické věznice do Číhoště na filmovou rekonstrukci kněze Josefa Toufara.
 Dobitého po brutálních výsleších, těžce a sípavě dýchajícího, podivně zkrouceného
a držícího se za břicho. To už není ani Getsemanská zahrada, ani bičování
- teď se losuje o jeho šat...

25. února 1950
Ze zdravotnické dokumentace víme, že pacient byl veden pod jménem Josef Zouhar
 a umístěn na pokoji č. 312 v bývalém Borůvkově sanatoriu,
 v té době prominentním Státním sanatoriu v Praze v Legerově ulici.
 Přijal 25.2. ve 14.30 hod intravenózní infuzi,
v 18.00 hod první transfuzi a v 18.30 byl operován. Operace trvala necelé dvě hodiny...
Vedoucí lékař Sanopsu MUDr. František Maurer v roce 1968 vypověděl:
"Pacient ležel na lůžku na zádech, a když jsme ho odkryl, spatřil jsem obrázek,
který mi dodnes utkvěl v paměti. Myslím, že pacient byl nahý, protože mám mpřed očima
dodnes jeho celé tělo. viděl jsem, že je pokrytý po celém těle modřinami velikosti
asi tak za polovic dlaně. Tyto modřiny měl jak na prsou, tak na břiše, tak i na nohách a pažích...
Já se ani dnes neostýchám použít slova vražda v souvislostí se smrtí Toufara."

 Venkovský kněz z Vysočiny P. Josef Toufar dodýchal  
25. února 1950 kolem půl deváté večer 
 ve věku nedožitých osmačtyřiceti let na přísně střeženém nemocničním
pokoji č. 9 v luxusním státním sanatoriu.
Mimochodem - za devatenáct let bude na stejném pavilonu,
na popáleninovém oddělení, umírat Jan Palach.

+

DOLEŽAL, Miloš. Jako bychom dnes zemřít měli: drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. 1. vyd. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 2012. ISBN 978-80-7415-066-1. 


Dokument na Českého rozhlasu Uprostřed stojí ten, kterého neznáte 
 sleduje otřesné okolnosti farářova zatčení, týrání a jeho předčasné smrti. Josef Toufar byl v lednu 1950 zatčen StB a převezen do proticírkevního vyšetřovacího oddělení ve Valdicích u Jičína. Zde jej nutili za použití brutálního způsobu mučení k doznání, že pohyb křížku je podvod, který sám zinscenoval. Josef Toufar na následky mučení StB zemřel 25. února 1950. 

O třetí neděli adventní, 11. prosince roku 1949, kázal Klement Gottwald na sjezdu revolučních odborů své evangelium třídní nenávisti. Tentýž den kázal v obci Číhošť na Vysočině prostý kněz Josef Toufar na téma "uprostřed nás stojí ten, kterého neznáte". Kříž s Kristem se podle očitých svědků při jeho kázání několikrát pohnul. Znamení? Zázrak? Přinejmenším vynikající záminka pro Státní bezpečnost k otevřenému a exemplárnímu útoku na katolickou církev. Zatčení pátera Toufara a následující vyšetřování, které ve své zuřivosti přivodilo brzkou Toufarovu smrt, jen potvrdilo, v jakém duchu se ponesou další léta vlády jedné strany.

V dokumentu uslyšíte mimo jiné autentické výpovědi svědků pohybu křížku.
Poslechnout  tady.