...C.S.Lewis a kapradí

C. S. Lewis je můj oblíbenec. Už dlouho.
Moje tři nej knihy od něj jsem už představovala tady.
Sbírka esejů - Sloni a kapradí. Pojednávají o odpuštění v lidském životě,
o účinnosti modlitby, o smyslu práce a studia v lidském životě, i v době války.
Nečetla se mi s lehkostí, jako ty ostatní. Ale i tak jsem si podtrhala mnoho citací,
se kterými se s Vámi chci podělit...

"Takto však uvažujeme, protože stále předpokládáme, že známe hru.
Ale neznáme ji. Dokonce ani nevíme, zda jsme v prvním nebo ve čtvrtém jednání.
Nevíme, kdo je hlavní postavou a kdo jen statistou. To ví Autor.
Obecenstvo, pokud vůbec nějaké je (pokud andělé a archandělé a celá nebeská
společnost zaplňuje lavice v hledišti), možná něco z toho tuší.
Ale my, kteří jsme nikdy neviděli hru zvenčí, nikdy jsme nepotkali žádnou z postav
kromě nepatrné hrstky těch, kteří "účinkují" ve stejných scénách jako my,
zcela nevědomí a o budoucnosti a velmi nedokonale informováni o minulosti,
nemůžeme říci, v kterém okamžiku nastane konec.
O tom, že přijde v pravou chvíli můžeme mít jistotu. Mrháme však časem,
když se pokoušíme uhodnout, kdy to bude. Můžeme mít jistotu, že celá hra má
smysl, ale nemůžeme jej prohlédnout. Až nastane konec, možná se to dozvíme.
Jsme vedeni k tomu, abychom očekávali, že Autor má co říci každému z nás o té úloze,
kterou každý z nás hrál.
Nekonečně záleží na tom, abychom ji zahráli dobře."

"Naše práce má stále množství soupeřů.
Neustále se zamilováváme nebo se hádáme, hledáme práci nebo se bojíme,
že ji ztratíme, zmáhají nás nemoci a zase se z nich zotavujeme,
sledujeme veřejné záležitosti. Dáme-li se tím udolat, budeme vždycky čekat,
až pomine to nebo ono vyrušení, než se opravdu pustíme do práce.
Jediní lidé, kteří mnoho dosáhnou, jsou ti, kteří tolik touží po vědění,
že hledají, ačkoli okolnosti jsou stále nepříznivé. Příznivé okolnosti nikdy nepřijdou.
Jsou ovšem okamžiky, kdy tlak rozrušení je tak velký, že jen nadlidská sebekontrola
by jim dokázala odolat. Ty přicházejí v době války stejně jako v míru.
Musíme udělat to nejlepší, co dovedeme."

"Druhým nepřítelem je frustrace - pocit, že nebudeme mít dost času,
abychom dospěli k cíli. Když vám řeknu, že nikdo nemá dost času,
aby dospěl k cíli, že i ten nejdelší lidský život ponechává člověka v kterémkoli vědním odvětví
začátečníkem, může se vám zdát, že říkám něco čistě akademického a teoretického.
Byli byste překvapeni, kdybyste věděli, jak brzo člověk začne pociťovat ukrácenost
svého řetězu: o kolika věcech už v polovině života umíme říci: "Na to nemám čas",
"K tomu už je pozdě" a "Nic pro mě". Ale sama příroda vám brání, abyste sdíleli tuto zkušenost.
Více křesťanský postoj, kterého lze dosáhnout v jakémkoli věku, je ponechat budoucnost v Božích rukou.
Také to můžeme udělat, protože Bůh si ji jistě podrží, ať mu ji přenecháme nebo ne.
Nikdy, ať už je mír nebo válka, neodkládejte svou ctnost ani své štěstí na budoucnost.
Šťastnou práci koná nejlépe člověk, který své dlouhodobé plány nebere příliš vážně
a pracuje v každé chvíli "jako Pánu". Je nám řečeno, abychom prosili o svůj denní chléb.
Přítomnost je jedinou dobou, kdy lze splnit jakoukoli povinnost nebo přijmout jakoukoli milost."
...
"Křesťané a vojáci jsou pořád lidé, představa nevěřících o náboženském životě,
stejně jako představa civilistů o vojenském životě, jsou přeludy.
Pokud byste se v kterémkoli z těchto případů pokusili odložit veškerou intelektuální
a estetickou aktivitu, podařilo by se vám jen nahradit lepší kulturní život horším.
Ve skutečnosti nepřestaneme číst vůbec, ať už v církvi nebo na frontové linii:
nečtete-li dobré knihy, budete číst špatné. Přestanete-li myslet racionálně, budete myslet
iracionálně. Odmítnete-li estetická potěšení, upadnete do potěšení smyslových..."
...
"Samotná otázka "Je modlitba účinná?"
nás hned od začátku staví do nesprávného myšlenkového rámce.
"Účinná": jako by to bylo zaklínadlo nebo stroj - něco, co funguje automaticky...
Prosebná modlitba je nám nicméně dovolena a přikázána:
"Chléb náš vezdejší dej nám dnes." A to nepochybně vytváří teologický problém.
Můžeme věřit, že Bůh někdy přizpůsobuje své kroky v odpověď na lidské návrhy?
Neboť nekonečná moudrost nepotřebuje radit, co je nejlepší, a nekonečná
dobrota nepotřebuje žádnou z těch věcí, které jsou vykonávány konečnými činiteli,
ať živými nebo bezduchými. Mohl by, pokud by se tak rozhodl, udržovat
naše těla zázračným způsobem bez potravy. Nebo nám poskytnou potravu bez pomoci zemědělců,
pekařů a řezníků. Nebo vědění bez pomoci vzdělaných lidí. Nebo obrátit pohany bez misionářů.
Místo toho nechává půdu, počasí a zvířata, lidské svaly, rozum a vůli spolupracovat
na vykonávání své vůle. "Bůh", řekl Pascal, "zřídil modlitbu, aby propůjčil svým tvorům
důstojnost příčinnosti." Ale nejen modlitbu. Kdykoli jednáme propůjčuje nám tuto důstojnost.
To, že mé modlitby mohou ovlivnit průběh věcí, není o nic zvláštnější ani méně zvláštní,
než to, že to může způsobit mé ostatní jednání. Neradily Bohu ani nezměnily jeho názor -
to jest, jeho celkový záměr. Ale tento záměr se uskutečňuje různými způsoby podle jednání
jeho tvorů, včetně modliteb. Neboť jak se zdá, Bůh nedělá sám od sebe nic, co může delegovat
na své tvory. Přikazuje nám dělat klopýtavě to, co by mohl učinit sám v jednom okamžiku..."
...
C. S. Lewis

LEWIS, C. S. Sloni a kapradí. Přeložil Tomáš ADÁMEK. Brno: Návrat domů, 2000. Světová literatura (Návrat domů). ISBN 80-7255-022-5.