...Boha neokecáš

Od Martina jsem k svátku dostala tyhle čtyři knížky. Má mě přečtenou:).

Dočetla jsem rozhovory s P. Josefem Mixou.

A ty Vám chci dneska dneska představit.

Boha neokecáš

P. Josef Mixa v rozhovoru s Vítem Hájkem.

P. Mixa vloni oslavil 90. narozeniny. Je stále aktivním knězem, který

se stará nejen o farnost u Karlových Varů, ale také pravidelně jezdí do Alp.
Protože hory jsou jeho láskou od mládí.V Tatrách a Alpách prožíval své hledání.
Nalézání. Naplněnost. Jeho slova o vysokých horách mi mluví z duše.

A nejen slova o horách...

Narodil se v rodině pražského obchodníka, měl převzít obchod po svých rodičích.
V mládí prožil válečnou okupaci Československa a pak celý totalitní režim.
Prožíval první lásky. Stal se inženýrem. Ale postupně zjišťoval, že jeho život má nabrat jiný směr.

Ve 36letech vstoupil do kněžského semináře v Litoměřicích, přijak kněžské svěcení a začal působit u sv. Anny v Praze na Žižkově. Od roku 1968 sloužil jako sekretář kardinála Tomáška a zároveň v kostele sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. Pro svou oblíbenost věřících i nevěřících se stal trnem v oku Stb. V roce 1973 byl přeložen do Stanovic u Karlových Varů, kde působí dodnes.

Kniha je rozdělena do několika částí. První část tvoří komplexní portrét P. Mixy.
O jeho dětství, mládí, hleádní, formování, práci, nástupu do semináře...
O jeho působení u kardinála Tomáška. O kardinálově přátelství s P. Piem a jeho zážitcích se stigmaty a biolokacemi.
O jeho těžkém kněžském působením v dobách normalizace. Druhá část je věnována společenské a duchovní problematice. Třetí část obsahuje pár dopisů přátelům a homilie. Součástí knihy jsou také krátké texty od blízkých přátel, farníků a dalších osob, které P. Mixa během jejich života zásadně ovlivnil.

Kázání patera Mixy pro mne v bezduché pustině normalizační šedi představovala jednu ze vzácných oáz ducha a svobody, v níž se bylo možno osvěžit a svobodně nadechnout.

Jako pro většinu lidí, kteří vzešli z ateistického prostředí, bylo pro mne klíčové setkání s důvěryhodnými osobnostmi, které neměly potřebu druhé obracet na víru nebo za každou cenu obhajovat církev. Spíše zvaly k následování svou otevřeností, opravdovostí a radostí, jež z nich vyzařovala, a druhým ponechávaly jejich prostor svobody, aby v něm mohlo uzrát jejich vlastní rozhodnutí o životní cestě. K takovým osobnostem patřil i Josef Mixa.

Filozof Václav Němec

Ta schopnost empatie, co si žádá taková venkovská farnost, mě částečně fascinovala a taky trochu dojímala. Přesto, že ve vzdělanosti, sečtělosti a rozhledu se mu nikdo z nás nevyrovná, nikdy nestojí nad věřícími, vždycky je vedle nich s ušima otevřenýma k jejich starostem a trápením...

Co mě ale na pateru Mixovi fascinuje nejvíc, je jeho nezlomná víra a okouzlení Kristem. Mluví o něm s takovým zaujetím a chutí, jako by to bylo něco živočišného, něco, čeho je radost se dotknout, co je radost ochutnat. A jistě to také tak je...

Marek a Markéta Ebenovi

Hledání..

...Ani nevím, jak jsem k tomu přišel, asi Božím řízením, co já vím. V podstatě mi od malička šlo o pravdu. Stále jsem ji někde hledal. Pátral jsem po smyslu života a objevil jsem přitom evangelium...

Byl to verš: "Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě."

Byl jsem většinou samouk. Žádná osobnost mě k víře nevedla. Byl jsem solitér, který si za Bohem vyrazil sám. Nikdo mě nikdy neformoval. 

Duchovní růst nemá konec, proces víry se neustále vyvíjí. Nikdy zde nemůžeme vše zcela poznat. Můžeme jít jenom do větší hloubky, aniž bychom dosáhli konce. Naštěstí! Kdybychom hned všechno věděli, tak by to byla hrozná nuda. A proto je také život tak dlouhý, protože člověk není schopen všechno za krátkou dobru zpracovat. 

...Vzpomínám, že v tomhle duchovním vývoji mně také pomohly Tatry...

A jakmile jsem vystoupil na nějaký štít, pod dojmem té krásy jsem prožíval Boží extázi Boží přítomnosti. Lezení po horách mně úžasně duchovně prospívalo. Stejné to bylo u Wojtyly nebo Pia X. - to byli také horolezci.

Je tolik miliard lidí a každý člověk je jiný. Každý má vlastní cestu víry a projevuje ji svým způsobem.

Já jsem v podstatě optimista, protože si myslím, že Bůh má svoje vyvolené, jak to bylo vždycky. On si vždycky své najde. Záleží také na tom, jak kněz interpretuje křesťanství a jak je s to vyrovnat se s předsudky, které proti víře a křesťanství existovaly a existují. Zásadně jsem nikdy nikoho nenutil věřit, vždy jsem respektoval jeho svobodu. Jen jsem svědčil o pravosti Kristovy nauky. Ale možná jsem je tím křesťanstvím nějak oslovil...

Stále více Boha miluji a stále více se obdivuji dílu spásy, které se mnou vykonal. To stačí. V tom je všechno. 

Křesťanství nemá žádné plány. Člověk ví, že ho Bůh miluje, že pro něj připravuje dokonalý život, tak co plánovat? Kristus sám říká: nemějte žádné starosti o zítřek, ten má dost svých vlastních starostí. Vždyť nevíme dne ani hodiny, tak proč bych měl dělat nějaké plány?

Už ve starozákonním žalmu se říká, že jenom blázen tvrdí není Boha. Když mám zdravý rozum, tak zjistím, že ve hmotě je inteligence, která přesahuje inteligenci lidskou. Tudíž se musím ptát, odkud se vzala. Někdo tohle všechno dával dohromady. Musí být nějaký stvořitel, nějaký půvdoce...

Jestliže něčemu nerozumím nebo to nedokážu pochopit, neznamená to přece, že to neexistuje! Viz věda. Existují věci a jevy, přírodní, medicínské, na které nelze rozumem (alespoň prozatím) dosáhnout, a přece je nikdo nepopírá. Platí, co říká astronom Jiří Grygar: Čím více poznáváme, tím větší je oblast toho, co nemůžeme poznat.

Ke křesťanství mě připoutalo to, že je to fantasticky neustále něco nového, co nikdy nemůžu vyčerpat. Kdybych poznal něco skrz nazkrz, klidně bych od toho odešel. Od křesťanství odejít nemohu, protože Boha nedokážu nikdy dokonale poznat. On je prostě úžasná hloubka. Noříš se do ní pořád hlouběji, jsi stále víc zajedno s Bohem, až začínáš být tvůrčí z jeho podstaty a z lásky, která tě uchvacuje. Pro správného křesťana je typické, že je tvůrčí osobnost, a ne duchovní opičák. Což bohužel většina křesťanů stejně je. Dělají přesně to, co jim řekne pan farář, odškrtnou si to jako u nezaplacených piv v hospodě, ale z podstaty křesťanství nežijí.

Pokud je člověk Bohem plně zasažen a pokud na své duchovní cestě postupuje správným směrem, tak už slova při modlitbě více méně ani nepotřebuje. Mlčí a plně prožívá Boha. Ovšem hloubka a stupeň modlitby jsou přímo úměrné stupni obrácení. To ale není jednorázová akce, kdy se z nevěřícího stává věřící v aktu konverze. Obrácení je celoživotní proces.

MIXA, Josef. Boha neokecáš. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2016. Rozhovory (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-840-6.