...z Fatimy

V roce 2004 se P. František Lízna vypravil na pouť ze Svaté Hory u Příbrami 

do Santiaga de Compostela (více o putování putování tady). 

Po návratu byla otci Líznovi diagnostikována rakovina prostaty.

Průběh nemoci se zhoršoval, ale to ho neodradilo do další cesty.

V roce 2006 vychází z Fatimy opět do Santiaga. 

Jde bez mobilního telefonu a s vědomím, že toto putování může být jeho poslední pozemské.

Navzdory všem očekáváním rakovina natolik ustoupila tak, 

že lékaři otce Líznu zařadili mezi vzácné případy. 

Sám jezuitský poutník dodová:

"Jak říkám, pouť uzdravuje."

Jeho deníkové záznamy z této cesty vyšly v knize

 Vstávám a pokračuji v cestě.

"...Šlo to až tak daleko, že jsem si nebyl jistý, že se vrátím zpět do Vyšehorek živý a zdravý,

a případnou smrt na cestě k místům spojeným s úctou ke svatým bych nepokládal za špatnou.

Přitom jsem toužil se vrátit. Strach jsem neměl a věřil jsem v ochranu Boží. A to zcela."

Na pouť se P. Lízna vydává bez důkladného nastudování cesty. Sám.

"Pro mne je samota naprosto integrální součástí pouti a jeden z hlavních pilířů,

na nichž stojí smysl putování. Člověk je totiž valnou část života pod neustálým hlukem světa.

Jde-li jako poutník sám, otevřou se mu jeho smysly k vnímaní zasunutých hlubin nitra.

Rozhodně pak paradoxně není na cestě sám a vnímá blízkost anděla a duchovních hodnot

v mnohem jasnějším světle. Přitom samota a pocit osamocenosti přinášejí své tajemné plody.

Přírodní scenérie pak vše dokresluje svými překvapivými barvami.

Člověk se také vymaní ze zajetí stálého spěchu a hluchu.

Strach o sebe nehrál v mé mysli téměř žádnou roli.

Nečekejte zápisky o rozjímání a duchovním poslání pouti.

To vše z textu vyjde jen tak mimochodem. Text je svižně psaný.

P. Lízna se soustředí na praktické věci. Zaznamenává zvláštní přírodní krásy,
které ho osloví. Výzdoby kaplí a kostelů. Ty klidně často a bez ostychu označí za kýčovité.

Zapisuje každé zakokrhání kohouta, které pro něj znamená pobídku k pokání.

Každodenní drobné radosti, třeba z drobného jídla (často bageta, pizza) či vychlazené coly.

Stejně tak starosti s ukrutným horkem, puchýři, s únavou, finanční tísní či s neochotou druhých pomoci.
Naopak ale zažívá i nezištnou pomoc v podobě pozvání ke společnému jídlu, v nabídce

noclehu či drobného finančního daru. Duchovní posilou jsou společné modlitby či možnost

koncelebrace na mši svaté. 

Stejně jako na ostatních poutích P. Lízna každodenně losuje jednoho vybraného člověka,

za kterého se celý den modlí.

 LÍZNA, František. Vstávám a pokračuji v cestě: z Fatimy do Compostely. Brno: Cesta, 2010. ISBN 978-80-7295-123-9.

Při čtení jsem vzpomínala na Portugalsko.

Popis krajiny v zápiscích P. Lízny mi byl tak blízký, jako bych putovala po Portugalsku s ním...

Zjistila jsem, že mi tu chybí fotografie z Fatimy. Tak opožděně po pěti letech vkládám.

Tento pán nám tvrdil, že je potomkem bratra Jacinty a Francesca. 

Asi vnukem? To už si nepamatuju:(.

 

p

Před pěti lety, cestou zpátky domů.

Hrozné horko. Pro mě nepochopitelně všude se prodávající

voskové nohy, ruce, auta, domy, zvířata, ale i třeba ledviny, játra...?

Které se pak spalovaly v obrovských plamenech u hořících svící za kapličkou

 zjevení Panny Marie. Cesta olivovým hájem z obrovského poutního komplexu
k rodným pididomečkům Lucie, Francesca a Jacinty.

S budoucím manželem. S brzobudoucí švagrovou.
S hlavou profoukanou půl rokem svobody u oceánu.

A s nádherným portugalským nebem nad hlavou...