...hledat smysl

Psychiatr a neurolog V. E. Frankl a židovský teolog P. Lapide

vedli v roce 1984 ve Vídni mezioborový dialog o spáse a uzdravení člověka. 

Výsledky jejich diskuze nebyly doposud publikovány...

až v této knize.

Bůh a člověk 

hledající smysl

Mám ráda knížky, které dokážou rozvířit vnitřní vody ve mně. 

Za poslední dobu je to určitě tato kniha.

Řeší otázky utrpení, viny, lásky a smyslu života.

A to hodně, hodně do hloubky.

Proto opět tolik výpisků, které mě zaujaly.

Myslím si, že řeknou víc, než pokus o nějakou recenzi...

Frankl: Někdo tvrdí: „Mám pravdu a nikdo jiný ji nemá“. Dlouhá léty jsem hledal definici tolerance. Po dlouhém tápání jsem zaujal toto stanovisko: Mám poslouchat svoje svědomí. 

To mi říká, co mám dělat a co nemám dělat. Případně, co mám opustit. 

Hledá smysl dané situace, co od člověka vyžaduje. Svědomí ale není pouze lidským fenoménem,

 lze říci, že je až příliš lidským – v tom smyslu, že se může i mýlit.

Až do chvíle, kdy budu na smrtelné posteli, nebudu vědět, že to, co mi svědomí radilo,

 bylo správné. Definuji svědomí jako orgán smyslu, nikoli smyslový orgán, tedy instanci, 

která je zabudovaná v člověku, ale jako orgán, který člověku pomáhá poznat jedinečný smysl 

dané situace. Svědomí si přitom musí počínat intuitivně. A to je dar. 

Pokud je ale člověk tak odkázán na své svědomí, když hledá smysl konkrétní situace 

a pokud v tu samou chvíli stále ještě neví, zda se jeho svědomí v dané situaci mýlí či nikoli, 

musí toto riziko omylu vzít na sebe.

Lapide: Pravdu je třeba konat a ne o ní mluvit.

Proto jezuité mluví o hierarchii pravdy. Konání pravdy je možná to nejdůležitější na světě. 

Není vražednějšího slova než pravda. Milióny lidí pro ní byly zabiti, 

stejný počet pro ni šel dobrovolně na smrt. To, že existuje jen jedna pravda, je nesporné. 

Sporná je naopak přístupnost k této pravdě pro nás křehké, chybující lidi, 

kteří vidí jen vlastní optikou. Zachycujeme jen zlomky pravdy.

Gordon W. Allport, psycholog na Harvardu, v této souvisloti jednou prohlásil: 

"We may be at the same time half-sure but whole-hearted", 

můžeme si být jisti napůl a zároveň se z celého srdce pro to, či ono rozhodnout.

 A já si myslím: Nemůžu stoprocentně vědět, zda mám či nemám pravdu, 

stejně tak může mít pravdu ten druhý, jeho svědomí může mít pravdu a ne to mé. 

To není relativismus, ale podpora tolerance.  Protože fakt, že se mé svědomí může mýlit, 

neznamená, že jedinečná pravda neexistuje, ale znamená to jen to, že nikdo nemůže vědět, 

zda má pravdu on sám nebo někdo jiný. Samozřejmě, že existuje jen jedna pravda.

 Může ji mít jen jeden. Ale nikdo nemůže vědět, zda ji má právě on sám, kdo ji má. 

Musí si ale stát za svým, konat to, co mu velí svědomí 

a zároveň počítat s tím, že se může mýlit.

Frankl: ...Výchova by měla v mladém člověku nastartovat proces hledání smyslu. 

Cílem výchovy by nemělo být jen zprostředkování vědomostí, 

nýbrž zaostření svědomí mladého člověka, aby v každé situaci viděl 

jasné možnosti smyslu a jeho výzvy...

Výchova přitom nikomu nemůže dát smysl. Fakticky totiž nemůže dát smysl být smysl vůbec dán, protože smysl musí být nalezen. Nemůžeme někomu smysl předepsat.

...

Frankl: "Víme, že Bůh je, ale co Bůh je, to nevíme." Řekl Tomáš Akvinský. 

Před několika desetiletími jsem se to pokusil vyjádřit v jedné knize: V

veškeré naše výpovědi o Bohu musí být chápány pouze v uvozovkách. Bůh je "osobní povahy", 

Bůh je "dobrotivý", apod. Antropomorfismu se nelze vyhnout. Je ale důležité, 

abychom si toho antropomorfismu byli vědomi. Nemůžeme ho ani obejít, ani mu zabránit. 

Tyto božské atributy jsou a samozřejmě zůstanou pouze lidskými vlastnostmi,

 ale často jsou to až příliš lidské vlastnosti. A tak Bůh není ušetřen zobrazování

více či méně antropomorfním způsobem. Ale máme kvůli těmto lidským atributům 

zahodit veškeré náboženství? Není to spíše tak, že se k tajemství poslední pravdy 

dá spíše přiblížit na symbolické rovině než na té čistě abstraktní?

Max Scheler v tomto smyslu hovoří o antropopatických rysech, které připisujeme Bohu: 

Bůh se hněvá, Bůh je rozzlobený, Bůh soucítí. Nic z toho není pravda, 

ale přesto, říká se s tímto "Bohem modlitby", jak jej nazývá, dostaneme daleko dál, 

přiblížíme se více pravdě, i té teologické, než s abstraktním metafyzickým 

Bohem jako enx realissimum atd. To stejné naznačuje Pascalova věta: Jde o Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova.

Ale překvapivá je jedna věc, kterou myslím vyjádřil Konrád Lorenz v jednom televizním rozhovoru s s Franzem Kreuzerem: Selka někde na horské pastvině, která v Bohu vidí muže s bílým vousem a přičítá mu další primitivní antropomorfismy, je pořád blíže k pravdě než leckterý vědec. A myslí tím přesně to stejné, co my dva.

Řadě lidí, kteří se pokládají za ateisty, připadá tento antropomorfismus pošetilý a rozčiluje je. Ale to musí člověk překonat, když uzná, že se tomuto antropomorfismu nelze vyhnout...

Ale existují i ateisté, kteří po Osvětimi začali zastávat podobné názory jako Rubinstein a jiní.

Někteří tvrdí, že po Osvětimi už nelze skládat básně, jiní, že se po Osvětimi nedá věřit v Boha.

Ale buď svou víru v Boha vzdáte ve smyslu jedné pasáže z Dostojevského, kde se praví:

Když Bůh dopustí, aby trpělo nebo zemřelo jedno jediné nevinné dítě, nemohu v něj věřit.

Nebo si svou víru ponecháte, řeknete víře ano, - a to z jednoho prostého důvodu: Nelze vyjednávat...

A podívejte, víra, opravdová víra trvá i poté. Kolik lidí tvrdí, že v Osvětimi museli lidé víru ztratit!

Ale to není pravda. Nemám statistiku, ale podle mých dojmů, mých pocitů, je to tak, že lidé v Osvětimi víru spíše znovu získali a v řadě lidí Osvětim víru posílila, to znamená navzdory Osvětimi, než že by o víru přišli. Nemělo by se  tedy donekonečna opakovat slovní spojení po Osvětimi v souvislosti se schopností člověka věřit, ale mělo by se spíše mluvit o víře navzdory Osvětimi.

...

Lapid: Bůh, v něhož věřím, je Bohem svobody ve dvojím slova smyslu: 

On sám je svobodný, tzn. nedrží se našich pravidel hry a dal nám ten strašný dar svobody, kdy můžeme říci ano, nebo ne. Může být, jak píšete, nevědomým Bohem v nás a když hlasitě křičíme

a hlučíme, neslyšíme jeho tichý hlas v našem nitru.

Tuto svobodu nám sám dal.

Myslím, že podobné obrazy Boha, které patří spíše do dětských let lidstva,

zemřely po Osvětimi, a nevím, zda se mi po nich má stýskat. V Osvětimi zcela jistě

zemřel Bůh v podobě dobrotivého muže s bílým vousem. Bůh, starý účetní, který denně přepočítává

dobré a špatné skutky, byl spálen v Osvětimi...

Věřím, že Osvětim nám pomohla k ozdravění našich obrazů Boha.

"Bůh je mrtev" prohlásil Nietzche předtím, než se propadl do temnot své duše. Pokud tím myslel ty částečně dětské a částečně dětinské představy Boha jako nebeského bojovníka v nouzi, uspokojitele

našich modliteb a dodavatele úspěchu, měl zcela jistě pravdu. Ba co víc! Dlužíme kritikům náboženství díky za to, že náš osvobodili od maskovaného modlářství a donutili nás proniknout ke zralejší a vyšší představě Boha. Krátce řečeno: Pokud se tvůj Bůh dá popsat, definovat, vyložit či písemně vyjádřit, je pouze náhražkou Boha a ne Bohem Bible.

...

Kde byl člověk, když byly páleny miliony lidí?

Kde byl onen věrný obraz Boha, kterému byla dána přikázání?

Kde byla ona pokřtěná Evropa...

To by byla otázka, která ještě pořád čeká na odpověď.

Ale zneužívat Boha a vinit Ho za to, co si lidé spáchali navzájem, je podle mého názoru blasfemie.

Frankl: ... Dokud soudíme a obviňujeme, nedošli jsme do cíle. A tak nechceme jen vzpomínat na zemřelé, ale chceme i odpustit živým. Stejně jako podáváme ruku mrtvým, přes všechny hroby, přes všechnu nenávist. A když říkáme: Čest všem mrtvým, chceme rovněž dodat: A pokoj všem živým dobré vůle.

Lapide: Kdo čte tyto řádky a je člověk, nemůže zůstat nedotčen, nerozvířen...

A sám sebe se ptám, co je to ono ve mně, co se chvěje, když poslouchám tato slova,

když čtu Vaše knihy, kde s klinickou objektivitou líčíte vlastní utrpení - bestiality v koncentračním

táboře - bez jediné kapky nenávisti? Mám podezření, že to je onen božský plamen ve mně,

Boží závan, který mi propůjčuje lidskou důstojnost a který mě rozviřuje.

Je to Bůh ve mně, který ze mne chce udělat plného člověka, jakým ještě zdaleka nejsem.

Proč hledáme Boha nahoře ve hvězdách, ve všemožných -ismech, v celém vnějším světě,

kde je jistě také, namísto toho hledat jej v našem nejniternějším nitru, kde má hlas,

kterému říkáte svědomí, kde ve mně tvoří modlitby, které mě nechává modlit,

který ve mně probouzí touhu modlit se, kde mě miluje, abych se mohl stát sám sebou.

Proč bloumat v dálkách, když tento Bůh sídlí ve mně jako plamínek a čeká jen na to,

aby skrze mne mohl planout? Není to kousek víry, který svou platnost po Osvětmi rozhodně neztratil?

Frankl: Ano. Mohu Vám jen stoprocentně dát za pravdu. Neznám nikoho, kdo to umí tak pěkně vyjádřit, jako Vy.

Lapid: ...Neznámý sibiřský zajatec: Hledal jsem Boha a On se mi vyhnul.
Hledal jsem svou duši a nenašel jsem ji.

Hledal jsem svého bratra a našel jsem všechny tři.

Frankl: Říkáte, že Bůh je tak velký, že se může zmenšit a může vklouznout i do té nejhloupější duše.

Možná znáte z nějaké mé knihy následující historku: 

Vypráví o jednom pacientovi, který v raném dětství trpěl schizofrenií a přivedli jej ke mně,

protože měl téměř neustále halucinace a občas byl velmi podrážděný. 

Ptal jsem se ho, jak to, že je schopen se i přes svou podrážděnost ovládnout,

což mi potvrdila jeho sestra. Po dlouhém váhání řekl: Pro Boha.

A tehdy mně došlo, co Kierkegaard myslel, když tvrdil:

I kdyby mi šílenství navléklo své šaty, mohu se přesto do poslední chvíle držet svého Boha.

Tato nepodmíněnost! Viděl jsem stavy nejtěžšího manického zmatení, lidi, 

kteří leželi ve vlastních výkalech na mokré slámě. V oddělení "Zwokarna" v Terezíně

byla jedna dívka, kterou jsem znal z Vídně a která byla prostitutkou SS.

V Terezíně u ní propukla maniodepresivní psychóza a v posledních hodinách před smrtí

na manickou excitaci a vyčerpání mě opakovaně prosila, abych ji odpustil.

Nevěděl jsem, za co. A pak jsem ji pozoroval bezprostředně předtím,

než zemřela - byla to scéna jak u Markétky ve Faustovi I. - dřepěla

v blátité slámě a modlila se Šema Jisra´el. Těžká psychotická pomatenost.

To jsem měl na mysli oním vklouznutím i do té nejubožejší duše.

Frankl: Proměň utrpení v sílu.

...

FRANKL, Viktor Emil a Pinchas LAPIDE. Bůh a člověk hledající smysl. 1. vyd. Brno: Cesta, 2011, 109 s. ISBN 978-80-7295-137-6.