Bohuslav Reynek
Ukřižování, suchá jehla s monotypem, konec 40. let
Fotografie z: CHALUPA, Pavel. Bohuslav Reynek: (1892-1971). Vyd. 1. V
Řevnicích: Arbor vitae ve spolupráci s Fondem Bohuslava Reynka a
nakladatelstvím Měsíc ve dne v Českých Budějovicích, c2011, 399 s. ISBN
978-80-87164-84-6.
Jan Zahradníček v jedné své básni napsal, že se všechny mocnosti zla
v
dějinách snaží udělat vše pro to, aby dějiny nepřekročily odpoledne
Velkého pátku.
Řekněme si hned na počátku, že podstatou velikonoční víry
křesťanů je přesvědčení,
že Velkým pátkem dějiny nekončí – a nekončí
jím ani příběh života našeho Pána.
Svatý Jan, do jehož svědectví o
Kristově utrpení jsme se právě ponořili,
ukazuje smrt a vzkříšení jako
jednu skutečnost, viděnou z dvojí perspektivy.
Dnes se na oběť našeho
Pána díváme z perspektivy tohoto světa.
Zítra uvidíme, jak tuto událost
čte Bůh. Dnes se zdá, že Ježíšova cesta skončila katastrofou.
Zítra
uvidíme, že Bůh otevírá na troskách lidských nadějí novou možnost, novou
budoucnost
– pro Ježíše, ale i pro nás a pro naši víru. I pro víru,
která někdy musí projít peklem pochybností.
...
Dnes
stojí před očima církve kříž, vztyčený mezi nebem a zemí.
Už v Pavlových
listech čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením
- a i dnes jsme svědky
toho, že se někteří lidé nad tímto znamením pohoršují.
Je třeba jim
říci, že křesťanská víra si chorobně nelibuje v obrazech bolesti
a
nezbožňuje utrpení jako takové. Jestliže na Velký pátek „uctíváme
kříž",
ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti.
Šel tímto
světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce.
Šel proti zlu, a na
této cestě na zlo nikdy neodpovídal zlem
- a neměl iluze o tom, že
tato cesta nevede k žádnému levnému triumfu.
Věděl, že je to cesta
oběti, a to oběti vlastního života.
A tuto oběť přinesl vědomě a
dobrovolně.
Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou
Kristus na kříži přinesl.
...
Díváme se dnes na kříž jako
do zrcadla, nastaveného zlu, hříchu.
Dává nám možnost vidět jednou zlo
nahé, v celé jeho hrůze, takové, jaké je.
Tak, jak ho nikde jinde ve
světě nevidíme. Ve světě je zlo vždycky nějak promíšeno s dobrem
a dobro
se zlem. Žádný z našich motivů a skutků není úplně jednoznačný;
v
bezpočtu lidských konfliktů jsou vždy nějakým způsobem obě strany
vtaženy do šerosvitu viny a nevinnosti, jsou zapleteny do složité sítě
příčina a následků,
křivdy a odplaty. Pašijový příběh nám líčí
cestu toho, který byl bez hříchu,
jediného skutečně spravedlivého,
jediného, který na zlo, jež na něho dopadalo,
neodpověděl ani zrnkem
zloby a nenávisti. Jak jsme si už řekli v době postní:
nevracel zpátky
stíny, které na něj promítali jeho nepřátelé.
Proto je křiž nezkalenou
hladinou, v níž hřích může poznat sebe sama.
...
Kříž je
zrcadlo, nastavené světu. Všechny „mocnosti světa"
nastoupí postupně na
scénu pašijového dramatu.
Objeví se všichni představitelé náboženského i
politického etablišmentu.
Ctihodní muži Velerady mají střežit svatost
Zákona, mají všechny klíče,
jak rozpoznat spravedlnost a vůli Boží.
Ale
jsou si příliš jistí svou představou o Bohu a jeho Pomazaném,
než aby
se skutečně otevřeli nároku, před který je Bůh náhle postavil v osobě
svého Syna.
Pak přichází soud Pilátův, rozhodující dějství
odvěkého sporu mezi mocí a pravdou.
Ježíš je přiveden jako ten, který
se „vydával za krále".
Pilát ale má už svou představu o tom, jak vypadá
král, vždyť sám je držitelem a zástupcem moci.
A když se mu
Kristus-král představí jako svědek pravdy, Pilát mu klade otázku:
Co je
pravda? Tato věta však není otázkou člověka, žíznícího po pravdě,
můžeme
z ní spíše vyčíst chladnou ironii a tolik známou aroganci moci:
Kolik
váží pravda, co záleží na pravdě? Ježíš mu na to nedal žádnou odpověď
- a
Pilát nepoznal, že On byl tou odpovědí.
A pak z těch uhlazených
rukou představitelů duchovní i světské moci
Ježíš přechází do surových
rukou žoldnéřů – a na scénu vystupuje další mocnost světa,
kterou i my
tak dobře známe: násilí. Vítané vyrušení z nudy: vášeň krutosti,
vzrušující rozkoš působit utrpení. A tyto ruce povlečou Ježíše úzkými
uličkami starého Jeruzaléma,
davem lhostejných a tupě zevlujících – na
místo za hradbami,
místo zvané „lebka", hebrejsky pak Golgota.
A
nakonec, jako poslední nepřítel, přichází smrt. Není to laskavá
kmotřička z pohádek,
je to absurdní a krutá smrt, zlá a nespravedlivá.
Ježíš neumírá s vyrovnaností antických mudrců.
To jenom jemný Jan
laskavě přikryl mlčením výkřik, který doslova ocitoval Marek i Matouš.
Ze tmy kříže Ježíš volá strašným hlasem: Bože můj, Bože můj proč jsi mě
opustil!
Ježíš padá do propasti smrti a ve Vyznání víry je to popsáno ještě silněji: sestoupil do pekel.
...
Možná
mnozí znáte velikonoční song Svatopluka Karáska, v němž se zpívá,
že
když Ježíš zemřel na kříži, nešel hned k Otci nahoru, nejdříve šel
dolů,
zlomit pekel závoru. Možná i tento článek naší víry - sestoupil do
pekel
– bychom měli promeditovat v odpoledni Velkého pátku a v mlčení
Bílé soboty.
Představy pekla jsme se možná příliš rychle
vzdali,
vymetli jsme ji tiše spolu se všemi burleskními obrázky lidové
čerchmanské fantasie
a plody barokní posedlosti divadelními kulisami.
Peklo však není nic z toho;
peklo je nicota, nejzašší nicota
odloučenosti od Boha.
A z tohoto kalicha bolesti, bolesti z
nepřítomnosti Boží, Ježíš pije na kříži plnými doušky.
To je ten
kalich, o němž Ježíš mluví v Getsemane – a o němž čteme ve Starém
Zákoně:
kalich hněvu, který Hospodin připravil pro své nepřátele a který
„musí vylokat všichni přestupníci země". Apoštol Pavel neváhá říci:
stal se pro nás hříchem. Reformátoři Luther a Kalvín učili,
že Ježíš na
kříži zakusil všechna muka zatracenosti.
Byť katolická církev nepřevzala
toto učení, nevím, že by ho někdy výslovně odmítla.
Kříž není
jen místo tělesného utrpení Kristova, je to místo, kde se otvírá pekelná
hloubka nicoty,
pokušení zoufalství, totální opuštěnosti, která zaznívá
z věty Bože můj, Bože můj,
proč jsi mě opustil! Nezakrývejme si
hořkost těchto slov výkladem,
že Ježíš „jen" citoval počáteční slova
dvaadvacátého žalmu,
který končí slovy důvěry a naděje v Hospodina.
Copak to něco snímá z hrůzy těch slov?
Ano, věřme s Janem, že Ježíš
nezemřel v zoufalství, jak se snad domníval Kalvín,
že jeho posledním
dechem byl akt úplné odevzdanosti do Otcových rukou;
ale nezastírejme si
tím tíži temnoty, kterou před tím musel projít.
...
O
tom, že Ježíš musel projít temným údolím pocitu totální opuštěnosti od
Boha
a peklem radikální pochybnosti, jsem nehovořil z nějaké kazatelské
záliby v dramatických okamžicích. Je to nesmírně důležitá zvěst pro
všechny,
kdo jsou anebo budou ponořeni do podobné zkušenosti.
Mnohdy
v procesu umírání – a to i těch nejzbožnějších lidí
– se objeví tyto
okamžiky pochybností a chvíle pokušení k zoufalství.
Svatá Terezie z
Lisieux vyznala na smrtelném lůžku:
„Napadají mne myšlenky nejhorších
ateistů".
A Terezie přijala tuto zkušenost Božího mlčení jako svou „oběť
za nevěřící",
jako projev určité vnitřní duchovní solidarity s těmi,
kteří v Boha nevěří.
Ano i s těmi, kdo jsou ve své nevíře jsou od
Boha odděleni tak, že sami ani necítí,
jak je to studené a děsivé žít
bez Boha, protože nikdy nepoznali jeho něhu a blízkost.
A zde
jsme u jádra toho, co vám dnes, v odpoledne Velkého pátku, chci
především říci.
Ve století, které nedávno skončilo, prošlo lidstvo
strašnými pokusy mocností zla,
„aby dějiny nepřekročily odpoledne
Velkého pátku."
Mnoho lidí bylo tak zraněno či uhranuto touto silou zla,
že došli k přesvědčení,
že nemohou věřit v dobrého Boha. Dávají
zapravdu tomu, co vyslovil myslitel,
který zemřel těsně před prahem
dvacátého století, Friedrich Nietzsche: Bůh zemřel.
Nemám tu na mysli
hloupý a povrchní, stádový ateismus těch, „jejichž bohem je břicho",
ak
říká apoštol, ani pyšný ateismus těch, kteří tvrdí, že „bůh nesmí být",
protože by jim překážel v jejich vlastní hře na bohy.
Myslím zde onen
„zarmoucený ateismus" lidí, které tíha utrpení, osobního či toho kolem
nás,
naplňuje takovou bolestí a starostí, že jim nezbývá místo pro
naději a víru.
Těmto lidem nepomůžeme tím, když budeme jejich
pocity tragičnosti světa
a Boží nepřítomnosti dobrácky rozmlouvat,
bagatelizovat je,
utloukat je teologickými důkazy o existenci a dobrotě
Boha,
prostě když si budeme počínat tak neblaze, jako nechvalní Jobovi
přátelé.
Snad bychom jim měli říci spíš toto: ano, rozumíme vám.
Na
Velký pátek i my zvažujeme pravdu věty Bůh zemřel.
Ten, který
zemřel na kříži, byl člověk i Bůh – v tomto smyslu je věta „Bůh zemřel"
zcela ortodoxně křesťanská. Avšak dodejme i toto: onen pocit, ba více,
duchovní zkušenost opuštěnosti od Boha ani nám není cizí a
nesrozumitelná.
Prošel jí náš Pán na kříži, a nemálo z nás, věřících, v
té či oné míře
už smělo mít účast na těchto temných chvílích jeho
utrpení
– a pokud ne, nevíme, zda na nás nečekají na prahu naší
vlastní smrti.
Naše víra není souborem optimistických iluzí, je
to cesta,
na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a
poušti Božího mlčení.
Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy
života a záchvěvy lidského srdce,
nic lidského jí není cizí – ani to, co
vy prožíváte.
Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku.
A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto:
dějiny neskončily
odpolednem Velkého pátku.
Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty –
až k ránu,
které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí a
tmy ho nepohltily.
Někdy si myslím, že nemáme právo mluvit o
událostech onoho rána,
k němuž směřuje slavení Velikonoc,
pokud jsme
nevzali dost vážně to, co znamená noc kříže.
AMEN.
Tomáš Halík
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
