Už jsem v to ani nedoufala, přes všechny ty bacily, který na nás od podzima útočily.
Ale zázraky se dějí a my si užili zimního ráje Šumavského.
Odjížděli jsme a obě Skřítkové si vezly kašel (lehký). Tam do pár dnů zmizel.
Jako plno dalších neduh, který jsou po návratu zase zpátky.
Kdyby se tak dal ten čerstvý vzduch nasát do zásob.
Stejně tak to ticho. Klid. Duši i oku lahodící.
Už jsem se tady několikrát nad Šumavou rozplývala.
Ale čím jsem starší, tím víc to tam miluju.
Zpětně musím smeknout za všechny ty roky,
kdy jsme byli s bráškou malí a naši nás brali v zimě sem.
Na běžky. Už od chvíle, kdy jsme začali trochu líp chodit.
"Co to bylo za nápad se třema dětma na hory?!"
To jsem první dny dost často utrousila směrem k Martinovi.
Protože hory, zima, sníh a děti, to je docela náročná kombinace.
Přehrabování se v nekonečných hromadách hadrů po rozbalení z tašek
v jednom malém pokojíčku, sušení a opětovné hledání suchých rukavic, čepic, spodků,
brejliček, krémíčků, křupek, vložek do sněhulí a do běžkařských bot. Vyhánění dětí
z hlubokého sněhu okamžitě po vylezení z chaty. Nekonečné oblíkání a svlékání...
To vyžaduje velkou dávku trpělivosti.
Jenže když pak vidíte, jak jsou fakt dobří.
Jak je to běžkování chytlo!
Jak Skřítkovi za pár letu už nebudu stačit.
Jak malá Skřítková po dvou letech,
kdy měla běžky jako dvouletá poprvé na nohou
(a po pár metrech prohlásila, že je to lepší na chatě:),
je tak šikovná, že druhý den už skoro nepadá
a bez problémů ujede několikakilometrovou vzdálenost.
Když se sami dožadují a prosí, že chtějí na lyže.
Když pak s nimi hrdě svištím ve stopě.
To se dmu pýchou.
Vyhledávám stejná místa. Nasávám. Děkuju.
V duchu. Našim. Tam Nahoru. Nabírám do zásob.
Šumavo
♥
