...Cesta domů

Nový diář pro rok 2016.

Papelote.

Od Cesty domů.

Stejně jako vloni i předloni.

Jen letos mi přijde trochu ošizenější.

V papírové obálce tentokrát žádné pohledy.

Ale nevadí. Slepotisk ptáků na obalu pohledy vynahradí.

Navíc si můžete pohledy doobjednat a vybrat sami.

Třeba tyhle krásně jemné, vánoční, od Martiny Špinkové.

Nebo mraky od Adriany Skálové.

...koutek v koutku

Krabička Madam Stoltz od Evičky.

Domečky z Cesty domů.

Mráček od Hedy.

Kochací koutek v koutku.

...odcházení

 Z tohoto světa. 

Nemyslíme na něj. Vytěsňujeme ho ze svých životů.

Žijeme tak, jako bychom nikdy zemřít neměli.

Smrt jsme odsunuli do nemocnic, za plenty.

Hlavně nebýt s umírajícími.

Jenže...Podle mě tím ztrácíme vlastní přirozenost.

Každý má na tomto světě svůj počátek.

A stejně tak i konec.

Mám skvělého manžela a tu nejlepší tchýni.
Starali se o tatínka do poslední chvíle.
Byl doma dokud to jen šlo.
I když nás už spíše nepoznával, než poznával...
Byl doma. Mezi svými.
Skřítci za ním rádi chodili. Vždycky na ně alespoň trochu reagoval.
Malá Skřítková mu hupkala po posteli.
Velký Skřítek se ptal...

A ptali se oba i včera, když děda zemřel.

Je to těžké. Vždycky.
I když věřím.
Přesto člověk denně pochybuje. Bolí to.
Uklidňují mě slova moudrých, že pochybnost je ve víře přirozená, potřebná...

Teprve když se napijete z řeky ticha, začnete vskutku zpívat.
A teprve když dosáhnete vrcholu hory, začnete stoupat.
A teprve, když si země vyžádá vaše údy, začnete opravdu tančit.
Chálil Džibrán/Prorok


Prohlížíme se Skřítky knížku Anička a Anna.
Od Cesty domů.

Anna a Anička: o životě na začátku a na konci. 2. vydání.
V Praze: Cesta domů, 2015. ISBN 978-80-905809-8-5.

Co jiného znamená zemřít, než stát nahý ve větru a rozplynout se ve slunci?
A co jiného znamená přestat dýchat, než osvobodit dech od neklidných vln,
aby mohl stoupat a mohutnět a nezatížen hledat Boha?

V hloubi vašich nadějí a tužeb dřímá tiché vědomí o onom životě.
A jako semínka snící pod sněhem sní vaše duše o jaru.
Důvěřujte snům, neboť v nich je skryta brána do věčnosti.
Váš strach ze smrti je pouhým chvěním pastýře,
když předstoupí před krále, který na něho vloží ruku jako poctu.
Co se pastýř pod tím chvěním neraduje, že ho král poznamená? 

My poutníci, provždy vyhledávající co nejsmělejší cesty, 
nikdy nezačínáme den tam, kde jsme skončili ten minulý.
A úsvit nás nikdy nezastihne tam, kde nás opustil západ slunce.
Cestujeme, zatímco země spí.
Jsme semínka trvalky
a se zralým a plným srdcem nás přebírá vítr a rozsévá...
Chálil Džibrán/Prorok

...neměj strach ze stínů

Diář od Cesty domů na rok 2015

Od českého papírnictví papelote . Stejně jako na ten (ještě na chvíli) letošní.

Tentokrát ve dvou variantách.

Šedivý domečkový a fialový s citátem.

A já pořád nevím, který se mi líbí víc.

Chvilku ten, pak zase onen.

(Nebojte, nezbláznila jsem se a oba pro mě nejsou:). 

Mají vlastní tužku s nápisem Cesta domů.

A v ukrytém pouzdře dva žluťáskové pohledy.

Nikdy neměj strach ze stínů,

prostě znamenají,

že někde na blízku svítí světlo.

Cesta domů provází lidi na konci života: provozuje domácí hospice, 

který poskytuje odbornou péči umírajícím lidem a jejich pečujícím blízkým.

Zároveň se snaží přispívat ke společenským změnám 

umožňujícím zlepšení péče o umírající lidi v naší zemi.

/Cesta domů/

Více o Cestě domů najdete tady.

Diář, který může provoz domacích hospiců alespoň trošku podpořit najdete tady.

Zkušenosti s umírajícími jsou jedny z nejcenějších zážitků zdravotníků, 

jestliže pomohli nemocnému hezky umřít.

Smrt není záležitostí vteřiny, ale proces trvající několik minut.

Moci asistovat při smrti člověka je výsadou a povinností pomáhat nejen tělu, ale i duši.

Ve chvíli, kdy selhává resuscitace a zdravotníci rezignují, 

boj o duši právě vrcholí! Jde o všechno.

Denně umírají lidé na smrt nepřipravení, například při autonehodách.

Účast křesťana a jeho modlitba je tam tím víc důležitá.

Pomáhat blížnímu dobře umřít, dobře zahrát vrcholný akord 

je největší dobrý skutek, který lze udělat. 

Je to obšťastňující zážitek. Ono se nám to vrátí.

I my budeme jednou umírat. Možná nám pak víc pomohou ti,

kterým jsme pomohli my, než naši vyděšení příbuzní.

Je jistě dobré, mohou-li být u umírajícího jeho nejbližší.

Ti se ale většinou bojí smrti víc než on sám.

Je nutné předem vychovávat, aby si uvědomili,

že tu jde o něco velikého a jejich přítomnost je důležitá.

P. Ladislav Kubíček

 (dlouholetý přítel M. Svatošové - zakladatelky hospiců v ČR)