...zpětněčervenec

Nikdy bych neřekla, že ten čas tak strašně letí i v klidovém režimu.

Kupodivu musím říct, že mi je dobře. Nejlépe dokonce v těch největších teplech.

Jsme tak nejspokojenější. Skřítci rochnící se ve vaničkách nebo v bazénku. 

Já s nohama v kýblu pod ořechemem. Jedním okem pokukující po dětech,
hlídající a usměrňující, druhým okem čtoucí. Tak je to ideální:).
Neběhají na druhý konec zahrady, kam nevidím, nelezou do kůlniček.
Jen škoda, že těch pravých letních dní zatím bylo dost málo.

Užíváme si domácí zmrzliny od babičky, rybízových koláčů, malinových knedlíků.

Mastíme karty, Skřítci si oblíbily Černého Petra. Slavili jsme pět let od svatby.

Martin po večerech peče z cuket, rajčat, bylinek podle kuchařky ze Svatojánu a jde mu to.

Zkoušela jsem alespoň háčkovat, ale břuch mi při tom nehezky tvrdne. 

Jediné, co mi zůstává je čtení. Ale jelikož mě začíná chytat hnízdění, je to docela těžký.

Tak ráda bych pro miminko něco nového ušila, vyrobila, nachystala. Ale nejde to.

Potřebovala bych přerovnat skříně, abychom se s krámy vůbec nějak vešly. Úplně mě to zvedá
z gauče. Pak si ale v duchu musím nafackvat a zase se hodit do klidu a utěšovat se tím,
že lepší je přece vydržet, aby se miminko narodilo včas, klidně do nepřipraveného.

Ono toho ve výsledku zase tolik nepotřebuje. Jen ten můj pocit nějak zvládnout. Uf.

Občas si troufnu na krátké, hodně krátké procházky.

Radost mi udělaly moje holky, které nás přijely na několik dní povzbudit.

A taky moje milá sestřenka se dvěma jejími Skřítky. Moc hezky bylo.

Těším se z každého dne. A vůbec si nepřeju, aby to rychle utíkalo a byl tu už podzim.

Ono to rychle utíká i tak.