...musím jít dál

František Lízna a jeho pěší poutě.

Právě dočítám cestu do Compostely.

"Nenajdeš cestu, pocestný, ty sám ji tvoříš, když jdeš". 

Antonio Machada, španělský básník

František Lízna roku 1968 vstoupil k jezuitům. 

V roce 1974 byl vysvěcen na kněze, ale do roku 1989 nedostal státní souhlas.

  V totalitních dobách bez tzv. státního souhlasu, pracoval v dělnických profesích,

ve zdravotnictví u těžce nemocných. Několikrát byl za své přesvědčení
 a duchovní činnost komunistickým režimem vězněn. Vojenskou službu vykonával v PTP.

Veřejně mohl jako kněz začít působit až po roce 1989.

A to hlavně s lidmi na okraji společnosti.

Především mezi Romy, bezdomovci. A ve věznicích.

Do Santiaga de Compostely se vydal ze Svaté Hory u Příbrami.

V roce 2004. Ušel přes 3000 km. Putoval 106 dní. Zhubl 16 kg. 

Šel sám. Aby mohl mlčet. A prožívat ticho.

Po návratu domů mu zjistili zhoubný nádor.

Ale v roce 2006 se vydal na další pouť.

Z Fatimy do Compostely.

Od té doby podnikl ještě řadu pěších poutí.

Na Ukrajinu, do Říma, do Švédska...

 

 P. Lízna o své pouti za svatým Jakubem:
"Dříve se o pouti mluvilo jako o „malé smrti“, protože bývalo pravděpodobné, že se poutník nevrátí. Já jsem taky tak trochu chtěl „umřít sám sobě“, chtěl jsem se pomodlit za ty, kterým jsem ublížil, i za své přátele a dobrodince. S delšími poutěmi už jsem zkušenost měl, v roce 1974 jsem šel od hraničního patníku, kde se stýkala východoněmecká a západoněmecká hranice za vesnicí Trojmezí na Svatý Hostýn a o rok později opět na Hostýn, tentokrát z vrcholu Kremence na pomezí Slovenska, Ukrajiny a Polska. Pouť do Španělska začala tím, že jsem při úklidu fary našel knížku, která popisovala cestu do Compostely. Krátce poté jsem měl v Praze schůzku s jednou češtinářkou z Moskvy, a ona mi darovala knížku Paula Coelha Poutník (Mágův deník), která vypráví o tom, jak se tento brazilský spisovatel dostal do životních krizí, a pak ho radikálně proměnila cesta do Compostely. A týden poté jsem u Třebové zastavil mladíkovi, který právě půjčil krosnu na cestu do Compostely. To už jsem nemohl nejít…"

Kniha Musím jít dál je poutníkův deník.

Zápisky z každého dne. S přesným počtem kilometrů.

S výdaji za noclehy, jídlo, pití. Se jmény osob, které P. Lízna každý

den losuje a za které se pak přimlouvá.

 "Před poutí jsem si napsal na papírky jména osob, které mi jsou nějak blízké anebo potřebují pomoci, a každý den jsem vylosoval jednoho. Za něj jsem se pak celý den modlil a poslal mu pohlednici. Byl jsem zvědavý, na koho padne los při cílové, poslední etapě. Vytáhl jsem papírek se jménem Dušan Kazda, což je vrah patera Vrbíka. Tento muž, se kterým jsem se setkal zvláštním způsobem, se ve vězení obrátil a říká, že doživotní trest je pro něj šancí setkat se s Bohem. Mimo jiné se modlí za církev v Česku. A tento los byl pro mě potvrzením, že mám s podobnými lidmi i nadále pracovat."  
(Pozn.: Los na Dušana Kazdu padl i v cíli další pouti - z Fatimy do Compostely)

Mezi zápisky je také zaznamenáno, kolikrát za den zakokrhal kohout...

"..od jisté doby vnímám zakokrhání kohouta jako pobídnutí k modlitbě,

protože když zakokrhal kohout, tak se Petr rozplakal. Beru to jako výzvu

k pokání, která má vyústit v prosbu "Kyrie, eleison" (Pane smiluj se)." 

 P. Lízna popisuje radosti, se kterými se během cesty setkal.

Ať už to bylo setkání s dobrými lidmi, pozvání na nocleh, dobrý oběd, účast na nešporách...

ale i starosti, se kterými se denně potýkal. S obavami, jestli cestu zvládne dokončit.

S nepřijetím na farách, s nedostatkem financí. Jednou si dokonce vytáhl bagetu 

z popelnice, prohledával telefonní budky, jestli zde nenajde zapomenuté mince...

Popis cesty obsahuje i praktické informace, každodenní počasí, popis krajiny.

  "Hlavní věci jsou dobré boty, na jejich špatném výběru může celá pouť ztroskotat. Já jsem vystřídal čtvery – u těch posledních mi jeden zbožný muž vytkl jejich název: Mephisto. Dále jsem koupil ponožky ze speciální tkaniny, které neodírají kůži (300 Kč), batoh, kalhoty, bundu, košile. Důležité jsou hole (koupil jsem teleskopické, zn. Matterhorn), nejen proto, že mě jednou zachránily od pádu do propasti, ale že slouží na udržování rytmu chůze. Obě však postupně nevydržely nápor, po 2 000 km se zlomily. Pro jižní část je nezbytný klobouk a sluneční brýle. Nebral jsem ani stan, vařič či ešus, batoh musí být co nejlehčí, jeho ideální váha má podle specialistů činit 10 % váhy těla. I věci ke mši svaté – malý kalich, patenu, křížek, nádobky na víno – jsem měl v menší velikosti. Bohužel jsem si zapomněl vzít kompas. Pojištění jsem měl úrazové, i pro případ smrti (to bych měl dopravu domů zdarma). Dále jsem měl od našeho provinciála doklad v němčině a angličtině, že jsem jezuita a poutník."

 

Pouť nejdeme pro cíl, ale pro cestu samu. Zvláštní pocity se na konci cesty většinou nedostavují. 

To až zpětně dokážeme cestu ocenit, pochopit... Často omývaná věta cesta je cíl je pravdivá.

"Zvláštní je, že jsem při vstupu do katedrály nebyl zalit radostí,

ale spíše pocitem jakési tísně a sklíčenosti a nenaplnění.

Hučí to tu jako v úle. Stovky lidí tu proudí a polohlasně mluví.

Jako na tržišti..."

 Mimo jiné byl inspirací pro mladého poutníka Ladislava Ziburu.
A určitě nejen pro něj. Je úžasně silný a upřímný.

"Zažil jsem pocit opuštěnosti, odmítnutí, zimu, horko, i hlad a žízeň. 

 Byla to cenná zkušenost. Mohl jsem víc pochopit situaci bezdomovců, 

kteří se na rozdíl nemohou utěšovat tím, že až pouť skončí, vyspí se ve vyhřáté posteli. 

A také to, že Bůh je vždy s námi!" 

LÍZNA, František a Jan MAZANEC. Musím jít dál: 4 404 268 kroků P. Františka Lízny za svatým Jakubem. Ilustrace Zdeňka Krejčová. Brno: Cesta, 2006. ISBN 80-7295-086-X.

O cestě za sv. Brigitou Švédskou do Vadsteny zase příště...

P. Lízna Na Plovárně tady
v pořadu Cesty víry tady
Neznámí hrdinové tady
13. komnata tady. 
Český rozhlas - P. František Lízna a jeho poutě tady.