...pro nicenku

 Balíček od Nicenky.

Fotky od nás pro Tebe Verunko - pro tu radost v očích, jak říkáš.

Protože radost, tu jsme měli všichni!

Vloni jsem ušila Skřítkovi, jako čerstvému školákovi pastelkovník velrybí. 

Skřítková si pastelkovník dlouho moc přála. Jenže já teď dlouho nejsem schopna dělat nic.

Poprosila jsem o ušití Nicenku. Skřítková si vybrala ptáčky. Spokojenost je u naší malířky veliká!

Většímu Skřítkovi kytarový pytlík. Myslela jsem,  že do školy na tělocvik.

 Ale nakonec je to zavazadlo na jejich nejoblíbenější plyšáčky-rysíčky. 

Pro Skřítka v bříšku, aby mu to líto nebylo - čtvereček cedulkový.

A pak deku-hrací-spací-piknikovací-snovou. Přeobrovskou. Pro všechny.

Já nepřestávám žasnout, jak Verunka, jako maminka od sedmi úžasných dětí,

dokáže ještě tvořit a šít na přání. Pokud ji neznáte, určitě jukněte tady.

Nicenko ♥ děkujeme.

...v parku

Ze soboty. 

Já si sedla na první lavičku ve stínu.

Skřítci poletovali s tatínkem po parku. To bylo ještě léto.

Včera celý den déšť, fouká ze strnišť. Podzim je tu.

...zpětněsrpen

Srpen.

A prázdniny za námi. Tentokrát celé bez cestování...

Jen Skřítci pár krátkých výletů s tatínkem. Na několik dní i v Orlických horách.

Já doma sama, po čtyřech letech, co máme Skřítka - úplně bez dětí. Nezvyk obrovský.

První den se mi stýskalo hodně. Pak jsem si ty tři dny samoty a volnosti dost užívala.

Těšila jsem se na fotky. Byli i v Neratově, který jsem měla v plánu v létě navštívit.

Ale z fotek nic nevyšlo, špatně nařízený foťák. Jen vojenskou techniku v pevnosti 

Hanička, tu jsem mohla obdivovat, protože byla focena ve stínu. 

Hlavní ale je, že mají společné zážitky a užili si trochu hor.

Taky jsme několikrát rodinně slavili. Užívali babičinných dortů.
Stále jedeme v domácí zmrzlině. Nejvíc v té vanilkové.
Pár návštěv jsme tu měli. Sestřeničku s Josífkem
a malým Toníčkem.
 

Já si můžu s klidem odšrtnout moje plány na léto:

Zůstat se Skřítkem v břuchu stále dva v jednom. 

Pár krátých procházek. Dvakrát u řeky.

Jsem spokojená.

...nedělní

Les ti dá více než knihy.

Učitelé věd tě nikdy nenaučí tomu,

čemu tě naučí stromy a skály.

sv. Bernard z Clairvaux

To je moje!...a věci miminkovské a kufříkovo-vzpomínkové

Knížečka pro malé Skřítky. Od narození až po školu.
Zapisovací. Vlepovací. Památeční. Krásná. Jednoduchá.

To je moje!
Od Rosy Mitnik a Jou Jou.

Byla první věcí, kterou jsem koupila našemi miminku.
A rovnou jsem objednala dva kousky. Protože i když jsme dostali
zapisovací knížky na malou Skřítkovou - nezapisovala jsem si pravidelně nic.
Nějak mě ty přesladké fotky miminek coby méďánků a koťátek za srdce nevzaly.
Jsem ostuda ostudná a teď toho lituju. Ale pár zápisků mám a jsem ráda i záznamy tady.
Chystám se Skřítkové zpětně dopsat a dolepit co půjde. A taky má malá Skřítková památeční krabičku.
S novinama, který ten den vyšly. S prvním bodyčkem. S dulikem, který jsme nedávali.
S první čepičkou a "kuklospacáčkem" na zahřátí, který jsem jí háčkovala. Když jsem si ty vzpomínky zakonzervované v krabičce před časem prohlížela, bylo mi smutno za našeho Skřítka.
Že on žádnou takovou krabičku nemá. Nic. Prázdno.
První fotku máme až jako dvouletého z kojeňáku.
...
Do jeho vzpomínkové krabičky jsem si dala jen jeho ponožky, ve kterých nám ho v domově předali
(rozdrbané bačkůrky jsem vyhodila). Pak mám taky schované tričko, které v té době, jako tříletý mrňousek nosil.
Ale z miminkovského věku nevíme a nemáme nic. Sám Skřítek se po fotkách,
kdy byl miminko taky sháněl. Několikrát jsme mu museli vysvlětlovat, proč je nemáme.
Aby nebyl pozadu, pořídila jsem mu alespoň knížku, do které budeme dopisovat
už jen to hezké. A společně. Moje Rodinné album.
...
Před pár měsíci jsem ve Zprávách na čtyřiadvacítce zahlédla krátkou reportáž o projektu
Život v kufříku. Jde o projekt, který je směřován na děti, kterých se rodiče po porodu zřeknou
a musí si svou cestičku životem hned zopčátku prošlapávat jinak...a samy. Ve vybraných porodnicích dostanou
 malí bojovníčci  "vzpomínkové kufříky" s prvním dudlíkem, bodýčkem, knížečkou, fotkou z porodnice.
A ten kufříček s nimi potom putuje dál do života.
Brečela jsem u toho jako želva. Více o projektu tady.
 ...
Pak máš náš břuchoSkřítek připraveno gumovo-dřevěné kousátko.
Od OSLO z Fleru. A mráčkovou dečku šedivku.
Tím naše nová výbavička končí.

Těšila jsem se, jak budu šít mantinely, vyrábět kolotoč nad postýlku,
šít plínkovníčky, košíčky a další serepetičky. Mezitím mám od března
rozháčkovanou dečku, kterou možná ani nezvládnu dokončit.
Ale jsou důležitější věci! (Si musím říkat). Jsem vděčná za to,
že můžu být doma. A ne dlouhé týdny v nemocnici jako s malou
Skřítkovou. Snad to tak bude až do konce.
Vlastně do začátku!

A já už pomalu musím dávat dohromady věci po malé Skřítkové.
Letí to. Letí!

PS - Moc děkuju za milé vzkazy k předešlému příspěvku!
Nebojte, komentáře okolí k dalšímu dítku mě nijak nerozhazují.
Kdybych na ně dala, neměli bychom ani Velkého Skřítka!
Jen mě vždycky překvapí, že někdo má potřebu to řešit.
Je taky zvláštní porovnávat reakce na první těhotenství a na další.
U prvního každý gratuluje, aplauduje, ptá se na týden, jména...
U dalších jen kouknou po břiše a buď nějaká nejapná poznámka-
nebo jen oči upřené na rostoucí břuch a v pohledu lze vyčíst "to si teda dáte..".

Ale my se nedáme!
 ♥

...odhalení pamětní desky ještě jednou

O bratrech Ševicech jsem už psala tady.

Vkládám ještě video z Roudnické televize MIS.

Hlavně pro Magdu. Protože mě moc mrzí, že jsem ji nepozvala...

...

Kulatím se pěkně.
Skřítek (nebo Skřítková?) si moc nestěžuje.
Snad se tam má dobře, v tom břuchu. Rychle nám to spolu utíká.
 Je to vlastně už skoro půl roku, co jen polehávám a doufám...

Chtěla jsem psát o tom, jak jsou některý ty chvilky krušný.
Jak je těžký Skřítky a domácnost řídit z gauče. Jak těžko se leží,
když na mě leze hnízdění, bříšku vadí i chvilka háčkování a já nedám
ani špinavý prádlo do pračky. Jak těžký chvílema je udržet si hlavu chladnou
a nehroutit se...Jak mě překvapily reakce okolí. Od bližších i cizích.
Při tom co je nenormálního na tom mít tři děti?!
Ale nějak mi o tom psát nejde...

Protože většinu toho času mi je vlastně moc hezky.
Věřím, že to dobře dopadne.
A že Skřítek počká na svůj čas.
Vždyť nám už začíná 8. měsíc.

Ráda bych poděkovala Vám všem, kdo na nás myslíte.
A že Vás není málo. Je to obrovská podpora.
♥

...pozvánka na výstavu Vzdorovali ZLU

Včera v Praze začala výstava, na kterou jsem dostala pozvánku od pana Doležala.

A moc mě mrzí, že se jí nemůžu zúčastnit.

Tak alespoň lákám Vás.

Je to asi náhoda (i když náhody neexistují, jak říká M. Svatošová),

ale pár týdnů už čtu dopisy Jana Zahradníčky z vězení Mezi nás prostřena noc
a s bolestí pročítám Dům Strach...A do toho mi přišla tato pozvánka...
Na výstavu o P. Toufarovi a J. Zahradníčkovi.

Vzdorovali ZLU 

Od 23.8. - 30.9. v galerii věže Novoměstské radnice, Karlovo nám. 2/23

denně kromě pondělí, od 10 do 18 hod.

Pokud jste nečetli Jako bychom dnes zemřít měli, ani Krok do tmavé noci

a pokud chcete v krátkosti slyšet příběh P. Toufara poslechněte si 

rozhovor s M. Doležalem z roku 2012 tady.

Více o P. Toufarovi tady.

O Janu Zahradníčkovi jsem něco mála psala minulý týden tady.

Včetně odkazů na rozhlasový archiv tu a na dokument Neznámí hrdinové

s manželkou Marií tu. Ještě přidávám odkaz na rozhovor se synem Jana Zahradníčka tady.

Jan Zahrdníček a Josef Toufar

Zdroj fotografií: Jan Zahradníček http://www.nrpraha.cz/program/714/vzdorovali-zlu-tri-pribehy-ceskeho-20-stoleti/ 

a Josef Toufar - přebal knihy Jako bychom dnes zemřít měli

Z textu k výstavě:

Výstava mapující ve fotografii a trojrozměrných předmětech tři životní příběhy českého 20. století, chce být zároveň mementem i inspirací. Mementem proto, že velice konkrétně ukáže surovost komunistické politické moci, která zničila jedinečné životy tří významných osobností (spisovatel, kněz, politik) a cynicky decimovala jejich rodiny. Inspirací proto, že se tito mužové a jejich blízcí nepodali lži, otevřeně vystupovali proti veřejné manipulaci a odmítli se přizpůsobit plíživým totalitním praktikám.

         Farář z Vysočiny P. Josef Toufar (1902 – 1950) patří mezi první oběti komunistické diktatury. Dne 11. prosince 1949 se při jeho kázání v číhošťském kostele tajemně rozkýval a vychýlil oltářní křížek. 28. ledna 1950 byl Toufar unesen Státní bezpečností z číhošťské fary a na příkaz komunistických špiček včetně prezidenta Gottwalda bezmála měsíc brutálně vyslýchán a nucen k falešnému přiznání a zradě kněžského slibu. Na následky mučení 25. února 1950 umírá a je pod falešným jménem zakopán v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích. V listopadu 2014 byly z ďáblického hromadného hrobu vyzvednuty ostatky, které na základě genetického průzkumu skutečně patřily Josefu Toufarovi a v roce 2015, šedesát pět let od své násilné smrti, byl Josef Toufar pohřben do prostého hrobu v Číhošti. Výstava chce také ukázat i další oběti z řad Toufarových farníků a přátel, kteří byli v souvislosti s tímto případem mučeni, vězněni či vystěhováni ze svých domovů.

         Básník a překladatel, esejista, publicista a redaktor Jan Zahradníček (1905 – 1960) patří mezi klíčové autory české literatury 20. století. Jeho lidský i básnický osud se stal významným symbolem odporu vůči komunistickému režimu. Za války se účastnil domácího protinacistického odboje, když pomáhal skrývat manželku a dceru generála Ludvíka Svobody. Po válce velice kriticky vystupoval proti plíživým totalitním pořádkům. V roce 1951 byl ve svém brněnském bytě zatčen a následně ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke třinácti letům vězení. Šestačtyřicetiletý básník, otec tří malých dětí, poznamenaný úrazem v dětství, jehož následkem byla deformovaná páteř a vleklá srdeční choroba, v nich nakonec stráví bezmála deset let. Manželka Marie byla v roce 1951 s dětmi vystěhována z Brna na venkov, kde jako učitelka mohla jen manuálně pracovat. V průběhu 50. let byla jako soukromě hospodařící vystěhována z rodového statku matka a rodina sestry paní Zahradníčkové. Navíc v průběhu Zahradníčkova věznění umřely na otravu houbami jeho dvě dcery Zdislava a Klárka; ženu Marii a synka Jana se podařilo zachránit. Jana Zahradníčka pustili z vězení na pohřeb dcerušek s tím, že se nemusí vracet a je propuštěn, ale pro zhoršenou mezinárodní situaci se musel za 14 dní vrátit do kriminálu, kde strávil ještě čtyři roky. Pět měsíců po návratu z kriminálu Jan Zahradníček umírá na následky věznění.

         O Janu Zahradníčkovi - a můžeme to klidně vztáhnout i na Josefa Toufara  - napsal po jeho smrti přiléhavá slova přítel, spisovatel a esejista Jan Čep: „Jan byl povaha mužná a pevná. Stal se obětí nové nenávisti, studené zlé zvůle, ztotožněné s vědomou lží. Odvážil se jí pohledět přímo do očí, spoléhaje na sílu onoho ´světla, které nepřemůže tma. Nevíme, jaká byla Zahradníčkova vnitřní zkušenost posledních křížových let, ale i kdyby se nebyla mohla tato zkušenost vyjádřit slovem psaným nebo aspoň mluveným, nezůstane pro nás němá, nebude ji možno nikdy oddělit od bolesti a naděje našeho času.“

 http://www.nrpraha.cz/program/714/vzdorovali-zlu-tri-pribehy-ceskeho-20-stoleti/