sobota 15. října 2016

...střípky porodnicové

3,5 kila Zázraku.
Obrovská vděčnost.
Naše nová Láska.
♥

Všem Vám moc děkuju za podporu!
Za Vaše gratulace k narození Mařenky.
Za myšlenky a modlitby v krušných
chvilkách v průběhu těhotenství.

♥
Nevěřila jsem tomu.
Po prvním porodu už vůbec ne.
Nevěřila jsem nikomu, kdo říkal, že porod může být krásný.
...
A on opravdu byl. Hluboký a nádherný zážitek.
I když s dramatickým závěrem, ale vše díky Bohu dobře dopadlo.
Vyléčil mi rány z toho předchozího. Neuvěřitelně posílil.
Je to pro mě obrovské požehnání.

středa 12. října 2016

♥

Překvapení, které na nás vykouklo 9.10. v 7 ráno.

Slečna Skřítková Marie.

Nedělňátko.

♥

sobota 8. října 2016

...letí

Letí... U nás čas i dva noví andělé.

Když jsem musela na jaře začít ležet pod ořešákem a vinnou révou,

kuličky v zelených listech ještě ani nebyly vidět.

Na těch pár metrech čtverečních jsem několik měsíců pozorovala,

jak kuličky rostou. Jak mi roste Skřítek v břuchu.

Jak vlaštovky přiletěly do bývalého chlívku. Jak odletěly.

Jak zrály ořechy a už padají.
Víno sklizeno. Uteklo to.

A blíží se finále.

...

Malá Skřítková začala s rýmou a bolekrkem. Já to od ní chytla.

Tak teď čajíčkujeme. Máme několik hlavních úkolů.
Zbavit se co nejrychleji bacilů. A udržet tlak dole.
...

K tomu pár podzimních radostí.

Andílci ze dřeva voňavého a měkké ovčí rouno. Na zavěšení. Od Vrajovců.

Už létají nad komodou - budoucí přebalovací.

Krásný dárek, ručně šitý, od Markétky, se kterou nás spojily modlitby za naše děti.

Rozháčkovaná deka pro miminko - od dubna. Až teď to jde.

Nová knížka od Marka Orko Váchy.

...

pátek 7. října 2016

Pan Prezident.

Vkládám sice opožděně, ale taky jsme vzpomínali...

♥

Člověk si tu ovšem - ať chce nebo nechce -

musí často klást otázku, zda to má všechno smysl a jaký.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že tu poslední a rozhodující odpověď

nenaleznu v nějakých vnějškovitostech, závislých na tak zvaných informacích,

žádné informace mi na tohle neodpovědí. Odpověď - pozitivní odpověď -

nalézám nakonec vždy jen v sobě, ve své celkové víře ve smysl věcí,

ve své naději. Čemu je totiž člověk vlastně odpovědný? K čemu se vztahuje?

Co je posledním horizontem jeho počínání, absolutním úběžníkem všeho, co dělá,

neobelstitelnou "pamětí bytí", svědomím světa i nejvyšší "soudní" instancí.

Co je tím rozhodujícím měřítkem, pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti?

A co je zároveň tím nejdůležitějším svědkem či záhadným partnerem jeho každodenních

rozprav se sebou samým. Tím, čeho se člověk - ať je vražen do jakékoliv situace -

nepřetržitě ptá, na co spoléhá a k čemu se svým konáním obrací.

Tím, co ho svou vševědoucností a nepodplatitelností straší i zachraňuje.

Tím, na co člověk vlastně jedině dá a kvůli čemu se snaží?

Od dětství cítím, že bych nebyl sám sebou - lidskou bytostí -

kdybych nežil v trvalém a mnohotvárném napětí s tímto svým "horizontem",

zdrojem smyslu a naděje - a od mládí si nejsem jist,

zda tu jde o "zkušenost boha" či nikoliv.

Ať je tomu však jakkoliv, rozhodně nejsem správný křesťan a katolík

(jako tolik mých dobrých známých)...

Václav Havel

Dopisy Olze - z autorových dopisů odesílaných v letech 1979-1982 z vyšetřovací vazby a věznic

/Z dopisu č. 41, datováno razítkem 7. VIII. 1980/

Čím více tady uvažuji o tom, co je v životě nejdůležitější,
tím víc se přikláním k názoru,
že nejdůležitější ze všeho je, aby člověk neztratil naději a víru v život.
Kdo tohle ztratí, je sám ztracen, i kdyby ho potkalo nevím jaké štěstí.
Kdo to neztratil, nemůže naopak nikdy dopadnout špatně.
Neznamená to ovšem zakrývat oči před hrůzami světa -
ba právě naopak: skutečně jasně může všechny hrůzy světa
vidět jen ten, kdo neztratil víru a naději.