syroovka

pondělí 24. února 2014

...smutné Knížecí Pláně

Vždycky, když jsem na Knížecích Pláních, je mlha.

Tentokrát byla taky. Tohle místo má neuvěřitelnou energii.

Bolavou a tichou.

K místnímu hřbitovu jsem letos nedošla. Přiznám se, že jsem se bála...

O Knžecích pláních jsem psala už dříve tady.

...pozorování jelenů

Jezerní slať mezi Horskou Kvildou a Kvildou.

K Turnerovce.
Na tekutého Klostermanna a hříbkovou polívku.
Mám ráda její interiér. Plno knížek na poličkách vysoko u stropu,
stará špaletová okna, hořící krb, vycpaného tetřeva.

Vždycky, když vidím ty velké kameny, vzpomenu si na Svěráka,
alias pana Louku a Kolju. A na jejich rozhovor o vydrách:).

neděle 23. února 2014

...poprvé II.

Malá Skřítková na saních.

Radost byla obrovská!

Saně rohačky, náš rodinný poklad.

pátek 21. února 2014

...poprvé

Malý Skřítek na běžkách.

Malá Skřítková dohlížela z puntíků.

A po tréninku zasloužená odměna. Zlatá!

Zlaté buchtičky se šódó, za snahu.

A zlaté bohatství pro tatínka, za trpělivost.

Nenechte se zmást minulým příspěvkem. Něco málo sněhu tu je, ale musí se hedat:).

čtvrtek 20. února 2014

...kde je slyšet ticho

Horská Kvilda.

♥

Srdeční záležitost. Podle mě jedno z nejkrásnějších míst (nejen) u nás.

Horská Kvilda je nebi tak nějak blíž. Je tu totiž slyšet ticho.

A nikde jinde na světě to tak nevoní.

Často se sem vracím. Osobně alespoň jednou ročně:).

Mami a tati, díky, že jsem s Vámi tenhle nádherný kus Šumavy mohla poznat!

Díky Vám, že jsem tu s Vámi mohla prožít kus svého dětství.

A jsem ráda, že jsem tohle místo mohla ukázat i našim Skřítkům.

neděle 9. února 2014

...Velké ticho

Skoro tříhodinový dokument z kartuziánského kláštera.
Daleko od lidí. Vysoko ve francouzských horách.
Přísný mnišský život zasvěcený kontemplaci.
Každý druhý záběr by mohl být samostatnou fotografií.
Pohledy na dlouhé klášterní chodby. Do zahrady.
Do cel mnichů. Do chrámu.
Na mnichy při práci na zahradě.
Při šití řeholních oděvů. Při krmení koček. Při tiché modlitbě o samotě.
Při přijímání nového člena. Při společné modlitbě v chóru.
A dokonce i při sáňkování.

Celý film je bez hudby, bez komentářů.
Slyšíte pouze klášterní zvony. Silný vítr. Padající vločky.
Modlitby mnichů.
Jinak ticho. Velké ticho.

Režisér Gröning čekal na natočení tohoto dokumentu šestnáct let.
Čekal, až představení kláštera k natočení filmu svolí.
Pak šest měsíců pobýval mezi mnichy.
A vznikl z toho tento jedinečný film.
Film plný pokory, tradic, harmonie, samoty, klidu.
A ticha.

A hle, Hospodin se tudy ubírá.
Před Hospodinem veliký a silný vítr,
rozervávající hory a tříštící skály,
ale Hospodin v tom větru nebyl.
Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl.
Po zemětřesení oheň, ale Hospodin v tom ohni nebyl.
Po ohni hlas tichý, jemný.

1 Kr 19, 11-12

Pro mě je tento film úžasným niterným zážitkem.

Z rozhovoru se slepým mnichem:

"...nemáme se bát smrti, naopak. Je pro nás velkou radostí znovu nalézt Otce.
Minulost, přítomnost, to jsou lidské věci. V Bohu není minulost, v něm je jedině přítomnost.
A když nás Bůh vidí, vidí již celý náš život. A protože je bytostí nekonečně dobrou,
hledá stále naše dobro, ve všem, co se nám přihodí není důvod se bát.

Často děkuji Bohu, že mě učinil slepým. Jsem si jistý, že to bylo pro dobro mé duše, když to dovolil.

Škoda, že svět ztratil smysl pro Boha. To je skutečný hřích. Lidé už nemají důvod žít.
Pokud se odmítá myšlenka na Boha, proč žít na této zemi?

Je třeba vycházet z principiu, že Bůh je nekonečně dobrý a že všechno, co činí, činí pro naše dobro. Proto by křesťan měl vždycky být šťastný, ne smutný. Protože všechno, co se mu stane, je z Boží vůle a pro dobro jeho duše. Dobro, to je ta nejdůležitější věc. Bůh, který je nekonečně dobrý a všemohoucí, nám pomáhá. Pouze to je potřeba činit a proto jsme šťastní."

Recenze na film najdete tady (csfd) a tady.

Oficiální stránky kláštera tady.