Knížečka pro malé Skřítky. Od narození až po školu.
Zapisovací. Vlepovací. Památeční. Krásná. Jednoduchá.
To je moje!
Od Rosy Mitnik a Jou Jou.
Byla první věcí, kterou jsem koupila našemi miminku.
A rovnou jsem objednala dva kousky. Protože i když jsme dostali
zapisovací knížky na malou Skřítkovou - nezapisovala jsem si pravidelně nic.
Nějak mě ty přesladké fotky miminek coby méďánků a koťátek za srdce nevzaly.
Jsem ostuda ostudná a teď toho lituju. Ale pár zápisků mám a jsem ráda i záznamy tady.
Chystám se Skřítkové zpětně dopsat a dolepit co půjde. A taky má malá Skřítková památeční krabičku.
S novinama, který ten den vyšly. S prvním bodyčkem. S dulikem, který jsme nedávali.
S první čepičkou a "kuklospacáčkem" na zahřátí, který jsem jí háčkovala. Když jsem si ty vzpomínky zakonzervované v krabičce před časem prohlížela, bylo mi smutno za našeho Skřítka.
Že on žádnou takovou krabičku nemá. Nic. Prázdno.
První fotku máme až jako dvouletého z kojeňáku.
...
Do jeho vzpomínkové krabičky jsem si dala jen jeho ponožky, ve kterých nám ho v domově předali
(rozdrbané bačkůrky jsem vyhodila). Pak mám taky schované tričko, které v té době, jako tříletý mrňousek nosil.
Ale z miminkovského věku nevíme a nemáme nic. Sám Skřítek se po fotkách,
kdy byl miminko taky sháněl. Několikrát jsme mu museli vysvlětlovat, proč je nemáme.
Aby nebyl pozadu, pořídila jsem mu alespoň knížku, do které budeme dopisovat
už jen to hezké. A společně. Moje Rodinné album.
...
Před pár měsíci jsem ve Zprávách na čtyřiadvacítce zahlédla krátkou reportáž o projektu
Život v kufříku. Jde o projekt, který je směřován na děti, kterých se rodiče po porodu zřeknou
a musí si svou cestičku životem hned zopčátku prošlapávat jinak...a samy. Ve vybraných porodnicích dostanou
malí bojovníčci "vzpomínkové kufříky" s prvním dudlíkem, bodýčkem, knížečkou, fotkou z porodnice.
A ten kufříček s nimi potom putuje dál do života.
Brečela jsem u toho jako želva. Více o projektu tady.
...
Pak máš náš břuchoSkřítek připraveno gumovo-dřevěné kousátko.
Od OSLO z Fleru. A mráčkovou dečku šedivku.
Tím naše nová výbavička končí.
Těšila jsem se, jak budu šít mantinely, vyrábět kolotoč nad postýlku,
šít plínkovníčky, košíčky a další serepetičky. Mezitím mám od března
rozháčkovanou dečku, kterou možná ani nezvládnu dokončit.
Ale jsou důležitější věci! (Si musím říkat). Jsem vděčná za to,
že můžu být doma. A ne dlouhé týdny v nemocnici jako s malou
Skřítkovou. Snad to tak bude až do konce.
Vlastně do začátku!
A já už pomalu musím dávat dohromady věci po malé Skřítkové.
Letí to. Letí!
PS - Moc děkuju za milé vzkazy k předešlému příspěvku!
Nebojte, komentáře okolí k dalšímu dítku mě nijak nerozhazují.
Kdybych na ně dala, neměli bychom ani Velkého Skřítka!
Jen mě vždycky překvapí, že někdo má potřebu to řešit.
Je taky zvláštní porovnávat reakce na první těhotenství a na další.
U prvního každý gratuluje, aplauduje, ptá se na týden, jména...
U dalších jen kouknou po břiše a buď nějaká nejapná poznámka-
nebo jen oči upřené na rostoucí břuch a v pohledu lze vyčíst "to si teda dáte..".
Ale my se nedáme!
♥
Martinko,
OdpovědětVymazatdobře jsi udělala, že máš tyhle knížky hned dvě !
Já už to nestihla, Šíma šel včera poprvé do velké školky, ale alespoň jsem si u Rosy objednala krásnou washi pásku.
Tyhle záznamy od útlého věku jsou doslova poklad pro každého!
Já sama mám děti tři a každé má svoje dětství zapsané.
Dceři bylo tento týden už 13 roků a stále se ptá, co kdy dělala a nedělala.
A synovi jsem k jeho dvacetinám udělala vzpomínkovou fotoknihu z jeho fotek, obrázků, zápisků a nevěřila by jsi, ale i v tomto věku jsem ho tím dojala!
Plánuji udělat fotoknihy postupně i ostatním dětem.
Vím, že je to těžké, když nemůžeš chystat a musíš jen odpočívat, ale malému skřítkovi je opravdu jedno jestli bude mít všechno nachystané.
To my maminky to řešíme ;-)
Ale pro malého a vlastně i velkého skřítka a malou skřítkovou je nejpodstatnější, že mají mámu doma a mohou se k ní přitulit,...
Já sama sice už neřeším těhotenství, operace na jaře, ale také už skoro měsíc marodím se zády a skoro nefunguji, ale řeším to jen já, že není to či ono.
Nakonec člověk přijde na to, co je vlastně nejdůležitější !
P.S. Někteří lidé mají z nějakého důvodu stále potřebu se k něčemu vyjadřovat a hlavně rozdávat "dobře míněné rad",ale NEDEJTE SE !
Taky jsem si mým synům (2,5 a 1 rok) pořídila knížky "dodatečně" a budu dopisovat. Knížka je překrásná. Ještě jsem Ti chtěla napsat, že jsi fantastická maminka!
OdpovědětVymazatKrasny prispevek, dekuji za nej! Jiz nejakou dobu obcas na vas blog rada pokukuji. Z posledniho odstavce se mi do oci dostaly slzy. Mam to totiz uplne stejne. Mam doma jednu zdravou krasnou holcicku, ale za sebou 4 tehotenstvi, 2 posledni skoncily ve 23.tydnu...miminka byla nemocna:( Ale neztracim viru a chceme jit do dalsiho tehotenstvi. Nicmene je spoustu lidi, kteri uz posledne misto gratulaci jen rekli,ze oni by do toho uz nesli a ze se mi divi,atd. A ted mi rikaji,ze je jasne,ze uz dal nic zkouset nebudeme...Vzdycky je mi z toho tak moc uzko. Vim,ze miminko k nam jednou taky prijde, miluji vsechny hned od prvni vteriny stejne. Ale vyrovnavat se s komentari a pohledy okoli neni vubec jednoduche, dobre to znam a tak moc Vam rozumim...Moc Vam drzim palce a moc Vam fandim! Hlavne at je vsechno v poradku! Opatrujte se! Sona
OdpovědětVymazatTak já na zápisky vůbec nejsem, doufám, že mně to jednou děti nevyčtou :-). Ale mám schované první botičky obou dětí a knížky. Ať se Vám i všem skřítkům daří! Hana M.
OdpovědětVymazatMarti, díky moc za tenhle příspěvek! Sama jsem knížku "To je moje" naší Myšce také pořídila. I když některá místa zůstanou prázdná, spousta jich bude zaplněných. A za to jsme moc vděční! O projektu "Život v kufříku" jsem se také náhodně dozvěděla na adopci.com. Mám z něj radost :-) Myška naštěstí má alespoň nějaká fotky z doby před námi a z Domečku jsme si ji odváželi s její hračkou, oblečky, dekou... Jsem za ně opravdu ráda a Myšce je schovávám. Přeji ať se Vám i všem Skřítkům daří! Mají skvělé rodiče a teplo domova a to je pro ně nejvíc. Petra
OdpovědětVymazatJá jsem si po čtyřicítce pořídila dalšího "skřítka" ke dvěma skoro dospělým a vůbec toho nelituju. Ale ty pohledy a řeči, které si občas vyslechnu ... škoda mluvit :-)
OdpovědětVymazatAť je vše v pořádku, D.
To je tedy skoro zvláštní, že někdo reaguje negativně na těhotenství. Zvlášť v době, kdy porodnost klesá a spíš by vícečetné rodiny měly být podporovány. Zřejmě je to celkovým nastavením společnosti.
OdpovědětVymazatMám sice děti pouze dvě, zato s poměrně velkým věkovým rozdílem a musím říct, že reakce na druhé dítě byly vesměs pozitivní i když hodně překvapené, protože nikdo už nečekal, že budeme další dítě mít.
Mějte se všichni moc hezky a hlavně přeji vám všem kupu zdraví a pohody.
Lucie B.
Marti, hezky psáno. První dcerce jsem knihu psala, druhé, bohužel, ne.
OdpovědětVymazatTeď je mi to líto. Výmluvy typu, že jsem nestíhala, měla víc práce, neobstojí. Tu chviličku večer bych vždy našla. Často teď přemýšlím, která co říkala, něco si pamatuje moje maminka, něco muž. Moc vás jako rodiče obdivuji a vážím si vás. Nechápu, co je komu do toho, kolik kdo má dětí. Je to jen a jen věc těch dvou. Přeji hezké dny a těším se na fotky miminka a radost Skřítků.
Knížka je super, taky jsem o ní přemýšlela, ale synovi jsem psala do obyč sešitu s tvrdými deskami, má tam zápisky asi do 4 let, možná bych měla některé dopsat, dokud si je pamatuji. Krabici s památečnými věcmi vedu oběma dětem taky, první body, boty, fotky, trička ze školky, obrázky a dopisy Ježíškovi. Schovávám, co se dá, já bych byla za něco podobného moc ráda. Chystám se synovi udělat fotoknihu, v pondělí poprvé zasedne do školské lavice, tak první fotka bude asi z UTZ a poslední jeho první den ve škole. Snad to jednou ocení.
OdpovědětVymazatKnížka krásná, lituji, že nic takového nebylo na trhu před lety. Ty tradiční alba jsem nemohla, pořídila jsem si deník s ruční vazbou a tam psala záznamy. Tohle je ale mnohem hezčí a nápaditější.
OdpovědětVymazatJsem děsně nedůsledná! Pro Bohyni jsem si takovou(né tak krásnou:)) knížku koupila a ani řádek do ní nenapsala. Tak aspoň dřevěnou truhličku máme, tam schovávám nejrůznější srdci milé předměty. No... a pak ty fotky - těch máme hafo:))). Mávám a všechny moc zdravím!
OdpovědětVymazatK Milankovi sme v 4 rokoch z ústavu dostali len pár fotografií:
OdpovědětVymazatako sa mece na deke a vyzúva z topánočiek, na hojdačke a z krstu, kde už bol 4-ročný a držalo ho veľa rúk reholných sestričiek:-)
V ústave vtedy boli františkánske školské sestry a pre Mila vymodlili rodinu, lebo mal ísť už z domova-ústavu do uzavretého psychiatrického ústavu, asi do konca života....
Mali sme potom písať Knihu života.
Kniha života si nás písala ale sama.
A dobre:-) mám radosť, že sme to všetko podstúpili s mojimi a vydržali až po teraz-že je už náš, aj keď ešte nemám schválené opatrovateľstvo.
Duševný(autizmus, psychotická a úzkostná porucha diagnostikovaná až v 15 rokoch, kompenzovaná liekmi minulý rok) aj fyzický(enzymatické zmeny akéhokoľvek metabolizmu, zničený polohový aparát, nevidomosť pre zelený zákal, ťažka hyperaktivita,zamlčaná epilepsia) vývoj, ale nedovoloval ani nejaké sweet book, ani to u nás nebol sweet home....
Je to ale určite Boží príbytok aj pre iných...
Plakala som pri všetkých matkách, ktoré žobrali s úbohými deťmi, alebo nejak postihnutými, sociálnymi typmi s rovnako úbohými deťmi, ktoré som stretla na ulici.
Nás nepríjímali ľudia, ale nečudujem sa im, chápem ich, bolí to,ale už im žehnám:-)
Podobné věcičky mám moc ráda. Dělala jsem kdysi kroniky a holky si je rády prohlíží dodnes.
OdpovědětVymazatKrásná výbava. Bohatě stačí. Tu největší radost máš v břiše :-) Tolik na vás myslím!
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMilá Martinko, nejstarší skřítek má mnohem víc, než miminkovské fotky. Když vidím vaší rodinu na fotkách z oslav, to je tak úžasný vklad do života, obrovský!!!
OdpovědětVymazatHodně štěstí vám všem, jste skvělí!
Martinko, držím palce, ať to s mimiskřítkem zvládnete oba dva.
OdpovědětVymazat