...náhody a náhodičky

Náhody a náhodičky

s Marií Svatošovou

MUDr. Marii Svatošovou určitě znáte jako zakladetlku hospiců u nás.

Byla také blízkou přítelkyní P. Ladislava Kubíčka, o kterém jsem psala minulý týden.

Už pár dní se nějak nemůžu dostat do čtecí formy, kterou jsem měla celé
povinné ležení. Nevím, čím to...Ale po dlouhé době jsem si vzpomněla
na tuhle malou knížečku - Náhody a náhodičky...

Pokud se Vám nechce číst všechny moje výpisky, pusťte si alespoň

její zamyšlení "Člověk se stejně jako strom pozná po ovoci..."

Stačí kliknout na obrázek.

...

Mám totiž nesmírně cenný poklad, ke kterému jsem přišla naprosto nezaslouženě,

dar, ze kterého se raduji a o který bych se tak ráda podělila s každým, 

s kým se v denním životě setkávám. Lhostejno zda na ulici anebo kdekoliv jinde.

 Tím pokladem je dar víry.

Ale právě v tom je problém. V tom, že jde o dar.

Dar vám nevnutím, i kdybych se rozkrájela.

Mohu jej pouze nabídnout a čekat. 

Přijmete-li, mně nic neubude a vám přibude. Vlastně přibude i mně - radost z radosti vaší.

...

"Proč to postihlo zrovna mě?" "Proč zrovna já musím mít takovou smůlu, co jsem komu udělal?"

 A pak je tu ještě to naše nešťastné slovíčko "kdyby"...

Jediná smysluplná a zcela legitimní otázka v takové situace je:

"Pane Bože, co mi tím chceš říct?" Někdy odpoví hned, někdy to trvá dlouho a v mnoha

případech odpověď uslyšíme a souvislosti pochopíme až na věčnosti. 

S tím se musíme smířit. Jak říká Wilfrid Stinissen:

"Chtít pokaždé přesně vyzkoumat Boží úmysl s každou epizodou v našem životě

je duchovní zvědavost." I v mém životě je spousta událostí, které nedovedu vysvětlit,

dodnes neznám jejich příčinu, ale vím, že to nebyly náhody...

Úplně stejně na tom byli i první křesťané, jinak by jim sv. Pavel v dopise nepsal:

"Nyní vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář.

Nyní poznávám věci jen nedokonale, potom poznám dokonale, podobně,

jako Bůh poznává mne" (1 Kor 13,12).

"Právě tam, kde zakoušíme svou bezmoc, jsme propustní pro Boží milost.

Kde jsme zlomeni, jsme rozlomeni také pro Boží lásku,

tam ji vlastní vůle nezabraňuje Božímu působení." 

Anselm Grün

"Ovládá-li naši duši neklid, je-li naše srdce roztěkané,

nemůže vnímat Boží impulzy."

 De Caussade

"Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem na to přišel.

A teď se z toho poznání raduji: Náhoda neexistuje."

Carlo Carretto

Nemám to nijak statisticky podloženo a pochybuji, že někde existuje nějaký

seriózní vědecký výzkum, který by se tím fenoménem zabýval. Vlastně je to paradox-

lidé, kteří jsou sebevědomí, namyšlení, všude byli, všechno znají, všemu rozumějí,

ti velmi často věří na náhody. Zrovna u nich bych očekávala, že se pokusí všechny

ty "náhody" vysvětlit nějak vědečtěji. Že jim bude hanba přiznat, že něčemu nerozumí,

že něco nedovedou rozluštit. A vida, oni tu ostudu klidně risknou. Zřejmě je pro ně

snazší než se pokořit před Bohem a uznat svoji omezenost a jeho všemohoucnost.

A naopak lidé pokorní mnohem častěji na náhody nevěří. Vůbec nepochybují

o tom, že i ta nejnepatrnější událost v jejich životě měla význam, 

tak jako má i to nejmenší kolečko v hodinovém strojku.

Stojí za to se občas podívat na dění kolem sebe a na všechny ty "nešťastné náhody"

z většího nadhledu. To proto, abychom pochopili nebo aspoň vytušili o něco víc

souvislostí a pro další cestu zvolili ten správný směr. Máme na vybranou.

Můžeme se pod svým křížem hroutit, tvářit se utrápeně a být skleslí jako smuteční vrba.

Mimochodem - když se prý nějaká taková bytost chtěla stát karmelitkou, 

svatá Terezie ji odmítla: "Smuteční vrby neberem." Jistě věděla proč.

Božím vyslancem - andělem pro druhé - se může stát i člověk,

který sám nese velmi těžký kříž. A ručím za to, že k tomu dostane

i patřičnou sílu, bude-li o ni stát a prosit. Žádný konkurs dělat nemusí.

Stačí se jen vzchopit, otevřít své srdce potřebám druhých a Bohu říct: "Tady jsem."

Vřele doporučuji půvabnou knížečku "Římský triptych" s podtitulem "Duchovní závěť Jana Pavla II."

Chcete-li si dopřát ještě víc, strčte si ji do batohu a vyrazte s ní na hory.

Usaďte se do trávy a zkuste si povídat s horskou bystřinou tak, jako si s ní povídá on.

Museli byste mít srdce hodně zatvrzelé, abyste nepocítili vděčnost za stvoření a viděli za tím vším nečitelnou náhodu. Ateista, který má zatvrzelé srdce, ateistou nejspíše zůstane,

nezasáhne-li ovšem Bůh nějakou "náhodou". Nemá-li srdce z kamene, má šanci

nesrovnatelně větší. Podobnou, jako onen fyzik, kterého kdysi Karol Wojtyla citoval,

když dával Pavlu VI. a římské kurii duchovní cvičení: "Z hlediska mé vědy a její 

metodologie jsem ateista. Avšak pokaždé, když se ocitnu tváří  tvář majestátu

přírody, pod horami, cítím, že ON existuje."

Ve dvacátých letech minulého století žili lidé v přesvědčení, že naše Mléčná dráha je jedinou existující galaxií. Pak ale vědci pomocí obrovských teleskopů prokázali, že ve vesmíru

je nejméně padesát miliard hvězd, podobných našemu Slunci. Přepočítávat to po nich asi nebudeme a nemáme ani důvod jim nevěřit. Dokážete si to představit a nedostat z toho závrať? Já ne.

Ale to není všechno. Vědci prokázali, že se vesmír stále rozpíná.

Jiní se zase snaží dokázat, že se i smršťuje, čili pulzuje.

Všichni se ale shodují na tom, že to muselo někdy začít.

Že to rozpínání na začátku musela odstartovat nějaká nepředstavitelně

obrovská síla. Jenže ona ta síla, která to všechno uvedla do pohybu,

musela taky umět perfektně počítat, měřit, plánovat, předvídat a kdoví co všechno ještě.

B. Lowell napsal: "Kdyby se vesmír rozpínal o miliontinu miliontiny rychleji, 

pak by dnes byla veškerá hmota ve vesmíru rozfoukána. A kdyby se rozpínal o miliontinu

miliontiny pomaleji, pak by gravitační síly způsobily, že by se vesmír dávno zhroutil."

V tom případě by tu už nebyly žádné hvězdy a ani my, protože by nebyl život.

V rozhovoru pro Magazín MF Dnes č. 27/95 náš přední odborník dr. Jiří Grygar,

který se ve hvězdách určitě vyzná víc ne my, řekl: "Nevěřím v náhodu.

To je jen výmluva, plynoucí z našich omezených vědomostí. Filozoficky mi připadá

pojem náhody jako výpomoc do doby, než poznáme jednoznačný zákon, který se 

dosud našim zákonů skrývá. Žádnou náhodu zkrátka ve vesmíru nevidím. Život není náhoda!"

Člověk žasne, že mezi odborníky tohoto kalibru ještě vůbec může někdo zůstat

ateistou a materialistou. Pod jakým tlakem se denně musí nacházet, chce-li své neudržitelné

názory udržet, o tom svědčí jiný Grygarův výrok: "I ten nejvíce materialistický

vědec, který o nějakém nadpřirozenu vůbec neuvažuje, jistě připustí,

jak je fascinující, že přírodní zákony, které zjišťujeme v pozemských laboratořích,

fungují stejně i ve velice vzdálených koutech vesmíru, kam můžeme dohlédnout

astronomickými prostředky. Že fungují nejen v této chvíli, ale fungovaly i v minulosti

a zřejmě tomu tak bude i v budoucnosti."...

"Něco zlého pro něco dobrého", říkáváme, když se nás to osobně netýká.

Svatá Terezie z Lisieux to tvrdila, i když se jí to bezprostředně týkalo:

"Je dobré mít nějaké trápení, člověka to učí milosrdenství."

Kolik let jí bylo, když tuhle moudrou větu pronesla, nevím.

Moc asi ne, když už ve 24 letech zemřela na tuberkulózu.

...

Lidem, kteří vedle nás prodělávají nějakou těžkou zkoušku, 

můžeme pomoci různým způsobem. Nejen fyzicky, finančně, ale i modlitbou

a tím, že jim svým životem (nikoli agitací) věrohodně představíme křesťanství

jako cestu ven z bludného kruhu, ve kterém se točí. Ty lidské příběhy mohou být

někdy hodně zašmodrchané a stává se i to, že člověk, který si své bídy není ani vědom,

je na tom ve skutečnosti hůř než ten, který kvůli ní pláče.

Blaise Pascal k tomu poznamenal: "Pozná-li člověk Boha, ale nepozná současně svou bídu,

propadne pýše. Pozná-li svou bídu, ale současně pozná Boha, propadne zoufalství.

Poznáním Ježíše Krista stojíme uprostřed, protože v něm poznáváme jak Bohu,

tak svou bídu."

Jakmile člověk pochopí, že žádná náhoda neexistuje, otevřou se mu téměř nekonečné možnosti, příležitosti a šance. Začne svět a každou zdánlivou maličkost ve svém životě vnímat úplně jinak. Nebude jim už pouze trpně přihlížet, začne jim rozumět - začne je chápat jako osobní výzvu,

kterou by neměl promarnit, ale zúročit. 

SVATOŠOVÁ, Marie. Náhody a náhodičky s Marií Svatošovou. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004. ISBN 80-7192-933-6.