sobota 31. ledna 2015

...touláme se


 Za sněhem.
Protože u nás v nížině už je skorojarní počasí.
A mně ta zima tolik chybí!
Naštěstí stačí odjet kousek dál do Středohoří...

Naše oblíbená Milešovka.
Skoro:)Dejva+Pétina letní hospůdka. 
Heřmánkový čaj s medem do termosky.
Koblížky od babičky.

pátek 23. ledna 2015

...od Oringle


Skoro už rok je máme. Tyhle krásné obrázky naší rodinky od milé Péti.

Puntíky (ty já ráda), krásné barvičky a obrázky kresleny od srdce.
 Ráda by rozjela pastelkové podnikání.
Proto nakoukněte, ku potěše:).


(I když Péťo, škoda každé takové učitelky, která odejde ze školství!)

čtvrtek 22. ledna 2015

...pořád u nás frčí


Karkulka červená.
Stejně jako u Grešáků.
(Jani, myslím, že by si ty naše holky rozuměly:)

Frčí u nás jak ta od Zuzky.
Tak ta od Svěráka.
Od Sváti.
Tak i čepeček po mně.

A hlavně ta s vlkem.
Omlouvám se za drastické fotky.
Ale tan náš vlk umí opravdu sežrat babičku i s Karkulkou.
A pak je obě z břicha vlastnoručně "vypářete".
Je to dost morbidní, nejdřív jsem se zdráhala.
Ale pohádka je taková.
A Skřtíkty to baví. Samozřejmě...
:)

Plyšáci jsou z ikea. Tu a tu.

úterý 20. ledna 2015

...střípky

Skřítčí.
Od nás z pokojíčku.

neděle 18. ledna 2015

...nedělní


Co mě přivedlo k lezení? Otevřeně řečeno - strach z něj.
Ale jak se často ptám svých pacientů, když se na mě obracejí se svými neurotickými obavami:
Copak si člověk musí nechat všechno líbit i od sebe sama?
Nemůže se stát silnějším, než je jeho vlastní strach?

Viktor Emil Frankl
Prožitek hor a zkušenost smyslu



...
Exupéry v Citadele opakovaně mluví o "milovaném nepříteli", 
o tom, kdo mě přinutí napnout síly až do krajnosti, o překážkách, na kterých rostu, 
o nepříteli, který mě buduje a který jako sochař
 z bloku mramoru vytesává rysy mé povahy, mé tváře, mé duše. 
Totéž, zdá se mi, platí o horách.
Hory ve velmi konkrétnmí smyslu osekávají z povahy člověka vše nepotřebné, 
vše sobecké a zbytečné a poenchávají jen podstatné. Jako sochař tesají duši a povahu lezce.
 Že toto osekávání je obvykle velmi bolestivé, není třeba dodávat.
Jen mystici a horolezci ví, že nejintenzivnější bolesti a nejintenzivnější štěstí mohou být v duši přítomny zároveň, v jediném okamžiku...

Viktor Emanuel Frankl měl své vlastní velmi specifické zkušenosti s přežitím, 
a to na jednom z nejhorších míst, která Evropa dvacátého století vytvořila - v Osvětimi. 
Tyto zkušenosti formovaly jeho myšlenkově mimořádně přínosnou logoterapii,
 doslova léčbu smyslem, která chápe touhu po smyslu jako základní lidskou potřebu.
Svou vlastní intelektuální cestu započal Frankl rozchodem s Freudem a později s Adlerem
a je mu připisován výrok, že se přestal učit od svých učitelů a začal se učit od svých pacientů.
Frankl si všiml, že jeho pacienti vydrží i nejtěžší zkoušky,
pokud mají důvod žít, ať už pro někoho či pro něco...

Franklovu zálibu v horolezectví tedy můžeme vnímat jako metaforu jeho vlastního života.
V životě - podobně jako na skladní steně - existuje cíl, jejž má smysl dosáhnout.
I zde pro nás okolnosti žádají víc, než se zdá být v našich silách,
avšak i zde nás po překonání všech strastí čeká ten poslední, závěrečný kork -
a pak ten nádherný pohled z vrcholu na hřebeny hor.
Pohled, pro který stojí za to říct životu ano.

...z předemluvy
od Marka Orko Váchy

...

Každý ví, že orgán, který není namáhán, časem atrofuje,
a dnešní medicína si také uvědomuje, že nemoci nevyvolává a patogenně nepůsobí jen přetěžování, ale že je může stejně dobře způsobovat i přílišně usnadňování života.
...

Člověk ale nějaké to napětí rozhodně potřebuje. Nejprospěšnější je pro něj ono napětí, 
které vzniká mezi dvěma póly, mezi člověkem na straně jedné a cílem, 
který si člověk tyčí, úkolem, který si zvolí...
A věřte mi jako zkušenému neurologovi, že pokud je něco, co by člověku mohlo pomoci z potíží,
 pak je to vědomí, že jeho život bude naplněn něčím, co má smysl a co na něj takříkajíc čeká. 
Náhodou velice dobře znám mezinárodní literaturu týkající se psychologie válečných zajateckých 
táborů a mohu vám prozradit, že vědecké výzkumy se shodují v tomto závěru:

Poslední šance jednotlivce na přežití závisely na tom, zda byl orientován na budoucnost, 
na nějaký úkol, který hodlal v budoucnu na svobodě plnit.

 A jak to vypadá dnes?
Lidé na celém světě, především mladí lidé, trpí pocitem méněcennosti.
Mají materiální prostředky, mají vše, co potřebují k přežití, 
ale postrádají životní cíl - takový cíl, kvůli kterému by stálo za to žít...
Ale dnešní převážně starostlivá a napětí minimalizující výchova vytváří v člověku frustrační intoleranci, oslabuje jaksi jeho psychickou imunitu, pokud to tak mohu říct.

...

Když si nyní my "staří", kteří máme nakročeno k devadesátce, připomeneme své dávné zážitky,
 za něž vděčíme horám, skalním stěnám a horským hřbetům, pak nám může být smutno u srdce,
ale existují poetická slova útěchy, která znějí:
"Co prožiješ, nemůže ti žádná moc světa vzít."


Tuhle knížečku jsem darovala muži k Vánocům.
I když malá, je plná. Textů od V. E. Frankla.
A nádherných fotografií Vysokých Tater od Jana Zahradníčka.