...

Poslední měsíc je tu.
Děkuju Vám všem, kdo jste mi pomohli.
Protože věřím, že je to díky Vašim přímluvám i Vaše zásluha.
♥
Když si vzpomenu, kolik dlouhého času je za mnou...
Od prvních měsíců, kdy mi zjistili vcestnou placentu a hrozilo,
že i při přísném ležení můžu vykrvácet. Když se placenta zvedla
a já se začala těšit, že trošku začnu fungovat, začal hrozit od 24tt
 předčasný porod. Znovu modlitby. Znovu se učit odevzdat se a prosit.
Tolik jsme toho se Skřítkem už prošli. Ještě aby tlak na poslední chvíli nevyletěl.
Prosím Vás o přímluvy i teď. Do finiše. A nového začátku.
...

Vždycky jsem si myslela, jak může být těhotenství pro ženu to nejkrásnější období.
Jak se těší z rostoucího bříška. Jak ji ten jiný stav v skoro v ničem neomezuje.
 Možná to tak někdo má. Možná většina z Vás.

Za sebe ale musím říct, že je to období pro mě dost náročný.
Období plný strachů. Můžu sice porovnávat jen dvakrát...
Ale dokud jsem v obou případech mohla normálně fungovat, bylo to docela fajn.
Hlava se zaměstnávala běžnými věcmi. Nemusela jsem myslet tolik na cobykdyby
a na léta přednášek ze školy. Jenže hned po první kontrole, kdy se zjišťuje, jestli
bije malému pulečkovi srdíčko, jsem poznala, že nebudu ta radující se matka
brečící a pištící dojetím. Ale spíše s obavami a pokorou přijímat ten malý zázrak.

Se Skřítkovou v bříšku jsem zpočátku chodila do práce, do šestého měsíce jsem dělala vše normálně.
 Jezdili jsme na výlety. Na Praděd. Na Milešovku. Starala jsem se o velkého Skřítka.
Četla jsem knihy o přirozeném porodu - Zdravé těhotenství a přirozený porod, Aby porod nebolel...

Až pak ze dne na den, po Mikuláši, přišly nesnesitelné bolesti a rychlá hospitalizace v nemocnici.
Hrozil předčasný porod. Vysoké dávky magnesia, hormonů, kapaček. Na Vánoce mě pustili domů,
ale Silvestr už byl zase v nemocnici a ještě dlouho potom. Skřítková si pak trochu dala říct
a chviličku jsme mohly být doma. Ale pro změnu vyletěl tlak. A další hospitalizace.
To už mě domů nepustili. Kapačky ani vysoké dávky léků tlak nesrazily. 
Porod se musel vyvolat ve 36tt. Ráno zavedli vyvolávací tabletu a upozornili, že se může porod
rozbíhat až dva dny. Že ucítím něco jako menstruační bolesti. A když se nevyvolá, bude se rodit císařským řezem.
V poledne mi začaly bolesti, při návštěvě jsem si Martinovi stěžovala, že teda nevím, jak takový rozjezd ty dva dny vydržím a musela jsem prodýchávat. Když mě na konci návštěv viděla sestra, zarazila se Vy už rodíte?! 
 Martin z odpolední návštěvy už neodešel.
Byla jsem v jedné kontrakci. Rovnou na sál. Napojená na hadičky a přístroje. Skoro vleže.
S napomínáním, že špatně dýchám. Žádné úlevové polohy. Žádná slova povzbuzení.
Při omdlévání, zvracení a snaze dýchat a jsem jen párkrát špitla, že to bolí, že to nezvládnu.
Od porodní asistentky jsem několikrát slyšela, že to přece musí bolet!, když z vás má vylézt dítě
a že špatně tlačíte!! Zbytek toho, co si pamatuju, raději popisovat nebudu.


Po porodu mi Aničku odvezli, viděla jsem ji jen na pár vteřin. Dodnes nechápu
proč, věděli, že ji chci mít u sebe, ale na vyhřívaném lůžku jí prý bude lepší.
Zpětně jsem se dozvěděla, že Apgar byl 10-10-10. Naštěstí byl se mnou alespoň Martin.
Jak vyšla ven placenta vůbec netuším. Hodinové šití si taky vůbec nepamatuju.
Dodnes to ale nechápu a mrzí mě to, že jsme přišli o společné první chvíle.
Když mě po dvou hodinách vezli na pokoj (bez miminka, vůbec jsem nevěděla, jak mu v té chvili je),
vlítla na mě ještě na chodbě sestra slovy, na který nikdy nezapomenu:
Vy jste nám dala, při tak vysokém tlaku vyjíždí miminka mrtvý napřed.
Jak si mohla dovolit tohle říct, těsně po porodu, kdy to díky Bohu dobře dopadlo,
to nepochopím. Já sama moc dobře věděla, co může nastat a jak je ten porod rizikový.

Následující dny byly taky díky problémům s kojením dost děsivý.
V nemocnici i přes moje protesty narvali Skřítkové dudlík. Nebo se mě spíš ani
na nic neptali. Stejně tak začali přikrmovat lahvičkou! Skřítková měla žloutenku,
špatně sála, já měla málo mlíka, ale chtěla jsem moc kojit. Sestřička mi oznámila,
že je to jedno, když už má dudlík, že může pít z lahvičky a že se časem rozkojím.
 Kdo krizi z kojení nezažil, nepochopí.  Díky tomu jsem však poznala úžasnou
laktační poradkyni, která mi pomohla sebe i Skřítkovou rozkojit. I když to byl boj
 (na krev a o prsa) na několik týdnů. Ale vyhrály jsme. Kojila jsem nakonec až do dvou let.

A proč to vlastně všechno píšu? I když je to dost osobní a bolavý téma...
Mám potřebu si to sama pro sebe znovu zrekapitulovat a urovnat.
Možná to brzy vymažu. Možná to někomu z Vás pomůže...

Je mi jasný, že v mém případě kvůli hypertenzi přirozeně rodit nešlo. Jsem lékařům i porodní asistentce vděčná, že to dobře dopadlo. Jsou situace, kdy jde o životy a musí se sednat rychle.
Ale i tak věřím, že lidštější přístup by mi mohl hodně pomoci. Proto jsem se rozhodla rodit tam,
kde by přirozený porod a pomoc s kojením nemělo být takovým problémem. Ta stejná laktační porodkyně, která mi pomohla s kojením je i porodní asistentkou v nemocnici, kde jsem se rozhodla rodit. Proto jsem ji také poprosila o doprovázení k porodu.