středa 19. listopadu 2014

Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis



Nevěřil bych, jak velmi budu v druhé dekádě 21. století stát o to, aby tato kniha, tak dlouho připravovaná, vznikla.
Znovu a znovu totiž dostávám v televizních, rozhlastových a novinových rozhovorech tutéž úvodní otázku:
 jste biolog a kněz, jak to jde dohromady?
Odpověď mi přijde banální, tak banální, že skoro nestojí za to psát o tak zřejmé věci knížku.
Samozřejmě, že to jde dohromady, proč by nemělo jít?
 Věřím, že svět je jeden, a věřím v jednotu vědění.
Marek Vácha
...

Z předemluvy k této knize:
Někdy mám pocit, že Marek Vácha je makroskopický kvantový úkaz, který se dokáže rozdvojit ba roztrojit, protože se s jeho stopami setkávám všude, kam se v této zemi, ale i na jiných kontinentech, sám vrtnu.
Byl skutečně už nejvyšší čas, aby se z jeho pera dostala čtenářům do rukou kniha o velkém tématu současného vztahu přírodních věd a křesťanské náboženské víry. Česká veřejnost je totiž v tomto směru mírně řečeno zvláštní. Může za to přemíra předsudků, které mezi námi kolují už snad dvě staletí - a mají, navzdory změnám, kterými zmíněný vztah během té doby prošel - opravdu tuhý kořínek...
Jelikož autor je odborně vzdělán v obou oblastech, je mimořádně připraven svými názory oslovit a poučit naši veřejnost. Přitom díky svému čtivému literárnímu stylu nabízí čtenářům poutavý příběh o vývoji vesmíru, v němž hraje fenomén lidstva tak podivuhodnou úlohu.
RNDr. Jiří Grygar, CSc.

Jak jsme vznikli, proč jsme zde, jaký je smysl vesmíru a jaký je smysl našeho přebývání v něm" - je, dle názorů autora předloženého textu, otázkou z nejdůležitějších. Po léta, nebo spíše po desetiletí, se jí zabývá a domnívá se, že k ní nelze přistupovat jen "z již připravené pozice víry nebo neméně předem připravené pozice ateismu". Pozoruje stručné odpovědi zastánců obou stran a vidí, že jak ti první, tak ti druzí pokládají celý příběh za vyřešený, stojí na rozličných pozicích
(Bůh stvořitel na straně jedné a ruzné biologické teorie na straně druhé). Cílem celé knihy není "prokázat pravdu víry na úkor vědy", ani "prokázat pravdu vědy na úkor víry". Oba přístupy si totiž vzájemně ani neprotiřečí, ani se nepopírají.
prof. MUDr. Marta Munzarová, CSc.

 Po dlouhé době se objevila původní česká publikace, která s plným respektem k vědeckému způsobu výkladu pojednává o tématu, jež zajímá každého, komu není lhostejné "okud přichází, co zde (na zemi) dělá, a kam jde"...
Kniha naprosto věcně uvádí argumenty ateistů proti existenci Boží a existencii smysluplnosti života, a s elegantní přesvědčivostí formuluje důvody existence Boží a existence smysluplnosti života, aniž by polemizovala s ateistickým pohledem...
Jsem přesvědčený, že kniha "Věda a víra" bude průlomem do diskusí o úloze náboženství v životě člověka a že podpoří hledající k uznání hodnoty víry pro kvalitu života.
prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc.

...

Důvodem k napsání tohoto textu je neobyčejný příběh, ve kterém žijeme, jehož jsme součástí a jemuž se snažíme porozumět. Příběh, který se snažíme pochopit jak vědou, mapující dějiny příběhu a jeho zákonitosti, a stejně tak i vírou, která hledá jeho smysl.
 
Pokud je vše, co si o své minulosti myslíme, správně, pak dějiny našeho vesmíru začaly před 13,77 miliardy let, před 4,56 miliardy lety vznikla naše planeta Země jako žhavá koule složená z prachu a plynů. Pak se na Zemi cosi stalo, hlína země v nás po čase otevřela oči a uvědomila si svou existenci, učinila svůj první taneční krok, před 32 tisíci let cosi nakreslila na stěny jeskyně Chauvet a o chvíli později začala přemýšlet o svých počátcích ve Velkém třesku.

Kdybychom sledovali dějiny našeho příběhu jako ve zrychleném filmu, z oné žhavé koule prachu a plynů za čtyři a půl miliardy let vyletí raketa Apollo směrem k Měsíci, tažena nejen motory, nýbrž především zvědavostí, jak to vypadá jinde. Otevřeli jsme oči a rozhlížíme se na Zemi – a pomocí silných dalekohledů i ve vesmíru kolem sebe – jako člověk, který se naráz ocitl v zámku s drahými obrazy a šperky a teď jen přemýšlí, jak se sem dostal a komu ta nádhera kolem vlastně patří. Jsme diváci v lóžích kosmického hlediště i herci na jeho jevišti zároveň, jen se nemůžeme rozpomenout, na jaké téma je hra, kterou sledujeme a vytváříme zároveň. Jsme hmota, která otevřela oči a uvědomila si, že je, hmota, která po eonech věků vyslovila své první artikulované slovo, mluvící země, která umí nezištně milovat a která jednou zemře a splyne s půdou, z níž vzešla.

Před přibližně šesti miliony lety jsme opustili v tropických deštných pralesích předky dnešních šimpanzů a odešli do lesostepí. Dnes, po oněch šesti miliónech let, se z lesostepí vracíme zpět do nitra deštných pralesů k dnešním šimpanzům - vybaveni laptopy, GPS navigací a sofistikovanými přístroji. Co se vlastně mezitím s námi stalo? A proč se to stalo s námi a ne s nimi?

My lidé jsme tančící skály, které mají chemické složení zcela stejné jako okolní svět, vápník v našich kostech je stejný jako vápník vápencových útesů kolem nás, železo v naší krvi a v železných rudách dává oběma stejnou barvu, voda našeho těla je stejná jako voda v potocích a řekách. Až jednou zemřeme, atomy našich těl dokonale splynou s okolní zemí, jíž jsou součástí, a v průběhu dalších věků čas smaže krátkou jizvu hrobu a vzpomínky, že jsme zde kdysi byli. Jak jsme vznikli a proč jsme zde, jaký je smysl vesmíru a jaký je smysl našeho přebývání v něm?

Ano, jsme uzavřeni v obrovské bublině vesmíru, jsme stejnou hmotou, z jaké jsou hvězdy, ve kterých prvky našich dnešních těl kdysi dávno hořely, víme, že jsme, a díky vědě víme, že jsme vznikali dlouho a že před námi a spolu s námi vznikaly jiné formy života. Proč jsme zde a jaký je smysl toho všeho, je největší lidská otázka.

Nejde ale o to, abychom k otázce přistoupili z již připravené pozice víry nebo z neméně předem připravené pozice ateismu, myslím, že bychom tuto největší otázku ze všech měli otevřít z pozice člověka, který se poprvé rozhlíží kolem, stojí v úžasu ze své existence, zasažen třeskutou nepravděpodobností vlastního bytí, a jen přemýšlí, co se to děje, odkud přišel, kdo je a jakého příběhu je součástí, kdo nebo co jej sem postavilo, pokud vůbec něco, a co je to za tajuplnou a kreativní hmotu, která je vědomým mnou a zároveň nevědomým vesmírem, hmotou, která nevědomými evolučními procesy dala vznik vědomým bytostem; slepý hodinář evoluce vytvořil vidoucího hodináře, člověka.

Věřící obvykle poukazují na Boha Stvořitele; tím je pro ně příběh vesmíru i jeho smysl vyřešen a dál o věci často nepřemýšlejí, ateisté stejně tak poukazují na různé biologické teorie popisující, jak se to vše stalo, a tím je pro ně příběh rovněž vyřešen, občas ještě dodají, že příběh žádný smysl nemá – jsme, protože jsme, a jsme zde, protože jsme zde, a dál nemá smysl se ptát.
Myslím, že v obou případech je to poukazování mělké, nedostačující, nedomyšlené, nedotažené až do konce. V této knize nepůjde o to, prokázat pravdu víry na úkor vědy, a nepůjde o to, prokázat pravdu vědy na úkor víry, jde o to, abychom se vším, co už o vesmíru víme, zkusili integrovat vše, co z obou oblastí víme, zkusili znovu promyslet tajemnou nepravděpodobnost naší existence, sílu hmoty, mluvící zemi, kterou jsme, která má svou svobodu, svou důstojnost, může se sama rozhodovat a může volit dobro, může nezištně milovat, může odpouštět, může přemáhat sama sebe a dokonce obětovat život za druhého.

Na druhé straně, píši tuto knihu jako věřící křesťan, jsem katolický kněz a k řadě otázek přistupuji ze svého úhlu pohledu. V určitém smyslu tak tento text nebude objektivní a přiznávám to dopředu.
Hmota našeho příběhu je inteligentní plastelína, je v ní nějak ukryta možnost života a na naší planetě tato hmota vykvetla do přibližně miliardy druhů organismů, z nichž, pravda, většina je již vymřelých, hlína, která se díky slunečnímu záření vzdouvá, bují a kvete, jak v ohňostroji dává vznik výbuchům nových druhů, je v ní úsilí žít a přežít, a jak čas postupuje, dává vznik stále dokonalejším a dokonalejším variantám života. V hmotě jsou nejen základní čtyři fyzikální síly, nýbrž i úsilí k životu a schopnost kreativity. Díky faktu evoluce narůstá množství krásy v tomto vesmíru každou vteřinou, každou vteřinou se život zdokonaluje a pokračuje tendence vedoucí ke vzniku stále komplexnějších organismů. Náš mozek sestává ze stejných prvků Mendělejevovy tabulky jako vesmír okolo. V hmotě vesmíru kolem je tedy teoreticky, a na Zemi jako možná na jediném místě v universu i prakticky, ukryta možnost vzniku mysli. Vesmír má kapacitu být vědomým.

Jednou z důležitých myšlenek této knihy je koncept první kapitoly knihy Genesis, podle kterého Tvůrce tvoří tvůrce, a všemu, co Bůh stvořil, dává do vínku část svého stvořitelského charismatu. Nepůjde tedy o to, zda Bůh do evolučního dění zasahuje nějak zvnějšku, zázračně, s občasným porušením přírodovědných zákonů, nebo skrze náhodné procesy, neurčitostí na kvantové úrovni, jak se domníval v padesátých letech minulého století William Pollard (Barbour, 2013), nebo zda Bůh vědomě kontroluje mutace v DNA, které se nám zdají náhodné, zda Bůh záměrně zapříčinil dopad asteroidu před 65 miliony let, který způsobil vyhynutí dinosaurů, nebo zda Bůh do dění nezasahuje vůbec, buď proto, že se o vesmír po aktu stvoření již nezajímá, či proto, že není vůbec.

V této knize chci říct, že skutečnost je, zdá se mi, složitější. Věřím, že Bůh je stále přítomen ve svém stvoření, i když je mnohem víc než ono, a hmota sama, věrna svému zadání, je tvůrčí; v ní samotné je zakódována schopnost evoluce – až k inteligentním bytostem schopným sebereflexe. Naše objevení se v kosmickém divadle tedy, myslím, není náhoda, nýbrž nutný důsledek vlastnosti hmoty, ze které je utkán náš vesmír. Možná, že naše planeta je jediným místem ve vesmíru, kde se okolnosti seběhly natolik šťastně, že zde život skutečně vznikl, a možná že chybělo málo, aby v našem vesmíru život nevznikl vůbec, hmota ale přesto má na všech místech vesmíru v sobě univerzální schopnost dát vznik životu a k evoluci vedoucí až k inteligentním bytostem. Dva biologické texty, citované v této knize, Morrisova práce Life´s Solution (Morris, 2003) a stejným autorem editovaná kniha The Deep Structure of Biology (Morris, 2008) tuto myšlenku evoluce, jdoucí (či přesněji z mnoha stran konvergující) až k inteligentním bytostem, podporují. I když věda jde stále vpřed a nové závěry zpochybňují staré, málokdy dochází k tak působivému souznění teologického či biblického konceptu tvůrčí hmoty s biologickými koncepty současné evoluční biologie.

...

Z kapitoly Ateistická interpretace evolučního dění:...Člověk je tak vpravdě bezdomovcem na periferii světa, vesmírným kočovníkem, a náboženství pak není nic než jen berlička pro slabé, kteří nemají odvahu nahlédnout svou "radikální cizotu", kteří nemají odvahu se podívat do pustých a mrazivých vesmírných dálek, kde není žádné ucho, které by naslouchalo modlitbám člověka, kde nikoho nezajímá, zda je člověk dobrý nebo zlý, kde není žádné "Ty", kde po smrti není nic. Láska je sexuální imprinting a úzkosti, utrpení a bolest člověka nejsou než akčními potenciály, ze kterých po smrti zbude bezesmyslná hromádka prachu. Člověk je "zbytečná vášeň", je možné říct s Jeanem-Paulem Sartrem. Člověk byl do tohoto svvěta vržen, nikým předběžně netázán, jen se zde ve stávájícím slzavém údolí ocitl a jediné, co zbývá, je vrátit vstupenku Bohu, v něhož nevěří. Vesmír je řízený toliko materialistickou evolucí, člověk je zde uzavřený v obrovských planinách vesmíru jak ve vězení, navždy osamělý a ponechaný sám sobě.
Období optimsmu skončilo v roce 1905, kdy Albert Einstein publikue speciální teorii relativity a Max Planck v roce 1900 a pak L. de Brogilie, E. Schrödinger, W. Heisenberg a další v letech 1924-1927 položili základy kvantové mechaniky. Současné přírodní vědy si jsou na rozdíl od nadšení konce 19. století více vědomy toho, jak přes veškeré úspěchy toho o světě víme ještě velmi málo. Fyzika dneška, zdá se, rezignuje na formulování "teorie všecho" a v biologii se z nástupem epigenetiky zjišťuje, že pouhá znalost sekvence písmen DNA je jen malou částí příběhu mnohem složitějšího, než bychom si před deseti lety byli schopni představit. Zejména v molekulární biologii se ukazuje, že každý objev vede nejenom k dalším otázkám, nýbrž že otevírá svým způsobem nové vesmíry neznáma. 

...
Katolická církev nikdy a v žádném ze svých oficiálních textů nekonstatovala, že evoluce neexistuje. Jak dále uvádíme, k takovýmto přírodověckým hypotézám teologové ani nemají vhodnou metodologii a k podobným prohlášením nejsou kompetentní.

Katolická církev nepochybně nikdy nebude svým členům přikazovat, zda se mají přiklánět k té či oné vědecké teorii...nebud nikdy svým členům přikazovat, zda mají věřit v teorii relativity, teorii Velkého třesku, Darwinově teorii evoluce, teorii přerušovaných rovnováh a podobně. Tyto věci patří do domény vědy.
Krom toho vědecké teorie a stav poznání světa se v průběhu staletí mění, a kdo by chtěl upravit křesťanskou víru s nejnovějšími vědeckými poznatky, bude muset za sto let upravovvat znovu a pak zas a zas. Věda není majitelkou konečné pravdy a zvěstuje nám stávající stav poznání, nikoli jak to "je".
 ...


VÁCHA, Marek. Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis. 1. vyd. Brno: Cesta, 2014. ISBN 978-80-7295-184-0. 


To vše skoro jen z úvodu. Zase bych mohla vypisovat dál a dál.
Nová kniha od Marka Váchy.
Minulou Neumělcům života jsem zhltla skoro na jeden zátah. Tahla potřebovala času víc.
Jsou to spíše studijní skripta. Ale opět výborné!

A taky nový pořad na tv Noe s M. O. Váchou - Na jedné lodi.
 Už jsou tři díly. Já našla zatím jen první tu.

úterý 18. listopadu 2014

...Skřítková se zipelkou


 3v1 a zipelka.
Aneb první kabelka pro malou Skřítkovou s malou taštičkou na zip.
Jak říká malá Skřítková "se zipelkou".
Jako nákupní taška. Či přes rameno. Puntík nebo beruny.
Moje první cross s delším uchem. Takže už se chystám i na tu svou.
Jen mi nešla nahoře prošít, zlámala jsem hodně jehel. Až mi všechny došly.
 Je na to nějaký fígl, když je víc pevných látek? Nebo speciální jehla?

No a pak ta neposlušná modelka. Z kabelky sice radost veliká.
Ale vyfotit se matko teda rozhodně nenechám...
Místo cross hned za uši, pak tam narvat panenku Pepánka, hned panenku vyndat.
Natáhnout "zipelku" na ruku. "Mám rukavičku" na mě volala.
A pak tanečky. Jen ať to máš mámo co nejvíc mázlý.

Ta poslední s rukou za uchem, ta by možná šla:).

pondělí 17. listopadu 2014

...

 Václavské náměstí, 28. října 1989
 Albertov, 17. listopad 1989
 Cesta do Evropy otevřená, Hatě, 11. 12. 1989



Včera jsem malému Skřítkovi vyprávěla, proč se slaví 17. listopad.
Že děti nemohly dřív kreslit co chtěly, ve škole se lhalo, lidé se zavírali do vězení, když říkali, co si mysleli, v obchodech nebylo k dostání plno věcí. Ovoce, ani toaletní papír..No, přibližte to šestiletému dítěti.
A proč je 17. listopad svátek svobody. Skřítek pozorně poslouchal, a pak řekl: 
"Tak já zítra upeču na oslavu dort." A mně došlo, že pro tyhle děti to už vždycky bude jen vzdálená historie. Že tohle datum prostě jen zařadí ke všem ostatním bitvám na Bílé hoře,  bitvě u Slavkova...

Mně samotné byly v době Sametové revoluce jen dva roky. 
I díky své rodině ale mohu říct, že vím, co doba "před" znamenala.
Každý rok nás naši brali do Prahy zapálit svíčku na Národní.
Každý rok nám listopadové události připomínali, už od malička.

Nechci, aby se vrátila zpátky doba, kdy nám sebrali pole, zvířata, dědu poslali do PTP.
 Nechci zpátky dobu, kdy bych se kvůli svému původu a kvůli tomu, že chodím do kostela nemusela dostat na vysokou školu. Nehci zpátky dobu, kdy bych byla sledována za to, co poslouchám, jakou hudbu poslouchám, jak se oblékám a s kým se scházím. Nechci zpátky dobu, kdy bych se musela ve škole učit "pravdy" o tom, kdo nás osvobodil a vrývat si do paměti "se sovětským svazem na věčné časy..."

Nechápu, že je tolik lidí, kterým se po tom stýská. Nebo kdo by si nejraději přál, aby se vše vrátilo.
Tomu bych moc přála, aby se do té doby opravdu vrátil. Nejlépe do kůže někoho z vyslýchaných kvůli režimu, někoho z vyhnaných z vlastních domů a statků. Do kůže někoho, kdo trpěl, protože toužil po svobodě.
Asi by se pak chtěl hodně rychle vrátit zpět.

"Návrat časů morálního rozkladu sonorního husákismu 
může chtít pouze nepřekovatelný komunista nebo mladý nepoučený anarchista."
Akad. arch. David Vávra

Díky Bohu za listopad. Díky Bohu za svobodu!
I když to občas vypadá tak, jak vypadá...
Jak říká moje babička "demokracie není pro blbce".
...

Kdyby nebyli Skřítci nemocní, tak jsme taky jeli do Prahy. Zapálit svíčku.
A poděkovat.
...

Fotografie jsou z publikací: Toto shromáždění nebylo povoleno, Listopad ´89.
A z Mladého světa z listopadu 1989.

 MOLT, Petr a Herbert SLAVÍK. Toto shromáždění nebylo povoleno. Praha: Mladá Fronta, 1991. ISBN 23-027-91.
 PITHART, Petr, Jan VÍT, Jaroslav VALENTA. Listopad ´89. Praha: Odeon, 1990. ISBN 401 22 857. 

neděle 16. listopadu 2014

...nedělní


"Opravdové náboženské hledání v našem životě zde nemůže nikdy skončit tak,
 jako končí úspěšné hledání nějakého předmětu, totiž jeho nalezením a vlastněním; 
 nesměřuje totiž k nějakému předmětnému cíli, nýbrž k srdci Tajemství, 
které je nevyčerpatelné, které nemá dno."

Tomáš Halík

/Kytička ještě ze zahrádky. Letos asi úplně poslední.../

sobota 15. listopadu 2014

...do černobíla


Nové polštáře a košíčky do nového obýváku.
Natřené palubky na chodbě. Prostor se krásně prosvětlil.
Švédský koníček z Ikei. Sháněla jsem ho všude možně po netu... A on nakonec tam.
Kuchyně ještě po krabicích. Ale taky na ní dojde. Snad brzo.
Všechno nám jde strašně pomalu. Do toho Skřítci na střídačku nemocní.
Je to pro mě zkouška, být v klidu a nespěchat. Člověk se pořád učí...
Ale že by možná do Vánoc? Ty příští to kdyžtak jistí:).