pátek 19. září 2014

...Číhošť

 
j
Od té doby, co jsem dočetla knihu Jako bychom dnes zemřít měli,
 jsem toužila se do Číhoště podívat.

Přijeli jsme na náves, kde stály dva velké autobusy. Trochu jsme si posteskli, že zde nebude to správné ticho a klid. 
Na druhou stranu mě těšilo, že je zájem o P. Toufara skutečný. 
A autobusy akorát odjížděly, takže bylo i to ticho.
Ale díky tomuto zájezdu jsme měli možnost dostat se do kostelíčka.

Už když jsme se ke kostelu přes malou náves blížili, oba jsme s manželem nezávisle na sobě řekli:
tady je to ale krásný. A ta krása prostupovala opravdu hodně ze hloubky.
Na jednu stranu jsem cítila obrovské překvapení, jako by v duchu naskakovala otázka:
tak to se stalo tady, v tomhle malém vesnickém kostelíčku?
Na druhou stranu jsem pociťovala obrovskou pokoru a bázeň, která se mísila s velkou radostí.
Ráda bych ten pocit popsala lépe, ale neumím to.

Prostor uvnitř je maličký. S každým si tu "vidíte do talíře", jak se říká.
Proto vůbec nepřipadá v úvahu nějaká habaďůra s hýbacím lankem, 
kterou soudruzi na P. Toufara ušili.
 Uvnitř kostela byl už jen pan kostelník a starší paní. 
Dali nám obrázek s dobovou fotografií vychýleného křížku.
(Za kterou fotograf tenkrát dostal jedenáct let).
Mluvili jsme o panu Doležalovi, že jemu patří obrovský dík za to, co se kolem P. Toufara teď děje.
Paní nás šla doprovodit na náves a ještě dlouho jsme si pak povídali.
P. Toufara znala, denně k nim chodil na návštěvu. Její tatínek hrával v kostele na varhany.
Na osudné Mši, kdy se křížek vychýlil tenkrát také byla. Ale sama pohyb křížku neviděla.
Sledovala P. Toufara při kázání.
Vyprávěla, co se dělo pak. A co se děje nyní. Jak jí P. Toufar pomáhá.
Já zase vyprávěla, jak pomohl mně.
Až jsme se obě rozbrečely. Takové chvilky nejsou náhody. A nezapomíná se na ně. 

Dnes jsme zjistila, že ta milá paní se jmenuje Růžena Lebedová. Mluví v dokumentu ČT Neznámí hrdinové tady.

Více o P. Toufarovi tady.
O exhumaci těla P. Tofara tady.

čtvrtek 18. září 2014

...na Velehrad


Cestou zpátky z Tater jsme odbočili z přímé trasy.
Protože malí Skřítci, jak známo, dlouho v autě sedět nevydrží.
A my tabletu a jiných promítacích zařízení do auta nemaje si často zpíváme.
Hodně nám pomáhá Svěrák s Uhlířem a jejich pohádkové operky.
A Malá Skřítková ještě kromě Karkulky miluje "Ej padá rosenka", od Blue Effectů.
Sama už zazpívá: "Spaly by moje očečka" a ostatní slova doplňuje. To zabírá i v největší krizi...

Nu a  poprvé jsme odbočili na Velehrad.
V kostele zrovna probíhala svatba, proto jsme si ho prohlédli jen letmo.
Vše krásně čisté, upravené. Nejen uvnitř kostela, ale i všude okolo.

I když se nám moc líbilo, o hodně víc jsme pak byli bez dechu na druhém "duchovním místě".
A o tom příště.

pondělí 15. září 2014

...první "dvoutisícovka"


Se Skřítky po svých (či na zádech).
Až k jejich první dvoutisícovce.
Malou Studenou dolinou na Téryho chatu 2015 m. n. m.
No a i když se strachem, aby se nám bouřky a kroupy tentokrát vyhnuly.
A vyhnuly. Byla to nádhera.

Pro někoho to jsou asi jen šutry, skály.
Ale pro mě je to nejvíc.
A jsem tak ráda, že mou horolásku můžu sdílet se svými nejbližšími.
Kdyby to tak chytly děti od nás. A za pár let neremcaly, co si po nich vymýšlíme:).

neděle 14. září 2014

...do Tater


Do Vysokých Tater.
Dokud sněhem nezapadnou.
Načerpat z nich sílu na celý přšítí rok.
Než zase obujeme pohory a budeme stoupat. 

Ale ten déšť asi nějak přitahujeme nebo co...
A tak jsme jeli vláčkem na do Popradu.


...a na Štrbské pleso.


Termoska s čajem se hodí.
Kromě toho sněžení zažíváme všechno počasí.
Déšť i lijavec, bouřku, dokonce i kroupy padaly.
Jen to sluníčko se moc ukazovat nechce.