pátek 18. dubna 2014

...


Eli, Eli, lema sabachthani?
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"
(Mt 27, 46)

neděle 13. dubna 2014

...po dlouhé době


Opět spolu.
Tentokrát v Liberci.
Vítací, ponepálské setkání.
S výšlapem na Ještěd. Jak jinak:).
A vrcholová společná Plznička. Nejlepší.

středa 9. dubna 2014

...o látkování

Teda o tom našem látkování.
Už se mi ozvalo více maminek, které chtěly rady jak na to. 
A tak jsem slíbila článek. Omlouvám se, že mi to tak trvalo.
Ale snad někomu z Vás pomůže.

Když byla v bříšku malá Skřítková, rozhodla jsem se, že budu chtít používat látkové plínky. 
Jenže ouha, na trhu nebyly jen klasický libštátský čtvercovky (i když na ty nedám dopustit:),
ale úplná látkovací věda to pro mě byla.
Svrchňáčky, AIO, PULky, vlňáčky, separačky, nepřeberné množství zahraničních značek...
Sama jsem dlouho pátrala, než jsem se zorientovala.

Pro začátek musím napsat, že budu psát o tom, jak látkování vyhovuje mně a malé Skřítkové. Neberte to jako univerzální návod k používání látkových plen. Každému miminku sedí něco jiného.

Druhy plínek:
Klasické čtvercovky - ano, to jsou ty, do kterých nás balily naše maminky.
Kalhotkové - tvar kalhotek, více vrstev, více sají, je potřeba na ně dát svrchní nepromokavou vrstvu.

Druhy svrchních kalhotek:
Kalhotky s PUL zátěrem - nejspolehlivější
Flícové kalhotky - měkkoučké, ale rychleji navlhnou
Vlněné - náročnějnější na údržbu, ale prodyšné

Plínky AIO (all in one)
Tato plínka má vše v jednom, vnitřní část i svrchní kalhotky.
Je jednodušší pro manipulaci, ale cena je většinou dražší.
 Pravé AIO - vnitřní část je všitá pevně do kalhotek (např. značky Bum Genius, Tots and Bots). 
SIO (snap in one) - vnitnřní část je do kalhotek připevněna patentkami.

Další pomocníci
Vkládací pleny "vkládačky" - zvyšují savost plínky. Různé materiály, nejčastěji froté, bambus.
Separační pleny "separačky" - vrchní vrstva. Zajiští lepší údržbu pokakané plínky. Pratelné.
Také jsou z různých materiálů - flícové, celulózové.
Koš na pleny - používáme kýbl s víkem FILUR (28 l) z Ikea. Jsou i přímo určené na plínky, ale o dost dražší.
Přebalovací podložka - mně se nejvíc osvědčila flícová, z jedné strany s PULem. Ale klidně můžete používat i obyčejnou deku pro miminko. Je dobré mít dvě (když se stane nehoda, než se jedna vypere).
Snappi sponka nebo velký svírací špendlík - k přichycení čtvercové plenky.
Extendor - tzv. prodlužovač na bodyčko.
Prací prostředky - běžné dětské, lepší jsou eko, šetrnější k dětskému tělíčku.
 Já si nejvíce oblíbila mýdlové ořechy.


Plenky Anavy. Moje nejoblíbenější. A české.
Nejvíce mi vyhovují jejich AIO. Mám od Anavy i kalhotkovky s vrchními pul kalhotkami, tak můžu porovnávat. U systému AIO mi vyhovuje větší rychlost při přebalování, menší objem plínky (zadeček nevypadá tak obrovský), možnost odepínacích vnitřků na patentky. Což je pro mě největší výhoda - umožňuje to měnit jen vkládačky a kalhotky nechat na víc použití (pokud nejsou vlhké samozřejmě). Pokud mi dojdou vkládačky, dávám několikrát přeloženou čtvercovku a na to jednu savější vkládačku (viz obr. dále).

Vrchní kalhotky jsou buď na patentky nebo sucháč.
Zatím pro mě jednoznačně vede sucháč. Je o dost rychlejší:).
 Ale u některých dětí je riziko, že si sucháč samy rozepnou a plenky strhnou. 
To se nám zatím nestává.

Vkládačky do kalhotkových plenek a do systému AIO. 
Flícové separačky, ty moc nepoužívám. Raději mám celulózové.

Vrchní kalhotky:
PUL, flísáčky, vlněné.

Tak takhle to vypadá:)!
1. varianta - kalhotky AIO, spodní vrstva několikrát přeložená čtvercovka, vrchní vrstva vkládačka Haipa daipa. Takhle využívám kalhotky, i když mi dojdou originál vkládačky. Použiju klasickou čtvercovku. A je to. U nás nejčastěji používaný způsob.
2. varianta - kalhotky AIO, vkládací plenky z AIO.
3. varianta - vše jako při variantě č. 1 nebo 2. Nahoře je navíc separačka. Pokud je jen pročůraná, lze vyprat. Pokud je na ni stolička vyklepnu ji do wc, separačku pak vyperu nebo vyhodím, podle toho, v jakém je stavu.

Svrchní PUL kalhotky. Čtvercová plenka složená na novosklad. Froté vkládačka.
Návod na novosklad podle fotografií tady, podle videa tady.

Tenhle způsob využívám, když už dojde vše (vnitřky i kalhotky z AIO). Je to zároveň ta nejlevnější varianta látkování. Koupit velký balík čtvercovek. Dvoje, troje PUL svrchňáčky a jde to taky.
Ale ty nové vkládačky mají opravdu co do sebe. Jsou o dost savější. Pokud je malá v "novoskladu", a je delší dobu v mokrém, je mokrá všude - bříško, boky (vše, kde je čtvercovka). 
K upevnění plenky se používá Snappi sponka (na obrázku níže).

 Extendor.
Přebalovací podložka.
Seprační celulózová plena.


Snappi sponka, velký svírací špendlík (ani jsem nenačala).
Prací mýdlové ořechy. 
Látkový pytlíček se ořechy se vloží rovnou do bubnu pračky. Při nižším praní než na 90 stupňů je lze použít opakovaně.

Naše nejoblíbenější kometika Weleda.
Používám od narození do teď. Měsíčkový kojenecký olej, kojeneckou koupel, měsíčkový krém.
Žádné zásypy, pudry, vlhčené ubrousky. S opruzeninami nebyl žádný problém. 
Pokud byl zadaček trošičku červenější použila jsem minimálně Sudocremu. 
Od narození mám jeden mini vzoreček z porodnice a pořád mi stačí.

(První vlevo je Purelan - stoprocentní lanolín. To je zase k těžkým začátkům kojení. 
Ale to by bylo na celý další článek:).


Zahraniční plenky AIO. Krásný design. Měkoučké. Plno maminek si je nemůže vynachválit. 
Mně nevyhovovaly. Za prvé kvůli tomu, že jsou jen na "jedno použití". Pokud je plenka i jen trochu
navlhlá, musí se dát prát celá a nejdou vyndat vkládací vrstvy a vložit další. Za druhé kvůli tomu, že se můžou prát max. na 60 stupňů.

A ještě několik postřehů...

Teď mě všechny klasické "mámy látkařky" zavrhnou. Na noc a při cestování používám papírové plínky. Při cestování jsem líná s sebou tahat pytel použitých plínek. A na noc jsem ráda, že jsem ráda a nemusím malou Skřítkovou přebalovat. To nám s látkovkou prostě nejde. Ekoplínky na jedno použití jsou opravdu moc drahé. O Pamperskách nechci ani slyšet, ty mi svou navoněností smrděly už v porodnici:). Oblíbila jsem si značku BabyLove z DM.

Vlhčené ubrousky nepoužívám vůbec. Jen při cestování a to ty eko, šetrné k zadečku.
Nejlepší je prostě kohoutek s tekoucí vodou.

Přebalovací stolek nemáme. Přijde mi jako zbytečná investice. Myslela jsem, že budu přebalovat na komodě. Ale už od začátku se mi líp přebalovalo na zemi nebo na posteli.

Ideální výbavička pro mě:
4 ks Anavy vše v jednom (AIO)
20 a více vkládaček - nejlevnější jsem objevila froté Haipa Daipa 
několik balíků čtvercovek (přibližně 50 ks plenek? nedokážu odhadnout, pro začátek jich je potřeba mnohem víc - při ublinkávání, při pokládání na rameno...) 
2 ks PUL kalhotek
Snappi sponka, přebalovací podložka, kýbl na použité plenky

Novorozenecké látkové plínky nedoporučuju kupovat. Jsou opravdu pidi a vystačí jen na první měsíc. Lepší je koupit plínku, která není rozdělena podle věku a má patentky na zmenšení či zvětšení. (Anavy má.) I když u těch malinkatých miminek je ten zadeček v plínce pravda pak dost veliký:). 

Plínky peru na 90 stupňů. Vrchní kalhotky s běžným prádlem na míň. Nežehlím je.

I když je počáteční investice do látkovek dost vysoká, vrátí se vám to. 
Papírovky nejsou taky žádná levná záležitost.

Říká se, že děti, které mají látkové plínky se pak rychleji učí na nočník.
Můžu to potvrdit. Malá Skřítková nočníkuje od svého osmého měsíce.

Není to nic těžkého:). Naopak. 
A navíc budete šetřit přírodu. Tak do toho!

A teď užitečné odkazy, kde nakoupit, kde dál poradí:

Nebo se klidně ptejte dál:).

pondělí 7. dubna 2014

...Neumělcům života


 
I já se Tě ptám, Bože, jak v evangeliu:
Za koho mě lidé pokládají?
A když se to všechno - názory lidí, které ani neznám -
s lehkou sebeironií dozvím, pak se po chvíli ticha zeptám:
Bože, a za koho mě pokládáš Ty?

 V pátek poštou dorazila. Nová kniha od Marka Váchy.
Včera jsem dočetla. Zasáhla mě hodně. Hodně do hloubky.
Rozvířila spodní vody. Hluboko v duši.
Nepřestávat se ptát. Nepřestávat hledat. Nepřestávat.

Chci zhasnout ve svém domě, zhasnout okna a zamknout dveře, a pak se tiše, po špičkách a nenápadně dostat zadním vchodem ven. Nechat doma své názory, a aniž by si ostatní povšimli mé nepřítomnosti, nechat diskutéry, ať se usilovně přou, a vyjít na procházku po vesmíru, nadýchnout se naplno večerního vzduchu...

Věřím, že loď Země přece jenom někam pluje, věřím, že jsme jen - nebo jen - kousky hlíny vytančené ze země, věřím, že jsme prostoupeni tím, co bychom mohli nazvat myšlenka, oceán,  teplo, prostor, láska, hřejivá pokrývka vzduchu, duch nebo dech, vítr lehce tančící nad vodami, který drobným víem z prachu země uhnětl i Tebe. Věřím, že vítr, dech či duch mohu oslovit Ty, Otče, Abba. A že kdysi dávno nebe políbilo zemi a myšlenka se stala tělem a slovo oblečeno do hlíny přebývalo mezi námi, neboť tak Bůh miloval světě, že Slovo se stalo tělem. To je moje náboženství.

Někdy to takto přijde v přírodě: radostné třeštění, že květiny jsou, z nebe a hvězd a z ranního slunce, z ladných a melodických přesunů kusů hmoty po obloze, kterou jsou nebeské vlaky ptáků, z planety a z toho, jak je to zde zařízeno. z teček rorýsů kdesi velmi vysoko v stmívajícím večeru, radost z Boha, bláznivá pirueta radost, že jsem. Až jednou budu v nebi, chci Pánu Bohu poděkovat zejména za mraky, neboť to, že se voda vytáhne nahoru do vzduchu, přesune na jiné místo a pak zase nechá spadnout, mi přijde jako obzvláště vydařený nápad, se vší tou krásou, co letní kumuly malují po obloze. Milovat mraky znamená pochopit, proč je Bůh musel stvořit. Vesmír nic nenutí být krásným, ale on je. Jestli není Bůh, proč by měl být?

Strašná křivda se děje Bohu, Slovu, které v průběhu staletí bylo kontaminováno tolika našimi projekcemi, naplněnému tolika křivými obsahy. Bůh, jako zlý stařec, který ze všeho nejspíš chce, aby byl uctíván, a jinak se urazí. Bůh, jako někdo svéhlavý, který kdybych přišel blíž, b mě dozajista a určitě povolal k něčemu, co nechci, kterého je lépe si držet na distanc, sice v každoenní modlitbě a účasti na mši svaté, ale dál ne, v modlitbě sice pravidelně ale krátké a přesně ohraničené, žádné velké přiblížení a mystiku ať provozují mniši v klášterech...
Jakmile si Bůh člověka přitáhne blíž k sobě, katastrofa je na spadnutí, myslíme. Copak jste nečetli Dějiny duše a nevíte, že Terezie umírala bolestivě tři měsíce na tuberkulózu a že jí bylo dvacet čtyři let? Copak jsme my všichni katolíci neviděli ten film, jak byl Jan od kříže vězněn a ponižován vlastními spolubratry v Toledu? Kdo je blízko Bohu, nedopadne moc dobře, a že bych se zrovna já musel umrtvovat a trpět za svět, to úplně nemusím...

 A tak raději nečteme mystiky, protože si myslíme, že to je moc vysoká a vznešená literatura, vhodná tak leda pro mnichy. Jenomže Terezie a Jan od Kříže není mystická literatura, jsou to učebnice či přesněji cestopisy, nic víc. Nejsme pozváni k pohodlné chůzi na turistické cestě se značkami. Jsme pozváni k free solo, k výstupu zdánlivě mimo naše možnosti.

Cesta, kterou neprojdeme my, nikdy nevznikne a pokud rezignujeme, svatost našeho života zůstane prázdná, nevyužitá.

Věřím, že život s Bohem je především jiskřivá radost. Je to můj život, život, který mám jako možnost, kterou jsem dostal. Čas, který mám do smrti je svěřený majetek, možnost...
Věřím v Boha a věřím, že Bůh věří ve mě. Věřím, že určité dobré projekty, které když neuděláme my, nebudou udělány vůbec.

Co když chce Bůh především, abych už konečně sám udělal alespň jedno rozhodnutí, které bude moje vlastní, co když je nejvnitřnější Boží vůlí, abych se naučil rozhodovat sám, modelovat sochu i vlastní život, tvořit rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost?

Je to tak, že když žijeme ve svých hmotných tělech na hmotné Zemi, potkávají nás zemětřesení geologického i duchovního původu, nemoci, vztahové záležitosti a podobně, jsou krize manželství, krize řeholního života i krize vztahů. Není třeba zdůrazňovat nutnost vůle, rozhodnutí se pro jednu ženu jako nerozhodnutí se pro ty další, rozhodnutí se pro výchovu dětí jako rozhodnutí se pro vstávání v noci a noční výjezdy na pohotovost při dětských nemocech, rozhodnutí se pro Boha rovná se pronásledování pro víru. Není třeba zdůrazňovat, že životní situace napínají naši vůli občas k nevydržení, že cesta vzhůru je úzká a strmá a že život zde na Zemi není jednoduchý.

Věřím, že nejcennější z darů, které máme, je čas, jako možnost, jako sochařská hlína, kterou mohu nechat na zemi a neudělat nic nebo z ní udělat skvělou sochu.

Jsem pozván k prvovýstupu, k cestě, po které nikdy nikdo přede mnou neprošel a o které se valstně ani dopředu neví, kam vede a zda je v lidských možnostech. Svatí jsou cennou inspirací. Inspirací, ne vzorem ke kopírování. Svatí zde nejsou od toho, aby byli napodobováni, abychom šli v jejich šlépějích, ale abychom byli povzbuzeni, že na cestě vzhůru nejsme sami,
 že jejich karabiny zvoní na skalách vedle. 

Jediný opravdový strach, co smím mít, je ten, že nedostostojím svému lidství, úkolu a velikosti, ke které jsme pozváni bez výjimky všichni. Že se nechám ďáblem přesvědčit o své malosti a o tom, že pozvání být svatým je jen pro některé, významné, omilostněné duše, ale ne pro mě, a taky že cesta je tak závratně strmá, že je třeba zvážit své síly a nepouštět se předem ztracených bitev, že bych byl pro smích a stejně neuspěl. A že by to bylo hodně nepohodlné. Boží je naopak to, že žádná bitva není předem ztracená, žádné peřeje nejsou nesjízdné, žádná skála není nevylezitelná a že jsme pozváni k tomu, abychom to dokázali. 

Marek Vácha/Neumělcům života/Cesta, 2014

Asi málokdo z Vás dočetl až sem. Jenže já prostě musela. A mohla bych pokračovat dál.
Podtrhala jsem si skoro celou knížku. Hodně se mnou zatočila.

neděle 6. dubna 2014

...dneska



Dočetla jsem novou knihu od Marka Váchy. Zatočila se mnou.
Procházeli jsme se kvetoucím třešňovým sadem. Teda ještě vloni to sad byl...
Teď jsou z něj jen trosky. Zatočilo to se mnou.
Dozvěděla jsem se, co se děje u Markétky B. Zatočilo to se mnou. 
Přidávám se ke Kátě. Markét, je mi z toho smutno. Moc smutno. 

Když něco hodně bolí, tak ani sladká nedělní tečka nepomůže...

úterý 1. dubna 2014

...Postřižiny


Jeden z mých nejoblíbenějších vůbec.
Protože ty vlasy. Protože to jídlo. Protože to kolo.
Protože ta jejich láska manželská. Protože ta její kuchyň.
Protože ty poetický odpoledne.
A protože to PIVO!

Podle mě jeden z nejlépe natočených filmů podle Hrabalovy předlohy.

pátek 28. března 2014

...švédský dort


Kladdka.
Něco tak dobrého a zároveň tak strašně jednoduchého
 a rychlého jsem dlouho nepekla!

100 g másla
  225 g cukru krystal
   2 velká vejce
  60 g hladké mouky
  4 polévkové lžíce kakaa (nejlépe Holandského)
     1 lžička vanilkového cukru
  špetka soli

    cukr moučka na posypání
   šlehačka (čerstvě ušlehaná)

Předehřát troubu na 175 stupňů. V hrnci rozpusit máslo, odstavtit z plotny a nechat mírně vychladnout. Vmíchat cukr, vejce a zamíchat. Přidat vše ostatní a opět zamíchat. 
Těsto nalít do vymazané dortové formy (s peč. papírem) o průměru 22 cm. 
Péct jen 20 min., dort by měl být upečený na okrajích a ne úplně propečený uprostřed.

Nechat vychladnout. Pak posypat moučkovým cukrem. 
A servírujte s vyšlehanou šlehačkou.

Recept je od Děvčete u plotny
A jak píše ,,Se šlehačkou je všechno lepší." /"Allt är bättre med grädde."
 Těším se, až vyzkousím další švédské dobroty:).

čtvrtek 27. března 2014

...v lužním lese


Kousek za domem.
Užíváme si jara.
Stejně jako vloni.
Ovšem letos už malá Skřítková sedí, vnímá, povídá...

středa 26. března 2014

...krajinou domova



Krajiny vnitřní a vnější
Prohlédni si tu zemi
Dýchat s ptáky
Tři svíce za budoucnost
Krajiny domova
Obraz krajiny
Tichý břeh světa

Už jen názvy jeho knih ve mně evokují představu,
že běžím z kopce dolů, pak po louce, vysokou trávou,
nad hlavou plují mraky a poletují ptáci.
A já dýchám s nimi:).

Ne vždy se píše jen o kráse krajiny. 
Někdy i texty bolí. To když čtete o zastavování orné půdy nesmyslnými překladišti,
 o fotovoltaických elektrárnách na horizontech, o kácení stromů...

Ne vždycky se čtou lehce. 
Od geologie, klimatologie, urbanismu, architektury 
k hudbě, výtvarnému umění, k filozofii, i k taoismu.  

Ale to vše je Václav Cílek.

Je důležité nalézt si svůj čtvereční metr krajiny, a ten se snažit pochopit.

Doma jsme tam, kam se vracíme a odjíždíme právě proto, abychom se mohli vracet.

V cizích zemích jsme chvíli, ale v krajinách domova stárneme společně se zemí a se stromy.
 Po letech přicházíme na stejná místa, vršíme vzpomínky, vrůstáme do krajiny.
 Málokdo umí být doma ve více než dvou třech krajinách. Výlet je vytržení, vzrušení a zkušenost. 
Krajina domova je plynutí, ve kterém se lidké v nás mísí s přírodním, 
a výsledná směs pak stojí podobně jako hudba či poezie někde mezi člověkem a živly.

Poznat tuto zemi je práce na celý život. Čechy a Morava jsou krajinou pro znalce a poutníky, 
která nás nedráždí nějakým grandiózním vzmachem, 
ale působí jemnou silou a trochu melancholickým klidem...
Tato krajina je tak mírná a přitom bohatá, že si ani neuvědomíme, jaké štěstí je jí procházet.
Neoslňuje, ale naplňuje.

Obáváme se toho, že jak se chováme ke starým stromům, 
budeme se chovat i ke starým lidem. Alej obvykle vnímáme jako součást krajinného nebo dokonce přírodního prostředí, ale ve skutečnosti rovněž zasahuje do sociálního, respektive asociálního prostředí. Pokud je z obyčejné ziskuchtivosti možné podříznout krásné, zdravé stromy, které vytvářejí kus obecného dobra, proměňuje se něco v samostné komunitě. Jako by bylo v pořádku, že až budete zralí a na vrcholu sil a moudrosti, někdo vás zpeněží...
Na alejích je patrné, že i na některé vztahy a vlastnosti, 
jako je zralost a krása, se dá jít motorovou pilou.

Odazy na pořady České televize s Václavem Cílkem najdete tady.
 Český rozhlas Dvojka - Jak to vidí... Odkazy tady.

pondělí 24. března 2014

...jak jsme potkali Cílka


 Na sobotu jsme naplánovali výlet k největšímu českému menhiru, do Klobuk.
Prý má schopnost dodávat pozitivní energii.
 Stejně tak jako nedostavěný gotický chrám v Panenském Týnci.

U menhiru jsem jen tak pronesla, že bychom tu mohli potkat Cílka. 
Cílek tam ale nebyl, jen pár turistů.

V Panenském Týnci jsme pak vstoupili do chrámu.
(Kdo neznáte, je to opravdu nádherné místo. Byli jsme tu už několikrát, se Skřítky poprvé. 
Nevím, jestli zde ze země sálá pozitivní energie. Ale rozhodně se tam člověk cítí krásně. 
Tak nějak propojen s nebem, se zemí, s historií. Sám se sebou...)

A manžel povídá: "Koukni, támhle ho máš."
A opravdu. Václav Cílek. Seděl tam na trávníku. 
Okolo něj v kroužku skupinka posluchačů.
Kvůli Skřítkům jsme mohli poslouchat jen chviličku.
Mluvil o harmonii. O gotické hudbě, o gotické architektuře. 
A měl na nohou jeho oblíbené sandály, které nosí pořád. I v zimě, 
jak se přiznal na jedné z přednášek v Roudnici nad Labem, na které jsme byli před rokem.
 Ale slyšet ho mluvit na tak krásném místě byl rozhodně větší zážitek.


Fotografie menhiru i chrám v Panenském Týnci
z knihy Krajiny vnitřní a vnější, Václav Cílek