pátek 17. listopadu 2017

...17. LISTOPAD


17. listopad u nás.
Každoroční setkání s poděkováním u pomníku.
Tentokrát jsem pro děti vymyslela stezku při svíčkách.
Dorazilo více jak padesát lidí... Srdíčka jsem rozdala skoro všechna.
Jen fotit jsem moc nestíhala...a ani to ve tmě neumím.
Společná fotka 35 dětí nevyšla vůbec.
Ale ta radost!

...tři špejle

Znáte? ...
OBČANÉ POZOR, DEMOKRACIE!
NEPOŠLAPAT
A POŠLAPÁNÍ JEN TAK NEPŘECHÁZET...!
TŘI PILÍŘE DEMOKRACIE –
MOUDRÁ VLÁDA, SPRAVEDLIVÉ SOUDY, JASNÉ ZÁKONY.
ÚSTAVA, OBČANSKÁ SPOLEČNOST, NEZÁVISLÁ MÉDIA.
DOBRÁ VŮLE, SLOVA I SKUTKY.
ČERVENOMODROBÍLÝ JEHLAN JAKO KŘEHKÝ ZÁTARAS
PROTI NESVOBODĚ A STRACHU.
TIŠE VYZNAČUJE MÍSTO, TUDY KRÁČÍ DĚJINY.
SYMBOLIKA TROJICE, SPOJENÍ.
STABILITA I ZRANITELNOST.
JISTOTA V NEJISTOTĚ.
POTŘEBA JASNÉHO VYJÁDŘENÍ POSTOJE.
NEBÁT SE POZDVIHNOUT HLAVU I HLAS.
VYMEZIT PROSTOR A VYMEZIT SE.
POSTAVIT NA VLASTNÍ NOHY, KLIDNĚ STÁT.
PROPOJIT SE, OPŘÍT JEDEN O DRUHÉHO.
KAŽDÝ SÁM ZA SEBE, PŘITOM SPOLU.
PRÁVĚ TEĎ JE TŘEBA DEMOKRACII PODEPŘÍT –
VŠÍM, CO JE PO RUCE, I KDYBY TO MĚLA BÝT OBYČEJNÁ ŠPEJLE.
ŠPEJLE NA ULICI...!
Jarek Veselák, 2017

Více tady a tady.

My se připojujeme.
A podpíráme.

čtvrtek 9. listopadu 2017

...zpětně říjen


Nestíhám to tu, i když bych moc chtěla...

neděle 29. října 2017

...Svět bez Boha



"Můžeš-li něco pochopit, pak věz, že to není Bůh," učil svatý Augustin.

Kniha pro všechny hledající, pochybující, spekulující.
Pro ty, co už nalezli. Pro ty, co nalézt chtějí. 
I pro ty, kteří nehledají,
ale nad svým životem a jeho smyslem přemýšlejí.
Pro ty, co se chvějí, i když věří. 
Protože, "co je bez chvění, není pevné"...


Hledáte-li dobrou teologicky zaměřenou literaturu, a nikoliv jen narychlo načrtnuté duchovní příručky pro začátečníky a mírně pokročilé, jste na správném místě. Nový titul dvou významných autorů, českého sociologa, teologa a katolického kněze Tomáše Halíka (nar. 1948) a německého benediktinského řeholníka, teologa a filozofa Anselma Grüna (nar. 1945) nazvaný Svět bez Boha: Ateismus jako druh náboženské zkušenosti je podle mého mínění dosud nejlepší knihou obou spisovatelů.

Téma, nad nímž společně uvažují, patří mezi teologicky velmi atraktivní. Jde totiž o téma věčného lidského hledání, pochybování, spekulace, víry a nedověry, bázně a radosti, duchovních pádů i opakovaných vzkříšení. Dvanáct teologických meditací o lidské cestě k Bohu, která má i svou zdánlivě ateistickou (nikoli bez-božnou, ale spíše ještě ne k Bohu obrácenou) dimenzi, neobsahuje nic, čím by si, troufám si říci, neprošel snad každý z nás. Nesejde na tom, je-li člověk věřícím křesťanem od dětství, konvertitou, liberálem nebo umírněným konzervativcem. Kniha osloví ty i ony.

...


Spor víry s nevírou považoval Goethe za podstatu veškerých dějin. Dodejme znovu, že tento spor se často odehrává uvnitř jednoho člověka. V naší době přibývá těch, které bychom mohli nazvat "simul fideles et infideles", lidí, v nichž okamžiky důvěry střídají chvíle skepse. Svět i život je ambivalentní a mnohoznačný. "Je dostatek světla pro ty, kteří touží Boha spatřit, a dostatečná tma pro ty, kdo mají opačné přání." napsal Pascal.

Tomáš Halík


Když se modlím, občas mne napadne: Nenamlouvám si to všechno pouze? Nevymýšlím si svého Boha, aby se mně osobně dařilo lépe, abych žil v klidu a míru a zvládal snáze své problémy. Při hlubším zamyšlení se mi ale zdá, že by v takovém případě bylo všechno nesmyslné: Člověk by pak nebyl schopen žádného poznání. I ateismus by přece mohl být pouze projekcí - člověk si jednoduše namluví, že Bůh neexistuje, aby se mu žilo zdánlivě svobodněji a aby se nemusel starat o své okolí. Obě alternativy mohou být jen projekcemi. Mohli bychom sice hledat řešení v tom, že budeme veškeré lidské poznání relativizovat - vždyť koneckonců tápeme v temnotách -, ale můžeme se také rozhodnout pro jednu alternativu: V takovém případě je mně osobně jasné, že se rozhodnu pro alternativu víry. Vsázím na tuto kartu vše. Někdo by mohl namítnout: Rozhodneš se pro víru, protože s ní žiješ od dětství. Přiznávám, že tato skutečnost pro mne určitou roli hraje. Ale jde i o můj vnitřní pocit, který mi říká, že rozhodnout se pro víru je lidštější než rozhodnout se pro ateismus. Neznamená to však, že mé rozhodnutí jde proti mému rozumu. Pro můj rozum je to výzva. Proto dospívám až k nejzazší mezi. A přeskočí-li člověk tuto mez, vydá se buď cestou víry, nebo cestou ateismu. Třetí cesta neexistuje. Kdybych ale svůj rozum vůbec nezapojil, propadl bych se do líného agnosticismu, řekl bych si, že se prostě o Boha vůbec nebudu starat. Pro mne však je otázka existence Boží něčím natolik existenciálním, že se jí jednoduše nemohu vyhnout.



Walter Dirks: "Nevíš, jestli Bůh existuje. Můžeš volit mezi dvěma domněnkami, tedy že Bůh existuje, nebo že neexistuje. Ať děláš, co děláš, musíš si vsadit na jednu z možností. Jednou - možná v okamžiku své smrti - zjistíš, byla-li tvoje sázka správná, nebo špatná. Pokud jsi vsadil proti Boží existenci, pak jsi, v případě, že Bůh není, nic neztratil ani nezískal - dokonce se ani nebudeš moci dozvědět, že jsi měl pravdu, ale v případě, že Bůh existuje, jsi vše prohrál. Pokud sis ovšem vsadil na Boží existenci, a on neexistuje, nic neztratíš. Je-li Bůh, v tomto případě získáš vše, tedy věčnou blaženost. Za těchto okolností je rozumné si na Boží existenci vsadit."



Musíme přijmout, že budeme mít v srdci vždy oba póly: víru i nevíru.



Já totiž přes všechny pochybnosti cítím, že mne Bůh naplňuje. A to mi poskytuje oporu. Znám všechny argumenty o projekcích a iluzích, přesto se Boha pevně držím. K mé zkušenosti patří, že se o iluzi nejedná. Moje zkušenost mi naopak říká, že Bůh je pevnou půdou, na níž mohu stát.

Nevíra druhých lidí mne pokaždé přinutí se zabývat svou vlastní nevírou...Vždy jsou to argumenty, které zná i moje vlastní duše. A ani já je před sebou nemohu jen tak zamlčet. Musím se jim postavit čelem. Když tak učiním, nepodaří se jim můj obraz Boha narušit, pouze ho promění. Víru v Boha nelze považovat za nějaké vlastnictví, které nám zůstane navždy zachováno. O víru musíme neustále zápasit. Musíme se sami sebe neustále tázat: Kdo je pro mě Bůh? Co je Bůh? Jak to že v něj věřím? A v co věřím, když mluvím o Bohu?


Tuším, že sám Bůh s námi trpí. Není tím, kdo trůní někde nahoře a nad vším "panuje". Skrze svého syna Ježíše sám vstoupil do utrpení tohoto světa. Trpí s námi všemi v našem utrpení...Samozřejmě mě neustále napadá také námitka, že je vše pouhá projekce a iluze. Za tyto námitky jsem vděčen. Varují mě totiž, abych do Boha unáhleně nepromítal své infantilní touhy po domovu a emočním přístřeší, po ochraně a lásce, abych si z Boha nedělal náhražku mateřské a otcovské lásky. Bůh totiž není pouze tím, u koho nalézám domov, u koho se cítím v bezpečí a vítaný. Bůh je také tím, koho neznáme, je tajemstvím, které nepochopíme. Bůh je pro mne pravdou, která mne vždy znovu konfrontuje s mou vlastní pravdou. Když se potkávám s Bohem, setkávám se vždy také se sebou samým a se svou vlastní pravdou, která někdy není moc příjemná. Cítím, že kdybych Boha odmítl, odmítl bych také odpovědnost za své vlastní bytí a svalil bych na druhé lidi svou odpovědnost za tento svět...

Anselm Grün




Propochybovat se...V době mých středoškolských studií byl  v Československu státním náboženstvím ateismus...Nakonec jsem se propochyboval ke křesťanské víře, ale byla to dost dlouhá a spletitá cesta. Klasické katechismové "důkazy Boží existence" mi na této  cestě příliš nepomohly, žádný z nich mi nepřipadal dostatečně přesvědčivý. Jednoho dne mne napadlo, že sama existence ateismu a ateistů může člověka vést k myšlence na Boha a nakonec i na sám práh víry.
...
Jako pro mnohé hledající v mé generaci, bylo i pro mne klepání na bránu "zakázaného města", světa náboženství, doprovázeno nejprve zájmem o buddhismus a orientální duchovní cesty. Cesta k nalezení pokladu pod prahem vlastního domu často předpokládá nejdříve cestu do dálky.
Po okouzlení buddhismem jsem však objevil v rozsáhle otcově knihovně knihy G. K. Chestertona, zvláště jeho Ortodoxii. Jeho knihy mi pomohly pochopit, že šťastným koncem cest do atraktivních dálek je překvapivý objev domova. Chesterton - a pak další angličtí autoři, Graham Greene, Dorothy L. Sayersová a C. S. Lewis, později k nim přibylo dílo kardinála Johna Henryho Newmana a poezie Gerarda Manley Hopkinse - mně umožnili objevit křesťanství jako náboženství paradoxu a katedrálu katolické dogmatiky jako pokladnici, v níž je stále co objevovat. Dogma křesťanství přestalo být pro mne strašákem, přestal jsem dogma považovat za symbol strnulosti a překážku svobodného myšlení. Začal jsem je vnímat jako plod dramatického vývoje a duchovních zápasů, výlety do dějin dogmatu a studium vývoje křesťanství jsem prožíval jako fascinující intelektuální dobrodružství. 
Zpětně vidím, že setkání právě s anglickým katolicismem bylo velmi šťastné, anglický menšinový katolicismus byl prost onoho triumfalismu rakousko-uherského katolictví, který dřívějším generacím Čechů znechutil církev a náboženství. U Chestertona, stále překvapujícího objevitele nových významů "ohromných maličkostí" všedního dne, břitkého polemika a ironického kritika zdánlivě samozřejmých názorů a předsudků moderní doby, jsem oceňoval také jeho humor. Smysl pro humor jsem vždy pokládal za neklamný projev duchovního zdraví a zdravé spirituality.

O prázdninách jsem se začetl do Bible. Četl jsem ji špatně, jako každý, komu zůstalo utajeno, že Bible je knihovna, nikoliv kniha, kterou člověk má číst od začátku do konce jako román, a pochopitelně jsem se ztratil někde uprostřed knihy Leviticus. Ale listoval jsem dál a zamiloval jsem si příběhy krále Davida i jemu připisované žalmy. Během těch prázdnin jsem si vyhradil den na cestu k jednomu - tenkrát opuštěnému a polorozbořenému - poutnímu kostelu v Sudetech, řekl jsem si, že tam učiním konečné rozhodnutí, že tam si odpovím na otázku, zda opravdu věřím v Boha.
Nedostalo se mi tenkrát žádného zjevení ani dramatického osvícení, ale pomodlil jsem se tam Otčenáš a na otázku jsem tiše řekl "ano, věřím".

Tímto nalezením víry však mé hledání, přemýšlení a pochybování ani v nejmenším neustalo.

Musel jsem dlouho hledat dostatečně stabilní loď víry, aby mne uvezla i s celým nákladem mých kritických otázek a pochybností. Časem jsem takovou loď našel a na její palubě se má víra a mé pochybnosti postupně spřátelily. Zdá se mi, že tyto části mé mysli a srdce tehdy spolu uzavřely jistou smlouvu o spolupráci a že stálý dialog, který spolu vedou, je očividně baví.

Církev byla komunistickým režimem totálně vytěsněna z veřejného prostoru, v Československu ještě mnohem drastičtěji, než v okolních zemích. Tudíž několik generací mohlo žít tak, že se s církvemi, s jejich skutečným životem, prakticky nikdy nesetkaly.
České země byly už v době mezi oběma světovými válkami značně sekularizované, a to jak v důsledku složitých náboženských dějin, tak zejména vlivem radikální větve nacionalismu 19. století - z jeho odporu proti klerikalismu habsburské říše. Zřejmě proto se stratégům stalinismu zdály být Čechy nejvhodnějším terénem pro experiment totálního odnáboženštění , pro vybudování "Města bez Boha".

Osobní zrání ve víře, individuální putování krajinou víry někdy připomíná cestu hustým lesem nebo labyrintem, nicméně je to vnitřně strukturovaný svět. Pokud dojde v životě víry k otřesům a krizím, je důležité, nakolik je osobní těžiště víry blízké či vzdálené od skutečného středu křesťanství, osobního vztahu s Kristem. Je-li člověk na okraji, drží-li se toho, co je v křesťanství druhotné, bývá takový otřes dramatičtější. Avšak trpělivost, statečnost a vytrvalost, nebo alespoň důvěra a odevzdanost, může ho naopak krize posunout směrem ke středu, smýkne jím jako mocná vlna z mělčiny na hloubku.


Jistě, církev je pro víru velmi důležitá, vkládá naši osobní víru jako kamínek do mozaiky, poskytuje kontext, chrání před jednostrannostmi a nebezpečím diletantismu "náboženských soukromníků", nabízí pevný základ, na němž je možné stavět, příběhy, na něž je možné navázat, schůdné cesty, po nichž kráčíme bezpečněji a rychleji k cíli. Nicméně církev je most, po němž je třeba jít, ale není sama cílem.
To, co známe a zakoušíme, je ostatně vždy jen určitý drobný výsek z celé skutečnosti církve, rozestřené na široké ploše planety a dějin. Když se ta podoba církve, k níž jsme se upnuli a v níž jsme se zabydleli, z nějakého důvodu otřásá, anebo když se z nějakého důvodu otřásá náš vztah k ní, může se i naše víra ocitnout v riskantní situaci. Znám řadu lidí, jejichž víra byla natolik zraněna bolestnými zkušenostmi z církevního prostředí, že se z takového úrazu nevzpamatovala.

Poznal jsem vedle řady laiků také mnoho kněží, které traumatické zážitky a zklamání v církvi přivedly buď k rozchodu s církví, anebo do stavu trvalé zatrpklosti. Naštěstí se mi tehdy, v první polovině devadesátých let, podařilo vyhnout oběma těmto nešťastným vyústěním krize. Lék, kterého se mi dostalo, mne nejen osvobodil od bolesti, kterou jsem cítil, nýbrž posunul mou víru i její reflexi, mé teologické myšlení, hlouběji a blíže ke středu křesťanství - velikonočnímu příběhu.
Sáhl jsem po textech karmelitánské mystiky, zejména svatého Jana od Kříže, a později jsem pro sebe objevil duchovní cestu svaté Terezie z Lisieux. Spisy svatého Jana, včetně komentářů Edithy Steinové, jsem znal už dříve pro samizdatové časopisy během komunistického režimu. Ale teprve zážitky, které se mne hlouběji dotkly, mi otevřely daleko hlubší pochopení nauky o temné noci, kdy jen žízeň po světle je naším průvodcem, kdy se dosavadní jistoty hroutí a ocitají ve slepé uličce, kdy odumírají mnohé náboženské iluze a zůstává "nahá víra".

Pochopil jsem, že jádrem křesťanství je velikonoční zvěst o kříži a vzkříšení, smrti a zmrtvýchvstání...
Člověk se musí dotknout dna, Ježíšova výkřiku opuštění na kříži, aby se mohl vydat na cestu k paprskům velikonočního rána.

Když jsem četl o Terezii z Lisieux, že svoji zkušenost temnoty a opuštění Bohem vyložila tak, že ji Bůh posadil ke stolu nevěřících, a že tento stav přijala jako způsob své láskyplné solidarity s těmi, kdo nemají světlo víry, otevřelo se mi tím zcela nové pochopení pro ateisty a nový vztah k nim.

"Pravda noci" jistě může člověka příliš fascinovat a stáhnout do melancholie a rezignace. Ovšem na druhé straně nevidět stíny, bolesti a temné záhady světa a lidské existence, banalizovat tajemství zla a utrpení, to znamená uváznout na mělčině laciného optimismu...
Mám-li být skutečně učedníkem Krista, nemohu si zacpávat uši před bolestným výkřikem Ježíše na kříži. Od víry neočekávám jen odpovědi, ale také odvahu setrvat v otevřeném prostoru otázky, v temném oblaku tajemství.

Ten, který o sobě řekl "Já jsem pravda", také dodal "jsem cesta a život". Pravda víry není statická a nepohnutelná jako mrtvý kámen, je to cesta, je dynamická jako život sám.

Tomáš Halík

...

Tajemství na dně mé duše, které nelze vyjádři slovy, mne spojuje s nevýslovným tajemstvím v jádru každé duše, také duše ateistovy. Uvnitř tohoto nevýslovného tajemství se cítím spojen se všemi lidmi, i s nevěřícími. Cítím totiž skrze ně, jak úzká je hranice mezi vírou a nevírou, mezi zkušeností a nezkušeností...
Všichni lidé tuší, že tento vnitřní prostor klidu existuje. Stoičtí filozofové jej nazývali "autos". Rozuměli tím slovem vnitřní svatyni člověka...Křesťanští mystikové takové místo popisují pomocí obrazů vnitřní cely (jako např. Kateřina Sienská), dna duše (Johannes Tauler), jiskřičky ducha (Mistr Eckhart)...Jde o prostor, v němž ve mně bydlí Bůh. Ale i Bůh, jenž ve mně takto přebývá, pro mne zůstává nepochopitelným tajemstvím, které je ve mně a současně se vzpírá, aby bylo uchopeno rozumem a mnohdy také zkušeností.

I les může být posvátným místem, kam smíme vstoupit pouze s mlčenlivou úctou. Mnoho lidí, kteří chodí do přírody, má ještě cit pro posvátnost krajiny. Umlkají, když stanou na krásném místě. Dotýká se jich nádhera krajiny - síla a posvátno, které z nich vycházejí.

Víra znamená, že stojím na pevném základě, že Bůh je pro mne pevnou půdou pod nohama, pevnou jako skála. Toto vědomí mě zbavuje potřeby být u všech oblíbený, hledat pro sebe pomoc v uznání druhých lidí.

Anselm Grün
...

Jedna žena mi vyprávěla o zvláštním zážitku v noci po narození svého prvního dítěte. Z celého srdce tehdy pocítila touhu za dar nového života poděkovat. Ale komu: manželovi, primáři kliniky nebo "matce Přírodě"? Její vděčnost, rozklenutá do nepojmenované dálky, byla její první modlitbou - a velmi živě na ni vzpomínala při své konverzi o řadu let později a při svém křtu. 

Tomáš Halík
...

Pokud nemáte dost - ukázku z živého rozhovoru na konci knihy najdete tady.



Svět bez Boha: Ateismus jako druh náboženské zkušenosti (s A. Grünem). NLN 2017 - ISBN 978-80-7422-524-6

úterý 24. října 2017

...rozdýchávám


 Nedělní rozdýchávání volebních výsledků.
Na vzduchu. Okolo Hazmburku. S výhledem do kopečků.
Musím říct, že duo Okamura a Babiš mě hodně tíží.

U Káti na Katorovo si můžete přečíst vyjádření L. Zibury.
Snažím se taky přemýšlet nad tím, proč...Neodsuzovat ty, co jim fandí.
Ale po tom, co jsem viděla tiskovku ANO a Okamurovců
jsem se fakt neudržela a nahlas pro sebe si komentovala,
že takhle teda fakt ne...Za mě ne.

I když nás je méně, jsem ráda, že v tom nejsem sama.
Díky Zuzi, Moni, Káťo...

...

pátek 20. října 2017

...


Jdeme na to.
Jděte taky✌️.




...

Charta k volbám 
/kolektiv autorů/ 17. října 2017

Vážení spoluobčané,

doufáme v to, že v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny česká společnost prokáže, že je dospělá a umí odlišit argumenty od demagogie. I nás deptá celá řada nezdarů, podvodů a nespravedlností, k nimž došlo v uplynulých letech a neschopnost je napravit, ba i jen odhalit. Polistopadový vývoj však přes všechny jeho chyby považujeme za cestu správným směrem a hlásíme se k němu.

Do roku 1989 byla tato země po všech stránkách v rozkladu. Důkazem toho je, že se nakonec rozložil i sám komunistický režim. Padl nikoli v zápase se silnějším protivníkem, ale pod vahou své vlastní neschopnosti odpovídat na ekonomické i sociální výzvy. Komunisty ovládaný stát celá desetiletí raboval bohatství, které nashromáždily a vybudovaly generace našich předků a v roce 1989 už neměl z čeho brát. Tento vyjedený a vykradený stát dokázali lidé v této zemi za necelé tři desítky let postavit opět na nohy.

Za více než čtvrt století prošly české země ohromným rozvojem, který je v našich dějinách srovnatelný snad jen s dobou konce 19. a počátku 20. století, na který pak navázala první republika. Není pravda, že v této zemi všichni kradou a nedaří se v ní ničemu jinému než korupci. Lidé v České republice dovedou myslet, pracovat a tvořit. Česká ekonomika patří v současnosti k nejrychleji rostoucím v Evropské unii, státní dluh k nejnižším. Daří se podnikání, vliv zhruba milionu živnostníků na ekonomiku je největší z členských zemí EU. Majetek českých domácností se za uplynulých 20 let ztrojnásobil. Lékařská péče je u nás na světové úrovni a je dostupná. Znatelně se zlepšilo životní prostředí. Průměrný lidský věk se od roku 1989 prodloužil o neuvěřitelných osm let. Jsme ve světě hodnoceni jako šestá nejbezpečnější země...

Všechna pozitiva polistopadového vývoje úzce souvisí se zapojením naší země do mezinárodních struktur. Dějinná zkušenost i jen prostý rozum nám velí: Česká republika musí být pevnou součástí Evropy. Jedině jednotná, ekonomicky i politicky silná Evropa bude moci čelit výzvám 21. století jako je migrace, nebo naše sousedství s nevypočitatelným Ruskem a s nestabilním islámským světem, jako jsou možné klimatické změny nebo sílící konkurence asijských mocností.

V Evropské unii se po zkušenostech apokalypsy druhé světové války dobrovolně spojily evropské demokracie, aby vyloučily opakování podobných hrůz. Jde o unikátní projekt soužití malých národů s velkými na základě rovnoprávnosti. Odmítáme tvrzení, že Evropská unie je „o nás bez nás", jak tak často slýcháme z úst populistů. Je to právě naopak: Unie menší a méně výkonné státy zvýhodňuje „na úkor" těch větších a výkonnějších a záleží jen na našem diplomatickém umu, schopnosti vyjednávat a spojovat se s druhými k prosazení svých zájmů a využít tak možnosti, která nám kooperující Evropa poskytuje. Prokažme tento um!

Máme všechny předpoklady prosazovat se ve světě jako kterýkoli jiný vyspělý národ, ale schází nám vědomí „vysoké politiky", uvažující v řádu let či desetiletí. Dostatečně necítíme odpovědnost za stát, ve kterém žijeme a který bychom měli předat svým potomkům v lepším stavu, než jsme jej přijali. Jako kdyby stále přežíval názor, který národu vnutil minulý režim, aby jej mohl lépe ovládat: počítá se jen to, co přináší privátní prospěch, vše ostatní je nám lhostejné a stát ať nám hlavně nepřekáží. Bez fungujícího státu a jeho institucí však nebudeme fungovat ani jako společnost a nebudeme tak moci zabezpečit i naše soukromé životy.

Jako každé jiné volby, i tyto mají být nikoli skoncováním se starým „podlým" světem, nýbrž novým rozdáním karet v rámci vyvažování různých zájmů a mocí, které zajistí kontinuitu a stabilitu země a tím i naši prosperitu. Naše zastupitelská demokracie vykazuje mnohé nedostatky, tedy odstraňujme je – neodstraňujme však zastupitelskou demokracii! Lepší způsob dělby moci a správy veřejných věcí zatím nikdo v dějinách nevymyslel. Nevolme proti systému, který nám přinesl svobodu a blahobyt.

Volme za fungující český stát, nezpochybňujme jeho instituce! Volme za nezávislost justice a policie a nezávislá média! Volme demokratické politické strany s demokratickou strukturou a s lídry, kteří jsou důvěryhodní! Volme oddělení politiky od byznysu! Volme pluralitu a vyváženost moci, protože jedině tak zajistíme možnost dalšího rozvoje.

Volme proti xenofobii a nesnášenlivosti. Proti ukřivděnému, malému a vystrašenému nacionalismu volme sebevědomé, sama sebe si vážící češství!

Buďme sebevědomým členem společenství moderních evropských národů.

Nebát se a nekrást! – platí dnes stejně jako před sto lety.

Luboš Dobrovský, Jan Dus, Milan Churaň, Roman Joch, Václav Malý, Dana Němcová, Martin Palouš, Šimon Pánek, Petr Placák, Miloš Rejchrt, Jiřina Šiklová, Petruška Šustrová, Michael Žantovský, Viktor Parkán, Vladimír Drápal, Přemysl Fialka, Václav Trojan, Silva Chnápková, Petr Janyška

čtvrtek 19. října 2017

...s naléhávostí ke dnům nadcházejícím

Dovolím si vložit text od Marka Váchy a rozhovor s Tomášem Halíkem.

...

Alternativa k Evropě
Marek Vácha
Otázka pro studenty medicíny: lékař vysvětlí pacientovi výhody a nevýhody navrhované terapie, popíše postup operace, poukáže na případná rizika, pacient podepíše Informovaný souhlas. 


Testová otázka: je tento souhlas informovaný? Odpověď je samozřejmě, že ne. Nelze totiž pacientovi jen vysvětlit výhody a nevýhody lékařem navrhované terapie, nýbrž i výhody a nevýhody alternativního přístupu. Pokud je například navrhován radikální zákrok, lékař musí stejně tak srozumitelně vysvětlit výhody a nevýhody konzervativního řešení. Teprve pak může pacient zvážit mezi riziky a benefity obou možností, rozhodnout se pro jednu z nich, a jeho je souhlas informovaný.



Píši o tom s určitou naléhavostí, protože populistické strany přesně takto kazově informují voliče. Co všechno učinila Evropská unie nesprávně, o diktátu „Bruselu“, o vysavačích, o žárovkách, o migrantech, o destrukci rodiny a podobně. A některé strany ještě dodají, že je třeba vystoupit nejen z EU, ale i z NATO. A taktně pomlčí o tom, že co se týče toku peněz, tak pro nás tečou správným směrem a členství v EU je pro nás neskutečně výhodné – ale to dodávám jen tak. Dodávám vážně: pravděpodobně všichni a napříč názorovým spektrem se shodneme, že Evropská unie řadu věcí nezvládla a nezvládá, že mnoha z nás vadí mnohá rozhodnutí Bruselu, a že evropský projekt na řadě míst drhne. 



Jenomže co již tyto populistické strany zapomínají dodat, je alternativa k Evropě. A moc se omlouvám, alternativa není. Nebo je – ano, stát se šestnáctou republikou obnoveného Sovětského svazu. A náš prezident skutečně mluví a jedná jako gubernátor nějaké sibiřské gubernie, zcela loajální Moskvě. Ta správná otázka tedy není, jaké chyby má Evropská unie, nýbrž, jaká je alternativa k Evropské unii? Zeměpisná poloha ČR je jasná – buď západ, nebo východ. Východní alternativa je natolik děsivá, že nelze volit jinak než pro Evropskou unii, pro NATO, a třeba ještě pro euro. Tečka.



Píši o tom znovu s určitou naléhavostí, neboť dokonce i v textech, zřejmě určených křesťanům na křesťanských webech je řeč o všech morálních špatnostech Evropy s výzvou volby populistických stran, které nás z Evropy vytrhnou. Jsem poslední člověk, kdo by různá morální pochybení Evropy popíral. Jenže znovu je třeba myslet o krok dál, a ptát se, kam nás tedy populisté vytrhnou, ke komu, kterým směrem a jaká je alternativa. Kdo myslí, že zrovna Česká republika může jako ostrůvek zůstat v izolaci od západu a východu zároveň, se mýlí. A to dosti výrazně. A kdo myslí, že morálně, ekonomicky, politicky nebo jakkoli je Rusko lepší než Evropa, se mýlí ještě výrazněji. 


Marek Orko Vácha


...

PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)

Volby do Poslanecké sněmovny se blíží. Jaký jste vy sám volič? Chodíte k urnám pravidelně? 
Samozřejmě, účastnit se svobodných voleb považuji za svou mravní povinnost.

Jste věrný jedné straně, nebo se vaše preference s postupem času mění?
Vždy váhám mezi KDU, která je mi z řady důvodů blízká, a nějakou liberálně-konzervativní stranou typu TOP či STAN, kdysi ODA či US. Považuji za hlavní národní zájem nejen setrvat v EU a NATO, ale být aktivním, nikoliv brzdícím článkem západní integrace. Dám tedy hlas vždy té straně, která má jasně prozápadní a proevropskou orientaci a zřetelně vystupuje jak proti nezodpovědným šílencům, kteří by nás chtěli vydělit z EU a vrhnout do chaosu a do vlivu „divokého Východu“, tak proti těm, kdo populisticky zneužívají hysterie a paniky ohledně migrace. Takové strany považuji za jedovaté a jsou pro mne zcela nepřijatelné.

Volební účast v Česku je poměrně malá. Řada lidí tvrdí, že nenašla nikoho, komu by hlas odevzdala, další si myslí, že jejich hlas nic nezmění. Jak důležité podle vás je, aby Češi opravdu k volbám chodili? Máte nějaký argument, který by je mohl přesvědčit?
Kdo nevolí, už svou neúčastí provedl volbu. Nemá pak právo si stěžovat na politiku.

Objevily se dokonce návrhy, aby byla volební účast povinná. Jak se na takové nápady díváte? Změnilo by to podle vás nějak přístup Čechů k politice?
Takový návrh je holý nesmysl. Volby jsou v demokracii svobodný akt. Hlasy lidí, kteří si privilegia svobodné volby neváží a volili by jen ze strachu před pokutou, těžko považovat za obohacení demokracie.

Existuje nějaký moment spojený se současnou vládou či vládní koalicí, na který budete ještě dlouho vzpomínat – ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu?
Tato vláda přes všechny výhrady a přes otřesné, nezodpovědné chování hlavy státu udržela hospodářský vzestup a relativní politickou stabilitu. Trpce budu vzpomínat na pana Babiše: člověk, který veřejně přísahá na životy a zdraví svých dětí, že nebude dělat něco, co potom prokazatelně dělá – ovlivňování médií, si opravdu nezasloužil místo ve vládě.

Jak obecně hodnotíte uplynulé čtyři roky? Pokud byste měl práci politiků ohodnotit jako ve škole, jako známku by od vás dostali?
To přenechám politickým komentátorům. Mne politika zajímá výhradně jako kulturně-morální fenomén, pouze z tohoto hlediska se na ni dívám, neboť jen pro tento pohled mám jako sociolog a filozof dostatečnou odbornou kvalifikaci.

Průzkumy naznačují, že volby vyhraje hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem. Toho Sněmovna nedávno vydala k trestnímu stíhání. Vadilo by vám osobně, kdyby se premiérem stal trestně stíhaný politik?
Samozřejmě – to bychom opravdu působili jako Kocourkov a banánová republika. Pokud je ten člověk soudný, neměl by o takový post usilovat, dokud jeho kauzu neposoudí soud.

Strany před volbami tradičně slibují hory doly. Existuje nějaké téma, které je pro vás v nadcházejících volbách naprosto zásadní?
Je to osudová volba mezi Západem a Východem, podobně jako tomu bude v prezidentské volbě. Odejít z EU nebo zemanovským způsobem koketovat s Putinem a podrážet a urážet naše spojence by znamenalo podobně tragický krok, jako bylo poválečné odmítnutí Marshallova plánu. Úspěchy populistických stran a nebezpečných demagogů typu Okamury by daly světu jasný signál, že politická kultura v naší zemi zradila své masarykovsko-havlovské rysy, které jí zjednávaly ve světě úctu, a řítíme se do bahna, v němž se nyní topí Polsko a Maďarsko.

Některé strany lákají voliče na referendum o czexitu, jiné na odmítnutí či přijetí eura. Otázka další budoucnosti České republiky v Evropské unii je obecně velkým tématem. Vy sám jste se v minulosti opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že EU je pro nás důležitá. Umíte si představit, co by se stalo, kdybychom blok opustili, nebo do něj vůbec nevstoupili?
Bohužel si to dovedu představit velmi plasticky. Toho bych se skutečně nechtěl dožít. Už dnes stovky našich nejnadanějších mladých lidí, studujících na předních světových univerzitách, kteří představují největší bohatství a naději naší země, silně váhají, zda se mají do „Zemanova/Babišova“ vrátit – a já pak bych už neměl dost argumentů je přesvědčovat.

Brzy nás čekají také volby prezidentské. Podle průzkumů by stávající prezident Miloš Zeman první kolo volby s převahou vyhrál, a to i díky hlasům voličů hnutí ANO. Může ho podle vás někdo ve druhém kole opravdu překonat?
Pokud se Zeman bude nadále chovat tak, jako se nedávno choval ve Štrasburku, nemusel by se dostat ani do druhého kola. Ale část lidí u nás je nepoučitelná, takže zřejmě bude poražen až v druhém kole. Teď to vypadá tak, že bude poražen profesorem Drahošem, ale to se ještě může změnit. Pokud by Zeman chtěl pokračovat podobným stylem do svých téměř osmdesáti, stal by se velmi brzy pouze politováníhodným předmětem anekdot, jaké se vyprávěly o Brežněvovi a Husákovi – pokud to sám nevidí a neuzná, nebo je už jen loutkou svého prokremelského okolí, je to jen další důkaz jeho nesoudnosti a nekompetence pro úřad hlavy státu a vrchního velitele branných sil.

O vás se spekulovalo jako o jednom z možných prezidentských kandidátů. Sám jste ale řekl, že byste o tom uvažoval pouze tehdy, kdybyste nenašel nikoho, komu byste mohl bez výčitek svědomí dát hlas, a kdyby se atmosféra ve společnosti zklidnila. Znamená to tedy, že jste takovou osobu našel? Nebo podle vás stále na vaši kandidaturu není vhodný čas?
Ano, pokud by se prezidentem stal profesor Drahoš nebo snad ještě lépe Pavel Fischer, byla by republika v dobrých rukou. Věřím, že by se obklopili velmi kvalitními lidmi.
Já sám v roce 2018 nebudu kandidovat ze tří důvodů. Za prvé – zahraniční ocenění typu Templetonovy ceny a čestného doktorátu Oxfordské univerzity mi otevřela na mezinárodním intelektuálním poli možnosti jako asi málokterému občanu naší země v této době. Jen během posledních cca 14 měsíců jsem přednášel na univerzitách a kongresech nejen po kontinentální Evropě, ale také v Británii, USA, Austrálii, Africe a Číně, mé knížky vyšly už v 18 jazycích – to je především velký závazek. Na tomto poli mohu teď zjednávat úctu Čechům a reprezentovat naši zemi daleko lépe, než kdybych se utopil v lokální české politice.
Za druhé – abych v současném morálním a politickém klimatu získal většinu hlasů, musel bych říkat věci, které odporují mému svědomí, a to nejsem ochoten udělat ani za vidinu křesla na Hradě. Změnit během několika měsíců tuto atmosféru není v mé moci. Nemalá část občanů dnes nenávidí intelektuály, Pražáky, katolíky, vyznavače masarykovsko-havlovské humanity, všechny, kdo se odmítají dát strašit migranty a nenadávají na EU, Němce a Ameriku – stačí nahlédnout do žumpy hlasů pod články nejen v Parlamentních listech, ale jistě i pod tímto článkem – a já jsem pro tyto lidi celkem právem ideálním ztělesněním naprosto všech těchto „strašáků“. Snažím se to nést s humorem (vlastně jsem rád, že lidé tohoto typu nejsou mými fanoušky), ale prezidentem této části populace bych neuměl a nechtěl být. To chce teď někoho méně vyhraněného.
Za třetí – mám natolik rád svou kněžskou a učitelskou práci se studenty, k níž se vždy z „velkého světa“ rád vracím, že bych ji ani na pět let v této době nedokázal opustit.

Jiřímu Drahošovi či Michalu Horáčkovi někteří lidé vytýkají, že nemají politické zkušenosti a tudíž se na hlavu státu nehodí. Vadí vám, že se hlavou státu může stát nepolitik? Jaké vlastnosti vlastně dle vašeho mínění prezident musí mít?
Naopak – má-li být prezident také morálně-duchovní autoritou, což by odpovídalo naší masarykovsko-havlovské tradici, měl by být co nejméně kontaminován stranickou politikou. Premiér má být profesionální politik, který řídí, zatímco prezident má být osobnost, která vede – to znamená předkládá vize a motivuje pro ně. Toto rozdělení řízení (technického managementu) a vedení je základem dobrého fungování každého systému včetně státu. Prezident musí mít morální integritu, být především moudrý, vzdělaný, zodpovědný a empatický člověk, který dokáže dobře komunikovat a zprostředkovávat, dobře se vyjadřovat – a hlavně mít co říct.

Zdroj: EuroZprávy.cz
...

středa 18. října 2017

...Josef Toufar


Interview ČT24 s Tomášem Petráčkem.
Odvysíláno v pátek 13. října 2017.

Katolická církev zahajuje praktickou část procesu blahoslavení P. Josefa Toufara,
komunistickou státní bezpečností umučeného kněze z Číhoště.
O Josefu Toufarovi už jste u mě na blogu četli mnohokrát.
Pokud ne, pusťte si prosím tento rozhovor s P. Tomášem Petráčkem,
knězem, vyučujícím na UK, Univerzitě Hradec Králové a církevním historikem. 
Připomene v krátkosti osobnost Josefa Toufara a události, které následovaly po tzv. Číhošťském zázraku. Od padesátých let do současnosti.

sobota 14. října 2017

...1


Prosím vás, štípněte mě, že se mi to nezdá...
Že se ten svět tak strašně rychle točí...

Slavili jsme.
Naší nejmenší Skřítkové už je jeden rok.
Tolik radosti a lásky, co nám dává.
Nejkrásnější dar Života.
Vděčnost.