úterý 31. března 2015

...karkulky


Naše malá Skřítková. 
A já před pětadvaceti lety.


Každá správná Karkulka má v košíku bábovku. Tvarohovou.
Ta naše stihla kus ujíst už cestou na karneval. A tam pokračovala...
A dobře se bavila. Nejen uždibováním bábovky. Dokonce i maminka (se divím:).
I ten náš Indián tančil. Hezky bylo...

neděle 29. března 2015

...květná neděle



...a začátek svatého týdne.

Chceš-li, aby se ti uzdravily rány, on je lékař.
Spaluje-li tě horečka, on je zřídlo.
Bojíš-li se smrti, on je život.
Prcháš-li před temnotou, on je světlo.
V Kristu máme všechno. 
Blahoslavený je člověk, který v něho doufá.

Svatý Ambrož

čtvrtek 26. března 2015

...mimipletky


Na světě jsou dvě malé krasavice, holčičky bobří.
Jedné je přesně dnes týden, druhé už měsíc.
 ♥ ♥ 

Dečky jsem háčkovala pro každou přesně v době, kdy se klubaly ven.
I během porodů. Každým sloupkem jsem na ty malé uzlíčky myslela.
A stejně tak na jejich maminky, to je jasný.

Jednu růžovku máme doma taky, malá Skřítková ji používá do teď.
Takhle v ní vypadala před dvěma lety...
Pro budoucí majitelky novou výbavičku taky odzkoušela.
Takže zítra posíláme.

Spolu s bleškama od Šapiťáků.

středa 25. března 2015

...skřítčí


Dvě šedivky.
Žlutá už tady byla.
Pro Skřítka a Skřítkovou.
Milá Alenka si přála jednu růžovou.
Tak jsem rovnou koupila vlnu i pro naše Skřítky.

V anténkových čapkách taky jede Evulekotule:).

neděle 22. března 2015

...hledat smysl


Psychiatr a neurolog V. E. Frankl a židovský teolog P. Lapide
vedli v roce 1984 ve Vídni mezioborový dialog o spáse a uzdravení člověka. 
Výsledky jejich diskuze nebyly doposud publikovány...
až v této knize.

Bůh a člověk 
hledající smysl

Mám ráda knížky, které dokážou rozvířit vnitřní vody ve mně. 
Za poslední dobu je to určitě tato kniha.
Řeší otázky utrpení, viny, lásky a smyslu života.
A to hodně, hodně do hloubky.
Proto opět tolik výpisků, které mě zaujaly.
Myslím si, že řeknou víc, než pokus o nějakou recenzi...

Frankl: Někdo tvrdí: „Mám pravdu a nikdo jiný ji nemá“. Dlouhá léty jsem hledal definici tolerance. Po dlouhém tápání jsem zaujal toto stanovisko: Mám poslouchat svoje svědomí. 
To mi říká, co mám dělat a co nemám dělat. Případně, co mám opustit. 
Hledá smysl dané situace, co od člověka vyžaduje. Svědomí ale není pouze lidským fenoménem,
 lze říci, že je až příliš lidským – v tom smyslu, že se může i mýlit.
Až do chvíle, kdy budu na smrtelné posteli, nebudu vědět, že to, co mi svědomí radilo,
 bylo správné. Definuji svědomí jako orgán smyslu, nikoli smyslový orgán, tedy instanci, 
která je zabudovaná v člověku, ale jako orgán, který člověku pomáhá poznat jedinečný smysl 
dané situace. Svědomí si přitom musí počínat intuitivně. A to je dar. 
Pokud je ale člověk tak odkázán na své svědomí, když hledá smysl konkrétní situace 
a pokud v tu samou chvíli stále ještě neví, zda se jeho svědomí v dané situaci mýlí či nikoli, 
musí toto riziko omylu vzít na sebe.


Lapide: Pravdu je třeba konat a ne o ní mluvit.
Proto jezuité mluví o hierarchii pravdy. Konání pravdy je možná to nejdůležitější na světě. 
Není vražednějšího slova než pravda. Milióny lidí pro ní byly zabiti, 
stejný počet pro ni šel dobrovolně na smrt. To, že existuje jen jedna pravda, je nesporné. 
Sporná je naopak přístupnost k této pravdě pro nás křehké, chybující lidi, 
kteří vidí jen vlastní optikou. Zachycujeme jen zlomky pravdy.

Gordon W. Allport, psycholog na Harvardu, v této souvisloti jednou prohlásil: 
"We may be at the same time half-sure but whole-hearted", 
můžeme si být jisti napůl a zároveň se z celého srdce pro to, či ono rozhodnout.
 A já si myslím: Nemůžu stoprocentně vědět, zda mám či nemám pravdu, 
stejně tak může mít pravdu ten druhý, jeho svědomí může mít pravdu a ne to mé. 
To není relativismus, ale podpora tolerance.  Protože fakt, že se mé svědomí může mýlit, 
neznamená, že jedinečná pravda neexistuje, ale znamená to jen to, že nikdo nemůže vědět, 
zda má pravdu on sám nebo někdo jiný. Samozřejmě, že existuje jen jedna pravda.
 Může ji mít jen jeden. Ale nikdo nemůže vědět, zda ji má právě on sám, kdo ji má. 
Musí si ale stát za svým, konat to, co mu velí svědomí 
a zároveň počítat s tím, že se může mýlit.

Frankl: ...Výchova by měla v mladém člověku nastartovat proces hledání smyslu. 
Cílem výchovy by nemělo být jen zprostředkování vědomostí, 
nýbrž zaostření svědomí mladého člověka, aby v každé situaci viděl 
jasné možnosti smyslu a jeho výzvy...
Výchova přitom nikomu nemůže dát smysl. Fakticky totiž nemůže dát smysl být smysl vůbec dán, protože smysl musí být nalezen. Nemůžeme někomu smysl předepsat.

...

Frankl: "Víme, že Bůh je, ale co Bůh je, to nevíme." Řekl Tomáš Akvinský. 
Před několika desetiletími jsem se to pokusil vyjádřit v jedné knize: V
veškeré naše výpovědi o Bohu musí být chápány pouze v uvozovkách. Bůh je "osobní povahy", 
Bůh je "dobrotivý", apod. Antropomorfismu se nelze vyhnout. Je ale důležité, 
abychom si toho antropomorfismu byli vědomi. Nemůžeme ho ani obejít, ani mu zabránit. 
Tyto božské atributy jsou a samozřejmě zůstanou pouze lidskými vlastnostmi,
 ale často jsou to až příliš lidské vlastnosti. A tak Bůh není ušetřen zobrazování
více či méně antropomorfním způsobem. Ale máme kvůli těmto lidským atributům 
zahodit veškeré náboženství? Není to spíše tak, že se k tajemství poslední pravdy 
dá spíše přiblížit na symbolické rovině než na té čistě abstraktní?
Max Scheler v tomto smyslu hovoří o antropopatických rysech, které připisujeme Bohu: 
Bůh se hněvá, Bůh je rozzlobený, Bůh soucítí. Nic z toho není pravda, 
ale přesto, říká se s tímto "Bohem modlitby", jak jej nazývá, dostaneme daleko dál, 
přiblížíme se více pravdě, i té teologické, než s abstraktním metafyzickým 
Bohem jako enx realissimum atd. To stejné naznačuje Pascalova věta: Jde o Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova.

Ale překvapivá je jedna věc, kterou myslím vyjádřil Konrád Lorenz v jednom televizním rozhovoru s s Franzem Kreuzerem: Selka někde na horské pastvině, která v Bohu vidí muže s bílým vousem a přičítá mu další primitivní antropomorfismy, je pořád blíže k pravdě než leckterý vědec. A myslí tím přesně to stejné, co my dva.
Řadě lidí, kteří se pokládají za ateisty, připadá tento antropomorfismus pošetilý a rozčiluje je. Ale to musí člověk překonat, když uzná, že se tomuto antropomorfismu nelze vyhnout...

Ale existují i ateisté, kteří po Osvětimi začali zastávat podobné názory jako Rubinstein a jiní.
Někteří tvrdí, že po Osvětimi už nelze skládat básně, jiní, že se po Osvětimi nedá věřit v Boha.
Ale buď svou víru v Boha vzdáte ve smyslu jedné pasáže z Dostojevského, kde se praví:
Když Bůh dopustí, aby trpělo nebo zemřelo jedno jediné nevinné dítě, nemohu v něj věřit.
Nebo si svou víru ponecháte, řeknete víře ano, - a to z jednoho prostého důvodu: Nelze vyjednávat...
A podívejte, víra, opravdová víra trvá i poté. Kolik lidí tvrdí, že v Osvětimi museli lidé víru ztratit!
Ale to není pravda. Nemám statistiku, ale podle mých dojmů, mých pocitů, je to tak, že lidé v Osvětimi víru spíše znovu získali a v řadě lidí Osvětim víru posílila, to znamená navzdory Osvětimi, než že by o víru přišli. Nemělo by se  tedy donekonečna opakovat slovní spojení po Osvětimi v souvislosti se schopností člověka věřit, ale mělo by se spíše mluvit o víře navzdory Osvětimi.

...

Lapid: Bůh, v něhož věřím, je Bohem svobody ve dvojím slova smyslu: 
On sám je svobodný, tzn. nedrží se našich pravidel hry a dal nám ten strašný dar svobody, kdy můžeme říci ano, nebo ne. Může být, jak píšete, nevědomým Bohem v nás a když hlasitě křičíme
a hlučíme, neslyšíme jeho tichý hlas v našem nitru.
Tuto svobodu nám sám dal.

Myslím, že podobné obrazy Boha, které patří spíše do dětských let lidstva,
zemřely po Osvětimi, a nevím, zda se mi po nich má stýskat. V Osvětimi zcela jistě
zemřel Bůh v podobě dobrotivého muže s bílým vousem. Bůh, starý účetní, který denně přepočítává
dobré a špatné skutky, byl spálen v Osvětimi...
Věřím, že Osvětim nám pomohla k ozdravění našich obrazů Boha.
"Bůh je mrtev" prohlásil Nietzche předtím, než se propadl do temnot své duše. Pokud tím myslel ty částečně dětské a částečně dětinské představy Boha jako nebeského bojovníka v nouzi, uspokojitele
našich modliteb a dodavatele úspěchu, měl zcela jistě pravdu. Ba co víc! Dlužíme kritikům náboženství díky za to, že náš osvobodili od maskovaného modlářství a donutili nás proniknout ke zralejší a vyšší představě Boha. Krátce řečeno: Pokud se tvůj Bůh dá popsat, definovat, vyložit či písemně vyjádřit, je pouze náhražkou Boha a ne Bohem Bible.
...
Kde byl člověk, když byly páleny miliony lidí?
Kde byl onen věrný obraz Boha, kterému byla dána přikázání?
Kde byla ona pokřtěná Evropa...
To by byla otázka, která ještě pořád čeká na odpověď.
Ale zneužívat Boha a vinit Ho za to, co si lidé spáchali navzájem, je podle mého názoru blasfemie.

Frankl: ... Dokud soudíme a obviňujeme, nedošli jsme do cíle. A tak nechceme jen vzpomínat na zemřelé, ale chceme i odpustit živým. Stejně jako podáváme ruku mrtvým, přes všechny hroby, přes všechnu nenávist. A když říkáme: Čest všem mrtvým, chceme rovněž dodat: A pokoj všem živým dobré vůle.

Lapide: Kdo čte tyto řádky a je člověk, nemůže zůstat nedotčen, nerozvířen...
A sám sebe se ptám, co je to ono ve mně, co se chvěje, když poslouchám tato slova,
když čtu Vaše knihy, kde s klinickou objektivitou líčíte vlastní utrpení - bestiality v koncentračním
táboře - bez jediné kapky nenávisti? Mám podezření, že to je onen božský plamen ve mně,
Boží závan, který mi propůjčuje lidskou důstojnost a který mě rozviřuje.
Je to Bůh ve mně, který ze mne chce udělat plného člověka, jakým ještě zdaleka nejsem.
Proč hledáme Boha nahoře ve hvězdách, ve všemožných -ismech, v celém vnějším světě,
kde je jistě také, namísto toho hledat jej v našem nejniternějším nitru, kde má hlas,
kterému říkáte svědomí, kde ve mně tvoří modlitby, které mě nechává modlit,
který ve mně probouzí touhu modlit se, kde mě miluje, abych se mohl stát sám sebou.
Proč bloumat v dálkách, když tento Bůh sídlí ve mně jako plamínek a čeká jen na to,
aby skrze mne mohl planout? Není to kousek víry, který svou platnost po Osvětmi rozhodně neztratil?
Frankl: Ano. Mohu Vám jen stoprocentně dát za pravdu. Neznám nikoho, kdo to umí tak pěkně vyjádřit, jako Vy.

Lapid: ...Neznámý sibiřský zajatec: Hledal jsem Boha a On se mi vyhnul.
Hledal jsem svou duši a nenašel jsem ji.
Hledal jsem svého bratra a našel jsem všechny tři.


Frankl: Říkáte, že Bůh je tak velký, že se může zmenšit a může vklouznout i do té nejhloupější duše.
Možná znáte z nějaké mé knihy následující historku: 
Vypráví o jednom pacientovi, který v raném dětství trpěl schizofrenií a přivedli jej ke mně,
protože měl téměř neustále halucinace a občas byl velmi podrážděný. 
Ptal jsem se ho, jak to, že je schopen se i přes svou podrážděnost ovládnout,
což mi potvrdila jeho sestra. Po dlouhém váhání řekl: Pro Boha.
A tehdy mně došlo, co Kierkegaard myslel, když tvrdil:
I kdyby mi šílenství navléklo své šaty, mohu se přesto do poslední chvíle držet svého Boha.
Tato nepodmíněnost! Viděl jsem stavy nejtěžšího manického zmatení, lidi, 
kteří leželi ve vlastních výkalech na mokré slámě. V oddělení "Zwokarna" v Terezíně
byla jedna dívka, kterou jsem znal z Vídně a která byla prostitutkou SS.
V Terezíně u ní propukla maniodepresivní psychóza a v posledních hodinách před smrtí
na manickou excitaci a vyčerpání mě opakovaně prosila, abych ji odpustil.
Nevěděl jsem, za co. A pak jsem ji pozoroval bezprostředně předtím,
než zemřela - byla to scéna jak u Markétky ve Faustovi I. - dřepěla
v blátité slámě a modlila se Šema Jisra´el. Těžká psychotická pomatenost.
To jsem měl na mysli oním vklouznutím i do té nejubožejší duše.

Frankl: Proměň utrpení v sílu.

...

FRANKL, Viktor Emil a Pinchas LAPIDE. Bůh a člověk hledající smysl. 1. vyd. Brno: Cesta, 2011, 109 s. ISBN 978-80-7295-137-6.

úterý 17. března 2015

...ze Svatojánu

 Kuchařka.
Od Evy Francové.

Být ženou, vládkyní krbu, vyžaduje víc, než jen vařit...

Jedna z mých nejoblíbenějších.
Inspiruju, čerpám...Hodně receptů už odzkoušeno.
Zdravé zeleninové polévky, jídla z brambor, z rýže, 
luštěniny, obiloviny, rostlinné maso, zelenina, smetanová a sýrový jídla,
 těstoviny, zeleninová jídla, saláty, pečivo, zdravé mlsání...
K tomu všemu návody na přepuštěné máslo, domácí jogurt,
sýr z mléka, sojovou majonézu, bezový sirup...
A mnoho dalšího.

Až se sama divím, jak moc je tahle kuchařka moje nej.
Protože v ní nenajdete ani jeden masový recept. A to já jsem hodně masová.

Ale je opravdu hodně dobrá!

Pro ukázku dva recepty.
Mrkvové rizoto jsme měli k obědu dnes.

Rizoto s mrkví
3 lžíce oleje
500 g mrkve
sůl
1 lžička kari
3 lžíce hrozinek
svazek jarní cibulky
4-5 porcí dušené rýže
50 g slunečnicových semínek
pažitka

V hluboké pánvi rozehřejeme tři lžíce oleje a 10 min. na něm opékáme mrkev pokrájenou na tenká kolečka. Osolíme, přidáme lžičku kari koření, tři lžíce hrozinek a svazek jarní cibulky pokrájené na kolečka a ještě pět minut opékáme. Připravíme obvyklým způsobem dušenou (nebo vařenou, jak je kdo zvyklý) jasmínovou rýži (asi 4-5 porcí) a nasucho opražíme slunečnicová semínka dozlatova.
Hotovou rýži spolu se semínky vmícháme do mrkve, na talíři sypeme pažitkou.

Jablkový koláč s tvarohem
350 g polohrubé mouky
180 g cukru
špetka soli
1 kypřící prášek do pečiva
1 vejce
250 ml podmáslí
3 lžíce másla
1 citron
400 g tvarohu
500 g bílého jogurtu
100 g hrozinek
4 velká jablka
1 balíček skořic. cukru

Smícháme dva hrnky polohr. mouky, půl hrnku cukru, špetku soli a kypřící prášek.
Přidáme jedno vejce, hrnek podmáslí, tři lžíce rozpuštěného másla, nastrouhanou kůru z jednoho citronu a umícháme hladké těsto. Rozmixujeme 400 g tvarohu z papíru (ne vaničkového) s 500 ml smetanového bílého jogurtu a cukrem podle chuti (asi 1/3 hrnku), vmícháme spařené hrozinky.
Na hrubém struhadle nastrouháme 4 velká jablka a smícháme je se šťávou z jednoho citronu a skořicovým cukrem.
Velkou dortovou formu (28 cm) vymažeme a vysypeme hrubou moukou, vlijeme do ní těsto, na těsto dáme tvaroh a na tvaroh jablka (nejprve z nich slijeme šťávu.
Pečeme hodinu při 170 stupních.


Kuchařku ze svatojánu koupíte třeba tu.

pátek 13. března 2015

...první pokus


S koženkou.
Nakoupila jsem si ji na taškokabelu.
(V nejbližším městečku - z výběru tří barev:).
Ale nejdřív raději zkouška na menším.
Proto vznikla tahle taštička.
A docela to jde.
Jede se dál!

neděle 1. března 2015

...nedělní



Ezachiel v kopřivách
od Miloše Doležala

...

Toufar
Ivanu Martinu Jirousovi a Julianě Jirousové

V dálce rybník
pohnul se divoký žlutý kosatec
vánek na prašné cestě
zastavila se ve vzduchu vážka

Právě ho svlékají do naha
bičují hadicí
v plesnivém sklepení
ve Valdicích

Chrstnutí vody z plechového kýble
odplavit na chvíli řev
bačkory bachaře Táborského
na nártu rozstřihnout
narvat na opuchlé nohy

Slova poslední: Hvězdo jitřní


...

DOLEŽAL, Miloš. Ezachiel v kopřivách. 1. vyd. Brno: Atlantis, 2014. ISBN 978-80-7108-348-1.

středa 25. února 2015

č. 8016


 Můj Ježíši, jak šťasten jsem,
když Tebe mám, byť všichni mě opustili.
Ty stále se mnou zůstáváš.
Očišťuješ duši mou ohněm své lásky
a dáváš mi pít z kalichu utrpení
pro život věčný
P. Josef Toufar, farář

Modlitba vepsaná 5. listopadu 1946 P. Toufarem do památníku desetileté Mařence Davidové.
Perspektivy, KT č. 8, roč. 2015, Miloš Doležal

 P.Toufar při primici, 1940

 

29. ledna 1950.
"Bylo k deváté hodině večerní. Tmavá lednová noc, mrzlo, jen praštělo.
Černé auto s uneseným Toufarem projíždí okrajem ztichlého města
a dlouhou rovnou silnicí lemovanou lipami.
Po chvíli odbočí doprava a zastavuje u vysoké zdi, za kterou čouhá obrys budovy.
Zvonění. Otevře se brána a vjedou dovnitř. Kněz se pokouší zachovat klid.
Oči má zavázané a ruce v poutech. Estébácký doprovod ho na dvorku předává veliteli věznice
 Stanislavu Ludvíkovi a dvěma dozorcům, kteří vrávorajícího Toufara zavedou dovnitř.
 Tam mu teprve sundají pásku z očí. Ocitl se ve velkém, spoře osvětleném prostoru,
 který mu možná v té chvíli připomněl dvůr spícího činžáku,
jenž si pamatoval z doby svého vojančení v Brně.
Ve dvou patrech nad sebou vedou kolem pavlačí kovová zábradlí a všude spousta dveří.
Bachaři kněze dovedou do prvního poschodí. Otevřou kličkou dveře,
 za kterými se nachází úzká cela s promrzlou betonovou podlahou, jen se sklápěcí postelí, stolkem a kýblem.
Dozorce komisně přikáže: "Svléknout do naha a vzít tohle šatstvo!
Budete se hlásit pod číslem osm tisíc šestnáct!"
Zařinčí klíč. Ve špehýrce se na okamžik objeví oko a zmizí.
Stojí tam ve tmě, sám, haný, obnažený. Jen polobotky, které měl zrovna na sobě, s ním zůstaly.
Těmi se ale nepřikryje. Stále se uklidňuje, že přece nic neudělal, ani neviděl,
 a jakmile vše druhý den podepíše, bude zase propuštěn.
Nemůže vědět, že v této promrzlé díře zůstane bezmála měsíc a bude jak oliva drcen a páčen,
aby se "přiznal, že viděl a udělal!"
Netuší, že se ocitl na III. oddělení valdické věznice, kde je zřízené speciální a tajné kněžské oddělení...
Postupně jej nechávají vyhladovět a žíznit, každou hodinu bude buzen,
nucen ke dřepům, k hlášení čísla a hesla, brzy se dostaví vyčerpanost a nevyspání.
 Po pěti dnech žízně mu dají šíleně přesolenou polévku, možná omamující skopolamin.
A vše se bude stupňovat, dokud jim nekývne na falešné doznání.
Nebo dokud nevydechne...

Děsivých osmadvacet dní v tom klaustrofobním prostoru mezi sklepní kobkou,
 celou, chodbami a výslechovou místností ve II. patře.
Za střídání tmy a prudkého světla. Mlácení obuškem a polévání ledovou vodou.
Přivazování a kopání. Facek a ran pěstí.
Křiku a soudružsky žoviálního podstrkování jimi nastylizovaných protokolů k podpisu.
Ale copak může ta bezvládná ruka něco podepsat?
Řičení bolestí se střídá se zasténáním a úpěnlivým voláním:
 "Nic jsem neudělal! Mařenko! Nemůžu..dost...oroduj za nás...nemohu...nic jsem neudělal..."


DOLEŽAL, Miloš. Číslem 8016 v Kartouzích valdických, Lidové noviny/Orientace. 21.2. 2015


Noc z 23. na 24. února 1950.
Černý tudor projíždí zasněženou Vysočinou...
Na zadním sedadle zhrouceně leží osmačtyřicetiletý kněz s oteklou tváří,
který má na nohou narvané bačkory, na nártu rozstřihnuté,
aby se do nich jeho opuchlé nohy vůbec vešly.
Dva rozsvícené světlomety metají žluté kužely po sněhu.
Je po půlnoci a pražští příslušníci StB soudruzi B. Košař a S. Cvíček
právě přivezli z valdické věznice do Číhoště na filmovou rekonstrukci kněze Josefa Toufara.
 Dobitého po brutálních výsleších, těžce a sípavě dýchajícího, podivně zkrouceného
a držícího se za břicho. To už není ani Getsemanská zahrada, ani bičování
- teď se losuje o jeho šat...

25. února 1950
Ze zdravotnické dokumentace víme, že pacient byl veden pod jménem Josef Zouhar
 a umístěn na pokoji č. 312 v bývalém Borůvkově sanatoriu,
 v té době prominentním Státním sanatoriu v Praze v Legerově ulici.
 Přijal 25.2. ve 14.30 hod intravenózní infuzi,
v 18.00 hod první transfuzi a v 18.30 byl operován. Operace trvala necelé dvě hodiny...
Vedoucí lékař Sanopsu MUDr. František Maurer v roce 1968 vypověděl:
"Pacient ležel na lůžku na zádech, a když jsme ho odkryl, spatřil jsem obrázek,
který mi dodnes utkvěl v paměti. Myslím, že pacient byl nahý, protože mám mpřed očima
dodnes jeho celé tělo. viděl jsem, že je pokrytý po celém těle modřinami velikosti
asi tak za polovic dlaně. Tyto modřiny měl jak na prsou, tak na břiše, tak i na nohách a pažích...
Já se ani dnes neostýchám použít slova vražda v souvislostí se smrtí Toufara."

 Venkovský kněz z Vysočiny P. Josef Toufar dodýchal  
25. února 1950 kolem půl deváté večer 
 ve věku nedožitých osmačtyřiceti let na přísně střeženém nemocničním
pokoji č. 9 v luxusním státním sanatoriu.
Mimochodem - za devatenáct let bude na stejném pavilonu,
na popáleninovém oddělení, umírat Jan Palach.

+

DOLEŽAL, Miloš. Jako bychom dnes zemřít měli: drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. 1. vyd. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 2012. ISBN 978-80-7415-066-1. 


Dokument na Českého rozhlasu Uprostřed stojí ten, kterého neznáte 
 sleduje otřesné okolnosti farářova zatčení, týrání a jeho předčasné smrti. Josef Toufar byl v lednu 1950 zatčen StB a převezen do proticírkevního vyšetřovacího oddělení ve Valdicích u Jičína. Zde jej nutili za použití brutálního způsobu mučení k doznání, že pohyb křížku je podvod, který sám zinscenoval. Josef Toufar na následky mučení StB zemřel 25. února 1950. 

O třetí neděli adventní, 11. prosince roku 1949, kázal Klement Gottwald na sjezdu revolučních odborů své evangelium třídní nenávisti. Tentýž den kázal v obci Číhošť na Vysočině prostý kněz Josef Toufar na téma "uprostřed nás stojí ten, kterého neznáte". Kříž s Kristem se podle očitých svědků při jeho kázání několikrát pohnul. Znamení? Zázrak? Přinejmenším vynikající záminka pro Státní bezpečnost k otevřenému a exemplárnímu útoku na katolickou církev. Zatčení pátera Toufara a následující vyšetřování, které ve své zuřivosti přivodilo brzkou Toufarovu smrt, jen potvrdilo, v jakém duchu se ponesou další léta vlády jedné strany.

V dokumentu uslyšíte mimo jiné autentické výpovědi svědků pohybu křížku.
Poslechnout  tady.

úterý 24. února 2015

...asi už je tady


 Jaro.
Každý rok po návratu ze Šumavy přijde nějak moc rychle.
Každý rok se po návratu pereme s virózou.
Říkám si, jestli nám to za to stojí...
Ale stojí.
Ten šumavský vzduch a ticho si vzít nenechám.
Je to návykovka, na celý život:).