neděle 24. května 2015

...nedělní


Až na vrchol
Přepis exerciií, které vedl před svou tragickou smrtí v horách otec Pablo,
známý z filmu Poslední vrchol.

Místo prologu...
Mezi 11. a 15. únorem 2009, kdy zemřel, vedl kněz madridské diecéze Pablo Domínguez Prieto
 duchovní cvičení pro sestry z cisterciáckého řádu v Tulebras (španělská autonomní oblast Navarra).
 On, zkušený horolezec, byl tohoto dne ve tři hodiny odpoledne při sestupu z hory Moncayo povolán
do věčného života. Stalo se tak v neděli, v hodinu milosrdenství.
Tato kniha obsahuje písemný záznam všech přednášek, kterým na živo
 - téměř jakoby v předvečer věčného života - sestry naslouchaly.
Přepsali a zrevidovali je bratři z Teologické fakulty San Dámaso v Madridu,
kde Pablo, průzračný člověk a věrný kněz, působil jako děkan.
Výjimečnost situace, odehrávající se mezi životem a jeho koncem,
v níž tyto úvahy a modlitby vznikly, činí z knihy dvojí zázrak, sjednocenou krajinu země a nebe.
Neboť Pablo Dominiguez Prieto již hovořil o milosti a srmti šifrou nebe.
Juan Miguel Domínguez Prieto

 Setkání...
Každé setkání v nách zanechá různě hlubokou stopu.
Existují bolestná setkání, která nás připraví o odvahu, 
existují setkání, která vypadají, jako by se ani neodehrála, jako by se ani nic nestalo,
 ačkoliv člověk cítí prázdnotu, která po nich zůstane,
 a naopak existují setkání radostná a naplněná, která povznášejí duši, 
vytáhnou z nás to nejlepší a vedou nás k Bohu.
Takové krátké a intenzivní setkání prožila naše komunita s Pabelm D. P.
sestra Pilar Germán z cisterciáckého kláštera Nuestra Señora de la Caridad v Tulebras

 Pablo Domíniguez Prieto
3.7.1966 - 15.2.2009
oblíbený španělský kněz, teolog a filozof (uznávaný specialista v oboru logiky), 
děkan teologické fakulty San Dámaso v Madridu a především člověk na pravém místě. 
U nás je známý díky filmu Poslední vrchol, který dokumentuje jeho životní příběh. 
Otec Pablo miloval hory, zdolal řadu horských vrcholů v Andách, Himalájích či Alpách. 
Tušil, že se nedožije vysokého věku, a přál si zemřít v horách. 
Zahynul při sestupu ze španělské Moncaya v Iberském pohoří.

čtvrtek 21. května 2015

...lentilky





Tři košíčky lentilkovo puntíkaté.
Už brzy poletí za Ivetkou a její malou Rézinkou.
Slibuju je přes měsíc. Konečně jsem se po delší době dostala ke stroji.
 Tak holky moje - vesele ať je - na té "dovolené:)"!

středa 20. května 2015

...už jde čas


Stříbrné hodiny.
Původně vysněné tyto.
Ale tyhle ikeácké zase ladí k úchytkám.

Už pod ně jen nechat udělat skříňku na kávovar.
Nad to nějaký (asi kafčkákový) obrázek - úplně to vidím:).

A na zahrádce už kopretiny...

úterý 19. května 2015

pondělí 18. května 2015

...na ledovec!


Kamýk a na Plešivec.
Nebo taky Ledový vrch. Zajímavostí jsou tu ledové jámy.
Sníh a led se tu drží dlouho do jara. V letních vedrech z jam cítíte chladný vzduch.

Nádherný výstup po suti.
Můžete si klidně myslet, že jste někde ve velehorách.
A zatím je to jen České středohoří.
Ale jak je tu u nás krásně...

Všichni skřítci zvládli výstup na 1.
Na zádech, po svých, na břiše i v bříšku:).
A pak zasloužená odměna v Kávě s párou. Mňam.

neděle 17. května 2015

...nedělní


 Temná láska

Na naše debaty o vědě a víře přicházíme již se svými představami, 
co nebo kdo je to Bůh, co je to víra a co je to církev, 
přicházíme s předem nastudovanými názory a argumenty, 
kterými zamýšlíme protivníka porazit a nechat zvítězit stranu, 
které fandíme a o které se z dobrých důvodů domníváme, že by zvítězit měla.

 Úplně jinak bychom Boha vnímali, kdybychom si byli skutečně vědomi omezenosti svých slov: 
tón, melodie někde za horizontem, temná a tichá píseň kdesi za hranicemi vesmíru. 
Láska, která je principem celého světa, nehmotná a beztvará, bez výšky a hloubky, 
mimo čas a prostor a přece v čase a prostoru, tmavé nic, ono cosi, co je zcela jiné než restituce,
církevní kauzy a naše česká politika, nic, co je principem všech věcí. 
Nevím, zda je šťastné říkat že Bůh je osoba, Bůh je podle Eckharta nic,
 osoba, ale také mnohem víc než osoba, Bůh je jiný než všechny naše představy o něm. 
Naše mše svaté jsou velmi tápavé a lidsky neobratné pokusy věci nějak uchopit, 
 uspořádat nějaký taneční obřad smysluplnosti lidské existence ve vesmíru, 
liturgii radosti a bolesti ze života, ptáci kteří uspořádali svátek vzduchu a ryby,
 které slaví slavnosti vody. Temné nic, smysl věcí. 
O tomto nemá smysl pořádat televizní debaty o vědě a víře, celé tyto debaty jsou nesmyslné, 
dva tábory se mezi sebou přou a v pozadí sporu jsou zážitky z mládí, hodní nebo nehodní faráři, 
pýcha a pokora, sympatie a antipatie k církvi a kdo ví co ještě.

 Temná láska, pronikající hlubiny černých děr, horizonty událostí i galaxie, 
za které nikdy nedohlédneme, temná láska, skrytá kdesi uvnitř kvarků 
a zpívající velmi tichou píseň uvnitř temné hmoty i temné energie,  to je Bůh Židů a křesťanů, 
nic a všechno  ve všem, které se zajíkavě snažíme oslovit svými modlitbami, 
jejichž smyslem není něco k temné lásce přidat nebo ubrat, 
nýbrž zvětšit či zpestřit svěžími barvami vlastní obraz nezachytitelné lásky v našich vlastních duších. 
Židovství a křesťanství přinesou myšlenku, že se s oním nezachytitelným smyslem věcí dá mluvit,
 že jej mohu oslovit Ty, Abba. Kdybychom měli čisté srdce, 
kdybychom byli nezaujatí svými starostmi, projekcemi, vizemi a touhami řečníka vyvrátit, 
zesměšnit a zvítězit, kdybychom měli čisté srdce a viděli věci jak jsou. 
Na chvíli stát na antarktickém kopci a vidět zapadat slunce 
a na chvíli zaslechnout temnou a tichou melodii, to je víra, 
které už nechce ztrácet čas diskutováním
Příčí se mi užívat ta slova, diskutování, víra, Bůh, naděje a církev, 
neboť jsou příliš kontaminována současnými debatami.  
 V temném oceánu nikdo nechce nikoho přesvědčovat, zavalit argumenty, 
 chce se být ticho, ticho a být ponořen do naslouchání písně, do temných melodií, 
vlídných a živých a jásajících a plačících, ticho písně, které na chvíli přemůže diskutující 
s připravenými argumenty, názory a bonmoty, ticho, které zpochybní všechna jednoduchá řešení, 
jak nás ateistů tak nás věřících, neboť my všichni jsme tváře jen jednoho člověka, děti z jediné rodiny.  
Ticho, které vyčistí mysl i srdce a připraví je k naslouchání, 
ticho bez  předběžných pozic a představ, bez důkazů existence Boha
 a bez důkazů proč Bůh existovat nemůže. 
Píseň ticha, která proniká naši planetu a každý atom těl diskutujících, temná píseň lásky 
nemající nic společného s našimi konstrukcemi, zájmy, představami, ticho smrti,
 až bude jednou po bitvě a budeme věci vidět jak jsou a ne skrze naše zájmy. 
Dva moji kamarádi nezávisle na sobě  uvěřili v Boha v noci na poušti, na Sahaře, 
když byli sami,  a nebylo to kvůli slovům a hluku argumentů. 
Nechci již nikoho o ničem přesvědčovat, chci naslouchat a  být ponořen uvnitř, 
dýchat a vydechovat, nechat se prostoupit tím neviditelným světlem
neslyšnou písní a nehmotnou přítomností, 
kterou někdo posměšně, někdo neobratně a někdo s vírou ve své obrazy, 
aniž by přemýšlel nad obsahem, nazývá duchem svatým, dechem svatým, 
přítomností, které je vše co jsme my a mnohem víc.

Bohu díky, církev vždy měla své svaté, mystiky a mnichy, kteří si velmi dávali pozor na to, 
aby přes houštinu krajkoví neztráceli ze zřetele podstatné, dech pravdy, myšlenku oblečenou do slova,
která se stala tělem a kteří nikdy nezapomněli tančit tanec radosti z Boha. 
A tento tanec by tančili, ani kdyby neexistovala vatikánská katedrála, chórové lavice,
ornáty nebo nebyl na světě ani jeden kostel. Spor se vede o představy Boha, o  jeho interprety a jeho pozemský personál, nikoli o dech, přebývající skrze nás, v nás a s námi a zároveň v nepřístupném světle. Kterého Boha vlastně popíráme?
Boha našich představ, Boha, o kterém si zkoušíme představit, jak si ho představují věřící?
 Nebo vzduch, který a ve kterém dýcháme?

Marek Orko Vácha

pátek 15. května 2015

...omnikin!

Občas je potřeba vypnout.
Já kromě běhání vypínám při tomhle.
Znáte Kin-ball? 

Hraje se s lehkým balonem o průměru 122cm. 
Hrají 3 týmy o 4 hráčích. 
Dál nemá cenu popisovat, musíte vidět. 
Dá se hrát v běžné tělocvičně i venku na louce. 
Nemusíte být sportovní talent, ale užije si i vrcholový sportovec

Musím říct, že nejsem duchem žádný kolektivní sportovec.
Ráda běhám sama, ve dvou. Bez sluchátek, jen poslouchat stromy a pole kolem.
Pak taky kolo. Ale to bejvávalo. Teď s děmi to nějak nevychází...
Nedávno se k nám do vsi dostalo tohle!
A úplně mě to dostalo.
Volejbal ani basket mi nikdy nešel.
Ale kin-ball mě strašně baví. Za hodinu se skvěle vylítáte, zapotíte.
Na každého se dostane. Je to sranda, ale zároveň i makačka.

Tak si tak teď každý týden lítám. Za velkým míčem.
Omnikin - "bojovný" pokřik při hře:)!

Navíc je super, že kin-ball mohou hrát i vozíčkáři.
Pro mě jako speciálního pedagoga další plusové body.
Více tu.