pátek 22. června 2018

...kam se ztratil bůh?


Základní otázka, když se bavíme o těchto tématech - 
ať už se považujeme za věřící, nebo nevěřící, ať žijeme,
či nežijeme v nějakém náboženském kontextu - je tato:
Jakého příběhu jsem součástí?

...


Jsou naprosto odlišní, ale to nejdůležitější mají společné - Boha nevlastní, jen jej opakovaně hledají. Myslím, že právě proto je jejich odpověď na otázku Kam se ztratil Bůh? silná.
Štefan Hrib



Rozhovory s M. Váchou, K. Satoriem a T. Halíkem.
Víc není třeba dodávat. Úžasná kniha.


Každý z nás se musí znovu a znovu takto ptát.
Příběh, v němž žijeme, je tak nepravděpodobný, že Pán prstenů nebo Letopisy Narnie nejsou proti tomu ničím. Příběh, v němž reálně žijeme je mnohem zajímavější.

Naše planeta, maličká bleděmodrá tečka, plave ve vesmíru.
Země je plovoucí botanická zahrada, z níž zaznívá zpěv ptáků,
z níž vyskakují na hladinu ryby a delfíni. Z paluby této lodi visí girlandy orchidejí a my jsme toho součástí. Naplňuje mne to hlubokou estetikou. Toto není vůbec triviální myšlenka, protože není nezbytné, aby byl vesmír krásný. Ale on je.

Zakladatel křesťanství vyslovil větu, kterou všichni věřící znají nazpaměť: 
"Já jsem cesta, pravda a život."
Ale pokud je Bůh pravda, tak já nemohu být majitelem pravdy.
Mohu být nanejvýš tak jejím pokorným služebníkem.
Nikdy nesmím vystupovat jako majitel pravdy.

Svatý Augustin jednou řekl, že máme dvě možnosti, jak se setkat s Bohem.
Za prvé, když budeme číst Svaté písmo a budeme mu věřit.
V Augustinově době to však nebylo tak jednoduché, protože ne každý uměl číst a psát a bylo to i dost drahé. Augustin však pokračuje: Ale máme i jinou knihu a tou je kniha přírody, v níž si může číst každý, i ten, kdo nemá peníze, aby si koupil nějaký text, a dokonce negramotní budou knize přírody rozumět. Augustinova myšlenka je srozumitelná. Říká v podstatě něco takového:
Je to tak, jako kdybych se díval na nějaký obraz, když jsem v galerii.
Když se dívám na nějaké plátno slavného mistra, vůbec nemusím vědět, kdo to namaloval,
ale cosi se dozvím o citlivosti, problémech, těžkostech, radostech, láskách, tužbách toho umělce.

Podobně je tomu u Tomáše Akvinského. Krása uměleckého díla mi otevírá oči pro krásu umělce. Pro Tomáše je procházka lesem procházkou uvnitř uměleckého díla. Augustin stejně tak řekne:
Bože, ty musíš být dokonalý, protože příroda je dokonalá. Bože, ty musíš být krásný,
protože ona je krásná. Bože ty musíš být, protože ona je.

Teolog dokáže krásně vysvětlit všechny Osvětimi a gulagy, řekne, že člověk je svobodný, aby miloval, ale rovněž svobodný, aby lásku popřel. Vždyť ty ostnaté dráty tam nenatáhl Bůh, ale lidé. Ale co ty malé děti, které umírají na choroby nebo následky zemětřesení? Co lidé, kteří umírají na živelné pohromy? Trápí to i mne. I jako biologa.

Všechny naše představy o Bohu jsou falešné. Cokoliv si představíme o Bohu, je nějak mimo. Skutečně pro nás zůstává tajemstvím. Pokud si myslíš, že jsi pochopil, kdo je Bůh, říkal svatý Augustin, potom to není on. 

V sedmnácti, osmnácti jsem byl na krásu přírody dost citlivý. A i dnes, když si vyjdu do nějakých skal a vezmu si nějakou knížku o modlitbě, často ji hodím za hlavu, protože ta scenérie západu Slunce je tak krásná, že mi řekne mnohem víc. Tehdy si uvědomím, že zde musí být někdo, kdo tohle vytvořil. A zapůsobilo to na mě už v mládí tak, že jsem pochopil, že se s tím zřejmě dá hovořit.
Ale potom přijdou i věci, které jsou na hranici, za hranicí zázraků. Velmi intimní záležitost, vyslyšené modlitby. Jsou to události, jež dovedu jen stěží uchopit slovy. Každý, kdo bere křesťanství vážně, si zřejmě musí nějakou takovou zkušeností projít. Přestože přijde i okamžik, kdy se sám sebe ptám, zda to nebyla jen autosugesce. 

Jaký je Bůh? Bůh Marka Váchy?
Toto je pro mne otázka mnoha let a mimochodem, je to i nejdůležitější otázka současné Evropské unie. Je to Bůh, který si Marka Váchu vysnil před vznikem Velkého třesku. Jsem Božím snem. Bůh toužil po mé existenci. Stvořil mne ale tak, jak tvůrce tvoří tvůrce. Stvořil mě také jako místo, kde přebývá. "Cožpak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého a že ve vás sídlí Bůh?" říká svatý Pavel. A bůh nechce ode mne nic menšího. Chce, abychom ruku v ruce dokončovali stvoření světa. A z toho plynou naše další setkání. Pokud jsem obrazem Božím, pokud je tohle moje zadání, být obrazem Božím, pokud beru vážně Levitikus 19,2 ("Buďte svatí, protože já, Hospodin, jsem svatý"), tak musím každou sekundu života brát vážně. Protože najednou vím, že na mě záleží.

Kontemplativní člověk není ten, kdo vidí jiné věci než my všichni
Vidí úplně ty samé věci. Nemá nějaká mimořádná zjevení, vidění, nebesa otevřená.
Vidí stejné pupavy a stejné květy, ale vidí jinak. Upadá do extáze před tím, nač se dívá celý svět.
Podstatou problému nás věřících, ale i podstatou problému nás nevěřících je velký zápas o čisté srdce. Ale věřím, že ryba si jednou uvědomí: Aha, voda, v níž žiji, hýbu se a jsem.
Bazilika Božího hrobu v Jeruzalémě

Gestemanská zahrada
Zeď nářků



...Pokud se člověk nechce nechat rozmetat mocnými tsunami informací, musí umět někde zakotvit. Zakotvit v hloubce. A to je právě ten osobní vztah...Když žiji hlouběji svou víru, tak se mi víra otevírá v nevídaných souvislostech. Jsem zaujatý tím, co jsem ve víře předtím netušil nebo nevnímal.

Když jsem byl v klášteře, ze začátku jsem trpěl jako pes. Šel jsem tam jako 40letý chlap. Bylo to zvláštní. Ne proto, že bylo třeba poslouchat, ale proto, že člověk tam prožívá jakousi psychickou vzpouru. Kolem čtyřicítky  má už člověk život víceméně zmapovaný. Vím, že budu dělat tohle, zavolám tomu, navštívím onoho. Známe už život a to, jak to v něm chodí. A najednou skočíte do něčeho úplně nového. Jsou to úžasné nástroje sebepoznání, ale než člověk pochopí, v čem jsou úžasné, připadají mu dost děsivé. Neustále jsem tehdy v duchu křičel, a když jsem byl na poli, tak i nahlas: "Kde jsi? Já jsem tě sem přece přišel hledat!"


A nic se neozvalo jako odpověď.

(Smích.) A zde je můj mystický zážitek. Slyším, jak já, ne Bůh, říkám: "Kde nejsi?"
Úplně mě to popletlo. Křičel jsem: "Kde nejsi?" To bylo skutečně zlomové, to bylo procitnutí. 
Každý člověk - to je vlastně smyslem celého evangelia, radostné zvěsti - každý jeden je milovaný.

Jak se projevuje osobní vztah Karla Satorii s Bohem?

Nevím, jestli to bude srozumitelná odpověď. Říká se tomu via negativa, negativní cesta. Už vůbec si neumím představit život bez Boha. (Ticho.) To je zvláštní. Mám rád svatou Terezii z Ávily a líbí se mi její věta, že poznala, že je milovaná. Zkuste ale vyjádřit slovy, jak to vypadá, když je člověk milovaný. 


...



...Když říkáme, že musí respektovat naše hodnoty, tak je to akorát pěkná fráze. Protože jaké hodnoty? Víme to? Žijeme je a žijeme je tak přesvědčivě, aby vůbec byli motivovaní je přijmout? Lidé, kteří by nedokázali vyjmenovat ani tři přikázání desatera, dnes vykřikují, že tu kdosi ohrožuje křesťanskost Evropy. Co ten člověk vůbec ví o křesťanství? Jak ho žije?

...Co František viděl?
Viděl, že pětkrát denně se z minaretů ozývá volání a muslimové pokleknou a modlí se. Inspirovalo ho to tak hluboce, že zavedli klekání, to znamená, že i z křesťanských kostelů se třikrát denně ozývalo zvonění a byl to signál pro lidi, aby poklekli a modlili se Anděl Páně. Takže stará modlitba Anděl Páně, zvyk klekání, byl muslimskou tradicí. Podobně jako růženec, velký znak katolické zbožnosti, stejně tak převzatý od muslimů.
...
Mnozí si mysleli, že po pádu komunismu jen tak zasedneme k bohatě prostřenému stolu Západu, budeme si užívat všechny ty dosud zakázané svobody, budeme moci dělat, co jen chceme. Ano, budeme, ale je to spojené s obrovskou zodpovědností. A tu mnozí lidé odmítají nést. Proto si myslím, že je tu fundamentálně přítomný strach právě ze svobody, zvláštní frustrace a vykořeněnost. Je to strach, že ztratíme vlastní identitu, a ten ukazuje, že někde v hloubce jsme si trochu vědomi toho, že jsme ji už dávno ztratili. Nemáme nějakou zásadní identitu, nedokážeme pojmenovat hodnoty, za které bychom byli schopni žít a umírat, nebo když je pojmenujeme, tak jen jako fráze. Nejsme už schopní žít je naplno, se vším...

...Sám procházím jakoby novou fází vlastní konverze. Konverze je neustálá cesta. Současná doba, ale i papež František jsou pro mě inspirací k hluboké pokorné sebereflexi. Dnes si uvědomuji, kolik chyb jsem udělal, jak jsem někdy zanedbával vnitřní pokoru...

Všichni máme nějaké představy o Bohu a ty jsou vždy lidské, příliš lidské. Musíme si vždy uvědomit toto: Ano, je to prst, který ukazuje na Měsíc a ne Měsíc samotný. Víra je odvaha vstoupit do oblaku tajemství. Ale do toho oblaku člověk zároveň přichází s důvěrou a volá, křičí. Modlitba je někdy křikem, když jsme v pokušení, že máme pocit, že křičíme do prázdna. Ale tu si vzpomenu zase na mého oblíbeného svatého Ignáce, na tradici ignaciánské spirituality: Nacházet Boha ve všech věcech. On nám je často neznámý ne proto, že by byl tak vzdálený, ale proto, že je nám tak blízký. Nikdo z nás nikdy neviděl svou vlastní tvář. Viděli jsme ji jen v zrcadle. Boha také vidíme v zrcadle, nevidíme ho přímo. Právě proto, že je nitrem našeho nitra, není to nějaký předmět. Jakmile bychom z něj udělali předmět, nějaké něco, jsoucno, nejvyšší jsoucno, tak z něj učiníme modlu. Bůh je ten, který je docela jiný, protože je velmi hluboko a my v sobě musíme objevit právě tu hloubku a tam najednou spatříme, že to už není naše Já, naše ego, tam už jsem otevřený něčemu, co je hlubinou skutečností. To je ten živý Bůh, a ten z té hloubky promlouvá a je přítomný ve všech věcech, ve všech událostech života.

...



HRÍB, Štefan, Marek Orko VÁCHA, Karel SATORIA a Tomáš HALÍK. Kam se ztratil Bůh: Štefan Hríb se ptá tří pozoruhodných kněží - Marek Orko Vácha, Karel Satoria, Tomáš Halík. Přeložil Radek CHAJDA, přeložil Kateřina HOŠKOVÁ. Bratislava: W Press, 2017. Týždeň (W Press). ISBN 978-80-89879-09-0.

úterý 29. května 2018

E♥H




Nadpozemsky krásné.
Ženil se mi bráška. Bral si moji Evičku.
Okolo rozkvetlé louky. Bez řepky!
Jen tráva, krávy a kopretiny.
Obřad pod starým stromem.
Svědčím. Ženich spojen se Zemí. Bos.
Nevěsta s věnečkem ve vlasech. Šťastná.
Svatebčani kolem. V kruhu.
Here comes the Sun.
A nebyl to sen!!



Celý víkend se mi hlava točila. Štěstím. Láskou. Dojetím.
Emocionální smršť. Že Svět je ještě v pořádku. 
Jak řekla Ondrova milá Eliška.
Děkuju Eliško, že jsem Tě konečně mohla poznat!



Neskutečně se těším na fotky od Ondry. 
Dvě vlaštovky už přiletěly a je to krása. Nadpozemská.



Evičko a Honzíku!
Miluju vás.