...Ježíšek

Knihu Ježíšek od Hany Skálové už určitě znáte.

 Minulý rok ji představil na svém blogu o dětské knize Maaristaan.

Konečně krásná česká knížka o Vánocích. O pravém malém Ježíškovi.

 (Žádný fousatý strejda v červeném oblečku!)

O Vánočních zvycích, vůních, jídlech. (Ani já netušila, co je to pracharanda a pučálky). 

O historii vánočních stromečků, Betlémů...O Pražském jezulátku.

Taky o vyrábění - řetězů, Betlémků (jako třeba tady Anežka), vloček.  

A ještě k tomu všemu nádherné ilustrace od Andrey Tachezy.

Nám ji přinesl Mikuláš už vloni. První co jsem si přečetla byla Čtvrtá vánoční povídka.

Ivona Březinová

Ježíšek je holka?

Bylo po besídce. Rodiče oblékali své předškoláky do teplých bund a snažili se odpovídat na jejich švitoření. "A že jsem to hezky zazpíval," zatahal Robík maminku za rukáv. "Ježíškůůů, pánáčkůůů..." dal se znovu do hlasitého halekání, až se po něm všichni v šatně ohlíželi. A Táňa se dokonce smála.

"Pst, zase až doma," napomenula ho maminka a chystala se mu zavázat tkaničky. 

"Počkej, já sám," ohradil se Robík a s vyplazeným jazykem začal kroutit konce tkaniček do šmodrchající se kličky. "Slíbil jsem Ježíškovi, že se to do Vánoc naučím." 

"Tak jednu ty, druhou já," přikývla maminka a neklidně se podívala na hodinky. "A proč šel táta pryč?" zafuněl Robík skloněný pod botou. "Musel ještě něco zařídit." "A co musel zařídit?" "To je překvapení?" "A jaký překvapení?" "Tak hezké svátk, paní Kubátová," vysvobodila maminku od výslechu paní učitelka a všichni se ve školce rozloučili.

Doma bylo voňavo. Babička roztloukala koření do vánočky a děda obaloval vanilkové rohlíčky v cukru. Mlsat měl zakázáno. Stejně jako Robík. "Půjdeš mi pomoct?" mrkl děda spiklenecky na vnuka. "Nemůžu," zavrtěl Robík hlavou. "Mám práci. Musím psát dopis Ježíškovi." "Už zase?" zvedla babička hlavu od mísy s tětem. "Kolik jsi už těch dopisů Ježíškovi napsal?" "Tolik." ukázal Robík ruce s roztaženými prty. "To je...sedm," dodal po chvilce přemýšlení. "Ale ještě jsem na něco zapomněl. Jáchym si totiž napsala o bagr na vysílačku."

"Takže ty ho teď potřebuješ taky, že jo," usmál se děda. "No. Jen nevím, jak se píše g." "Tak hezky piš a nezlob. Já musím ještě na chvilku pryč," vzdychla maminka ustrašeně a kývla na babičku, že odchází.

Máma s tátou se vrátili až večer. Maminka pak strčila do komory velký nákup a zase komoru pečlivě zamkla. Robíkovi vadilo, že maminka komoru poslední dobou zamyká. Přemýšlel, jestli tam není schovaný nějaký tajný poklad. Nebo nějaký nebezpečný vězeň. Třeba čert, co tu byl nedávno s Mikulášem. Nebo trojhlavý drak. Ale s tím by si táta poradil, terénuje totiž karate. Takže v tom asi bude něco jiného. Jenže co?

Druhý den byl konečně ten co se mu říká Štědrý. Robík se neustále ujišťoval, že děda opravdu ještě včera večer odnesl Robíkův poslední dopis Ježíškovi do schránky. Maminka ho okřikovala, ať nezlobí, tatínek přecházel po předsíni sem a tam

 a cinkal klíčky od auta a babička pekla novou vánočku, protože tu včerejší spálila na uhel.

"Tak už jdětě," mávl děda na maminku. "O kapra a salát se postarám."

"A kam jedou?" vyzvídal Robík.

"To je tajemství." 

"A jaký tajemství?"

"Úplně nejtajnější, pojď mi podávat brambory." "A dědo? Umí Ježíšek vůbec číst?" napadlo  najednou v hrůze Robíka, jak si uvědomil, že Ježíšek je vlastně ještě mimino. "To víš, že umí. Podej další bramboru."

Salát se jim povedl. I ryba už se zlatavě smažila na pánvi. Robík byl z toho všeho čekání na dárky a tajemného šuškání babičky a dědy unavený. Usnul na lavici v kuchyni, protože do pokoje nesměl. Prý aby nezaplašil Ježíška. A pak..pak se najednou ozvalo cinkání. Takové jemné, křehounké, jako když se lžičkou opatrně ťuká do tátova velkého skleněného půllitru.

"Robíku, vstávej!" pohladila ho maminka po tváři. "Myslím, že Ježíšek už vedle v pokoji byl. Třeba ti tam něco nadělil, jdi se podívat." 

Robík si promnul oči a odhodlaně vykročil ke dveřím pokoje. Stiskl kliku a škvírou nahlédl dovnitř. U okna stál velký ozdobený strom a pod ním bylo plno dárků. Robík už chtěl zavýsknout, ale pak udiveně vykulil oči. Chvíli nevěřícně zířal,

 a pak dveře zase opatrně zavřel.

"Co je?" podivil se tatínek. "Že by ti letos Ježíšek nic nenadělil?" smál se vesele. 

"Pssst!" okřikl ho Robík a zašeptal: "On tam ještě je."

"Kdo tam je?" nechápala babička. "No Ježíšek. Leží tam v košíku pod stromem. Asi už je z toho nošení dárků unavený. 

No, jestli táhl ten velký bagr..."

"Víš co? Půjdeme se tam podívat spolu," vzala maminka Robíka za ruku a za druhou ho vzal táta. A pak společně vešli do pokoje a Ježíšek tam opravdu v košíku ležel a spal. Maminka se nad ním sklonila a sundala z něj bílou plenku. V tu chvíli Robík vykulil oči podruhé.

"Mami" Vidíš to? Ježíšek je holka!" 

"No je to holka," pornesl tatínek se smíchem. "Jmenuje se Ivetka a ode dneška je naše."

"Je to ten nekrásnější dárek," usmála se maminka šťastně.

"Takže nám Ježíšek místo bagru přinesl holku?" nechápal Robík.

"No, ty sis přál bagr a možná v té hromadě dárků někde bude," pronesl děda. "Maminka s tatínkem si zase přáli holčičku. 

A protože někdo jiný ji naopak nechtěl, přinesl ji Ježíšek z dětského domova sem."

"Takže ode dneška máš sestřičku," doplnila dědu babička a tvářila se dojatě.

"Jako má Táňa. A Jáchym má zase bráchu. Teda...to je dobrý," vydechl nakonec Robík, ale to už šeptat nemusel, protože Ivetka se probudila.

Táta pak odemkl komoru a vyndal z ní dětskou postýlku, kočárek a velký bagr na dálkové ovládání.

Ale toho večera, toho neobyčejného Štědrého večera, 

Robík usoudil, že vozit po obýváků kočár s opravdickou malou sestrou je lepší.

SKÁLOVÁ, Hana. Ježíšek. 1. vyd. Praha: Mladá fronta a. s., 2010, s. 96-99. ISBN 978-80-204-2330-6. 

 U nás je to podobné. Jen obráceně.

Asi by se dalo polemizovat o Robíkově psychické připravenosti na sourozence...

Ale ten příběh. No a ten obrázek! Úplně naši Skřítci.

(Fotka památeční, první společná, porodnicová.)