...svoboda není samozřejmost

Sleduju události posledních dní. S mrazivým pocitem...

Od 28. října jsem se chystala k přepsání řeči P. Marka Orka Váchy,

kterou pronesl na Staroměstském náměstí. Předstihla mě Nicenka.

Stejně jako ona se i já se přidávám k Orkovi.

Taky jsem člověk naděje...

 Fotografie ze Staroměstského náměstí - od mojí maminky.

Děkuji vám a děkuji Bohu za to, že jste přišli. V roce 1989 jsem byl v pátém ročníku na vysoké škole na bioloigi a stávkovali jsme za to, že patříme na západ, za to, že patříme do Evropy a že souhlasíme s evropskými hodnotami. Co jsme tehdy nevěděli a co víme teď je, že svoboda není nula nebo jednička, že svoboda není tak, že je nebo není, ale že svoboda je druh umění, že svodoba je proces. A že stejně jako umění vyžaduje každodenní pozornost a že vyžaduje citlivost do detailu. A že patříme na západ i dnes, a proto jsme tady. Všechny totalitní systémy mají jednu věc společnou. Říkají, že záleží na budoucnosti, ideách, světlých zítřcích, ale ne na člověku. A že když se kácí strom, tak létají třísky. Zatímco ty moje západní hodnoty říkají, že člověk je neobyčejně důležitý, že naším zadáním je, abychom s pokorou přijali svoji velikost, a že když určité dobré projekty neuděláte vy, tak nebudou udělány vůbec, že dobrá díla, která neuděláme my, nebudou udělána nikdy. Existují dvě slova, která jsou zdánlivě velmi podobná - optimismus a naděje. Optimisté věří, že to dopadne dobře. A lidé, kteří mají naději, ví, že já musím udělat všechno pro to, aby to dobře dopadlo. Nemusíme být optimisté, ale nikdy NIKDY se nesmíme vzdát naděje. Děkuji.

 Promluva P. Marka Váchy -  tady od 46 minuty.