...nedělní

Co mě přivedlo k lezení? Otevřeně řečeno - strach z něj.

Ale jak se často ptám svých pacientů, když se na mě obracejí se svými neurotickými obavami:

Copak si člověk musí nechat všechno líbit i od sebe sama?

Nemůže se stát silnějším, než je jeho vlastní strach?

Viktor Emil Frankl

Prožitek hor a zkušenost smyslu

...

Exupéry v Citadele opakovaně mluví o "milovaném nepříteli", 

o tom, kdo mě přinutí napnout síly až do krajnosti, o překážkách, na kterých rostu, 

o nepříteli, který mě buduje a který jako sochař
 z bloku mramoru vytesává rysy mé povahy, mé tváře, mé duše. 

Totéž, zdá se mi, platí o horách.

Hory ve velmi konkrétnmí smyslu osekávají z povahy člověka vše nepotřebné, 

vše sobecké a zbytečné a poenchávají jen podstatné. Jako sochař tesají duši a povahu lezce.

 Že toto osekávání je obvykle velmi bolestivé, není třeba dodávat.

Jen mystici a horolezci ví, že nejintenzivnější bolesti a nejintenzivnější štěstí mohou být v duši přítomny zároveň, v jediném okamžiku...

Viktor Emanuel Frankl měl své vlastní velmi specifické zkušenosti s přežitím, 

a to na jednom z nejhorších míst, která Evropa dvacátého století vytvořila - v Osvětimi. 

Tyto zkušenosti formovaly jeho myšlenkově mimořádně přínosnou logoterapii,
 doslova léčbu smyslem, která chápe touhu po smyslu jako základní lidskou potřebu.
Svou vlastní intelektuální cestu započal Frankl rozchodem s Freudem a později s Adlerem
a je mu připisován výrok, že se přestal učit od svých učitelů a začal se učit od svých pacientů.
Frankl si všiml, že jeho pacienti vydrží i nejtěžší zkoušky,
pokud mají důvod žít, ať už pro někoho či pro něco...

Franklovu zálibu v horolezectví tedy můžeme vnímat jako metaforu jeho vlastního života.

V životě - podobně jako na skladní steně - existuje cíl, jejž má smysl dosáhnout.

I zde pro nás okolnosti žádají víc, než se zdá být v našich silách,
avšak i zde nás po překonání všech strastí čeká ten poslední, závěrečný kork -
a pak ten nádherný pohled z vrcholu na hřebeny hor.

Pohled, pro který stojí za to říct životu ano.

...z předemluvy
od Marka Orko Váchy

...

Každý ví, že orgán, který není namáhán, časem atrofuje,

a dnešní medicína si také uvědomuje, že nemoci nevyvolává a patogenně nepůsobí jen přetěžování, ale že je může stejně dobře způsobovat i přílišně usnadňování života.

...

Člověk ale nějaké to napětí rozhodně potřebuje. Nejprospěšnější je pro něj ono napětí, 

které vzniká mezi dvěma póly, mezi člověkem na straně jedné a cílem, 

který si člověk tyčí, úkolem, který si zvolí...

A věřte mi jako zkušenému neurologovi, že pokud je něco, co by člověku mohlo pomoci z potíží,

 pak je to vědomí, že jeho život bude naplněn něčím, co má smysl a co na něj takříkajíc čeká. 

Náhodou velice dobře znám mezinárodní literaturu týkající se psychologie válečných zajateckých 

táborů a mohu vám prozradit, že vědecké výzkumy se shodují v tomto závěru:

Poslední šance jednotlivce na přežití závisely na tom, zda byl orientován na budoucnost, 

na nějaký úkol, který hodlal v budoucnu na svobodě plnit.

 A jak to vypadá dnes?

Lidé na celém světě, především mladí lidé, trpí pocitem méněcennosti.

Mají materiální prostředky, mají vše, co potřebují k přežití, 

ale postrádají životní cíl - takový cíl, kvůli kterému by stálo za to žít...

Ale dnešní převážně starostlivá a napětí minimalizující výchova vytváří v člověku frustrační intoleranci, oslabuje jaksi jeho psychickou imunitu, pokud to tak mohu říct.

...

Když si nyní my "staří", kteří máme nakročeno k devadesátce, připomeneme své dávné zážitky,

 za něž vděčíme horám, skalním stěnám a horským hřbetům, pak nám může být smutno u srdce,

ale existují poetická slova útěchy, která znějí:

"Co prožiješ, nemůže ti žádná moc světa vzít."

Tuhle knížečku jsem darovala muži k Vánocům.
I když malá, je plná. Textů od V. E. Frankla.
A nádherných fotografií Vysokých Tater od Jana Zahradníčka.

FRANKL, Viktor Emil. Prožitek hor a zkušenost smyslu. 1. vyd. Brno: Cesta, 2014. ISBN 978-80-7295-185-7.