To tělo nesmí být spatřeno!

Tělo P. Josefa Toufara.
Komunistickým režimem umučeného kněze.
Kněze, kterého "pohřbili" do hromadných šachet ďáblického hřbitova.
Příběh, který je dramatický i po farářově smrti.

Reportáž k tématu - Klid pro duši - Reportéři Čt tady.

Beatifikačním procesem je pověřen P. doc. Tomáš Petráček, hradecký univerzitní kaplan.

Více o P. Toufarovi tady.

Když StB umučila Josefa Toufara, chtěla jeho ostatky nechat navždy zmizet. 

Právě její archivy teď ale pomáhají s jejich hledáním.

"Jeho podoba byla nelidsky zohavena. Muž bolesti, znalý utrpení. 

Vyrván byl ze země živých, byl ubit k smrti. 

Hrob u vykázali se zločinci, ačkoli se nedopustil křivdy." 

Když katolický kněz Josef Toufar čítal v Bibli dva a půl tisíce let starý text proroka Izajáše nemohli tušit, 

s jak hrůznou přesností popisuje jeho příští osud.

 65 let po kruté Toufarově smrti ale roste naděje, že alespoň poslední citovaná věta přestane v jeho případě platit.

Před necelým měsícem vyšel tento článek od Miloše Doležala v Lidových novinách. 

Pátrala jsem, jestli je dostupný online. Není. Proto jsem ho celý přepsala. 

Hlavně pro Vás, kteří máte doma knihu Jako bychom dnes zemřít měli.
Příběh P. Toufara rozhodně není u konce.

Pošmourné úterní ráno 28. února 1950. Z garáží pražské pohřební služby v Karlíně vyjelo černé dodávkové auto Packard s městským znakem na dveřích a za několik minut jako obvykle zatroubí pod okny Ústavu soudního lékařství na Albertově.

Zřízenec otevře bránu a auto pomalu zacouvá k zadnímu traktu budovy. Dva pohřebáci z něho vyskočí, otevřou zadní kufr a s prázdnou dřevěnou bednou vejdou do ústavu. Na vykachličkované chodbě za sebou nechávají mokré sněhové šlápoty. Pravidelně takto na začátku týdne svážejí z pražských nemocncic a anatomického, patologického i soudního ústavu mrtvá těla, aby je v rohu ďáblického hřbitova uložili do vykopaných šachet.

Nahý na korbě náklaďáku

U soudního na dvoře si pohřebáci obvykle dávají cigaretu a prohodí pár slov se zřízenci (Pánkem, Brůnou nebo Seitzem - podle toho, který z nich má právě službu), ale tentokrát všechno probíhá v podivném spěchu a napětí. Na chodbě před pitevnou se neobvykle musí prokázat občankou a ti dva v civilu, kteří je legitimují, se představí jako Musil a Čermák od policie. Ukážou na nahé mužské tělo, čerstvě zašité na hlavě a břichu a hustě poseté krevními sraženinami, modřinami a boulemi. Policajti prohodí něco o šíleném sebevrahovi. Pohřebáci se raději neptají, podepíšou nějaké lejstro a rychle vezmou nahé tělo za studené ruce a nohy, položí do dřevěné bedny, zatlučou víko a odnesou do auta.

Podivná kolona pak projíždí Prahou - pohřební auto a za ním vůz, ve kterém v zimíních kabátech sedí soudruzi Musil s Čermákem a ještě s jedním kolegou. Pohřebáci naberou v anatomickém ústavu část těla Emilie Stupové, na Bulovce pak zemřelého Dominika Matse a zadní kubistickou branou vjedou do Ďáblického hřbitova. Alejí po zmrzlém terénu zajedou k vykopané šachtě. Vedoucí hřbitova Jaroslav Křáp si později odpoledne černým perem vepíše do velké černé polohové knihy s názvem Společné hroby k soupisu mrtvých v šachtě číslo 16 jméno mrtvého: Josef Zoukal. Nad ním pak lapidární poznámku "Policie". Pitva ovšem byla vedena na jméno Josef Zouhal. Jendalo se o záměrné matení stop ze strany vrahů, anebo o neschopnost předsně si zapamatovat fingované jméno?

Soudruzi Musil a Čermák se ve skutečnosti jemenují Bohumil Košař a Robert Skerl a jsou příslušníky Státní bezpečnosti. Zvlášť Košař není žádným párátkem - po svoji agilnost byl rok předtím jako "vzor ostatním soudruhům" jmenovávn náčelníkem referátu katolické církve při Hlavní správě StB Praha. A nahé mužské tělo nepatří Josefu Zoukalovi ani Zouhalovi, natožpak Zouharovi, ale sedmačtyřicetiletému Josefu Toufarovi, číhošťskému faráři, který zemřel v den druhého výročí vítězného puče 25. února po bezmála měsíčním brutálním "vyšetřování."

V temných a ledových valdických celách byl nucen přiznat se k něčemu, co nespáchal a sám ani neviděl - k záhadnému pohybu oltářního křížku v číhošťském kostele. Měl být "odhalen" jako podloudný agent Vatikánu, který pomocí mechanismu z gum a pér rozpohyboval dřevěný křížek, čímž podvedl prostý venkovský lid, a za to jeje čekalo odsouzení ve veřejném politickém procesu. K tomu však nedošlo, neboť sadistické metody estébáků Máchy, Zikmunda, Němce a Řezníčka i příkaz ministra Čepičky a požadavky prezidenta Gottwalda přivedli Josefa Toufara na pokraj života a smrti.

Umírající byl ještě narychlo dovezen do pražského státního sanatoria, kde krátce po operaci zemřel. Jeho mrtvé tělo, přehozené režným plátnem, pak byl ov noci na korbě náklaďáku z KV StB převezeno do Legerovy ulice na Albertov do Ústavu soudního lékařství, kde jej přijal zřízenec Jaroslav Pánek, který v budově ústavu bydlel. Celou cestu a následující neděli estébáci Jaroslav Rotsch a Robert Skerl (střádali se ve "službě") mrtvolu hlídali, dokud v pondělí 27. února ráno prof. MUDr. František Hájek a prof. MUDr. Jaroslav Tesař neprovedli pitvu.

Na chodbě celou dobu střežil a popochází Rotsch nebo Skerl. Skerl, bývalý cirkusový klaun, dokonce před měsícem asistoval u únosu Josefa Toufara z číhošťské fary. Teď, po měsíční "valdické lekci", nemohl mrtvého žlutavě-modrého Toufara ani poznat. Později tvrdil, že ani nebyl podobný člověku, a podivil se jeho strhaným rysům a ohavně ztřískanému tělu. Mumlal, že když Toufara zatýkali, byl to zdravý chlap. Od Košaře mají soudruzi jasný příkaz: "Mrtvola nesmí být spatření zaměstnanci ústavu! Ani třetími osobami!"

Zmizet ze světa co nejrychleji

Estébák Košař v pondělí po ptivě, tedy někdy před polednem, urychleně řeší, co provedou s mrtvým Toufarovým tělem. Společně s dr. Vavříkem z okresního trestního soudu se odeberou do nedaleké Vyšehradské ulice, kde sídlí filiálka Pohřební služby hl. města Prahy. Vavřík tam objednává pohřeb žehem neznáme muž zemřelého ve státním sanatoriu. S tím, že mrtvola je dosud v soudní pitevně. Přestože oba žádali brzký termín kremace, avšak bez naléhání, které by mohlo vzbudit podezření, bylo jim úředníkem pohřební služby sděleno, že to může být nejdříve 3. března v 8 hodin ráno, a to bez obřadu.

Košař poté zajede tramvají na velitelství StB a podává hlášení štábnímu kapitánovi Čechovi, který se rozčílí, neboť je riskantní zdlouhavě čekat na kremaci. Umučené tělo musí přece rychle zmizet ze světa, "co nejrychleji a bez důkazů". Jako nejsnazší se tedy jeví je bez prodlení zahrabat v zadním traktu ďáblického hřbitova do šachtové jámy. Telefonicky tedy oznamují tamnímu vedoucímu Křápovi mrtvé tělo na soudním. Ten pak předává informaci do garáží pohřební služby. Svoz a zakopání jsou pak naplánovaány na druhý den ráno.

Estébáci tedy musí ještě jednu noc pospávat na chodbě pitevny a střídat se ve střežení Toufarova těla. A pak doprovázet pohřřební auto až přímo k vykopané šachtě na hřbitov do Ďáblic. Jaroslav Rotsch tam ale nejde. Nechá si zastavit u hřbitova, bydlí totiř nedaleko, je z nevyspání vymrzlý, a tak zbytek rozkazu nechá na spolehlivých kolezích.

Jámy

S pohřbíváním do šachtových jam severní hřbitovní zdi se v Ďáblicích začalo už v srpnu 1943 a pokračovalo až do září 1961. S dávkou cynismu lze napsat, že to bylo odkladiště i smetiště zároveň - místo, kam se vyvážela překážející těla či jejich části. Do společných hrobů tam byli zakopáváni mrtví vydávaní Ústavem soudního lékařství, patologiemi, anatomickými ústavy v Praze a některými nemocnicemi - Bulovkou, vinohradskou a Motolem. Šlo především o těla po pitvách, o která nikdo nestál nebo o jejichž pohřeb se nikdo nepostaral, o nebožtíky (většinou části jejich trupů), kteří ještě za života dali souhlas k přenechání tělesných orgánů pro vědecké účely. Dál sem vozili neidentifikované sebevrahy, popravené kriminální zločince, osoby bez příbuzných i plody usmrcené při potratech.

Jámy ale sloužily za války také uložení těl protinacistických odbojářů, po válce pak i nacistů odsouzených k trestu smrti a po roce 1948 také k zahrabání asi třiceti obětí komunistické zvůle, například lidoveckého poslance Stanislava Broje, Jaroslava Melkuse nebo Gustava Smetany z babické kauzy.

V červnu 1968 vypověděl bývalý ďáblický hrobař a do roku 1958 hřbitovní vedoucí Jaroslav Křáp příslušníkovi StB Františku Macharovi: "Vím, že mezi mrtvolami byly i některé popravené osoby. Šlo o šachty hluboké přes dva metry a široké pět až šest metrů, kma se rakve, případně bedny s pozůstatky ukládaly ve třech vrstvách nad sebou. V každé šachtě bylo deset rakví v jedné vrstvě. Z ústavů například chodily bedny s označením, že jsou v nich uloženy pozůstatky z více těl. Žádná z mrtvol nebyl označena, jako by šlo o popravu. Když jsem se ujal funkce, zavedl jsem přesnou evidenci pohřbívání. Rakve k nám byly dodávány očíslovány křídou. Sám jsem ještě zařádil, aby byly označovány průběžně kovovými štítky s čísly, takže byl přesný přehled o uložení jednotlivých osob. Zápisy o pohřbení ve formě indexu a polohové knihy by se měly nacházet na hřitově v Ďáblicích. Na nějaká konkrétní jména popravených obětí s vjimkou generála Danieloviče si nepamatuji. Na jednotlivých úmrtních listech nebylo nikdy vyznačeno, že jde o popravu. U všch šachet byla černá čísla na bíle natřeném plechu."

Plánek bývalého kluana

27. února 1950, tedy dva dny po Toufarově smrti, píše do denního hlášení církevního oddělení státní prokuratury dr. Karel Čížek pro ministra spravedlnosti Čepičku: "Páter Toufar byl pro akutní onemocnění dle sdělení ministerstva vnitra dodán na Bulovku." Bulovka však není ďáblická šachta. Soudrzi se před sebou bojí a navzájem si lžou. V pondělí 27. února, kdy je mrtvé tělo P. Toufara stále střeženo v Ústavu soudního lékařství a řeší se, kam s ním, jedná předsednictvo ÚV KSČ, na kterém k církevním otázkám referoval Alexej Čepička: "Po změněné situaci v případu Číhoště se ukládá, aby propagačně bylo tohoto případu co nejvíce využito. V souvislosti s tzv. zázrakem má být pranýřován iniciátor -Vatikán a biskupové."

Druhý den ráno nakluše prokurátor Čížek na poradu na ministerstvo vnitra a domlouvají tam scénář propagandistického filmu Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází, ve kterém budou Toufara obludně obviňovat z čachrů a podvodů. Zavražděný se z pitevny nemá čím bránit.

Ve stejném čase, kdy na ministersvu vnitra domlouvají liberto a termíny natáčení, zaveze pohřební dodávka dřevěné bedny s mrtvými co nejblíže k otevřené ďáblické šachtě číslo 16. Do zmrzlé země byla jáma vykopána po Novém roce 1950. První, koho tam uložili, byla 3. ledna bedna s částmi těl Fratniška Šnora a Bedřicha Boka. Dále plod Věry Vokurkové, části těla neznámého vojína a bedny s desítkami torz trupů z anatomického ústavu. První vrstva beden byla lehce zaházena hlínou nebo vápnem a na ní pokračovalo další patro. To bylo započato 7. února. A právě do této vrstvy bylo jako předposlední spuštěno pod falešným jménem tělo Josefa Toufara.

Zatímco hrobaři soukají do nitra země tři dřevěné truhly, pořizuje estébák Skerl z nařízení velitele Státní bezpečnosti Osvalda Závodského na kus papíru plánek této části hřbitov, "aby bylo lze kdykoliv přesně umístění mrtvoly Toufarovy identifikovat." V mrazu si Skerl vše rychle načrtne a pak v teple kanceláře dokreslí s plánek s příjezdovou cestou a vyznačením šachty č. 16. K tomu připíše: "Do šachty se vejde 40 beden. T. byl v druhé řadě předposlední, tj. 19tý. T. je v druhé řadě od dna šachty. T. byl dán do černé vězeňské rakve. Vrsty jsou po 10bednách."

Rakve, či bedny, někdejšímu cirkusákovi Skerlovi je to jedno. Když do nákresu vyznačí čtvercový obrys oné šacchty, okótuje ji slovy: číslo cely 16. Tak i hrobovou jámu nazývají estébáci celou? Nebo se mu toto slovo v souvislosti s Josefem Toufarem vynořilo automaticky?

Šachta 16 se během zimy 1950 postupně zaplnila. Z politických obětí je v ní zahrabán pouze Josef Toufar. Ostatní mrtví pocházejí z anatomického ústavu, z Bulovky a z vinohradské nemocnice. Víme, že je v ní zakopáno 252 "jmen", ale jak je čitelné ze stránky polohové knihy společných hrobů, jedná se většinou jen o části trupů či mrtvé dětské plody.

 tomu vypovídal v červenci 1968 Tomáš Tief, v té době vedoucí hřbitova v Ďáblicích: "Rakve se ukládaly do řady a pak na sebe, zrpavidla do čtyř pater-poloh. Jednotlivá patra-polohy se prokládaly hlínou, neboť při jednom pohřbu se zpravidla udělalo jedno patro a na to pak následující týden se vkládaly rakve další, tak jak byly přiváženy. Podotýkám, že do tzv. polohových knih, nacházejících se na správě hřbitova, se přesně zapisovalo, do kterého patra-polohy byla rakev uložena, v jakém pořadí, jaké je její číslo a datum pohřbu. Vzpomínám si, že do některých rakví bylo uloženo i více mrtvých, proto se do příslušných tabulek v polohové knizy psala jména všech takto umístěných jmenovitě. Podle takto prováděných zápisů se dá ten který mrtvý poměrně dobře identifikovat."

Jak je možné, že právě stránka hřbitovní knihy k šachtě č. 16 se zachovala a osatní nikoli? Nepředbíhejme.

Ihned mi přineste jiný protokol!

S pitevním protokolem Josefa Toufara "Zouhala" bylo následně na nátlak soudruhů StB manipulováno, byl retušován, mírněn a přepisován. Estébák Vratislav Lukšan vypovídal v roce 1968: "Je nutné uvést fakt, že prezident soudruh Gottwald žádal veškerou dokumentaci o Toufarově smrti. Do této dokumetace patřil i pitevní nález. Když byl přinesen, zašel ke mně soudruh Závodský a nařídil, abych z rozkazu Švába a snad i Čepičky zajel na prosekturu a přivezl protokol upravený tak, aby v něm nebyly zaneseny krevní podlitiny. /.../ Na prosekturu jel pak soudruh Čech a upravený pitevní nález skutečně přinesl."

Do Ústavu soudního lékařství za prof. Hájkem skutečně zajeli estébáci Čech a Košař. Silným nátlakem spojeným s vydíráním (Hájek se za války účastnil mezinárodní komise lékařů vedené Němci, která ohledávala mrtvé polské důstojníky v lesích u Katyně a která dokázala, že masakr provedla sovětská strana) dosáhli toho, že profesor pitevní protokol přepsal. Jeho kolega prof. Tesař retuše v Toufarově pitevním protokole potvrdil v roce 1968 touto poznámkou: "Toufar měl na těle podlitin více, než je uvedeno v pitevním protokole. Shodovalo by se to také se záznamem v deníku, kde je muo rukou uvedeno sugilationes multiplices trunci et extremitatum, což znamená mnohočetné zhmožděniny, přesně řečeno podlitiny trupu a končetin."

Anna Musilová vypráví

Archivní dokumenty většinou promlouvají o sebedramatičtějších událostech strohým jazykem. Zvláštní náhoda mi však do ptátraní po temném osudu Toufarova mrtvého těla přihrála živého svědka.

S letos čtyřiadevadesátiletou Annou Musilovou, sestrou Josefa Frice, popraveného v roce 1952 na Pankráci, pomalu procházím ďáblickým hřbitovem. Sama strávila v padesátých letech několik měsíců v komunistkých žalářích. Opírá se o hůlku a energickým hlasem popisuje, jak se rok po bratrově smrti rozhodla najít jeho hrob. "V roce 1953 jsem jela do Prahy na Pankrác na soud. Zaklepala jsem u nějaké kanceláře, představila se a že hledám místo, kde spočinuly ostatky mého popraveného bratra. Vyděšeně tam na mě zírali a jeden, asi nějaký rudů soudce, mě odbyl, že si mám hledět svýho a vypadnout, nebo na mě zavolá policajty. Zdrcená jsem vyšla před budovu. A po chvíli se tam ke mně nenápadně připojil postarší muž a povídá mi šeptem: Paní, támhle na zastávce nastoupím do elektriky, do trojky, nastupte za mnou."

Byl to patrně někdo ze soudní kanceláře, kdo vyslechl hovor a rozhodl se paní Musilové pomoci. V tramvaji jí řekl o ďáblickém hřbitově, tam že se má doptat - zmizel. Když mladá paní zaťukala na kancelář ďáblického hřbitovní správy, seděl tam podle jejích vzpomínek ramenatý muž v čepici. Jednání s ním popisuje těmito slovy: "Pane správec, byl byste tak hodný a ukázal mi místo, kde je uložen můj bratr, Josef Fric se jmenuje, 28. června 52 byl popravenej. Chvíli se na mě díval. Pak se podrbal na bradě a prohodil: Nevím, co na vás ženská vidím, že to nemohu zapřít. Vytáhl velkou černou knihu s nápisem Společné horby, zlaistoval v ní a pak mě mlčky vedl tudy podél zdi. A ukázal: tak tady je váš bratr. Druhá vrstva od shora. Vlevo. Buďte klidná, von tady bratr bude dobřé spát, von tady má  hrobě kolem sebe samé mrtvé děti. A pak mi poradil, abych si tam na to místo zasadila nějakou trvalku nebo něco takového pro případ snažší identifikace místa. Bylo idět, že se bojí, ale tohle mi řekl."

Paní Musilová popojde blíž k náhrobku se jménem svého bratra a přitom si vybaví: "Ten správce, jmenoval se Křáp, se mě také zeptal, odkud že jsem. Když jsem mu odpověděla, že z Vysočiny, ukázal tamhle vpravo, ke zdi a k ceduli s číslem 16 a šeptem povídá, že je tam utlučenej farář, ten z Vysočiny, z Číhoště."

Na bratrův hrob do Ďáblic začala od té doby jezdit paní Musilová pravidelně. Pro svoji lepší orientaci na místě zasadila dva smrčky, ale ty někdo vytrhl. Pak tam zkusila vsadit proutek višně. Chytl se a vyrostl z něj strom. Na něj o dušičkách vždy připevnila věnec z jedlové chvoje a trikoloru. "Po Křápovi tam nastoupil nějakej Tief, obadva byli slušní, ti to nestrhávali, ale pak přišel takovej hajzl, kterej na těch hrobech nechal udělat smetiště pro odhazování vyhořelých svíček a zvadlejch kytek. Na odpadky. A vše zarůstalo keři a stromy."

Krysy vylézaly z děr

V květnu 1968 rozkrývá na stránkách deníku Lidová demokracie novinář Jiří Brabenec v investigativních reportážích pozadí násilné smrti Josefa Toufara a odhaluje spoluviníka farářovi smrti, velitele Instruktážní skupiny StB Ladilsava Máchu. Dne 23. května 1968 píše Marie Pospíšilová, Toufarova neteř, na základě Brabencových článků žádost generální prokuratuře o rehabilitaci strýce a dodává: "Žádám jméném svým i celého příbuzenstva také o sdělení místa jeho pohřbení a čísla hrobu za účelem exhumace a důstojného pohřbu na číhošťském hřbitově. Poznamenávám, že zájem o jeho důstojný pohřeb projevují i všichni číhošťští farníci.

Generální prokuratura se obrací na ministra vnitra. Major František Machara, příslušník StB z 1. oddělení, tehdy provádí výzkum přím na ďáblickém hřbitově, vyslýchá bývalého (Jaroslav Křáp) a současného vedoucího ďáblického hřbitova (Tomáš Tief), vyhotoví závěrečnou zprávu, ve které připustí možnost exhumace. A služebním fotoaparátem si ofotí z oné velké černé Polohové knihy společných hrobů titulní list a prozatím pouze stranu, na které je popsáno nitro šachty č. 16 (včetně jmen a všech pohřbených, čísel rakví, poloh a míst, odkud jsou přivezeny). Oné šachty, ve které je zakopán Josef Toufar.

Když se Marie Pospíšilová jede začátkem září 1968 poprvé podívat na místo, kde byl zahrabán její strýc, na ďáblickém hřbitově s ní mluví vedoucí Tief a odvede ji přibližně do míst, kde se nachází šachta č. 16. Musí se prodírat zarostlou džunglí, mezi kopřivami, keři a šlahouny mladých javorů. Pouze u zrezlých plechových tabulek s čísly 16, 17, 18 a 19 jsou nálety trochu vysekané, tu a tam z traviny vyčuhuje destička se jménem pohřbeného. Mezi řečí sdělí Tief paní Pospíšilové, že přijela bohužel pozdě, neboť před několika dny za podivných okolností vyhořela jeho kancelář a v plamenech skončily všechny polohové knihy společných hrobů. A že tedy již nemá žádnou evidenci.

Na cestě k bráně jí ukáže ohořelou budovu a proneses: "To určitě udělal někdo úmyslně, aby zametl stopy. Ruské tanky umožnily, že zas krysy vylézají z děr."

Marie Pospíšilová pak žádá pražské úřady, aby jí dovolili položit na místě strýcova hrobu alespoň kamennou desku se jménem. Vyřizování s podezřele nenadálými odkaldy se táhne dlouhá léta.

Hrst hlíny

Hned na jaře roku 1990 umisťuje Toufarova neteř Marie Pospíšilová se svojí rodinou na ďáblickém hřbitově malou kamennou desku se jménem strýce a identifiakcí "farář z Číhoště" přibližně do míst, která jí před lety ukázal správce Tief. Tedy velde plechové tabulky se jménem Josefa Frice, na šachtu č. 26. 

Nemůže tušit, že tam se pohřbívalo až v roce 1952, kdežto šachta č. 16 s tělem strýce je o pár metrů vpravo. Archivy byly v té době ještě nedostupné. Hrobaři Tief ani Křáp již nežijí a jediný možný přímý žijící svědek zahrabávání Toufarova těla, estébák Košař, bydlící blízko ďáblického hřbitova (vidí jej ze svého okna), se těší spokojenému důchodu. Na ďáblickém hřbitově pak v polovině 90. let instaloval Ladislav Kott z Trhového Štěpánova na paměť Josefa Toufara polní litinový kříž, který tam stojí dosud. Jenže ani on nespočívá na Toufarově šachtě.

Začátkem roku 1992 se Marie Pospíšilová, manželé Trtíkovi a další farníci z Číhoště obrátili s prosbou o pomoc na prezidenta Václava Havla. Ve věci přenesení ostatků "strýce a našeho pana faráře P. Josefa Toufara" do Číhoště.

20. února jim za Kancelář prezidenta republiky odpovídá PhDr. Rážová obsáhlým dopisem. Vyjadřuje pochopení pro to, že by příbuzní a farníci rádi splnili přání pana faráře a pochovali jej v Číhošti. Avšak konstatuje, že pro konzultaci se Správou hřbitova v Ďáblicích není vhodné s ostatky pohřbených obětí v Ďáblicích hýbat, a navíc je "vše zkomplikované tím, že neexistuje žádná dokumentace o tom, jak byla jednotlivá těla do hroba uložena." Nakonec doporučuje, aby "jako vnější dkůkaz citů umístili v kostele či na hřbitůvku pamětní desku." Paní Pospíšilová s Trtlíkovými odvezou do Číhoště alespoň symbolickou hrst hlíny z ďáblických šachet.

Až promluví tělo

V polovině letošního srpna schválili radní pražského magistrátu třísettisícovou dotaci na exhumaci Toufarových ostatků. Čas přece jen v tomto příběhu dozrál. Čtvrt století po zhroucení komunismu a v čase, kdy si budeme připomínat pětašedesát let od smrti Josefa Toufara, se schyluje k dalšímu - již třetímu - pokusu o jeho exhumaci.  A podaří-li se identifikace, dojde i na uložení ostatků v místě jeho posledního působení, tedy v Číhošti. Tak by došlo k naplnění dávné snahy neteře Marie Pospíšilové, dosud žijících dalších Toufarových příbuzných, číhošťských farníků a také k naplnění vůle samotného Josefa Toufara. Ten totiž při jedné zdravotní nevolnosti v roce 1948 před neteří pronesl, že kdyby se s ním něco stalo, chce být pohřbený právě v Číhošti.

Naplnění by se tak dočkal i požadavek církevního práva, které v případě zahájení beatifikačního procesu (u Josefa Toufara o to usiluje královehradecké biskupství) stanoví, že je-li to možné, mají být prozkoumány ostatky kandidáta.

Podrobný antropologický výzkum by byl zajímavý i z dalších důvodů: mohl by vnést světlo do retušovaného pitevního protokolu a nechat "promluvit tělo", čím vším muselo projít především v posledním měsíci života.

Slon v šachtě

Celý mimořádně pohnutý a temný příběh nepostrádá i jeden téměř surrealistický obraz, který je produktem způsobu, jakým komunistická politická policie nahlížela na život. V roce 1963 vypověděl příslušník StB Vratislav Lukšan: "Sám kapitán Čech mi říkal, že je Toufar zahrabán společně se slonem, který pošel buď v zoologické zahradě, nebo v cirkusu."

Jako by farářův krutý konec až do dnešních dnů provázela ozvěna téměř ďábelského smíchu.

Autor: Miloš Doležal, redaktor Českého rozhlasu 3 - Vltava, napsal toufarovu monografii Jako bychom dnes zemřít měli, jež v roce 2012 vyhrála tradiční anketu Lidových novin Kniha roku.