...pokračování Skřítčího příběhu

Už jsou to dva roky.

Dva roky, co k nám Skřítek nechodí jen na návštěvu.

Dva roky, co jsme si Skřítka přivezli domů.

Měl připravenou novou postýlku, na kterou se tolik těšil.

V té době měl oblečení o pár velikostí větší, než má teď naše Skřítková.

Přijel jen v tepláčcích, co měl na sobě, s rozdrbanými bačkůrkami a umělohmotnou sekačkou na trávu,
co si v domově vybral jako hračku, kterou si chce vzít s sebou.

Každou noc se počůrával. Křičel ze spaní. Moc toho nenamluvil.
Často jsem z něj něco dostala jen když jsem na něj mluvila skrze plyšového krtka.
Chodil do speciální školky a počítali jsme s tím, že na běžnou možná ani mít nebude.
Věci skládal do komínků. Knížky házel na zem nebo trhal.
Kreslil jen čáry. Neuměl jezdit ani na odstrkovadle.
 Byly mu tři.

Dnes je o dva roky dál.

Pusu nezavře. Věci do komínků neskládá. 

Naopak, pořád ho musím honit, aby si věci skládal a uklízel.

Často si prohlží obrázky, knížky. Má rád, když mu čteme.
Jezdí na kole. O všechno se zajímá.
Doma skoro nezlobí, když je mezi dětmi, je to horší.
  Chodí do běžné školky. Nechová se jako robot, ale jako zdravý kluk.

Z tety jsem se stávala maminkou pomalinku.
Jak pro Skřítka, tak sama pro sebe.
Bála jsem se toho, jaká pro něj budu máma, až se narodí malá Skřítková.
Chtěla jsem být pro něj tou nejlepší mámou. Ale soudkyně mě svou otázkou
(když už jsem měla malou Skřítkovou v bříšku) zarazila.
Ptala se, jak jsem připravená na to, až se malá narodí a jestli Skřítka pak neodložím.
Že prý je jiné dítě porodit a přijmout. Jasně, že jsem netušila, co to se mnou udělá.
Ale přijmout musíte přeci i to dítě, co porodíte.
A že odkládat ho se rozhodně nechystám.
A že se budu snažit, abych rozdíly mezi nimi dělala co nejméně.
Popravdě jsem se toho trochu bála. I toho, jak on bude žárlit na Malou Skřítkovou.
Jenže on nežárlí. On ji miluje.
A já jsem si začala připadat ještě víc maminkou i pro něj až po narození Skřítkové.
A časem si tak připadám pořád víc a víc. Maminkou na tom správném místě.
Pro ty nejlepší děti, které jsem mohla dostat. Pořád víc si uvědomuju, o co všechno přicházel,
když první roky svého života neměl to teplo, co dáváme malé Skřítkové.

U Skřítka to bylo takhle. Měl oblíbenou pohádku O zlobivých kůzlátkách. 

Chtěl ji často vyprávět. Říkal mi pak: "Já jsem jako kůzlátko a ty maminka koza..."

 Až jednoho dne jsem nebyla maminka koza, ale prostě jen "maminka".

Manžel byl dlouho milovaný strejda, ale pak to šlo rychle. 

O Mikuláše k nám přišli mezi dveře i dva čerti. Malý Skřítek skočil strejdovi do náruče. 

A od té doby to je "tatínek".

Šli jsme do toho i s tím, že jsme počítali, že se může ozvat biologická rodina.
Ale teď postupem času, jsem na to pořád míň a míň připravená.
Jak je Skřítek pořád víc náš, bojím se toho.
Nedávno jsem četla článek o rodině pěstounů v časopisu Instinkt. Maminka, která přijala čtyři děti,
odpovídá na to, jestli je reálné, aby se vrátily k biologické rodině:
"Podle mě je to nereálné. Ale i kdyby k tomu někdy mělo dojít, kus něčeho by ve mně určitě umřelo.
 U dlouhodobé pěstounské péče by taková možnost neměla existovat".
Úplně s ní souhlasím.

Jasně, že to není vždycky ideální. Není to každý den tak, jak bych si představovala.
Někdy mě Skřítek překvapí. Ale naštěstí nás více překvapuje v tom dobrém.
Celá naše rodina ho nádherně přijala. I když jsem v to v začátcích ani nedoufala.

I když jsme mu dali domov, nemusí to v pubertě dopadnout tak, že za něj bude vděčný.
I když jsou dny, kdy jen večer zhluboka dýchám.
A i když jsem ho neporodila, "jen přijala" a nevím, co si s sebou v kufru přinesl...
 Je prostě náš.
Jsou totiž i dny, kdy jsem šťastná.
A je jich mnohem, mnohem víc.