Cyrilo/Metodějský kalendář/2018
Moc povedený. Stejně jako loňský.
Obsáhlá knížka s liturgickým kalendářem.
S ilustracemi Miloše Formana. A fotografiemi Vojtěcha Vlka.
Miloše Formana jsem párkrát viděla na Mši svaté u Sv. Salvátora v Praze.
Rozhovor s ním mi udělal radost a jeho kresby jsou pro mě krásným překvapením.
Jiří Suchý a dvanáct osob, které ho v životě nejvíce ovlivnily.
A další osobnosti jako Miloslav Vlk, Jiří Menzel, Václav Malý, Pater Pio, Tomáš Halík, Daniela Drtinová, Jiří Reinsberg a další.
Matěj Forman
...
Josef Javora/Co nás čeká
Hlubiny naše jsou čím dál vnímavější
když oba víme o svých vlastních chybách
zbytečné si je k poznání vyjevovat
jedině nésti vzájemně a tiše
a naučit se laskavosti slova
vždyť srdce chví se nad propastí vod
těch minulých dnešních i budoucích
k rozpoznání ubohosti své
slabosti lidské pod křížem hříšnosti
v sebepoznání už cestou na Golgotu
kde čeká na nás pozbytí dokonalé
zbavení šatu a napájení žlučí
úplná ztráta všech živých sil
loučení se vším v tichém odevzdání
o Bože můj pročs mne opustil
/Výběr z hroznů/2006
...
Fotootázka: Ve větru života -Snímek z dílny známého fotografa Vojtěcha Vlka v sobě ukrývá desítky možná stovky otázek, dojmů i vzpomínek. Jednou z nich pro sebe "uvnitř" našla a podělila se o ni - řádová sestra Andrea Hýblová.
...
Josef Javora/Co nás čeká
Hlubiny naše jsou čím dál vnímavější
když oba víme o svých vlastních chybách
zbytečné si je k poznání vyjevovat
jedině nésti vzájemně a tiše
a naučit se laskavosti slova
vždyť srdce chví se nad propastí vod
těch minulých dnešních i budoucích
k rozpoznání ubohosti své
slabosti lidské pod křížem hříšnosti
v sebepoznání už cestou na Golgotu
kde čeká na nás pozbytí dokonalé
zbavení šatu a napájení žlučí
úplná ztráta všech živých sil
loučení se vším v tichém odevzdání
o Bože můj pročs mne opustil
/Výběr z hroznů/2006
...
Fotootázka: Ve větru života -Snímek z dílny známého fotografa Vojtěcha Vlka v sobě ukrývá desítky možná stovky otázek, dojmů i vzpomínek. Jednou z nich pro sebe "uvnitř" našla a podělila se o ni - řádová sestra Andrea Hýblová.
"...Ano, fotografie je sice černobílá, ale v jejím centru je život! Tepe v postavě ženy a v onom pověšeném prádle, jež odkazuje na to, že pár kroků odtud žijí lidé pospolu. Nežijí vedle sebe, ale spolu, neboť tady jeden pro druhého vypral a pověsil prádlo. A pověsil ho ne ledabyle, ale dobře. Kdo si dává záležet na své práci pro druhé, i kdyby byla jen pouhým kolíčkováním utěrek a triček, pro toho má ona obyčejná činnost smysl, nachází v ní naplnění života..."
...
Marek Vácha/Chvění
Cosi hluboko je skryto v lidské duši, divoké zvíře, které spí a které je lépe nebudit.
Chvění známe z Tolkiena. Trpaslíci kutají kdesi v hlubinách skal, hloub a hloub, až sestoupí do propastných temnot nitra, do míst, která by bylo moudřejší nechat nedotčená, až probudí síly, které budou silnější než oni a které je nakonec zničí.
Můj dobrý přítel, dnes starý pán, jeden z nejlepších znalců Junga u nás, mi již kdysi říkal, že mu stávající atmosféra připomíná rok 1938, těsně před výbuchem. Od té doby uplynulo několik let. Těch několik let přineslo chvění evropské zemské kůry, s občasnými explozemi nenávisti, která jakoby nebyla z tohoto světa. Madrid a Londýn a vystřílený ostrov v Norsku, pak Charlie v Paříži, gejzíry spojené žhavým magmatem v hloubi zemského nitra, výbuchy, o kterých jsme si se stále se zmenšující nadějí představovali, že spolu nemají nic společného, že jsou to jen ojedinělé, izolované patologie. Dnes se ptáme, kde zemská kůra povolí příště.
Říká se, že nacismus byl regres duše národa někam do šestého století, kamsi ke starogermánským kmenům, kterých se pro příznačnou krutost bály i římské legie. Křesťanství, které pozvedlo duši Evropy, je zde dva tisíce let, zlomek dějin, ve srovnání se stovkami tisíc let evoluční minulosti, kdy generaci co generaci platil zákon silnějšího. V našich zemích je to tisíc let od Cyrila a Metoděje, tenoučký nátěr, který se snadno odloupne a pod kterým vyhlížejí Perun, Radegast a divoká božstva starých Slovanů.
Národ je divoké zvíře, které má své nastavení, nálady, své chvění, silokřivky, svou atmosféru, své cosi co je neměřitelné ale co tak dobře umí využít vůdci davů. Nemylme se, že jsme kulturní. Posledních několik miliónů let jsme nebyli.
S našimi studenty jezdíme dvakrát v roce do Auschwitz a je to užitečně strávený čas. Při prohlídkové trase nejprve padne na diváka šílená, studená hrůza, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let, a byli bychom mezi obětmi. Později ale přijde ještě jiný typ hrůzy, šílenější, studenější a děsivější. Vědomí, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let a o několik desítek kilometrů směrem na západ, a byli bychom mezi vykonavateli. Rádi bychom věřili, že vykonavatelé byli psychopati, sadisté, lidé jiné rasy. Všechny naše výzkumy svědčí o opaku. Byli to lidé příšerně normální, zaměstnanci, kteří večer hráli na klavír Bacha a četli Rilkeho, a ráno šli do své denní práce v Auschwitz. Byli to titíž lidé jako my. Hned po válce se svět začal ptát, jak je možné, že toho nějaký národ vůbec byl schopen. Otázka se rychle obrátila a dnes se ptáme – existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Již si netroufáme vyloučit nepředstavitelné.
Národ je divoké zvíře, a Hitlerovi se podařilo probudit jeho temné stránky, a ať to bylo cokoli, co se stalo, na konci bylo šest miliónů nevinných mrtvých a rozvrácená Evropa s dalšími mnoha desítkami miliónů.
Totéž Jugoslávie. Lidé, kteří spolu svorně po staletích žili ve stejných vesnicích, kteří se osobně celá ta léta znali a vycházeli spolu smírně a sousedsky, tančili spolu a pili víno. A my jsme najednou v přímém přenosu viděli probuzení divokého zvířete, probuzení nenávisti, nepochopitelné nenávisti, nenávisti, která snad není z tohoto světa, četli jsme v těch devadesátých letech reportáže Jaromíra Štětiny a Petry Procházková a říkali si, že to není možné. Pak jsme to viděli i ve filmech, v chorvatské Bogorodice, v bosenské Zemi nikoho a v mnoha dalších.
Když v Německu, když v Jugoslávii, když ve Rwandě a když v Somálsku, jsme si opravdu tak jistí, že v Česku se to nikdy stát nemůže? Což už jsme zapomněli nejenom na hrůzy války, ale stejně s nimi i na hrůzy následného výbuchu při odsunu, opravdu jsme již dnes my Češi bezpečně imunní a jisti si sebou samými?
Proto je příklon tolika politiků, podněcování nenávisti, naneštěstí v čele s prezidentem republiky, zahrávání si s ohněm. Je to lehkomyslné kladení dynamitových patron do hlubin národa. Vědomé probouzení národní nenávisti, vůči kterékoli skupině, vůči studentům, intelektuálům, církvím, imigrantům, homosexuálům, heterosexuálům nebo Židům je probouzení temných sil, se kterými není radno si zahrávat a žádné zahrávání není beztrestné. Je to probouzení zvířete, spícího kdesi v nitru našeho slovanského kmene, hlubinného zvířete, které je lépe nechat být. Je to hraní si se silami, které jsou silnější než my.
Moc se bojím, že v mělké touze po popularitě či politických bodech nastartujeme štěpnou reakci nenávisti, která se snadno vymkne kontrole. Moc se bojím, aby, tak jako my dnes do Auschwitz, naši vnukové jednou nejezdili do Prahy, Brna nebo Ostravy, do míst, kde se „to“ stalo. Aby i na vstupní bráně do našich měst nebyl jednou vytesán nápis, že kdo nezná historii, bude nucen ji opakovat.
...
Cyrilometodějský kalendář 2018, Praha: Katolický týdeník s. r. o. ISBN 978-80-86615-48-6, 273 str.
...
Marek Vácha/Chvění
Cosi hluboko je skryto v lidské duši, divoké zvíře, které spí a které je lépe nebudit.
Chvění známe z Tolkiena. Trpaslíci kutají kdesi v hlubinách skal, hloub a hloub, až sestoupí do propastných temnot nitra, do míst, která by bylo moudřejší nechat nedotčená, až probudí síly, které budou silnější než oni a které je nakonec zničí.
Můj dobrý přítel, dnes starý pán, jeden z nejlepších znalců Junga u nás, mi již kdysi říkal, že mu stávající atmosféra připomíná rok 1938, těsně před výbuchem. Od té doby uplynulo několik let. Těch několik let přineslo chvění evropské zemské kůry, s občasnými explozemi nenávisti, která jakoby nebyla z tohoto světa. Madrid a Londýn a vystřílený ostrov v Norsku, pak Charlie v Paříži, gejzíry spojené žhavým magmatem v hloubi zemského nitra, výbuchy, o kterých jsme si se stále se zmenšující nadějí představovali, že spolu nemají nic společného, že jsou to jen ojedinělé, izolované patologie. Dnes se ptáme, kde zemská kůra povolí příště.
Říká se, že nacismus byl regres duše národa někam do šestého století, kamsi ke starogermánským kmenům, kterých se pro příznačnou krutost bály i římské legie. Křesťanství, které pozvedlo duši Evropy, je zde dva tisíce let, zlomek dějin, ve srovnání se stovkami tisíc let evoluční minulosti, kdy generaci co generaci platil zákon silnějšího. V našich zemích je to tisíc let od Cyrila a Metoděje, tenoučký nátěr, který se snadno odloupne a pod kterým vyhlížejí Perun, Radegast a divoká božstva starých Slovanů.
Národ je divoké zvíře, které má své nastavení, nálady, své chvění, silokřivky, svou atmosféru, své cosi co je neměřitelné ale co tak dobře umí využít vůdci davů. Nemylme se, že jsme kulturní. Posledních několik miliónů let jsme nebyli.
S našimi studenty jezdíme dvakrát v roce do Auschwitz a je to užitečně strávený čas. Při prohlídkové trase nejprve padne na diváka šílená, studená hrůza, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let, a byli bychom mezi obětmi. Později ale přijde ještě jiný typ hrůzy, šílenější, studenější a děsivější. Vědomí, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let a o několik desítek kilometrů směrem na západ, a byli bychom mezi vykonavateli. Rádi bychom věřili, že vykonavatelé byli psychopati, sadisté, lidé jiné rasy. Všechny naše výzkumy svědčí o opaku. Byli to lidé příšerně normální, zaměstnanci, kteří večer hráli na klavír Bacha a četli Rilkeho, a ráno šli do své denní práce v Auschwitz. Byli to titíž lidé jako my. Hned po válce se svět začal ptát, jak je možné, že toho nějaký národ vůbec byl schopen. Otázka se rychle obrátila a dnes se ptáme – existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Již si netroufáme vyloučit nepředstavitelné.
Národ je divoké zvíře, a Hitlerovi se podařilo probudit jeho temné stránky, a ať to bylo cokoli, co se stalo, na konci bylo šest miliónů nevinných mrtvých a rozvrácená Evropa s dalšími mnoha desítkami miliónů.
Totéž Jugoslávie. Lidé, kteří spolu svorně po staletích žili ve stejných vesnicích, kteří se osobně celá ta léta znali a vycházeli spolu smírně a sousedsky, tančili spolu a pili víno. A my jsme najednou v přímém přenosu viděli probuzení divokého zvířete, probuzení nenávisti, nepochopitelné nenávisti, nenávisti, která snad není z tohoto světa, četli jsme v těch devadesátých letech reportáže Jaromíra Štětiny a Petry Procházková a říkali si, že to není možné. Pak jsme to viděli i ve filmech, v chorvatské Bogorodice, v bosenské Zemi nikoho a v mnoha dalších.
Když v Německu, když v Jugoslávii, když ve Rwandě a když v Somálsku, jsme si opravdu tak jistí, že v Česku se to nikdy stát nemůže? Což už jsme zapomněli nejenom na hrůzy války, ale stejně s nimi i na hrůzy následného výbuchu při odsunu, opravdu jsme již dnes my Češi bezpečně imunní a jisti si sebou samými?
Proto je příklon tolika politiků, podněcování nenávisti, naneštěstí v čele s prezidentem republiky, zahrávání si s ohněm. Je to lehkomyslné kladení dynamitových patron do hlubin národa. Vědomé probouzení národní nenávisti, vůči kterékoli skupině, vůči studentům, intelektuálům, církvím, imigrantům, homosexuálům, heterosexuálům nebo Židům je probouzení temných sil, se kterými není radno si zahrávat a žádné zahrávání není beztrestné. Je to probouzení zvířete, spícího kdesi v nitru našeho slovanského kmene, hlubinného zvířete, které je lépe nechat být. Je to hraní si se silami, které jsou silnější než my.
Moc se bojím, že v mělké touze po popularitě či politických bodech nastartujeme štěpnou reakci nenávisti, která se snadno vymkne kontrole. Moc se bojím, aby, tak jako my dnes do Auschwitz, naši vnukové jednou nejezdili do Prahy, Brna nebo Ostravy, do míst, kde se „to“ stalo. Aby i na vstupní bráně do našich měst nebyl jednou vytesán nápis, že kdo nezná historii, bude nucen ji opakovat.
...
Cyrilometodějský kalendář 2018, Praha: Katolický týdeník s. r. o. ISBN 978-80-86615-48-6, 273 str.
Nedávno jsem ho držela v ruce a pak ho zase položila, že mám čtení až až. Ale možná se přeci jen nechám navnadit. :) Adventní čtení od Cesty domů mi dělá neskonalou radost. Čtení na celý rok, hmm..
OdpovědětVymazatMartinko, přeju si ho k Vánocům... Děkuju za to, jaká jsi. Mám tě ráda♥ Veronika
OdpovědětVymazatJá bych si ho strašně ráda přečetla, ale zatím jsem ve fázi, kdy nosím knihu od O. Váchy všude sebou, aspoň pro ten pocit, že to jednou přijde...čas na čtení :-)
OdpovědětVymazatDěkuji. Vzpomněla jsem si na katolické kalendáře, které mívala moje stařenka a na myslivecké kalendáře mého dědy...... Už mám objednáno. Hana
OdpovědětVymazatDostali jsme ho jako dar od kněze z naší nové farnosti. A je fakt skvělý.
OdpovědětVymazat