úterý 17. ledna 2017

...je čas se stát osobnostmi

Co jsem přečetla tento "novooroční" text od P. Marka Váchy
tak na něj stále myslím. Je tolik aktuální...
Musela jsem si ho přepsat i sem.


Jsou v dějinách údobí míru, kdy je třeba vstoupit do manželství, mít děti, zdárně je vychovat a víru uchovat pro další generace. Čas Izáka. Izák nevybojoval žádné grandiózní bitvy, nebyl ani velký prorok ani velký vůdce národa, nebyl to muž planin a lesů jako jeho bratr Izmael. Události se mu spíše ději, než aby je aktivně tvořil. Studny, které jeho otec Abrahám vykopal a pak byly zasypány, Izák zase obnovil. Podobně jako jeho otec Abrahám i on se kvůli hladu přesunuje do země Filišťanů, i on svou manželku vydává za svou sestru. Celou 26. kapitolu knihy Genesis můžeme číst jako oapkovanou 20. kapitolu, jen o jednu generaci později. Zkrátka v Izákově životě je toho velmi málo, co by udělal on sám. Neudělal nic mimořádného, dokonce i jeho nevěstu mu přivedl někdo jiný a on ani neopustil dům. Ale cosi velkého přece dokázal: uchoval víru a předal ji dál. 

Současnost roku 2016 v Evropě takto klidná není. Nastal čas osobností. Čas hrdinů, které vytvoří, vymodelují z lidské masy jen mimořádné okolnosti, válka či pronásledování. Ani Mojžíš nebyl vůdce a zřejmě to neměl ani v povaze. Ale stal se jím, protože to bylo potřeba. Zdá se mi, že se po nás chce totéž. Je čas vůdců, čas Jozueho, Mojžíše, Davida. Čas, kdy je třeba vzít vážně onen text o světlu světa a soli země a o tom, že každý bude solen ohněm. Pokud se domníváme, že nejsme osobnostmi, je čas se jimi stát.

Rok 2017, zdá se mi, bude rokem mnohem těžším, než byl ten stávající. Bude pro nás mnohem náročnější v orientaci ve vezdějším světě, přinese mnohem víc odpovědnosti za naši zemi, za Evropu, za svět. Doba poklidných, víceméně fungujících demokratických států, kdy se ve vládě střídala umírněná pravice s umírněnou levicí, kdy se populisté drželi pod hranicí volitelnosti - ta doba je pryč.
Víru můžeme definovat jako protest proti tomu, že svět není, jaký by mohl být. Připomeňme si, že zatímco dnes otázku po zlu ve světě kladou především ateisté, ve Starém zákoně ji kladli největší muži víry - Abrahám nebo Mojžíš. A Bible naprosto nemíní nepravosti světa nějak zastírat. Naopak, kdekoli může, zdůrazňuje je. Víra, ať je čímkoliv, není anestetikem proti bolestem světa, je naopak výzvou, že určitá dobrá díla, která nebudou provedena námi, nebudou provedena vůbec. O Vánocích čteme asi neslavnější větu Písma - "Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna..." - a pokud Bůh tak miloval svět, měl bych i já nasadit svou energii a svůj čas pro je budování.

Pro nás křesťany nejsou takzvaně evropské hodnoty prázdným slovem, neboť jednou z hlavních myšlenek křesťanství je, že svět má smysl, že stojí za to se namáhat pro jeho zlepšení, protože zadáním člověka je ruku v ruce s Bohem dokončovat jeho stvoření. A i v obdobích neklidu je proto třeba vstoupit do manželství, mít děti, zdárně je vychovat a víru uchovat. Jen v nastávajících časech naším průvodcem může být nikoli Izák, nýbrž Jób, který po všem, co prožil, znovu založil rodinu - jako doklad, že žádná doba není tak zlá, aby do ní nestálo za to přinést děti. S trochou nervozity se tedy na rok 2017 těším, snad jako Izraelité před odchodem z Egypta - neboť krize je vždycky šance.

P. Marek Orko Vácha
KT, č. 1/2017/Perspektivy

8 komentářů:

  1. Po hloupem vyjadreni pana Vachy k dokumentu Pet zrozeni jsem k nemu hrozne skepticka, i kdyz jste ho driv mela rada. Dokument poukazoval na bolesti ceskeho porodnictvi, pan Vacha autorku zkritizoval a nasili v nem oznacil jako normalni. Jak se stavite k tomuto jeho vystupu - urcite jste tu kauzu zaregistrovala. Vas blog miluju, ale Vacha me na nem po tom jeho "vystupu" uz trochu stve, nezlobte se. :-) Budu rada za vasi reakci, hezky den, Michaela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dovolím si reagovat. Viděla jsem film i četla komentář MArka Váchy. Můj soukromý názor. Film podle mě neměl pražádnou výpovědní hodnotu o stavu českého porodnictví. Sama za sebe (po svých 4 porodech) bych natáčela film o kompetentnosti porodnického personálu, jejich schopnosti komunikovat s rodičkami, jejich znalosti základní psychologie či psychogynekologie. Film balancuje na hraně dokumentu a osobního emočního výkřiku. Toť můj názor k filmu. V tom se s M.V. shodnem. Ostatní body jeho kritiky nedovedu úplně docenit, neboť na rozdíl od něho nejsem etik, ani evoluční biolog, na rozdíl od něho. Takže mi nezbývá než věřit, že ve své recenzi filmu pracuje s fakty, nikoli s emocemi. Klára

      Vymazat
    2. Milá Míšo, asi ode mě neuslyšíte žádné jasné stanovisko...Viděla jsem dokument i četla Orkovo vyjádření. Já sama se ale vyjádřit nedokážu. Souhlasím s režisérkou, která chtěla filmem poukázat na zavedený systém, který ve většině porodnic bohužel stále přetrvává (špatná komunikace pacient-lékař, separace miminek hned po porodu, zbytečné urychlování porodu medikamenty apod.). Zároveň však souhlasím s Váchou, že porodnice tu jsou k tomu, aby ženy při porodech neumíraly. Nikoho neodsuzuji, ale domácí porody pro mě představují opravdu velké riziko. Dokud jsem sama nezažila na vlastní kůži dva porody, přišla mi tato myšlenka taky do jisté míry lákavá. Vždyť přece, když nebudu ve stresu a budu ve svém - porod musí jít hladce a sám. Jenže nemusí...Vždy se může stát něco nepředvídatelného (silné krvácení, omotaný pupečník kolem krku miminka apod.) a bez lékařské pomoci porodit a přežít prostě nejde. Z vlastní zkušenosti z obou porodů vím, že kdybych nerodila v nemocnici, už bych tu nejspíš vůbec nebyla já ani miminko...A to druhý porod probíhal opravdu nádherně. Jenže a právě - až na dramatický závěr, který dopředu nikdo nemohl odhadnout. Proto chápu i Váchovu reakci na rozpoutání diskuze po tomto dokumentu. To ale neznamená, že by personál v porodnici neměl mít k rodičkám lidský přístup. Naopak! Já sama po negativní zkušensoti s prvním porodem pátrala jak by to šlo jinak. A našla jsem. Ten kdo hledá, si na své přijde - porodními asistentkami, abmulatním porodem, vstřícnou porodnicí...

      Vymazat
    3. Ještě vkládám odkaz na režijní poznámku E. Hníkové http://www.ceskatelevize.cz/porady/10408111009-cesky-zurnal/9141-rezijni-poznamka-eriky-hnikove/

      Vymazat
    4. Můžu taky něco? Dokument jsem viděla a připadlo mi, že popisuje přesně všechno to, co jsem zažila u prvního porodu. Takže se mě na první dobrou velmi dotkl a poté, co vyšlo vyjádření M.V., jsem na něj rozhořčeně reagovala osobním mailem. Nejspíš jsem nebyla jediná, protože mi zanedlouho přišla (hromadná) odpověď. Z ní cituji: "Můj text se ovšem netýkal toho, že bych chtěl vyzdvihnout výhody domácích porodů oproti těm ve státní porodnici nebo naopak poukázat na výhody porodů v porodnici oproti domácím porodům. Můj text se i tak jmenoval - „Vztek na Českou televizi“, tedy nikoli vztek na porody doma, v přírodě, v porodnici, na zádech, vkleče nebo na horách. Můj text se týkal filmu Pět zrození, pod kterým je podepsána Česká televize.
      Mým názorem je, že o osudu filmu bylo rozhodnuto již předtím, než režisérka do porodnice vstoupila. Režisérka sama v rozhovoru pro Lidové noviny uvádí, „chtěla jsem velkou /porodnici/, protože jsem tušila, že tam nebude tak lidský přístup. (...)" atd. Mail byl mnohem delší (a věcný) a po čase, když ze mě vyprchaly emoce, musím přiznat, že jsem nenašla jediný argument, se kterým bych nesouhlasila (přestože film považuju za celkem věrný odraz toho, co jsem sama zažila, až na ty bulvární krvavé boty). Ráda celý text přepošlu tomu, kdo o něj bude mít zájem. Pěkný večer Katka

      Vymazat
  2. Martinko, Orko zas mluví tak aktuálně. Apeluje s nadějí, což umí málokdo. Děkuju moc za tvoji otevřenost a sdílení. Mám tě ráda♥ Veru

    OdpovědětVymazat