...je čas se stát osobnostmi

Co jsem přečetla tento "novooroční" text od P. Marka Váchy

tak na něj stále myslím. Je tolik aktuální...

Musela jsem si ho přepsat i sem.

Jsou v dějinách údobí míru, kdy je třeba vstoupit do manželství, mít děti, zdárně je vychovat a víru uchovat pro další generace. Čas Izáka. Izák nevybojoval žádné grandiózní bitvy, nebyl ani velký prorok ani velký vůdce národa, nebyl to muž planin a lesů jako jeho bratr Izmael. Události se mu spíše ději, než aby je aktivně tvořil. Studny, které jeho otec Abrahám vykopal a pak byly zasypány, Izák zase obnovil. Podobně jako jeho otec Abrahám i on se kvůli hladu přesunuje do země Filišťanů, i on svou manželku vydává za svou sestru. Celou 26. kapitolu knihy Genesis můžeme číst jako oapkovanou 20. kapitolu, jen o jednu generaci později. Zkrátka v Izákově životě je toho velmi málo, co by udělal on sám. Neudělal nic mimořádného, dokonce i jeho nevěstu mu přivedl někdo jiný a on ani neopustil dům. Ale cosi velkého přece dokázal: uchoval víru a předal ji dál. 

Současnost roku 2016 v Evropě takto klidná není. Nastal čas osobností. Čas hrdinů, které vytvoří, vymodelují z lidské masy jen mimořádné okolnosti, válka či pronásledování. Ani Mojžíš nebyl vůdce a zřejmě to neměl ani v povaze. Ale stal se jím, protože to bylo potřeba. Zdá se mi, že se po nás chce totéž. Je čas vůdců, čas Jozueho, Mojžíše, Davida. Čas, kdy je třeba vzít vážně onen text o světlu světa a soli země a o tom, že každý bude solen ohněm. Pokud se domníváme, že nejsme osobnostmi, je čas se jimi stát.

Rok 2017, zdá se mi, bude rokem mnohem těžším, než byl ten stávající. Bude pro nás mnohem náročnější v orientaci ve vezdějším světě, přinese mnohem víc odpovědnosti za naši zemi, za Evropu, za svět. Doba poklidných, víceméně fungujících demokratických států, kdy se ve vládě střídala umírněná pravice s umírněnou levicí, kdy se populisté drželi pod hranicí volitelnosti - ta doba je pryč.

Víru můžeme definovat jako protest proti tomu, že svět není, jaký by mohl být. Připomeňme si, že zatímco dnes otázku po zlu ve světě kladou především ateisté, ve Starém zákoně ji kladli největší muži víry - Abrahám nebo Mojžíš. A Bible naprosto nemíní nepravosti světa nějak zastírat. Naopak, kdekoli může, zdůrazňuje je. Víra, ať je čímkoliv, není anestetikem proti bolestem světa, je naopak výzvou, že určitá dobrá díla, která nebudou provedena námi, nebudou provedena vůbec. O Vánocích čteme asi neslavnější větu Písma - "Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna..." - a pokud Bůh tak miloval svět, měl bych i já nasadit svou energii a svůj čas pro je budování.

Pro nás křesťany nejsou takzvaně evropské hodnoty prázdným slovem, neboť jednou z hlavních myšlenek křesťanství je, že svět má smysl, že stojí za to se namáhat pro jeho zlepšení, protože zadáním člověka je ruku v ruce s Bohem dokončovat jeho stvoření. A i v obdobích neklidu je proto třeba vstoupit do manželství, mít děti, zdárně je vychovat a víru uchovat. Jen v nastávajících časech naším průvodcem může být nikoli Izák, nýbrž Jób, který po všem, co prožil, znovu založil rodinu - jako doklad, že žádná doba není tak zlá, aby do ní nestálo za to přinést děti. S trochou nervozity se tedy na rok 2017 těším, snad jako Izraelité před odchodem z Egypta - neboť krize je vždycky šance.

P. Marek Orko Vácha
KT, č. 1/2017/Perspektivy