...Mezi nás prostřena noc

Jana Zahradníčka jsem znala vlastně jen pod pojmem "katolický básník",

který naspal jako reakci na pohnutí křížku v Číhošti báseň Uctívání kříže.

Nedávno jsem poslouchala v archivu Českého rozhlasu pořad Portréty s Milošem Doležalem,

právě o Janu Zahradníčkovi. Jeho bolestný osud mě tak zasáhl, že jsem zatoužila ho poznat blíž.

Určitě si tento pořad poslechněte...

Český rozhlas Plus - Portréty - O Janu Zahradníčkovi s Janem Sedmidubským a Milošem Doležalem - tady. 
Jan Zahradníček - básník, který si získal přízeň nejobávanějšího českého literárního kritika, člověk, který se nebál a který za svou nebojácnost zaplatil vysokou cenu.

Jan Zahradníček

(1905-1960)

Český básník, překladatel a esejista.
Katolický intelektuál, kterého totalitní režim zcela umlčel.

Za protistátní činnost  byl 13. června 1951 zatčen a 4. července 1952 odsouzen
 (spolu s B. Fučíkem, Z. Kalistou, J. Knapem, F. Křelinou, L. Kuncířem aj.)
ve vykonstruovaném a dopředu rozhodnutém procesu ke 13letému vězení.

V době zatčení měl Jan Zahradníček s manželkou Marií tři malé děti
(Jana Jakoubka 3 roky, Zdislavu 1,5 roku a třítýdenní Kláru).

Byl vězněn na brněnském Cejlu, v Praze na Pankráci a na Mírově.
Manželka se s dětmi musela vystěhovat se z Brna.

V září roku 1956 se jeho manželka i děti přiotrávili jedovatými houbami.
Jan Zahradníček dostal povolení je navštívit v Třebíčské nemocnici.
Tuto strašnou událost přežila jen manželka Marie se synem. Obě holčičky zemřely.

Jan Zahradníček počítal s tím, že se nebude muset do vězení znovu vrátit.
Ale příslib nebyl dodržen a po čtrnácti dnech se musel opět vrátit na Mírov,
kde strávil další čtyři roky.  Po jeho návštěvě doma se narodila dcera Marie.

Jan Zahradníček byl propuštěn až v květnu 1960 při všeobecné amnestii.

Po pěti měsících po propuštění umírá.
 ...

Mezi nás prostřena noc

Celá kniha je sbírkou 250 dopisů, které Jan Zahradníček psal po celých devět let věznění své ženě Marii. Korespondence byla přísně řízena a o její četnosti rozhodovalo vedení věznice. Někdy mohl psát Zahradníček dopis jen jednou za tři měsíce. Na malý kousek papíru, většinou vel. A5.

Drahá Mařenko, ...

...Teprve když je člověk na delší dobu zbaven těchto věcí, které se nám zdají tak samozřejmé a všední, vidí a poznává, že jsou to všechno veliké dary a že celý náš život, ten domácí a všední, je jedna velká slavnost, od Vánoc do Vánoc, od jara do jara...

...Jsem s Vámi srdcem a myslí a je mi líto, že už s Vámi nejsem tělesně.

O ta nejroztomilejší léta Jakoubkova a Zdislávčina jsem už přišel, zbývá mi ještě Klárinka,

kterou znám jen z toho, co mi píšeš. Myslím na ni teď často a snažím si ji představit,

jak rozvazuje řeč i rozumy, ale je to asi marné, každé dítě je jinačí, je zázrak sám pro sebe.

...Vím také, že jsi silná a statečná, denně na Tebe myslím a děkuji Ti za všechno, co děláš pro naše děti. Kéž bych se Ti mohl za to za všechno jednou odvděčit svou oddanou a věrnou láskou! - Nestůněte? Je takové hrozné počasí...

...Pravda, dívám se na lesy jenom z okna, ale nedovedeš si představit a nikdo, kdo nemá naše zkušenosti, nemůže pochopit, co to znamená vidět zase pole a lesy a jak se potoky kroutí pod olšemi

a stromy kolébají ve větru, vidět poštolky, čápy a muflony...

Milovaná Mařenko, děkuji za psaní a zase Ti píši v naději, že to dostaneš a že Tě těch pár řádků potěší. Vždyť se bojím, že se mi za ta léta odcizíš, jako se mi bohužel odcizují děti...

...Lidem tohoto světa se možná zdá jedno, vůbec se nenarodit nebo narodit se a zemřít. My však víme, že je v tom velký rozdíl, nebýt vůbec nebo být mezi zemřelými. Zůstáváš pořád maminkou tří děťátek, z nichž dvě mají andělská křídla, po nichž Zdislávka tolik toužila...

...Snad mají nějaký smysl ty hodiny, dny a týdny, které se mi zde tak nekonečně vlekou, ale já ten smysl nechápu, sedím nebo ležím v naprosté nečinnosti a shledávám v sobě poslední zbytky sil...

...Vím, že jsi silná a statečná, ale tím není Tvá bolest menší, také útěcha v Bohu ji nezmenšuje, ta jen pomáhá ji nést, jako mně tady. Jak jsme teď chudí, bez našich děvčat, mnohem chudší, než bychom byli s nimi...

...Každá hodina, kterou slyším odbíjet z věže, mi připomíná tvrdě a nelítostně, že jsem ji strávil bez Vás, ačkoli jsem si nějaký čas myslel, že budu s Vámi. Ale už jsem se uklidnil, najednou, nevím odkud, vstoupil mi do srdce takový pokoj a jistota, že jste doma, že na mne čekáte a že se šťastně shledáme. Ale není to jen takové přechodné uklidnění, je to opravdový pokoj, který mě celého naplňuje, až cítím, jak se mi lehce a svobodně dýchá.

  ZAHRADNÍČEK, Jan. Mezi nás prostřena noc--: dopisy z vězení ženě Marii. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-80-7325-172-7.

ČT - Neznámí hrdinové - Pohnuté osudy - tady. Žena básníka. Marie Zahradníčková, manželka katolického básníka Jana Zahradníčka, vypila kalich hořkosti až do dna.

 Dům strach
Vězeňská cela. Samota. Odtržení od rodiny.
Ale i chvíle tiché a hluboké modlitby.

" ..Ve chvílích mystické koncentrace se zdi úplně rozpouštějí a na dosah je vesmír s hvězdami 
"jež tvrdě žhnou", krajina s ptáky, mrtví předci i domov s vlastními dětstvím, ženou a dětmi.
...
Když se spisovatel Josef Knap setkal se Zahradníčkem na společné pankrácké cele, navždy mu utkvěl obraz, jak se básník, alespoň chvíli před usnutím distancoval od vězení, a aby se mohl soustředit sám k sobě a v sobě, přetahoval si prostěradlo přes halvu, přitom mu čouhaly z kavalce vyhublé kostnaté nohy a "měl povoleno, že může mít u sebe fotografii svých tří malých dětí.
...
Zahradníček chápal, že prochází hroznou zkouškou. Že je jí třeba, aby byl očištěn, obroušen a promnut. Jasnozřivě viděl, jak jsou jeho další přátelé "na svobodě" pronásledováni a štváni...
A přečetl a přijal zachvění oltářního křížku v Číhošti 11. prosince 1949 jako varovné znamení. jako "gesto Boží" pro národ a lidskou situaci "smutných časů" (báseň Uctívání Kříže). Teprve po této "propasti propastí" mohl plně zakusit Kristův soucitný výdech a přijmout ono závratné poznání:
"Neslušelo by se nosit velké štěstí,/když trpí Bůh a byla tak zahanbena/podoba člověka."

Z doslovu od Miloše Doležala, str. 115
 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dům Strach. Praha: Vyšehrad, 2015. Verše (Vyšehrad). ISBN 978-80-7429-526-3.

Václav Sisel pracoval v 50. letech ve věznici na Pankráci v tiskárně,
jako hlavní dozorce a odborný vedoucí. Díky němu mohli věznění spisovatelé tajně psát.
On jejich texty vynášel z vězení a ukrýval.

Pro naši literaturu tak mohl uchovat rukopisy básní Jana Zahradníčka,
které napsal v letech 1953 a 1954 v pankrácké věznici.
Několik lety byly zakopány na zahradě. Zapečetěny ve skleněné láhvi. 

Až během Pražského jara, na začátku roku 1968, se je odvážil ze země vykopat.
Aby spatřily znovu světlo.

...Nevím, jak na mapě budoucnosti Dům Strach je označen.
Ale dokud takové domy, takové hrozné domy
budou stát v našich ulicích, v našich městech,
vychýlen úpěnlivě tak zůstane Kříž Číhošťský.

 ZAHRADNÍČEK, Jan. Dům Strach. Praha: Vyšehrad, 2015. Verše (Vyšehrad). ISBN 978-80-7429-526-3.

A v neposlední řadě pozvánka na výstavu.

Vzdorovali ZLU - příběhy českého 20. století.

23.8. - 30.9.2016 v galerii věže Novoměstské radnice v Praze.

Příběhy nevšedních mužů, kteří se nepoddali lži, 

otevřeně vystupovali proti veřejné manipulaci

 a odmítli se přizpůsobit totalitním praktikám:

      P. Josef Toufar, farář z Vysočiny (1902 – 1950)

-           Jan Zahradníček, básník, překladatel, esejista, publicista a redaktor (1905 – 1960)         

Multimediální výstava:

fotografie, filmové dokumenty, osobní předměty, vzpomínky přátel a příbuzných

Více informací tady - klik.