...Číhošť

 

Od té doby, co jsem dočetla knihu Jako bychom dnes zemřít měli,

 jsem toužila se do Číhoště podívat.

Přijeli jsme na náves, kde stály dva velké autobusy. Trochu jsme si posteskli, že zde nebude to správné ticho a klid. 

Na druhou stranu mě těšilo, že je zájem o P. Toufara skutečný. 

A autobusy akorát odjížděly, takže bylo i to ticho.

Ale díky tomuto zájezdu jsme měli možnost dostat se do kostelíčka.

Už když jsme se ke kostelu přes malou náves blížili, oba jsme s manželem nezávisle na sobě řekli:

tady je to ale krásný. A ta krása prostupovala opravdu hodně z hloubky.

Na jednu stranu jsem cítila obrovské překvapení, jako by v duchu naskakovala otázka:

tak to se stalo tady, v tomhle malém vesnickém kostelíčku?

Na druhou stranu jsem pociťovala obrovskou pokoru a bázeň, která se mísila s velkou radostí.

Ráda bych ten pocit popsala lépe, ale neumím to.

Prostor uvnitř je maličký. S každým si tu "vidíte do talíře", jak se říká.

Proto vůbec nepřipadá v úvahu nějaká habaďůra s hýbacím lankem, 

kterou soudruzi na P. Toufara ušili.

 Uvnitř kostela byl už jen pan kostelník a starší paní. 

Dali nám obrázek s dobovou fotografií vychýleného křížku.

(Za kterou fotograf tenkrát dostal jedenáct let).

Mluvili jsme o panu Doležalovi, že jemu patří obrovský dík za to, co se kolem P. Toufara teď děje.

Paní nás šla doprovodit na náves a ještě dlouho jsme si pak povídali.
P. Toufara znala, denně k nim chodil na návštěvu. Její tatínek hrával v kostele na varhany.
Na osudné Mši, kdy se křížek vychýlil tenkrát také byla. Ale sama pohyb křížku neviděla.
Sledovala P. Toufara při kázání.
Vyprávěla, co se dělo pak. A co se děje nyní. Jak jí P. Toufar pomáhá.
Já zase vyprávěla, jak pomohl mně.

Až jsme se obě rozbrečely. Takové chvilky nejsou náhody. A nezapomíná se na ně. 

Dnes jsme zjistila, že ta milá paní se jmenuje Růžena Lebedová. Mluví v dokumentu ČT Neznámí hrdinové tady.

Více o P. Toufarovi tady.

O exhumaci těla P. Tofara tady.