...kterak malý Skřítek cestu z "domova" domů našel

Dlouhou dobu jsem čekala, až budeme mít tuhle zprávu černou na bílém. 

Manžel mi ji týden před Vánocemi přinesl do nemocnice, 

kde jsem ležela s naším miminkem v bříšku a doktoři mu domlouvali,

aby nepospíchalo ven...

Konečně - doporučený dopis od soudu - stáváte se pěstouny!

Teď ale od začátku...

Já a manžel jsme oba tak trochu blázni

Ale snad v tom dobrém slova smyslu, podle testů jsme psychicky vyrovnané osobnosti:). 

A už před svatbou jsme se shodli na tom, že až budeme mít svoje děti, 

přijmeme z dětského domova nějakého skřítka, abychom mu dali šanci žít v rodině. 

(Původně jsme plánovali, že založíme něco jako „malý rodinný dětský domov“ nebo velkou pěstounskou rodinu. Ale vychovávat tyto děti je velká dřina, já mám navíc vystudovanou speciální pedagogiku a zkušenosti s těmito dětmi, proto jsme si sundali růžové brýle a rozhodli jsme se, že jedno „nevlastní“ dítko bude stačit.)

Po škole jsem nastoupila do speciální mateřské školy. 

Ke mně do třídy docházel tříletý mrňousek z dětského domova. 

Poprvé byl u nás na návštěvě o Vánocích 2011 (většinu dětí z dětského domova 

si totiž na svátky berou biologické rodiny „domů“ a já jsem byla oslovena paní vychovatelkou, jestli bych si nechtěla malého skřítka vzít k sobě na návštěvu, protože zůstane s několika málo dětmi v domově). 

Po domluvě s vedením dětského domova jsem si k sobě brala Skřítka na občasné návštěvy, snažila jsem se mu s manželem naplno věnovat, protože byl hodně sociálně opožděný. 

Po několika měsících společných návštěv jsme začali přemýšlet nad tím, 

proč by to právě nemohl být tenhle Skřítek. 

Dokonce tuhle myšlenku nahlas pronesl můj milý, já bych se snad ani neodvážila:). 

A začalo nám dlouhé zvažování a přemýšlení. 

Zvládneme to? 

Co na to naše okolí? 

I když to pro nás bylo nejmíň důležité, řídili jsme se hlavně tím, jak jsme to cítili my.

Nemáme přeci jenom čekat na to, až budeme mít vlastní děti? 

Ale jeden Skřítek je právě tady a teď…

Bylo rozhodnuto – jdeme do toho.

A pak dlouhý kolotoč s úřady. 

Návštěvy na sociálce, návštěvy od sociálky u nás, bezradné telefonáty, 

rozeslané maily do různých organizací, pohovory s kurátorem, sociální pracovnicí, 

šetření domácnosti, několikahodinové psychotesty, psychologické pohovory…

Bylo to dlouhé, občas to bolelo. Chvílemi jsme si přišli, jako bychom něco ukradli nebo provedli a někdo nás za to chce potrestat. 

Často nám byl vytýkán nestandardní postup – žádali jsme o konkrétní dítě 

a nebyli jsme ještě v registru uchazečů o náhradní rodinnou péči. 

Ale vydrželi jsme a po testech s úžasnou psycholožkou,

u které jsme našli podporu a také naději, že to, co děláme je správné! 

Paní psycholožka se asi snažila a rychle urgovala sociálku s naším doporučením.

Tři týdny po psychotestech nám Skřítka propůjčili na tzv. prodlouženou návštěvu, 

kterou sociálka prodlužovala až do vyjádření soudu. 

K soudnímu řízení jsme byli pozváni po devíti měsících, kdy jsme u soudu podali žádost.

To už jsem vypovídala s miminkem v bříšku.

Konečně nám soud svěřil Skřítka do náhradní rodinné péče a ustanovil nás pěstouny.

Z malého skřítka „ústavního“, který sice uměl ve svých třech letech skládat vzorně věci do komínků, ale každou noc se počůrával. V domově ho každou noc plenovali, ale já jsem byla rozhodnutá raději každý den prát, než mu dále dávat plínky.

A chováním spíše připomínal robota, se pomalinku stávalo normální radostné dítě. 

Po několika měsících se zlepšil o tolik, že byl přeřazen ze speciální do běžné třídy. 

V létě u nás oslavil čtvrté narozeniny a jako mávnutím kouzelného proutku se přestal počůrávat, to bylo radosti! 

Před Vánocemi nás začal oslovovat (místo teto a strejdo) – maminko, tatínku…

Rozmluvil se tak, že pusu skoro nezastaví. Připravujeme ho na to, 

že bude na jaře „velkým bráchou“.

Nevíme, jak tahle „pohádka“ bude pokračovat, ale věříme tomu, že může dopadnout dobře. Naštěstí s manželem stojíme nohama na zemi (i když jsme ti blázni:), 

nepočítáme s tím, že bude ze Skřítka vysokoškolák s bezproblémovým chováním. 

Vše se ukáže až časem…

Samozřejmě se bojím toho, že se ozve jeho biologická rodina, že bude mít problémy ve škole, bojím se taky jeho puberty, ale to má přeci často člověk problémy i „s vlastními dětmi“. Ale pokud se nám podaří vychovat z něj (i přes to, co má „ve vínku“ ze své biologické rodiny) slušného člověka, budeme spokojeni.

Často se v okolí setkáváme s reakcí - proč si bereme "cizí", když můžeme mít svoje...hodně lidí bylo překvapených, když mě pak viděli s bříškem, mysleli si, že nemůžeme mít svoje děti. Někteří prostě nepochopí, že jsme chtěli dát Skřítkovi šanci a možnost vyrůstat v rodině. Ale o to víc pak potěší milé povzbuzení.

Původně jsem nechtěla na web nic takového dávat...ale je to blog o mně,

Skřítek je mojí součástí a občas se tu přeci jen objeví.

Přišlo by mi to nespravedlivé "ho zapřít" a psát o tom, že čekáme miminko...

Takže jsem se Vám zcela odhalila. 

Jsem maminka, která v bříšku nosí své první dítě, i když bude druhé.