syroovka

sobota 5. listopadu 2016

pátek 4. listopadu 2016

...zpětněříjen

Říjen.
Měsíc přelomový.
Měsíc plný zázraků.

čtvrtek 3. listopadu 2016

...sourozenecké

Tohle je asi nejvíc, co jim můžeme do života dát.

Mají jeden druhého. A třetího.

Největší dar, co mi naši dali - hned po daru života -

je to, že jsem mohla vyrůstat se sourozencem.

Bráška je jedna z nejcennějších věcí, co v životě mám.

Doufám, že Skřítci to mezi sebou budou mít v životě taky tak.

Chtěla jsem fotit miminko a hned se k ní nahrnuli.
3D matka - šťastná matka:).

středa 2. listopadu 2016

Čas dušičkový. Nutí zamýšlet se.
Nad odcházením z tohoto světa.
Nad tím, co je pak...

Umírání a etické otázky s ním spojené.
Přednáška P. Marka Orko Váchy.

Co je člověk - jak vlastně definovat člověka,
jak vnímáme sami sebe a kdo myslíme, že jsme?

Tady pár myšlenek, poznámek z přednášky...

Náš čas je příliš cenný na to, abychom ho prožili v nenávisti.

Díky lékařským technologiím žijeme mnohem déle, ale zapomněli jsme, proč jsme vlastně žít chtěli.

Naučili jsme se jak prodloužit život, ale už ho neumíme naplnit. Neumíme se radovat ze života.

Křesťanství vnímá život člověka jako určitý oblouk, který směřuje od narození ke smrti.

Život vnímá jako úkol, skrze který se musíme něco naučit.

Náboženská pouť jako symbol životní pouti. I můj život je pouť, můj život cílí k Bohu.

Přichází i údolí, kdy nevidím cíl cesty. Kdy každá chvíle, včetně stonání, umírání má v životě své pevné místo. Ale nakonec životní pouť končí před svatostánkem.

Dnes život připomíná spíše sekvenci nezávislých obrázků - žiji s touto ženou, s tamtou ženou, tady mám dítě, tam mám dítě. Život se pohybuje doprava, doleva, spíše než by spěl po nějakém oblouku.

V takto vnímané životě najednou chybí cíl, ke kterému by život směřoval.

Smrt se dnes vnímá spíše jako chyba lékaře, abnormalita...

Rozdíl mezi obřadní síní a kostelem - v kostele na stejném místě je jedinec pokřtěn, přijme první svaté přijímání, svátost biřmování, svátost manželství, křtí zde svoje děti a na stejném místě v rakvi končí svou životní pouť. Místo radosti, vítání života a smrti je spolu spojeno.

Naše kultura vcelku logicky rozpojila vítání občánků a smuteční síň. Ve smuteční síni je něco nekonečně smutného, slouží pouze k místu posledního rozloučení.

Rituály jsou důležité, ne pro mrtvého, ale pro nás.

Je zvláštní, že z křesťanských svátků, které jsou spíše ignorovány jsou dušičky zvláštním svátkem, který je všemi slaven. Všichni mají potřebu alespoň jednou za rok upravit hroby. Připomenout si vlastní smrt.

...

Více si poslechněte tady.

Mezinárodní konference paliativní a hospicové péče 2015

Přednášející: Mgr. Marek Vácha, Ph. D.
kněz, biolog, přednosta Ústavu etiky 3. lékařské fakulty UK

A ještě jednou P. Vácha a jeho zamyšlení nad smrtí.
Něco málo z tohoto textu uslyšíte i v přednášce.
Článek z Cesty domů - odtud.

Nejprve dvě myšlenky z Junga, které mi přijdou jiskřivě brilantní.

Prvním je postřeh, že velká světová náboženství ve své podstatě nejsou nic jiného, než přípravou na smrt. Druhým je trochu sarkastická poznámka, že pokud by někdo před svým čtyřicátým rokem věku na svou smrt myslel příliš často, pak že to může být patologické. Pokud by ale člověk po čtyřicítce na svou smrt nemyslel vůbec, pak je to patologické zcela jistě.

Jsem velmi vděčný, že jsem byl vychován v tom, čemu by se dnes řekla tradiční katolická rodina, kde téma smrti nebylo nikterak zdůrazňováno, ovšem ani tabuizováno a bylo občasnou, přirozenou ale pravidelnou součástí hovorů. Vzpomínám, jak jsem již v jinošských letech mnohem později jakési kolegyni přál k svátku, tak jak jsem byl z rodiny naučen, tradiční formulí „...a po smrti království nebeské“ a ona se urazila, zdali ji již posílám ze světa pryč a proč takové morbidní přání.

Je mi jedno, jaké budu mít šaty, co se bude hrát za hudbu, kdo povede obřad,

jak bude vypadat parte a kdo přijde. Budou to už starosti pozůstalých a ať si to udělají jak budou chtít. Kdysi dávno jsem se při jednom dobrodružství skoro utopil na Antarktidě, od té doby mám dojem, že se se smrtí znám docela intimně a nechtěl bych, aby to vyznělo nějak namyšleně, ale mám pocit, že jsem se přestal obávat. Navíc jako katolický kněz nemám blízké, nemám rodinu, nemám nikoho, kdo by zůstal nezaopatřen. Nemyslím, že by kdo nějak děsivě truchlil, představuji si rozloučení jako událost na Facebooku, příležitost pro ostatní se sejít, nic víc. Snad žijeme kvůli jiným věcem, než je okázalost pohřbu a počet příchozích. Když bych si mohl vybrat, tak volím smrt v horách, v terénu, v akci.

Myslím, že to, co dělá Cesta domů je skvělé a že kampaň Mojesmrt.cz zaplní dosti citlivou mezeru v myšlení či určitém naladění, atmosféře společnosti. C.G. Jung, a mnozí další, mají dozajista pravdu v tom, že člověk neunikne věci tím, když ji vytěsní, tabuizuje, zesměšní nebo řekne, že vlastně vůbec neexistuje, tak jak se k smrti chováme obvykle. Důsledkem je, že ta smrt, kterou ve dne ignorujeme a říkáme, že vlastně vůbec není, se nám vrací v noci okny televizních obrazovek v podobně nesčíslných stylizovaných smrtí, či v různých výstavách „Bodies“, na kterých dozajista nejde o to, aby se návštěvník poučil o anatomii lidského těla, jako spíše že prochází kolem vystavených exponátů s myšlenkou, že tito lidé kdysi dýchali, milovali, toužili a nyní je tohle vše, co z nich zbylo. V minulých staletích, kdy středem vesnice byl kostel a kolem kostela hřbitov, soudím, by podobné výstavy byly považovány za něco nepatřičného, nepochopitelného, vždyť lidé minimálně jednou týdně procházeli hřbitovem k vratům kostela a zpět a se smrtí se znali dost blízce.

Pokud sám pohřbívám, připomínám občas myšlenku, že úmrtí druhého je připomínkou, že můj vlastní čas je omezen, a že mám napnout všechny síly, aby čas, nejcennější z Božích darů, nezůstal nevyužit. Tutéž myšlenku jinými slovy vyjadřují filosofové, když mluví o způsobu života sub specie aeternitatis. Při vědomí vlastní smrtelnosti se totiž příliš mnoho věcí stává zbytečnými, nadpočetnými, příliš mnoho našich aktivit marných či redundantích. To, co zůstane, je zlato.

Mám tak paradoxní pocit, že úsilí Cesty domů v hovorech o naší smrti tak má šanci přispět k ozdravení našeho života.

neděle 30. října 2016

...s Milošem Doležalem

V pořadu Dům ze Skla na tv Noe - tady.

Nádherné povídání přímo do duše.

O Janu Zahradníčkovi. O P. Toufarovi. O výstavě Vzdorovali ZLU.

O podzimu na Vysočině. O Číhošti. O Václavu Havlovi.

Miloše Doležala si moc vážím. Nejen pro to, co udělal pro P. Toufara.
Ale i pro práci s jazykem a slovy - jak v jeho básních, tak v Rozhlase.
Pro jeho ryzí lásku k venkovu a Vysočině.
Ale hlavně pro jeho Lidskost.

...

"Křesťanství je pro mě cestou hledání, bez odpovědí.

...Pokusem se dotknout Božího tajemství...nahlédnout do Boží tváře.
Cestou, ke které patří i omyly a zaškobrtnutí, ale pořád ta cesta trvá.
Je to také cesta naděje."

"Krajina Vysočiny. Podzimní trhání švestek tam u nás na sadu za barákem.
Nebo když jezdím se synem Vojtou na jeho fotbalová utkání a jemu se daří...
To jsou věci, které mi dělají radost a vidím v nich smysl."

"Tiché a obyčejné prožívání radosti - ohromné maličkosti, objevování nepatrností.
Člověk na to musí mít v sobě trochu klid a nespěchavost,
aby si všímal šípku a zákrutu polní cesty, která vede za obzor...
Prostředí, které pokládá otázky co je za obzorem, kde cesta končí..."

M. Doležal/z pořadu Dům ze skla